Rush - Legenda o třech pracovitých poctivcích, 2. Část
18.2.2004 | Autor: Tomáš S. Polívka | sekce: publicistika
Minule jsme zanechali naše tři hrdiny, kterak navnadili fanouškovskou obec hudební ságou na pokračování. I my pokračujeme druhým, závěrečným dílem v rozjímání nad kariérou zasloužilé kanadské kapely. Vydáme se s nimi na pouť z hájemství science fiction do syrové reality.
Noční můra na pokračování
Skladba Cygnus X-1 Book II: Hemispheres zabrala celou první stranu LP Hemispheres (1978) a opět se jednalo o trefu do černého. Na vrchol si sáhlo i textařské ego Neila Pearta. Libreto řeší věčný konflikt rozumu a citu, principu Apollóna a principu Dionýza, levé a pravé mozkové hemisféry. Dospívá sice k poněkud moralizujícímu a zjednodušenému závěru, nicméně mějme na paměti, že se nejedná o mravoučný traktát, ale o rockový text: "Apollón byl zmaten/Dionýzos si myslel, že jsem blázen/ale vyslechli můj příběh/divili se a byli smutní. Shlédli dolů z Olympu/na svět pochyb a strachu/roztříštěný do dvou politováníhodných hemisfér. V tichosti usedli/a obrátili se ke mě. "Staniž se Bohem Rovnováhy/budeme tě zváti Cygnus." Můžeme jít společně... senzibilita ruku v ruce s rozumem a svobodou/propojit srdce a mysl/do jediné dokonalé sféry." Skvěléje i podobenství javorů a dubů, hádajících se v lese o místo na slunci, využité v mistrně vygradované kratší písni Trees. O pointu se pochopitelně postará demokratická sekera. Aby se nezdálo, že textový obsah převládá nad hudebním, album uzavírá téměř desetiminutová, detailně propracovaná instrumentálka La Villa Strangiato, představující naprostý vrchol kompozičního a hráčského umu Rush. Základní motiv prý napadl Alexe Lifesona ve spánku, když prožíval těžkou noční můru.
A propos, noční můry. Zatímco na prvních deskách Rush bylo možno alespoň občas vystopovat špetku nenápadného humoru, z nahrávek pozdějších padá na posluchače hluboká temnota. Lehce získáte pocit, že ti tři chlapíci nebudou zrovna veselé kopy. Nedostatek smyslu pro humor se stal jednou z hlavních novinářských výtek vůči souboru. Tomuto nařčení se sice budou všichni tři protagonisté vehementně bránit (Geddy: "My sami sebe rozhodně nebereme příliš vážně. Naše písně jenom nejsou určeny zrovna pro teenagery. A smysl pro humor mít musíme, jinak bychom se jako kapela už dávno nemohli vystát..."), nicméně proti zjevnému faktu nelze uvést protiargument. Posluchač Rush se prostě musí smířit s tím, že ho jeho oblíbenci budou v následující etapě zasypávat převážně apokalyptickými vizemi a melancholickými, popřípadě vztekle depresívními nápěvy. Nic na tom nemění ani skutečnost, že Rush právě prožívají odbobí oficiálního uznání a slávy. Ocenění a vítězství v anketách sbírají po tuctech a kanadská vláda je dokonce jmenuje čestnými 'Velvyslanci hudby' (stalo se 8. ledna 1979).
Na náladu předchozích albových opusů skvěle navázal titul Permanent Waves (1980). Stačil první pohled na obal. Půvabná, nakadeřená a usměvavá slečinka v sukni vyhrnuté větrem až nad kalhotky radostně kráčí v prvním plánu, pozadí tvoří povodní zpustošené město a rozházené trosky. Z druhé strany zatopené ulice mává stejně bezstarostně vypadající mladík. Mohutná tsunami se tyčí 'teprve' pár metrů za jeho postavou. Idyla, že?
Jistá znamení však již naznačují, že Rush vbrzku překročí další horské pásmo. Konkrétně jsou těmi znameními svižná píseň The Spirit of Radio, v nezvykle civilním textu litující odchodu starých dobrých časů dřevního rocku a kritizující "všechnu tu mašinérii vyrábějící moderní hudbu". Milovníky klasického zvuku Rush na albu nadchne třívětá suita Natural Science nebo biblické podobenství Jacob's Ladder.
Trilogie pozpátku
Trend naznačený na Permanent Waves plně potvrdilo LP Moving Pictures (1981). Stopáže skladeb jsou kratší, před bohatým členěním dostala přednost písňová forma. Staromilci mají možnost vychutnat poslední z dlouhých kompozic, třináctiminutovou The Camera Eye. Zbylých šest písní už dostalo střídměji střižený aranžérský kabát. Texty se vrátily z hlubin kosmu či dávných věků zpět na zem našich dnů. Ale není to veselý pohled. "Spravedliví povstávají/s planoucíma očima/plnýma nenávisti a zlé vůle/šílenci vykrmení na strachu a lži/jdou ničit, zapalovata zabíjet. Říkají, že tu jsou cizáci, kteří nás straší/přistěhovalci a bezvěrci/ta cizota v našich divadlech a knihkupectvích je prý nebezpečná/oni vědí co je pro nás nejlepší/musí povstat a zachránit nás před námi samotnými..." (Witch Hunt) "Rovnováha je porušena/vnitřním nesouladem. Unavená mysl začíná zkreslovat tvary/každý potřebuje filtr na náladu/každý potřebuje zvratnou polaritu/každý má smíšené pocity. každý má sklon k deviaci... (Vital sign).
Deska přinesla dva "antihity": Tom Sawyer a Red Barchetta. Prodávala se víc než dobře a dodnes patří spolu s Hemisférami a 2112 ke komerčně nejvýznamnějším titulům trojlístku. A nebyli byto Rush, kdyby si nevymysleli další vějičku pro zvídavé posluchačstvo. Jedna z písní, Witch Hunt, nese podtitul Part III of 'Fear'. Část třetí z čeho? Divili se zmatení fandové a marně obraceli naruby textové přílohy dosud vydaných alb, hledajíce jakýkoliv náznak předchozích dílů.
Stejně jako v předchozím přelomovém období, rozhodla se kapelaza uzavřenou kapitolou svého hudebního vývoje udělat tečku ve formě živého dvojalba. Vývoj sekvencerů a podobných mašinek byl tehdy ještě v plenkách, můžeme tedy dodnes na záznamu nazvaném Exit...Stage Left obdivovat, kterak si tříčlenné družstvo poctivců poradilo s horou nástrojů, nutných k předvedení aranžérsky řádně rozbujelého repertoáru ze svého 'symfonického' období. Se všemi končetinami zaměstnanými obsluhou strun, klávesči pedálů nožních syntezátorů a efektových zařízení pánové Lee a Lifeson pochopitelně nezvládají moc velké pohybové šou (vizuální složku obstarává klasicky dinosauří světelný a efektový park), ovšem živě předvedená muzika dokonale odpovídá zvukovému ideálu známému ze studiových desek.
Deska Signals (1982), konečně přinesla odpověď na otázku, jak seto má s trilogií Fear. Píseň The Weapon hrdě nese podtitul Part II of Fear. Textující bubeník Neil našel zálibu v novém tématu:ve vědě. Se zkušenostmi člověka dotčeného vyšším vzděláním vykresluje prostředí laboratoří i poslucháren. Některé verše nahánějí hrůzu z přetechnizované civilizace, ale najdeme i pasáže překvapivě vykazující optimismus a umírněnou víru v pokrok! Neila fascinuje chemie, kybernetika, kosmický výzkum. Závěrečnou skladbu Countdown dokonce dedikoval astronautům Youngovi a Crippenovi, jejichž hlasy jsou ve skladbě využity, připojil i poděkování "lidem z NASA za jejich inspiraci a spolupráci".
Signals se staly posledním titulem, pod kterým je podepsána producentská čtyřdohoda Rush & Terry Brown. Následující LP Grace Under Pressure (1984) už spoluprodukuje Peter Henderson. 'Reverzní trilogie' Fear je zde uzavřena (či otevřena?) písní The Enemy Within, jinak ale Grace Under Pressure více méně rozemílá již řečené.
Udržování vnitřního ohně
Zbytek 80. let je pro Rush ve znamení hledání vlastního výrazu v hájemství popu. Někomu může přijít zařazení do popové kategorie poněkud přehnané, ale když si bez znalosti souvislostí poslechnete alba Power Windows (1985) a Hold Your Fire (1987), verdikt je jasný: někdo velmi šikovný se snaží vyrábět chytrý pop rock. Neosvědčivšího se Petera Hendersona nahradil Peter Collins a pod jeho produkčním vedením kanadská trojka dala průchod své snaze držet krok s dobou. Do nahrávacího týmu přibývají odborníci na programování syntezátorů, smyčce na Power Windows aranžovala Anne Dudley, známá ze sestavy zvukových experimentátorů Art of Noise, svůj hlas v nádherné písni Time Stand Still (CD Hold Your Fire) pohostinsky připojila písničkářka Aimee Man.
Jako již tradiční a logické rozloučení s překonanou etapou následovalo živé dvojalbum A Show of Hands, nasnímané během Power Windows Tour '86 a Hold Your Fire Tour '88. Coby nenápadní elektroničtí pomocníčci tu již naplno šlapají sekvencery. Syntezátorové i přednatočené zvuky diriguje nesmlouvavá počítačová paměť. Ovšem neznamená to žádné ulehčování muzikantské práce protagonistů. Co je v lidských silách zahrát,to ti tři zahrají.
Ve vlnách Atlantiku
Na konci 80. let Rush opět vyměnili producenta (Rupert Hine) a poprvé i firmu. Na etiketě Atlantic debutovali diskem Presto (1989), naznačujícím návrat k ostřejšímu, kytarovému zvuku. I během přípravy následujícího alba zkoušela kapela aktualizovat zvuk. Basa slapuje jako divá, kytarovým stěnám jakoby přizvukovaly tóny znovu probuzeného hard rocku ze Seattlu, místy probleskne funky. Co je ovšem nejobdivuhodnější - nezní to trapně! Kolikrát si už nějaká legenda podobným laškováním s modernou vylámala zuby, ovšem za novinkami Rush rozhodně necítíte upocenou snahu nesoudných veteránů. Kostky jsou definitivně vrženy kotoučkem Roll the Bones (1991), ovšem z komerčního hlediska nepadá příliš šťastná sestava. Přes poctivost záměru a nespornou kvalitu nahraného materiálu se tentokrát Kanaďané dočkali svého prvního obchodního propadáku od dob Caress of Steel. Paní Štěstěna bývá vrtkavá a pan Osud ze zásady ironický. Ale zatímco jiné nejmenované celebrity by se na místě Rush tvářily dotčeně, tihle tři poctivci si nepřipouštěli žádný problém. Prodáváme méně desek? Trefuje se do nás kritika, která nás ještě před rokem vynášela na piedestal? No a co? Dokud nás poslouchá alespoň někdo, budeme hrát pěkně naplno a po svém. Tituly Counterparts (1993) a Test for Echo (1996) neotřesitelně pokračovaly v trendu moderní nadupané rockové progrese. Lifesonovi dokonce zbyla energie na první pořádný "vedlejšák", projekt Victor (1996), spunktovaný spolu s Mr. Edwynem zpěvákem grungeových I Mother Earth. Poslechneme-li si tuhle mladistvě znějící smršť, přejdou nás poslední pochyby.
Budoucnost je otevřená kniha
Třicítka ve věku kapely, to už je dobrý důvod k oslavě. A opětse završovalo koncertním albem, tentokrát trojitým. Different Stages (1998) obsahuje kromě dvou disků z posledních dvou turné Counterparts (1994) a t4e (rozuměj Test For Echo, 1997) i disk s archivním záznamem skvělého vystoupení v londýnském Hammersmith Odeonu (1978), poskytuje tedy ucelený průřez repertoárem z celé kariéry souboru. Obzvláště potěší právě tenhle vložený bonusový disk, jehož obal s půvabnou fotomontáží usvědčuje protagonisty z jim tak často upíraného smyslu pro humor: před vchodem vyprodaného koncertního sálu nenápadně postává Geddy Lee coby spekulátor s lístky a právě prodává jednu vstupenku fanouškovi. Při podobné činnosti přistiženého Alexe Lifesona zrovna odvléká ochranka.
Po třicetinách si kapela dovolila pauzu, kterou Geddy Lee vyplnil první sólovou kolekcí My Favorite Headache (2000), a loni se trio vrátilo v plné síle s albem Vapor Trails. Leckterým starým fanouškům při úvodním, málem nu-metalovém náporu One Little Victory zatrnulo, ale přece jste si nemysleli, že se Rush začnou na stará kolena opakovat? Opakují jen svoje koncertní úspěchy, viz aktuální trojdisk a DVD Rush in Rio (recenzi naleznete v příštím čísle). Kdepak, tyhle tři poctivé rockové pracanty do důchodu jen tak něco nedostane.
Rush cenění a vycenění
Ne že by se tím měřila kvalita hudby, ale za svoji dlouhou kariéru si Rush vysloužili pěknou hromádku všelikých výročních cen a vítězství v anketách. Tak pro rockové encyklopedisty: svoji první cenu JUNO (kanadská obdoba Grammy) získali Rush už v roce 1975 v kategorii "Nejslibnější skupina roku". V roce 1980se každý z členů dostal mezi prvních deset nejlepších instrumentalistů v anketách prestižních britských časopisů Sounds a Mlody Maker. V roce 1990 si připsali titul Skupina desetiletí, který jim byl udělen za zásluhy v oblasti hudebního průmyslu jak doma v Kanadě, tak v zahraničí. (Obzvlášť nadšený byl zřejmě kanadský berňák.) V roce 1991 získali Rush další JUNOza "Nejlepší hard rockové/heavymetalové album roku" Presto (pozdě, ale přece - díky tomu, že vyšlo na sklonku roku 1989, spadlo ještě do hlasování za rok 1990). O rok později je ocenil SOCAN (ne svaz bezdomovců, ale Society of Composers, Authors, and Music Publishers of Canada) cenou Harolda Moona, nejprestižnějším kanadským oceněním, které lze udělit autorům písní. A také se pochlubili nominací na GRAMMY v kategorii "Nejlepší instrumentální skladba". A dál: Toronto Arts Award (1993), kterou uděluje Torontská umělecká nadace mimořádným osobnostem z oblasti kultury. Skupina tisíciletí (Harvard National Lampoon, 1993). Uvedení do Síně slávy (JUNO, 1994). Nominace na Největší rockovou událost (časopis Performance, 1996). A jako první skupina osob v Kanadě dostali přímo Kanadský řád (pochopitelně každý svůj, aby se nepoprali). V roce 1997 sena "Kanadském chodníku slávy" dostali do společnosti Celine Dion. V roce 2000 byli v online hlasování JAM! "Music's zvoleni Nejlepšími kanadskými muzikanty všech dob." Atd. atd. A protože jsou pánové slušní, nikdy nikoho neposlali s tou tunou cen do háje.
Diskografie - pokračování
Hemispheres (1978)
Archives (reed. prvních tří LP, 1978)
Permanent Waves (1980)
Moving Pictures (1981)
Exit...Stage Left (2LP live, 1981)
Signals (1982)
Grace Under Pressure (1984)
Power Windows (1985)
Hold Your Fire (1987)
A Show of Hands (2LP live, 1989)
Presto (1989)
Chronicles (výběr, 1990)
Roll the Bones (1991)
Counterparts (1993)
Test For Echo (1996)
Different Stages (3CD live, 1998)
Vapor Trail (2002)
Rush In Rio (3CD live, 2003)
Noční můra na pokračování
Skladba Cygnus X-1 Book II: Hemispheres zabrala celou první stranu LP Hemispheres (1978) a opět se jednalo o trefu do černého. Na vrchol si sáhlo i textařské ego Neila Pearta. Libreto řeší věčný konflikt rozumu a citu, principu Apollóna a principu Dionýza, levé a pravé mozkové hemisféry. Dospívá sice k poněkud moralizujícímu a zjednodušenému závěru, nicméně mějme na paměti, že se nejedná o mravoučný traktát, ale o rockový text: "Apollón byl zmaten/Dionýzos si myslel, že jsem blázen/ale vyslechli můj příběh/divili se a byli smutní. Shlédli dolů z Olympu/na svět pochyb a strachu/roztříštěný do dvou politováníhodných hemisfér. V tichosti usedli/a obrátili se ke mě. "Staniž se Bohem Rovnováhy/budeme tě zváti Cygnus." Můžeme jít společně... senzibilita ruku v ruce s rozumem a svobodou/propojit srdce a mysl/do jediné dokonalé sféry." Skvěléje i podobenství javorů a dubů, hádajících se v lese o místo na slunci, využité v mistrně vygradované kratší písni Trees. O pointu se pochopitelně postará demokratická sekera. Aby se nezdálo, že textový obsah převládá nad hudebním, album uzavírá téměř desetiminutová, detailně propracovaná instrumentálka La Villa Strangiato, představující naprostý vrchol kompozičního a hráčského umu Rush. Základní motiv prý napadl Alexe Lifesona ve spánku, když prožíval těžkou noční můru.
A propos, noční můry. Zatímco na prvních deskách Rush bylo možno alespoň občas vystopovat špetku nenápadného humoru, z nahrávek pozdějších padá na posluchače hluboká temnota. Lehce získáte pocit, že ti tři chlapíci nebudou zrovna veselé kopy. Nedostatek smyslu pro humor se stal jednou z hlavních novinářských výtek vůči souboru. Tomuto nařčení se sice budou všichni tři protagonisté vehementně bránit (Geddy: "My sami sebe rozhodně nebereme příliš vážně. Naše písně jenom nejsou určeny zrovna pro teenagery. A smysl pro humor mít musíme, jinak bychom se jako kapela už dávno nemohli vystát..."), nicméně proti zjevnému faktu nelze uvést protiargument. Posluchač Rush se prostě musí smířit s tím, že ho jeho oblíbenci budou v následující etapě zasypávat převážně apokalyptickými vizemi a melancholickými, popřípadě vztekle depresívními nápěvy. Nic na tom nemění ani skutečnost, že Rush právě prožívají odbobí oficiálního uznání a slávy. Ocenění a vítězství v anketách sbírají po tuctech a kanadská vláda je dokonce jmenuje čestnými 'Velvyslanci hudby' (stalo se 8. ledna 1979).
Na náladu předchozích albových opusů skvěle navázal titul Permanent Waves (1980). Stačil první pohled na obal. Půvabná, nakadeřená a usměvavá slečinka v sukni vyhrnuté větrem až nad kalhotky radostně kráčí v prvním plánu, pozadí tvoří povodní zpustošené město a rozházené trosky. Z druhé strany zatopené ulice mává stejně bezstarostně vypadající mladík. Mohutná tsunami se tyčí 'teprve' pár metrů za jeho postavou. Idyla, že?
Jistá znamení však již naznačují, že Rush vbrzku překročí další horské pásmo. Konkrétně jsou těmi znameními svižná píseň The Spirit of Radio, v nezvykle civilním textu litující odchodu starých dobrých časů dřevního rocku a kritizující "všechnu tu mašinérii vyrábějící moderní hudbu". Milovníky klasického zvuku Rush na albu nadchne třívětá suita Natural Science nebo biblické podobenství Jacob's Ladder.
Trilogie pozpátku
Trend naznačený na Permanent Waves plně potvrdilo LP Moving Pictures (1981). Stopáže skladeb jsou kratší, před bohatým členěním dostala přednost písňová forma. Staromilci mají možnost vychutnat poslední z dlouhých kompozic, třináctiminutovou The Camera Eye. Zbylých šest písní už dostalo střídměji střižený aranžérský kabát. Texty se vrátily z hlubin kosmu či dávných věků zpět na zem našich dnů. Ale není to veselý pohled. "Spravedliví povstávají/s planoucíma očima/plnýma nenávisti a zlé vůle/šílenci vykrmení na strachu a lži/jdou ničit, zapalovata zabíjet. Říkají, že tu jsou cizáci, kteří nás straší/přistěhovalci a bezvěrci/ta cizota v našich divadlech a knihkupectvích je prý nebezpečná/oni vědí co je pro nás nejlepší/musí povstat a zachránit nás před námi samotnými..." (Witch Hunt) "Rovnováha je porušena/vnitřním nesouladem. Unavená mysl začíná zkreslovat tvary/každý potřebuje filtr na náladu/každý potřebuje zvratnou polaritu/každý má smíšené pocity. každý má sklon k deviaci... (Vital sign).
Deska přinesla dva "antihity": Tom Sawyer a Red Barchetta. Prodávala se víc než dobře a dodnes patří spolu s Hemisférami a 2112 ke komerčně nejvýznamnějším titulům trojlístku. A nebyli byto Rush, kdyby si nevymysleli další vějičku pro zvídavé posluchačstvo. Jedna z písní, Witch Hunt, nese podtitul Part III of 'Fear'. Část třetí z čeho? Divili se zmatení fandové a marně obraceli naruby textové přílohy dosud vydaných alb, hledajíce jakýkoliv náznak předchozích dílů.
Stejně jako v předchozím přelomovém období, rozhodla se kapelaza uzavřenou kapitolou svého hudebního vývoje udělat tečku ve formě živého dvojalba. Vývoj sekvencerů a podobných mašinek byl tehdy ještě v plenkách, můžeme tedy dodnes na záznamu nazvaném Exit...Stage Left obdivovat, kterak si tříčlenné družstvo poctivců poradilo s horou nástrojů, nutných k předvedení aranžérsky řádně rozbujelého repertoáru ze svého 'symfonického' období. Se všemi končetinami zaměstnanými obsluhou strun, klávesči pedálů nožních syntezátorů a efektových zařízení pánové Lee a Lifeson pochopitelně nezvládají moc velké pohybové šou (vizuální složku obstarává klasicky dinosauří světelný a efektový park), ovšem živě předvedená muzika dokonale odpovídá zvukovému ideálu známému ze studiových desek.
Deska Signals (1982), konečně přinesla odpověď na otázku, jak seto má s trilogií Fear. Píseň The Weapon hrdě nese podtitul Part II of Fear. Textující bubeník Neil našel zálibu v novém tématu:ve vědě. Se zkušenostmi člověka dotčeného vyšším vzděláním vykresluje prostředí laboratoří i poslucháren. Některé verše nahánějí hrůzu z přetechnizované civilizace, ale najdeme i pasáže překvapivě vykazující optimismus a umírněnou víru v pokrok! Neila fascinuje chemie, kybernetika, kosmický výzkum. Závěrečnou skladbu Countdown dokonce dedikoval astronautům Youngovi a Crippenovi, jejichž hlasy jsou ve skladbě využity, připojil i poděkování "lidem z NASA za jejich inspiraci a spolupráci".
Signals se staly posledním titulem, pod kterým je podepsána producentská čtyřdohoda Rush & Terry Brown. Následující LP Grace Under Pressure (1984) už spoluprodukuje Peter Henderson. 'Reverzní trilogie' Fear je zde uzavřena (či otevřena?) písní The Enemy Within, jinak ale Grace Under Pressure více méně rozemílá již řečené.
Udržování vnitřního ohně
Zbytek 80. let je pro Rush ve znamení hledání vlastního výrazu v hájemství popu. Někomu může přijít zařazení do popové kategorie poněkud přehnané, ale když si bez znalosti souvislostí poslechnete alba Power Windows (1985) a Hold Your Fire (1987), verdikt je jasný: někdo velmi šikovný se snaží vyrábět chytrý pop rock. Neosvědčivšího se Petera Hendersona nahradil Peter Collins a pod jeho produkčním vedením kanadská trojka dala průchod své snaze držet krok s dobou. Do nahrávacího týmu přibývají odborníci na programování syntezátorů, smyčce na Power Windows aranžovala Anne Dudley, známá ze sestavy zvukových experimentátorů Art of Noise, svůj hlas v nádherné písni Time Stand Still (CD Hold Your Fire) pohostinsky připojila písničkářka Aimee Man.
Jako již tradiční a logické rozloučení s překonanou etapou následovalo živé dvojalbum A Show of Hands, nasnímané během Power Windows Tour '86 a Hold Your Fire Tour '88. Coby nenápadní elektroničtí pomocníčci tu již naplno šlapají sekvencery. Syntezátorové i přednatočené zvuky diriguje nesmlouvavá počítačová paměť. Ovšem neznamená to žádné ulehčování muzikantské práce protagonistů. Co je v lidských silách zahrát,to ti tři zahrají.
Ve vlnách Atlantiku
Na konci 80. let Rush opět vyměnili producenta (Rupert Hine) a poprvé i firmu. Na etiketě Atlantic debutovali diskem Presto (1989), naznačujícím návrat k ostřejšímu, kytarovému zvuku. I během přípravy následujícího alba zkoušela kapela aktualizovat zvuk. Basa slapuje jako divá, kytarovým stěnám jakoby přizvukovaly tóny znovu probuzeného hard rocku ze Seattlu, místy probleskne funky. Co je ovšem nejobdivuhodnější - nezní to trapně! Kolikrát si už nějaká legenda podobným laškováním s modernou vylámala zuby, ovšem za novinkami Rush rozhodně necítíte upocenou snahu nesoudných veteránů. Kostky jsou definitivně vrženy kotoučkem Roll the Bones (1991), ovšem z komerčního hlediska nepadá příliš šťastná sestava. Přes poctivost záměru a nespornou kvalitu nahraného materiálu se tentokrát Kanaďané dočkali svého prvního obchodního propadáku od dob Caress of Steel. Paní Štěstěna bývá vrtkavá a pan Osud ze zásady ironický. Ale zatímco jiné nejmenované celebrity by se na místě Rush tvářily dotčeně, tihle tři poctivci si nepřipouštěli žádný problém. Prodáváme méně desek? Trefuje se do nás kritika, která nás ještě před rokem vynášela na piedestal? No a co? Dokud nás poslouchá alespoň někdo, budeme hrát pěkně naplno a po svém. Tituly Counterparts (1993) a Test for Echo (1996) neotřesitelně pokračovaly v trendu moderní nadupané rockové progrese. Lifesonovi dokonce zbyla energie na první pořádný "vedlejšák", projekt Victor (1996), spunktovaný spolu s Mr. Edwynem zpěvákem grungeových I Mother Earth. Poslechneme-li si tuhle mladistvě znějící smršť, přejdou nás poslední pochyby.
Budoucnost je otevřená kniha
Třicítka ve věku kapely, to už je dobrý důvod k oslavě. A opětse završovalo koncertním albem, tentokrát trojitým. Different Stages (1998) obsahuje kromě dvou disků z posledních dvou turné Counterparts (1994) a t4e (rozuměj Test For Echo, 1997) i disk s archivním záznamem skvělého vystoupení v londýnském Hammersmith Odeonu (1978), poskytuje tedy ucelený průřez repertoárem z celé kariéry souboru. Obzvláště potěší právě tenhle vložený bonusový disk, jehož obal s půvabnou fotomontáží usvědčuje protagonisty z jim tak často upíraného smyslu pro humor: před vchodem vyprodaného koncertního sálu nenápadně postává Geddy Lee coby spekulátor s lístky a právě prodává jednu vstupenku fanouškovi. Při podobné činnosti přistiženého Alexe Lifesona zrovna odvléká ochranka.
Po třicetinách si kapela dovolila pauzu, kterou Geddy Lee vyplnil první sólovou kolekcí My Favorite Headache (2000), a loni se trio vrátilo v plné síle s albem Vapor Trails. Leckterým starým fanouškům při úvodním, málem nu-metalovém náporu One Little Victory zatrnulo, ale přece jste si nemysleli, že se Rush začnou na stará kolena opakovat? Opakují jen svoje koncertní úspěchy, viz aktuální trojdisk a DVD Rush in Rio (recenzi naleznete v příštím čísle). Kdepak, tyhle tři poctivé rockové pracanty do důchodu jen tak něco nedostane.
Rush cenění a vycenění
Ne že by se tím měřila kvalita hudby, ale za svoji dlouhou kariéru si Rush vysloužili pěknou hromádku všelikých výročních cen a vítězství v anketách. Tak pro rockové encyklopedisty: svoji první cenu JUNO (kanadská obdoba Grammy) získali Rush už v roce 1975 v kategorii "Nejslibnější skupina roku". V roce 1980se každý z členů dostal mezi prvních deset nejlepších instrumentalistů v anketách prestižních britských časopisů Sounds a Mlody Maker. V roce 1990 si připsali titul Skupina desetiletí, který jim byl udělen za zásluhy v oblasti hudebního průmyslu jak doma v Kanadě, tak v zahraničí. (Obzvlášť nadšený byl zřejmě kanadský berňák.) V roce 1991 získali Rush další JUNOza "Nejlepší hard rockové/heavymetalové album roku" Presto (pozdě, ale přece - díky tomu, že vyšlo na sklonku roku 1989, spadlo ještě do hlasování za rok 1990). O rok později je ocenil SOCAN (ne svaz bezdomovců, ale Society of Composers, Authors, and Music Publishers of Canada) cenou Harolda Moona, nejprestižnějším kanadským oceněním, které lze udělit autorům písní. A také se pochlubili nominací na GRAMMY v kategorii "Nejlepší instrumentální skladba". A dál: Toronto Arts Award (1993), kterou uděluje Torontská umělecká nadace mimořádným osobnostem z oblasti kultury. Skupina tisíciletí (Harvard National Lampoon, 1993). Uvedení do Síně slávy (JUNO, 1994). Nominace na Největší rockovou událost (časopis Performance, 1996). A jako první skupina osob v Kanadě dostali přímo Kanadský řád (pochopitelně každý svůj, aby se nepoprali). V roce 1997 sena "Kanadském chodníku slávy" dostali do společnosti Celine Dion. V roce 2000 byli v online hlasování JAM! "Music's zvoleni Nejlepšími kanadskými muzikanty všech dob." Atd. atd. A protože jsou pánové slušní, nikdy nikoho neposlali s tou tunou cen do háje.
Diskografie - pokračování
Hemispheres (1978)
Archives (reed. prvních tří LP, 1978)
Permanent Waves (1980)
Moving Pictures (1981)
Exit...Stage Left (2LP live, 1981)
Signals (1982)
Grace Under Pressure (1984)
Power Windows (1985)
Hold Your Fire (1987)
A Show of Hands (2LP live, 1989)
Presto (1989)
Chronicles (výběr, 1990)
Roll the Bones (1991)
Counterparts (1993)
Test For Echo (1996)
Different Stages (3CD live, 1998)
Vapor Trail (2002)
Rush In Rio (3CD live, 2003)
časopis Rock&Pop 2003/12
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Rush-Legenda-o-trech-pracovitych-poctivcich-2-Cast~18~unor~2004/
Komentáře
&;
