Muzikus.cz homepage

ostatníRush - Legenda o třech pracovitých poctivcích

1.1.2004 | Autor: Tomáš S. Polívka | sekce: publicistika
Kanadský trojlístek Rush, toť kult jako hrom. Přesto se kolem existence kapely téměř nešířily mystifikace. A pokud ano, rozhodně ne v takové míře jako třeba kolem jejich ranných inspirátorů Led Zeppelin. A když už o sobě vypuštěli fámy samotní Rush, tak s mrknutím oka naznačujícím: Hele, děláme si legraci z vlastní slávy a z mechanismů šoubyznysu vůbec. Bavte se, ale nebaštěte to! Přesto do naší rubriky bytostně patří. Oni jsou totiž schopni nové bájné světy vymýšlet. Naprostou oddanost armády fanoušků si vysloužili pouze fantazií, transformovanou do geniální hudby a textů.



Rush nabourávají základní rockový mýtus. Nádherně nabourávají. Zažitá představa, přikrmovaná publicistikou i reklamou, vykresluje správného rockera úplně jinak! Extrovertní rockoví štvanci přece vyvolávají skandály. Na problémech v osobním životě, poznamenaném popularitou, si rády smlsnou bulváry. Stejně jako na žabomyších válkách mezi bývalými i současnými členy kapely, jakožto i na urážkách konkurence. Rockeři prožívají vypjaté tvůrčí vzlety i drogové pády. Ale existuje i jiná, poněkud vzácnější sorta umělců. Tři slušní a pracovití pánové, kolem kterých se točí následující řádky, mohou sloužit jako zářný případ. Je libo skandál nebo výtržnost? Kdepak, nemáme čas a chuť tropit alotria, pracujeme přece na novém albu! Drogy? Děkujeme, nechceme. Potřebujeme se soustředit na hru. Každý koncert je důležitý! Rozvody? Milenky? Co je vám po tom, moje soukromí je moje soukromí. Pojďme se bavit o hudbě. Co takhle pomluvit kolegu z branže? Ne? Nebo alespoň nějaký velkohubý a vychloubačný plán do budoucna? Také ne? Krom jedné výjimky v šerém dávnověku kapely žádné personální změny. Takové spořádané, tiché manželství. Takže vlastně není o čem psát? Ale je. O poctivé muzice. I když hrozí riziko, že pro někoho bude takové vyprávění poněkud suchopárné.



Bod zážehu: Toronto



Místo a čas - předměstí probouzejícího se multinárodnostního Toronta, konec sladkých 60's. Středoškolák Alex Lifeson (* 27. srpna 1953) zbožňoval Jimiho Hendrixe a Erica Claptona rozhodně mnohem víc než školní látku. Pilně cvičil na kytaru a snil o založení vlastní kapely, nejlépe tria podle modelu Jimi Hendrix Experience či Cream. Cvičení mu šlo od ruky, ne nadarmo ho jeho jugoslávští rodiče už od nejútlejšího věku vykrmovali temperamentním folklórem rodné země. Alexův spolužák Geddy Lee(* 29. července 1953) zase podědil hudební talent po židovské matce, která v poválečných letech emigrovala do Kanady z Polska. Geddy poslouchal stejnou muziku jako Alex a tak není divu, že seti dva spřátelili. Geddy měl pronikavý vysoký hlásek, pravda, zatím znějící trochu hystericky, ale zato se učil zároveň se zpěvem mačkat tlusté struny basové kytary. Rychle dělal pokroky, koneckonců měl už průpravu z hodin klavíru. Trojlístek doplňoval bubeník John Rutsey a opona se začala pomaličku zvedat.

Toronto na konci 60. let kypělo životem a v klubech to vřelo. Charakter tamní hudební scény by se dal ovšem popsat jako "ryze provinční". Nepočítáme-li pěvce medového hitu Diana, Paula Anku, kterému se podařilo na chviličku celosvětově prorazit koncem 50. let, neměla Kanada žádného velkého popového umělce a hledači talentů se "venkovským" muzikantům vyhýbali značným obloukem. Jasně, Neil Young excelující v Buffalo Springfield je Kanaďan, ale aby se proslavil, musel se přestěhovat do Kalifornie. Rushse dlouhé čtyři roky protloukali hraním k pití, tanci a případnému poslechu a i když jejich koncertní renomé rok od roku stoupalo, vyhlídka na desku se zdála nulová. Kapele nepomohlo ke kontraktu ani úspěšné předskakování na torontském koncertu New York Dolls v roce 1973, nepomohla ani díky tomuto koncertu upečená spolupráce s věhlasným producentem Terrym Brownem (točil například s Procol Harum). Kdyby se zkušený chlapík Brown tehdy nerozhodl trochu zariskovat a investovat do kapely omezený obnos, rocková scéna by asi byla chudší o jedno sympatické těleso. I když v případě tvrdohlavců Rush člověk nikdy neví. Teďse právě rozhodli nahrávat na vlastní pěst.



Tři tvrdohlaví



Eponymní nízkorozpočtový debut vznikl doslova na koleně: syrový zvuk, minimum studiových fíglů, maximální důraz na přirozenou živočišnost. Brown zatím produkčně nezasahoval a nechal skupině volné ruce, spokojil se "pouze" s financováním a pomocí při závěrečném mixu. Z nahrávky víc než je zdrávo čiší obdiv k Led Zeppelin, Budgie či Free, pozdější instrumentální ekvilibristiky naznačuje pouze poctivá práce s riffem. Žánrově lze desku bez problému hodit do bezedné bedýnky s nápisem tuctový dobový kytarový hard rock. Ale přece: jistá nadprůměrná naléhavost a tvrdohlavost v přednesu dávala již tehdy tušit, že dlouhovlasé hlavičky protagonistů mají potenciál vyplodit něco mimořádného. Nicméně ani dokončený studiový materiál nezaujal větší firmy. Nakonec se skupina spolu s Brownem rozhodla vydat LP sama. Za tím účelem vznikla firmička Moon, na obalu vysněného alba se skvěl nápis 'Pro nejlepší výsledky přehrávejte při maximálním zesílení' a sága s názvem Rush mohla začít. Ale ještě se musel objevit člověk, který byl schopen ságy psát.

Neil Peart (* 12. února 1952) se usadil na bubenickou stoličku Rush v roce 1974, tedy rok po nezávislém vydání debutu. Z jakých důvodů zmizel z letopisů John Rutsey, o tom legendy taktně mlčí. Jediná personální změna v dějinách kapely proběhla v gentlemanském duchu a na palubě zatím zdaleka ne stabilního plavidla Rush se v Peartově osobě ocitl nejen vynikající technický bubeník, ale i pan Textař. Dosavadní slovní doprovod písní Rush byl, kulantně řečeno, převážně účelový. Peartovo mistrovské pero vneslo do zpěvníku skupiny neodmyslitelná přemýšlivá témata, nezřídka využívající mytologických motivů, historických inspirací nebo futuristických a sci-fi prvků (ovšemna hony vzdálených tehdy módní komiksové stylizaci glam rockových hvězd), pro které Rush získali nálepku 'rock pro posluchače s IQ nad 120'. "Mnohdy si musím přečíst Neilovy texty i šestkrát, než pochopím hlavní myšlenku," usmívá se dodnes Alex Lifeson.



Klíčení



Agilní trojice začala vehementně rozprašovat svá první vinylová semínka po redakcích hudebních časopisů i na adresách rozhlasových stanic, až se jedno konečně uchytilo na úrodné půdě. Donna Halper z clevelandského rádia WMMS elpíčko pečlivě vyslechla a hudba Toronťanů ji nadchla. Nejen že ihned začala písně Rush obehrávat ve svých frekvencích. Dokonce nebyla líná zvednout sluchátko a promluvit o svém objevu s kamarády z labelu Mercury. Debut vyšel v roce 1974 znova ve větším nákladu a u velké firmy. Na obalu přibylo poděkování Donně, 'která ten míč rozkutálela'. A co víc: Rush získali smlouvu na další dvě alba a vyrazili koncertovat na jih, do Států. Už tehdy položili základ budoucí stabilní popularitě. Jak? Velmi pracně, leč velmi účinně. Hráli do roztrhání těla. Absolvovali za ten rok plné dvě stovky (!) koncertů a prý ani jeden neošidili.

První z nasmlouvaných kotoučů dostal název Fly By Night a vyšel v březnu 1975. Hudebně ještě těžil z debutu, ovšem je patrná přítomnost nových prvků. Vedle učebnicových hard rockových náporů (viz úvodní hitovka Anthem) se objevila na čtyři díly rozčleněná delší kompozice By-Tor and the Snow Dog s libretem na mytologické téma, budoucí hudební pestrost naznačila nadýchaná, renesančně znějící akustická balada Rivendell. Kolonka producenta bude odteď až po začátek 80. let vyplněna jmény Rush & Terry Brown. Terry pochází z vzácného rodu producentů, který s kapelou doopravdy spolupracuje. Od samého vzniku písní pomáhal s aranžemi jednotlivých nástrojů, vymýšlel další varianty nazvučení jednotlivých nástrojů, navrhoval jiné způsoby interpretace.

Ještě téhož roku natočili workoholici Rush ambiciózní třetí album Caress of Steel. Po zvukové a hráčské stránce se stále jedná o hard rock postavený na ostře riffující i hlukově hltící kytaře, vypjatém vokálu a dunivé rytmice, aranžérsky a kompozičně ovšem muzikanti s materiálem nakládají spíše způsobem blízkým tehdejšímu art rocku. Pouhé tři písně klasického střihu (mezi kterými je i koncertní trvalka Bastille Day) doplňuje více než dvanáctiminutová třívětá skladba The Necromancer, celou druhou stranu LP zabírá písňové pásmo o šesti dějstvích The Fountain of Lamneth. O nadějích vkládaných do alba vypovídá i pečlivě vypravený obal, rytinami plnými mystických symbolů a textovou úpravou připomínající prastaré ručně psané folianty, přesně odpovídající slovnímu obsahu. Jenže LP bylo pro nepřipravené posluchače až příliš složité. Přestože se Rush toho roku představili na úspěšném turné spolu s Kiss a Aerosmith, piplaný titul komerčně propadl. Následovalo rozčarování a dluhy. Firma váhala, zda kapelu po vypršení smlouvy vykopnout, nebo zda zkusit štěstí ještě jednou a pokusit se zalepit finanční ztrátu. Nakonec Rush dostali poslední šanci. V ne příliš radostné tvůrčí atmosféře začíná vznikat čtvrté album. Trochu optimismu však dodala skupině cena Juno (kanadská obdoba Grammy) pro "Nejslibnější kapelu roku 1975".



Za hranice sluneční soustavy



"Ležím, procitám, strnule hledím na pustiny Megadonu. Město a obloha se stávají jedním, spojujíc se v osamělou pláň, nesmírné moře nepřerušované šedi. Měsíční dvojčata, dvě bledé koule, kopírují svoji cestu skrz kovové nebe..."

Anonym, 2112

Ne, to není úryvek z vědeckofantastického románu. Tato slova uvádějí ságu 2112, vyplňující první stranu stejnojmenného černého disku. Po razantní instrumentální předehře se rozbíhá svižné pásmo nesené v podstatě jednoduchými melodickými nápady, bez artistního zdržování a rozmělňování. Když se navíc na odvrácené straně kotouče objevuje výrazná, v budoucnu hojně vytleskávaná hymna Something for Nothing, není divu, že posluchači tentokrát konečně sedli kapele na lep. Rush se v hodině dvanácté dočkali průlomového titulu.

Jako důkaz koncertního triumfu vyšlo živé dvojalbum All the World's Stage, navzdory svému názvu natočené v domovském Torontu během tří červnových koncertů léta páně 1976. Šlapající a znovu nabytým sebevědomím zářící kapela i v omezeném tříčlenném obsazení bez problému a bez náznaku chudosti zvládla zahrát všechny stěžejní opusy, včetně mírně pokrácené verze 2112. Cesta k novým světům se otevřela.

Věčné dilema poutníků, dorazivších do vysokohorského průsmyku, čekalo teď nevyhnutelně i na naše tři hrdiny. Dát se vyšlapanou pěšinou do údolí na druhé straně masivu a spokojeně žít na nových žírných pastvinách, podřízeni neměnnému cyklu setba - sklizeň? Svoje už mají přece odpracováno a jednu kravku lze dojit po celá dlouhá léta. Nebo pokračovat nebezpečnou, pádem hrozící hřebenovou stezkou za vidinou dalších vrcholků? Rush se naštěstí nechali zvábit tajemstvím horských velikánů. I když si Alex dodnes stěžuje, že jim někteří fanoušci vyčítají odklon od směru alba 2112, budoucnost dala trojici tvrdošíjných hledačů za pravdu. Hned na následující desce A Farewell to Kings (1977) dovedli k dokonalosti osobitou směs hard rocku a art rocku. Recenze se jen hemžily novotvary jako spacerock. Skladby zjemnily a rozkošatily se. Texty ještě přibraly na filosofičnu. Ovšem vedle rozmáchlých kompozic Xanadu a Cygnus X-1 se našel přirozený prostor i pro jednodušší hitůvky Ciderella Man a Closer to the Heart, bodující v singlových žebříčcích. V aranžmá přibyly syntezátory, které začal jako vedlejšák k baskytaře a zpěvu mistrně ovládat Geddy Lee. Ti dva zbylí se nenechali zahanbit. Neil Peart se obklopil baterií nejrůznějších perkusívních nástrojů, zvonů, zvonkoher a gongů, Alex Lifeson přispěchal s kytarovým syntezátorem a začal Geddymu odlehčovat při tvrzení muziky za pomoci nožního basového syntezátoru (ten měl ostatně k dispozici i Geddy). Naplno se tak projevila další tendence, kterou Rush sledovali už od počáteční myšlenky rockového tria: zastat veškerou muziku bez cizí pomoci. Žádní hosté, žádní studioví muzikanti, žádné pódiové křoví. Pravidlo'a my sami, vždycky sami' bude poprvé porušeno až v roce 1980. Začalo umělecky nejvíce ceněné období kapely.



Báječné nové světy



Letopočet 1977 komplikovaným výbojům artistního rocku nepřál, jenže v případě Rush se stala divná věc. Zatímco ostatní dinosauři se houfně rozpadají nebo hynou na úbytě (pouze s výjimkou Genesis, přesedlavších na pop pro dospělé), Rush prožívají svůj vrchol. Jakoby žádná punková vlna ani neexistovala, jakoby záhadná a neúprosná božstva šoubyznysu udělila trojici mimoňů odpustek za jejich poctivou koncertní dřinu. Tenhle jev by byl možná pochopitelný v domovské Americe, kde má soubor základnu věrných fanoušků. Jenže stala se věc ještě divnější. Rush se konečně masově prosadili na Starém kontinentu, a to zejména v zemi svých ranných hardrockových vzorů, v samém epicentru punkové horečky, ve Velké Británii. V následujících letech budou jejich komplikované nahrávky stoupatdo čela prodejních hitparád a zvětšující se koncertní sály budou praskat ve švech. Ani jim se nakonec kácení model nevyhne, alena tu dobu si ještě musíme počkat. Zatím nechejme marketingové odborníky a prodavače módní punkové vlny kroutit hlavou nad tím nepochopitelným úspěchem.

Na LP A Farewell to Kings Rush poprvé použili i trik provazovat následující tituly nějakým jednotícím tématem. Zmíněná kompozice Cygnus X-1, tvořící finále alba, nese slibný podtitul 'Kniha první'. Není divu, že se ctěné publikum nemohlo dočkat, s čím jejich favorité vylezou příště.



I vy si počkejte na POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ






Je libo několik mystifikací?

Nádherné najdete na propracovaných stránkách kapely , mimochodem oceněných v 2003 SXCW Interactive Awards jako vůbec nejlepší webová prezentace hudební skupiny. Tak třeba: věříte, že všichni tři členové Rush jsou čestnými členy holandské královské rodiny?Že Alex je alergický na plasty a proto si vyřezává trsátka ze dřeva a dalších přírodních materiálů? Že projedl za jedno odpoledne více než devatenáct tisíc dolarů v sýrech? A že, ještěke všemu, hraje většinu sól na jediné struně? Myslíte, že je pravda, že Neil měl před nástupem do Rush vládní grant na sestrojení vlastního létajícího stroje? A že má Geddy největší sbírku monoklů na celém světě? Hádejte, fandové. Ale předevšímse dobře bavte.




Diskografie - 1. část:



Rush (1973)

Fly By Night (1975)

Caress of Steel (1975)

2112 (1976)

All the World's Stage (2LP live, 1976)

A Farewell to Kings (1977)





Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/11

Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Rush-Legenda-o-trech-pracovitych-poctivcich~01~leden~2004/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.