Rolling Stones - Pořád dovedou rozsvítit
20.6.2008 | Autor: Jaroslav Riedel | sekce: publicistika
fotogalerie
Pětašedesátiletý režisér Martin Scorsese má na kontě vedle hraných snímků i řadu hudebních dokumentů: v roce 1978 natočil The Last Waltz, záznam velkolepě pojatého rozlučkového vystoupení skupiny The Band, zásadně se podílel na televizním seriálu Blues, natočil dokument No Direction Home o Bobu Dylanovi. Námětem jeho dvou připravovaných filmů jsou Bob Marley a George Harrison. Scorseseho dokument o Rolling Stones nese název Shine A Light, měl premiéru letos v únoru na Berlínském filmovém festivalu; 17. července vstoupí i do českých kin. Zatím tu máme soundtrack, záznam dvou koncertů Rolling Stones, odehraných 29. října a 1. listopadu 2006 v The Beacon Theatre v New Yorku.
Další koncertní album v dlouhé řadě
Může samozřejmě působit směšně, že Rolling Stones vydávají živé dvojalbum, na níž opět jsou (I Can't Get No) Satisfaction, Jumpin' Jack Flash a Sympathy For The Devil; každá z těchto písní předtím vyšla na oficiálních živých deskách (četné filmy, videokazety a DVD nepočítaje) nejméně čtyřikrát. Na druhé straně se Rolling Stones v poslední době snažili vydávat koncertní nahrávky sestavené spíše z málo slýchaných kousků; poslední deskou, zachycující typické stadionové vystoupení, byl v roce 1991 Flashpoint. Pak už největší koncertní hity na živých deskách prostor téměř nedostávaly. Jen Sympathy For The Devil se v nových živých nahrávkách objevuje v poměrně pravidelných intervalech (1970, 1977, 1991, 2002, nechybí ovšem ani na albu Rock & Roll Circus, vydaném roku 1996 - s osmadvacetiletým zpožděním).
Zajímavější jsou skladby, které v živých provedeních známe málo či vůbec. Titul alba je zvolen podle skladby z dvojalba Exile On Main St. - desky, která je dnes všeobecně považována za jeden z vrcholů tvorby skupiny, i když v době svého vydání (1972) byla přijata dost rozporuplně. Vznikala v dobách největších problémů muzikantů s drogami, natáčela se dlouho, poněkud chaoticky, v různých studiích. Je proto vždy zajímavé, jak písně z této syrové desky dostávají nový život v nahrávkách, které obvykle bývají technicky dokonalejší.
Rolling Stones tentokrát sáhli k materiálu z Exile On Main St. čtyřikrát: All Down The Line, Loving Cup, Tumbling Dice a samozřejmě Shine A Light. Stejně často je zastoupena i deska Some Girls (vedle titulní písně Just My Imagination, převzaná od The Temptations, Far Away Eyes a Shattered. Všech 23 písní pochází z poměrně dávné minulosti: nestarší je I'm Free z alba Out Of Our Heads (1965) nejnovější She Was Hot z Undercover (1983).
As Tears Go By, napsaná původně pro Marianne Faithfull (ta ji zpívá dodnes, jak jsme loni mohli slyšet na Colours Of Ostrava) zatím na žádné živé desce nebyla. Možná ale Rolling Stones dobře věděli, proč ji do koncertních programů nezařazovali - tato verze má k působivosti originálu dost daleko. Jiné málo frekventované skladby zde však překvapují opravdu vitálním podáním: třeba ležérní atmosféra písní Just My Imagination a Faraway Eyes ve srovnání s třicet let starými předobrazy nijak neztratila na působivosti.
Návrat ke kořenům
Jediný převzaným titulem a zároveň jedinou písní, která má na deskách Rolling Stones premiéru, je Champagne & Reefer - pozdní skladba Muddy Waterse, poprvé vydaná roku 1980 na albu King Bee. Rolling Stones ovšem k Watersově repertoáru sahají od začátku své existence: už na svém prvním singlu, vydaném před 45 lety, měli I Want To Be Loved. Už si spolu nezahrají, nicméně v této nahrávce hostuje jiná významná postava chicagského blues, zpěvák a kytarista Buddy Guy. Dalším pěveckým hostem je poněkud afektovaná Christina Aguilera, svými hlasovými kreacemi spíše kazící skladbu Live With MeMe. Přínos Jacka Whitea pro píseň Loving Cup je jen minimální.
Album zjevně má demonstrovat neutuchající sílu kapely, což se mu v zásadě daří. Ne všechno se povedlo stoprocentně, ani Jaggerův zpěv nemá všude stejnou přesvědčivost - ovšem takovou živou desku, která by uchvacovala notou po notě, Rolling Stones nevydali nikdy. Zjevně slabší je jen pěvecký blok Keitha Richardse; zvlášť velmi konvenční vypalovačka Connection (z nenápaditého alba Between The Buttons) si nové oživování nijak zvlášť nezaslouží, i když ji Richards už před dvaceti lety sólově nahrál na živé album Live At The Hollywood Palladium, vzniklé v době, kdy Rolling Stones přerušili činnost. Od té doby už o konci kapely nikdy vážně nemluvili a zdá se, že k něčemu takovému opravdu není žádný důvod.
Fotogalerie:
fotogalerie
Pětašedesátiletý režisér Martin Scorsese má na kontě vedle hraných snímků i řadu hudebních dokumentů: v roce 1978 natočil The Last Waltz, záznam velkolepě pojatého rozlučkového vystoupení skupiny The Band, zásadně se podílel na televizním seriálu Blues, natočil dokument No Direction Home o Bobu Dylanovi. Námětem jeho dvou připravovaných filmů jsou Bob Marley a George Harrison. Scorseseho dokument o Rolling Stones nese název Shine A Light, měl premiéru letos v únoru na Berlínském filmovém festivalu; 17. července vstoupí i do českých kin. Zatím tu máme soundtrack, záznam dvou koncertů Rolling Stones, odehraných 29. října a 1. listopadu 2006 v The Beacon Theatre v New Yorku.Další koncertní album v dlouhé řadě
Může samozřejmě působit směšně, že Rolling Stones vydávají živé dvojalbum, na níž opět jsou (I Can't Get No) Satisfaction, Jumpin' Jack Flash a Sympathy For The Devil; každá z těchto písní předtím vyšla na oficiálních živých deskách (četné filmy, videokazety a DVD nepočítaje) nejméně čtyřikrát. Na druhé straně se Rolling Stones v poslední době snažili vydávat koncertní nahrávky sestavené spíše z málo slýchaných kousků; poslední deskou, zachycující typické stadionové vystoupení, byl v roce 1991 Flashpoint. Pak už největší koncertní hity na živých deskách prostor téměř nedostávaly. Jen Sympathy For The Devil se v nových živých nahrávkách objevuje v poměrně pravidelných intervalech (1970, 1977, 1991, 2002, nechybí ovšem ani na albu Rock & Roll Circus, vydaném roku 1996 - s osmadvacetiletým zpožděním).
Zajímavější jsou skladby, které v živých provedeních známe málo či vůbec. Titul alba je zvolen podle skladby z dvojalba Exile On Main St. - desky, která je dnes všeobecně považována za jeden z vrcholů tvorby skupiny, i když v době svého vydání (1972) byla přijata dost rozporuplně. Vznikala v dobách největších problémů muzikantů s drogami, natáčela se dlouho, poněkud chaoticky, v různých studiích. Je proto vždy zajímavé, jak písně z této syrové desky dostávají nový život v nahrávkách, které obvykle bývají technicky dokonalejší.
Rolling Stones tentokrát sáhli k materiálu z Exile On Main St. čtyřikrát: All Down The Line, Loving Cup, Tumbling Dice a samozřejmě Shine A Light. Stejně často je zastoupena i deska Some Girls (vedle titulní písně Just My Imagination, převzaná od The Temptations, Far Away Eyes a Shattered. Všech 23 písní pochází z poměrně dávné minulosti: nestarší je I'm Free z alba Out Of Our Heads (1965) nejnovější She Was Hot z Undercover (1983).
As Tears Go By, napsaná původně pro Marianne Faithfull (ta ji zpívá dodnes, jak jsme loni mohli slyšet na Colours Of Ostrava) zatím na žádné živé desce nebyla. Možná ale Rolling Stones dobře věděli, proč ji do koncertních programů nezařazovali - tato verze má k působivosti originálu dost daleko. Jiné málo frekventované skladby zde však překvapují opravdu vitálním podáním: třeba ležérní atmosféra písní Just My Imagination a Faraway Eyes ve srovnání s třicet let starými předobrazy nijak neztratila na působivosti.
Návrat ke kořenům
Jediný převzaným titulem a zároveň jedinou písní, která má na deskách Rolling Stones premiéru, je Champagne & Reefer - pozdní skladba Muddy Waterse, poprvé vydaná roku 1980 na albu King Bee. Rolling Stones ovšem k Watersově repertoáru sahají od začátku své existence: už na svém prvním singlu, vydaném před 45 lety, měli I Want To Be Loved. Už si spolu nezahrají, nicméně v této nahrávce hostuje jiná významná postava chicagského blues, zpěvák a kytarista Buddy Guy. Dalším pěveckým hostem je poněkud afektovaná Christina Aguilera, svými hlasovými kreacemi spíše kazící skladbu Live With MeMe. Přínos Jacka Whitea pro píseň Loving Cup je jen minimální.
Album zjevně má demonstrovat neutuchající sílu kapely, což se mu v zásadě daří. Ne všechno se povedlo stoprocentně, ani Jaggerův zpěv nemá všude stejnou přesvědčivost - ovšem takovou živou desku, která by uchvacovala notou po notě, Rolling Stones nevydali nikdy. Zjevně slabší je jen pěvecký blok Keitha Richardse; zvlášť velmi konvenční vypalovačka Connection (z nenápaditého alba Between The Buttons) si nové oživování nijak zvlášť nezaslouží, i když ji Richards už před dvaceti lety sólově nahrál na živé album Live At The Hollywood Palladium, vzniklé v době, kdy Rolling Stones přerušili činnost. Od té doby už o konci kapely nikdy vážně nemluvili a zdá se, že k něčemu takovému opravdu není žádný důvod.
Zajímavost:
První oficiálně vydanou koncertní nahrávkou Rolling Stones bylo v červnu 1965 EP Got Live If You Want It, obsahující pět skladeb - nebo šest, když počítáme úvodní skandování publika, za něž si na obalu připsal autorský kredit jistý Nanker Phelge, tedy pseudonym, jímž se v počátcích podepisovali Jagger s Richardsem (tehdy to vlastně dočasně byl Keith Richard). EP dnes mnoho posluchačů nezná, jelikož nikdy nevyšlo na CD - k tomu vyjmutí z reedičního programu jistě byly dobré důvody. Před Vánocemi 1966 ovšem vyšla koncertní dlouhohrající deska, opět nazvaná Got Live If You Want It. Zvuk je dost strašný, kapela často hraje falešně a celkově je to velmi rozháraná nahrávka: částečně i proto, že vůbec není celá z koncertu v Royal Albert Hall, jak tvrdí obal. Některé skladby totiž zbyly z předchozích studiových natáčení a byl k nim jen přimíchán potlesk. Není tedy divu, že každá další živá deska Stones už byla lepší než tento divný koncertní debut.
První oficiálně vydanou koncertní nahrávkou Rolling Stones bylo v červnu 1965 EP Got Live If You Want It, obsahující pět skladeb - nebo šest, když počítáme úvodní skandování publika, za něž si na obalu připsal autorský kredit jistý Nanker Phelge, tedy pseudonym, jímž se v počátcích podepisovali Jagger s Richardsem (tehdy to vlastně dočasně byl Keith Richard). EP dnes mnoho posluchačů nezná, jelikož nikdy nevyšlo na CD - k tomu vyjmutí z reedičního programu jistě byly dobré důvody. Před Vánocemi 1966 ovšem vyšla koncertní dlouhohrající deska, opět nazvaná Got Live If You Want It. Zvuk je dost strašný, kapela často hraje falešně a celkově je to velmi rozháraná nahrávka: částečně i proto, že vůbec není celá z koncertu v Royal Albert Hall, jak tvrdí obal. Některé skladby totiž zbyly z předchozích studiových natáčení a byl k nim jen přimíchán potlesk. Není tedy divu, že každá další živá deska Stones už byla lepší než tento divný koncertní debut.
Fotogalerie:
časopis mGuide 2008/06
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Rolling-Stones-Porad-dovedou-rozsvitit~20~cerven~2008/
