11.9.2002 | Autor: Jan Pomuk Štěpánek | sekce: publicistika Coldplay, kapela, která vrátila lidem víru v kytarovky. Zaplnili prázdné místo po Radiohead a dokazují, že pokud jsou základy silné, nemusíte kdovíjak experimentovat.

Aby si kapela vynutila slávu a pozornost, není nutné tahat na posluchače všelijaké elektronické hluky, ani jej šokovat postmoderními výstřelky. Za to všechno může Chris Martin. Čtyřiadvacetiletý mladíček, divný skoro jako Thom Yorke a přinejmenším stejně talentovaný.

Ten příměr s Thomem Yorkem není samoúčelný. Nejenže oba frontmani vypadají hodně podobně - ten pobledlý depresivní obličej, v podstatě stejný účes i vousy! -, oni jsou si blízcí i jinak. Stačí, když se Chris Martin rozpovídá o věcech, bez kterých si nedokáže představit svůj život. Jsou tři. Turbulentní vztahy se ženami, panický strach z náhlé smrti a neméně panický strach z plešatění. Na rozdíl od Yorka je ale Martin nabitý životním optimismem a elánem. Člověk se bojí položit Yorkovi otázku, aby se mu před očima s bolestným výrazem nerozplynul. Když končíte rozhovor s Martinem, poděkujete za jeho čas, spustí okamžitě. "Ale jděte, to přece nestojí za řeč, bylo mi potěšením." Kde jsou Radiohead zasmušilí, zavtrzelí a smutní, jsou Coldplay plní vitality a nezměrné naděje. Přesto v sobě jejich muzika nese 'radioheadovskou' podmanivou plačtivost, dojemnost, melancholii. Zatímco Radiohead se k této úchvatně hutné atmosféře dopracují skrze zlobu a androgynní paranoiu, Coldplay se ke všemu staví mnohem pozitivněji. Radiohead experimentují se zvuky, lámou tradiční formy, Coldplay se drží klasického obsazení (dvě kytary, bubeník a zpěvák) a jsou oproti Radiohead v podstatě hrozně konzervativní. Odkloníme-li se ale od hudební termonilogie a budeme-li se držet čistě pocitů a atmosféry, jsou si kapely neuvěřitelně blízko - pracují s totožnými pocity. Když si u Radiohead odmyslíme všechnu tu paranoiu, strach a fóbie, zůstává krásná hudba. Stejným způsobem jsou krásní i Coldplay. To je souznění. Kdo by kdy řekl, že ve vší počestnosti nihilistický paranoidní cynik může souznít s tak nevinným a křehkým stvořením, jakým je Martin. "Dvě věci změnily můj život: pan Skinner, můj učitel hudby a Radiohead. Dali mi naději," říká v rozhovoru pro Q Martin. "Jsem jen obyčejný kluk z Devonu. Nikdy by mě nenapadlo, že můžu být v kapele. Oni mi dokázali, že to jde. Jsem trochu jako oni."

Martinovi kamarádi

A co zbytek kapely? Co jsou ti lidé zač? Moc se toho o nich neví, všechny přitahuje hlavně Martin se svým nenápadným, ale o to působivějším charismatem. Jsou to stejní mladíčci jako Martin sám, dobří přátelé, kámoši z dob, než se stali slavnými. Je velmi těžké se mezi ně vetřít, úzkostlivě si hlídají své teritorium, jeden o druhém neřekne nikdy nic špatného. Vše řeší za zavřenými dveřmi, navenek vystupují jako jeden muž. Martin většinou nemluví o svých skladbách, ale o našich skladbách. Malý rodinný podnik. Dokonce i jejich manažer Phil Harvey je Martinův dlouholetý přítel.

Coldplay vznikli na podzim 1996. Chris Martin a Buckland se potkali hned po nástupu na londýnskou univerzitu a když pak v univerzitním baru narazili na jakéhosi Guye Berrymana, co se tvářil jako basák, chyběl do party už jen bubeník. "Znali jsme jednoho fakt dobrýho, tak jsme za ním zašli a zahráli mu Panic. Řekl, že ne," vzpomíná Martin. A tak přišla chvíle Willa Championa, kluka, co hrál ve stejném univerzitním hokejovém týmu jako Martin. Přes různá vystoupení ve studentských barech a pajzlech na Camden Street se propracovali až ke svému prvnímu EP. To záhy putuje i na stůl Roye Keeninga, hledače talentů Parlophonu. Sjednal si s kapelou schůzku (Martin nepřišel, dělal ve škole zkoušky) a domluvil natáčení dalšího EP. Nezkušená univerzitní kapela, kterých jsou po světě tisíce, se své šance poněkud zalekla. The Blue Room EP, první zakázka pro hudební firmu, dopadla málem hrozným fiaskem.

Martin se pohádal s bubeníkem Willem, ten se urazil a odešel. Coldplay na několik týdnů přestali existovat. Zlé časy. "Byla to moje chyba," kaje se dnes Martin. "Byl jsem tak nervózní! Nechtěl jsem zkazit tuhle šanci, byl jsem doslova posedlý tím, jestli jsme nebo nejsme dobrá kapela. Omluvil jsem se, ale cítil jsem, že musím platit. Tak jsem se opil."

U Berrymana doma, kde se exekuce konala, se Martin vytrestal vodkou, pivem a Ribenou. Berryman si odskočil za svou přítelkyní a když se vrátil, našel Chrise ve zbědovaném stavu na záchodě prosícího za odpuštění. "To bylo poprvé, co se opil," vzpomíná Berryman. Od té doby Martin opět nepije ("vím, co zlého se mnou alkohol dokáže"). Kapela se dala znovu dohromady, hudebníci, poučeni nezdárným vývojem si slíbili, že bude fungovat na demokratických pravidlech, že se bude o všem hlasovat a výdělek že se rozdělí na čtyři části. Přesto nahrávka, kterou kapela Keeningovi předložila, nebyla zrovna to pravé. Keening vyrazil do studia kapelu osobně zpérovat. Výsledek bouřlivého jednání byl jasný: natočte to znovu. S dalšími výsledky byl již Keening o poznájí spokojenější a nabídl kapele smlouvu.

Deprese light

Když debutová deska Parachutes v červnu 2000 vycházela, Keening doufal ve čtyřicet tisíc prodaných desek. Nakonec z toho bylo pětimiliónové nadělení. Coldplay působí se svým jenoduchými, ale perfektně vystavěnými a neobyčejně chytře vymyšlenými písničkami jako zjevení. V době, kdy každá druhá kytarová parta pokouší štěstí se samplery, snaží se své pocity všelijak zašifrovat a zaobalit do jinotajů, Coldplay svou hudební přímočarostí i zdánlivou lehkostí a nekomplikovaností vypálili všem rybník. Parachutes je po zásluze ze všech stran hodnocena jako nejlepší nahrávka roku. Když Coldplay znějí vesele, cítíte v tom tíživou obavu plynoucí z vědomí, že štěstí je jen dočasný stav. Kdykoli znějí optimisticky, už vás za krkem šimrá deprese. A když znějí smutně, cítíte v tom naději na vykoupení, naději, že bude líp. Že vše špatné je vlastně v konečném účtovávní dobré. Tenhle rozpor, filosofům a mudrům známý již dlouhé věky, je v této hudební fromě ještě více fascinující.

"Abych mohl psát, musím se cítit pod psa, musím se až litovat. Musím být v intenzivním rozjímání, posedlostí sebou samým, sedět tak šest hodin za pianem. Moje nejlepší skladby vznikly, když jsem měl pocit, že jsem odešel z večírku zbytečně brzy. Dalším důvodem, proč jsou naše skladby o boji se strachem, je můj otec. Je skoro paranoidní. A já taky. Naštěstí jsou ostatní v kapele v pohodě a umějí relaxovat. Další tři lidi jako já, a hrábne nám z toho..."

****tohle možná nějak výrazněji

"Co udělá multiplatinový debut a showbussines s paranoidním introvertem, abstinentem a skoro puritánem? S klučinou, kterému ženy prý nahánějí hrůzu?" ptá se autor článku v následující partii. Odpověď si už ovšem musíte dohledat v záříjovém čísle &musiQ. Stejně tak jako historie o prvním velkém turné Coldplay a kamarádech zvučných jmen, které si na něm našli. A komentáře hudebníků k jednotlivým písničkám nového alba? Ty také.

*****

Chceme v klidu spát

Coldplay své skladby milují, to se pozná. Ne že by ostatní kapely neměly své skladby rády, ale u Coldplay to jde do skutečné intimity. Jen si prolistujte několik rozhovorů s nimi, málokdo dokáže tak zasvěceně a hlavně s takovou láskou mluvit o své hudbě. Hudba je pro ně posvátná, i proto odmítli všechny nabídky reklamních agentur. Suma sumárum se tak dobrovolně připravili o čtyři milióny liber. Například lidé z Gatorade chtěli k reklamnímu spotu použít Yellow, k Diet Coke by se dle reklamních kreativců hodila Trouble. "Nemohli bychom pak žít s tím, že jsme prodali smysl těch písniček tímhle způsobem. Nejsem nadčlověk, vím, že to jsou peníze úplně za nic. Ale raději nad tím ani nepřemýšlíme," vysvětluje Martin. A hned dodává. "John Lydon to pochopil správně. Média, reklama a všechen ten hnus západního světa... jsme proti tomu. Ale jsme zároveň přímo uvnitř, jen čtyři kamarádi. Jsme všichni součástí toho hrůzostrašného monstra a snažíme se chovat a zacházet se svým úspěchem tak, abychom mohli v noci spát." Nabízí se srovnání s Mobym, který si také rád, často & nahlas dloubne do konzumního způsobu života zhýralé západní civilizace, ale to, že skoro celá deska Play je rozprodána jako hudební výplň k reklamám, mu v klidném spánku nijak nebrání...

Kontrasty

I na Rush Of Blood To The Head si Coldplay pohrávají s oním kontrastem ležícím na hranici mezi smutkem a štěstím, euforií a depresí, nezadržitelnou expresí a introvertní sebereflexí. Rozpor je základní premisou jejich tvorby. Na cokoli se u Coldplay zaměříte, najdete větší či menší rozpor (jen reakce kritiky nejsou rozporuplné...) Čím větší na ně média a firma vyvíjí tlak, tím spíše se budou tvářit, že to tak chtějí, že je to nakonec prima. Čím lepší desku natáčejí, tím větší sebepochybnosti musejí překonávat. Čím víc rozhovorů poskytnou, tím budou komunikativnější. Rockové hvězdy, které za sebou nenechávají spoušť v podobě zdemolovaných hotelových pokojů? Frontman, který se bojí žen? Všechny tyto zdánlivé protiklady nejsou ve skutečnosti až takovými rozpory - jen popírají ustálené popové archetypy a představy o úspěšné a zhýralé hvězdě. Rockeři - suchaři. Proč ne? S pokorou nejdál dojdeš. S tím souvisí i Martinovo notorické omlouvání se. Omlouvá se prý všude a skoro za všechno. Není výjimkou, že se po koncertě omluví publiku za to, že nebyl dost dobrý. "V tom to je. Myslím, že jsem špatnej a to mě žene dál," říká Martin. Znělo by to docela hloupě a plytce, jako přiznání duševně chorého egocentrika, manicky zaujatého vlastními nedostatky. Kdyby tomu v zápětí svým typickým koktavým způsobem nedodal rovnováhy: "Stejně tak si ale myslím, že jsme perfektní. Dostali jsme jedinečnou životní šanci a makáme na ní tak tvrdě, jako ještě nikdy." A víte, proč se vlastně Chris Martin bojí smrti? "Říkám si, jak to, že jsem měl to štěstí, narodil se tady, potkal Johnnyho a měl úspěch? V tom musí být něco vyššího. Cítím, že mi bylo cosi dáno a děsím se proto, že umřu dřív, než toho plně využiju."

Psáno pro: &musiQ 2002/09