29.11.2004 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika Rock 'n'roll proměnil tvář populární hudby od základů a vedle dvou světových válek se stal jednou z událostí, které XX. století nejvíc poznamenaly. Tato hudební revoluce, která obletěla svět zhruba před padesáti lety, měla následky, které dávno přesáhly hudební rámec a ovlivnily politické i společenské změny na obou stranách Atlantiku. Rock'n'rollovou revoluci nezastavila ani komunistická železná opona a čas dal za pravdu Solženicynovi, který kdysi tvrdil, že "takový kolos, jako je Sovětský svaz, může rozetnout jenom elektrická kytara".

V Americe je termínem rock'n'roll stále označovaná celá rocková scéna od padesátých let dodnes, a když se začnete pídit po kořenech jakéhokoliv hudebního proudu či stylu, dřív nebo později skončíte u skladeb Chucka Berryho, Little Richarda, Elvise a spousty dalších známých a méně známých muzikantů, kteří přetvořili rhythm and blues a zbořili hranice mezi country a blues, jazzem a gospelem, černými a bílými. Zjednodušeně řečeno nebýt rock'n'rollové exploze z let 1954 až 1958, nebyli by později možná ani Beatles, Rolling Stones, The Who, Led Zeppelin, Bowie, U2, Nirvana, Prince, Madonna či Oasis.

Zrodil se rock'n' roll skutečně v roce 1954?

Ve filmu Jana Svěráka Kolja je scéna, kde mistr Louka vysvětluje sociální pracovnici, že Koljovy narozeniny připadly na tento den, protože on mu je takhle stanovil - co se dalo dělat, oslava byla nutná a rodný list neznámo kde.
Poněkud obdobná situace je i s narozeninami rock'n'rollu - byly stanoveny. A to na 12. dubna 1954, kdy lehce obtloustlý, zkušený kytarista a kapelník Bill Haley a jeho doprovodná kapela The Comets nahráli živočišnou skladbu Rock Around The Clock. O rok později se tato píseň stala ústřední melodií filmu Džungle před tabulí, jehož promítaní, obzvlášť v Anglii, často doprovázely scény tancujících teenagerů a zdemolovaných kinosálů. Média se toho chytla a patřičný poprask kolem nově znějící hudby byl na světě. Tak se zrodil rock'n'roll, který v sobě nesl pořádnou dávku rebelantství a letos se dožil padesáti let. Hodně zjednodušený výklad, aby byl zcela pravdivý.
Vznik rock'n'rollu byl v podstatě mnohem dlouhodobějším procesem. Na světě byl pravděpodobně ještě před rokem 1954. Podílelo se na něm hodně, především černošských, muzikantů, rozhlasových diskjockeyů a majitelů malých gramofirem. A jak to tak chodí, na některé z nich si reflektory dějin posvítily plnou silou a na některé neméně zasloužilé paprsky mediální slávy nikdy nedosáhly.

Černá a bílá hudba žily každá svým životem

Miles Davis tvrdil, že nikdy nehrál jazz, ale celý život blues, a rockery neměl moc rád. Podle něj byl rock'n'roll další hudební žánr, který bílí ukradli černochům, zkomercializovali a přivlastnili si. Tento velký hudební vizionář často přeháněl, ale v tomto případě se vůbec nemýlil a dokázal pojmenovat věci pravým jménem.
V padesátých letech se život americké bílé střední vrstvy točil kolem práce, rodiny a slušné zábavy. V televizi vystupovali učesaní zpěváci, jejichž styl frázování a prezentace se po dlouhá léta téměř neměnily. Rádia vysílala množství country hudby a balad a černou hudbu naprosto ignorovala. V jukeboxech za jmény interpretů bylo dokonce označení, zda se jedná o černocha, či bělocha. Nic nenasvědčovalo tomu, že může dojít k nějaké zásadní změně. Důležité zákony jako Zákon o občanských právech (1964) a Zákon o volebních právech (1965), které protlačilo černošské hnutí v čele s Martinem Lutherem Kingem, byly v této době opravdu hudbou budoucnosti.
Černošská populace Ameriky žila svým vlastním hudebním a společenským životem. V kostelech se zpíval gospel a publikum vydupávalo nakažlivý rytmus, který potom přinášelo i do jiných forem svých hudebních produkcí a hodně songů z kostelního repertoáru o pár let později skončilo na koncertních pódiích. Rhythm and blues, neboli race music (rasová hudba), jak byl tehdy často označován, prodělal svoji dlouhou cestu od Afriky přes černý kostel, jazz, country a hlavně blues do tvaru, kde se vše smíchalo dohromady, a již počátkem padesátých let měl svoje vlastní žebříčky. Desky vydávaly malé nezávislé firmy a našlo se i pár rozhlasových stanic, které vysílaly především pro černošské publikum. V roce 1952 měla tato hudba i své první hvězdy jako byli Mel Williams, Little Esther a Big Mama Thorston, která o rok později nahrála Hound Dog a dostala se do čela rhytm and bluesové hitparády (paradoxně právě s touto skladbou v roce 1956 zabodoval i Elvis a byl to jeho nejprodávanější singl vůbec). V rhythm'n'bluesové hitparádě se střídaly i hity jako Mama, He Treat' s Your Daugter Mean od Ruth Brown nebo Caldonia (kterou nazpíval Louis Jordan s takovou vervou, že kromě titulu předchůdce rock'n'rollu suverénně aspiruje i na pozici prvního rappera - za svůj velký vzor ho označil při své nedávné návštěvy Prahy i James Brown) a I Got Woman od Raye Charlese, které dokazovaly, že rock'n'roll byl už na světě, třebaže mu tehdy tak nikdo neříkal a bělošské části Ameriky zůstával utajen.

Jak se rhythm and blues proměnil v rock'n'roll

První náznaky změny vyšly od břehů Mississippi. V zastrčeném klubu někde v Louisianně večer co večer sympatický černošský tlouštík Fats Domino bušil do svého klavíru a pozoroval, jak se při jeho hudbě dobře baví a podupávají do rytmu i občasní bílí návštěvníci. Vycítil příležitost a poprosil Dave Bartholomewa, aby jeho písničky zaranžoval způsobem, který by bílé mládeži usnadnil cestu k černé hudbě: "Trochu jsme to přisladili a překročili stylový hranice. V branži se tomu říkalo crossover. Po úspěchu Blue Berry Hill a Ain't that A Shame jsme se zpátky už neohlíželi. Rhythm and bluesový desky se prodávaly po sta tisících, ale tohohle se prodalo milióny. Fats Domino prorazil jako jeden z prvních, protože psal rytmicky a melodicky jednoduché věci. Stačilo je jednou slyšet a už jste si je mohli zpívat."
Počátkem padesátých let byl New Orleans městem mnoha ras, které se rády bavily a vyznávaly rytmickou hudbu. Právě toto město se rozhodl dobýt neskutečný extrovert Little Richard, který se narodil v roce 1932 v Georgii jako Richard Penniman. Vyrůstal s jedenácti sourozenci v chudé černošské čtvrti podél železniční trati: "Vlak vždycky otřásal celým barákem a všechny probudil. Ten zvuk šak-šak-šaka-šak se mi zaryl hluboko do paměti, byl v tom neuvěřitelný rytmus, který mě už nikdy neopustil." Little Richard začal vystupovat v neworleanských klubech v pauzách mezi čísly nahatých tanečnic, byl našminkovaný a chodil v šatech nemožně křiklavých barev. Poskakoval po klavíru, neustále vykřikoval svoje oblíbené Whaa-a-ou a během pár minut dokázal přivést sebe a publikum do stavu šílenství. Little Richard se snažil posunout styl Fatse Domina k ještě větší expresívnosti hlavně svým exaltovaným vokálním projevem, který se často pohyboval na hranici hysterie. V roce 1955 přišel do studia a s muzikanty od Fatse Domina natočil svůj první singl. Brzy se stal první skutečnou rock'n'rollovou hvězdou: "Chtěli po mně abych natočil něco, co zní jako Ray Charles nebo B.B. King, ale mě to nudilo, chtěl jsem něco rychlejšího. Mladí taky chtěli změnu, a tak jsem zpíval strašně nahlas Tutti Frutti a lidi si mysleli, že jsem se zbláznil."
Hudební bariéry se začaly prolamovat zprvu v rádiích. Rozhlasové stanice, které vysílaly rhythm and blues, začala poslouchat i bílá mládež, kterou přitahoval nezvyklý zvuk těchto nočních programů. Clevelandský rozhlasový diskjockey Alan Freed byl mezi prvními, kdo zařadil desky černošských zpěváků do vysílaní svého pořadu Moondog's Rock'n'roll Party. Spojením sloves rock a roll, což v černošském slangu znamenalo sex, nahradil dosavadní označení rasová hudba či rhythm and blues, které přece mělo pro bělošské publikum příchuť něčeho černošského.

Malé vydavatelské firmy vycítily příležitost

Alan Freed sice dal jméno staronovému stylu, který fúzoval bílou a černou energii, ale skutečným katalyzátorem této fúze byl bílý zvukař z Memphisu - Sam Philips. Jeho postava je typickým příkladem těch velkých osobností, které jsou pro dílo nepostradatelné a přitom k sobě nikdy nestrhnou větší pozornost. Sam Philips začal v roce 1950 ve svém studiu nahrávat černé bluesmany jako B. B. Kinga, který u něj natočil svou první desku. Záhy do studia zatáhnul i Ike Turnera, který zde nahrál velký hit Rocket 88, někdy je označován za skutečně první rock'n' rollovou desku. Sam Philips vzpomíná: "Když se mi podařilo, aby hráli po svým, aby zapomněli, že za sklem sedí nějakej běloch, bylo to bezvadný. Nahrávka Rocket 88 vzbudila velkou pozornost a rozšířila zájem bělošské mládeže o černou hudbu vůbec. Rocket 88 bylo boogy woogy a řádně je odvazovalo." Po tomto úspěchu založil Sam Philips v Memphisu vedle vlastní nahrávací i vydavatelskou firmu Sun Records, kde se zanedlouho měly psát nejdůležitější kapitoly v dějinách rock'n'rollu.
Ve stejné době v Chicagu Phil a Leonard Chessovi založili značku Chess Records a zaměřili se na černošské bluesmany, kteří se do Chicaga kvůli většímu publiku a větším příležitostem stěhovali z jihu Ameriky v hojném množství. Byli zde usazení Howlin'Wolf a Muddy Waters, kteří už hráli na elektrické kytary, a aby přehlušili hluk v klubech, zesilovali přes mikrofon i harmoniku. Elektrifikace nástrojů byla vůbec jednou ze zásadních věcí pro vývoj rock'n'rollu - zvuk zesílených kytar se dostal do módy a prodával desky. Studio Chess Records bylo v obchodě, který se nacházel na autobusové zastávce a nově vznikající nahrávka byla testována přímo tam. Pokud si čekající na autobus začali podupovat do rytmu, nahrávka byla vydána na desce.
V březnu roku 1955 se ve dveřích Chess Records objevil Bo Diddley, který se sem přestěhoval z delty Mississippi. Používal kytaru v podstatě jako bicí nástroj, hrál pouze akordy a rytmus a zanedlouho se jeho rytmický doprovod stal nutnou součástí nahrávek, které byly v Chess Rec. pořizovány. Svým způsobem byl velkou atrakcí a také jedním z prvních černošských hudebníků, kteří prorazili i v televizi. Začali ho zařazovat do hudebních programů jako zpestření, které neohrozí ničí pozice. Koho tenkrát mohlo napadnout, že významně pomůže nové hudbě prorazit.

Neznáš Chucka? - Nevíš, co je rock'n'roll

Dostat rock'n'roll opravdu na výsluní a prorazit až do celoamerického Top Ten se podařilo teprve Chucku Berrymu. Vedle Elvise Presleyho byl bezesporu nejvýznamnější osobností v dějinách rock'n'rollu, která ovlivnila několik generací rockových hudebníků. Pro charakteristiku Chucka Berryho a toho, co dokázal, je velmi vystižné prohlášení Johna Lennona: "Chcete- li najít jiné jméno pro rock'n'roll, můžete mu klidně říkat Chuck Berry."
Chuck Berry přijel do Chicaga z jihu v roce 1955 a nějakou dobu hrál v kapele Muddyho Waterse, ale tradiční blues ho moc nebral. Měl svůj vlastní styl ovlivněn hillbilly a country. Jeho nahrávka z roku 1955 Maybellene, kterou vydal u firmy Chess, patří k hitům, které rock'n'rollovou revoluci skutečně odstartovaly. Dostala se až na páté místo oficiální hitparády. V rychlém sledu za sebou vydal úspěšné skladby jako Roll Over Beethoven, Johny B. Goode, Rock And Roll Music, Let It Rock, které se staly základem zlatého fondu rockové hudby. Berry měl mimořádně dobrý smysl pro to jak si podmanit bílé publikum a trefit se do jeho každodenních problémů. Uměl psát krásně jednoduché a přitom působivé texty o škole, autech, o tom, jak se mladí zamilují. Svým způsobem to byl první velký rockový básník: "Pracoval jsem s tátou v bělošské čtvrti, Muddyho Waterse jsem nikdy neslyšel, znal jsem Franka Sinatru a Pata Boona a já si řek': zkusím to taky, budu hrát dobrou muziku pro bílý a ta se bude prodávat i v jejich čtvrtích."
Berrymu nikdy nescházel obchodnický talent a láska k penězům. Dodneška jezdí sám po světě s polorozladěnou kytarou a tradičně místní kapele, která Chucka uvidí poprvé (a nejspíš i naposled) až na scéně, dopředu sdělí pouze to, že se budou hrát nějaké písničky od Chucka Berryho. Nenamáhá se ani s upřesněním tóniny, ve které se bude hrát a rovnou spustí. S předem vyzvednutým honorářem pak ze scény vklouzne rovnou do auta, které sám řídí a z místa akce zmizí stejně rychle, jak se tam objevil. Podobným způsobem v polovině devadesátých let zahrál na poloutajené akci v Brně. Ale vraťme se k rock'n'rollové revoluci, která propukla naplno, ale zároveň začala narážet na první problémy.

Hledá se superstar. Zn. Musí být bílá!

"Svoláme na to komisi a ten negerskej program zrušíme! Rock'n'roll je obscénní a vulgární a strhává naše děti na sprostou úroveň negrů. Je to hudba pro negry!" S podobnými prohlášeními proti nové muzice, která si razantně razila cestu, začaly vystupovat četné rodičovské a všelijaké spolky, o něž v Americe nikdy nebyla nouze.
Rock'n'roll strhával na svoji stranu čím dál víc příznivců, ale co to bylo platné, když se televizní programy snažily zachovat dekorum a dávaly přednost bělochovi Patu Boonovi a jeho nesmírně učesané verzi Tutti Frutti, která proti Little Richardově originálu působila jako slabý čajíček. Amerika zřejmě na příchod nové hudby nebyla připravená a ani černí hudebníci občas nechápali, co se děje.
"Z jedné strany nás obviňovali, že chceme, aby bílí měli rádi negry a z druhé, že jim przníme hudbu, že ji kopírujeme a vstřebáváme a chceme ji dočista zničit. Stavěli se na odpor s neuvěřitelnou vervou," vzpomíná Sam Philips a o jeho nesporném obchodnickém a uměleckém talentu a hlavně geniální prozřetelnosti víc napovídají tato jeho slova: "Bílí černou hudbu nehráli, ale obecenstvo si ji našlo a bylo jasný, že se na tom dá vydělat spoustu peněz. Cítil jsem, že nastala ta správná chvíle a že kdybych objevil bílýho jižanského kluka, mohli bychom dokázat něco, co by jinak trvalo léta."
Bílého jižanského kluka Sam Philips nemusel ani hledat. Objevil se sám ve dveřích Sun Records. V té době řídil náklaďák a jmenoval se Elvis Aaron Presley (o tom, že osud s ním zamýšlí hodně velké věci jako by napovídal fakt, že jeho bratr-dvojče při porodu zemřel). Za 3,98 dolarů si zaplatil nahrání singlu, který chtěl dát mámě k narozeninám. Písnička se jmenovala My Happines. "Byl sotva ve dveřích a já věděl, že to je ten pravý, kterého hledám. Znal jsem kapelu Starlight Wranglers, kde hrál Scotty Moor a angažoval jsem ho, aby udělal pár písniček s Elvisem, začali spolu něco zkoušet, ale furt to nebylo ono."
Zde bych měl s převyprávěním pohádkového příběhu s jménem Elvis přestat, neboť je dostatečně známý. O Elvisovi bylo napsáno několik stovek knížek a dobrá desítka z nich byla přeložena i do češtiny. Proto pouze několik málo známých faktů, které nabourávají mýtus o tom, že Elvis měl talent od pána Boha a s tím si na úspěšnou kariéru vystačil. Opět Sam Philips: "Jednou po natáčení, když kluci již balili nástroje, jsem šel za ním, že by to ještě něco chtělo. Elvis měl ještě kytaru a zahrál That's All Right Mama." Tento snímek z roku 1954 sice nepřesáhl okolí rozhlasových stanic v Memphisu, ale vypovídá o tom, že Elvis se v této době intenzivně zajímal o rhythm and blues a znal původní verzi této skladby od Arthura "Big Boy" Crudupa. Elvis měl cit pro blues již od dětství. Rodiče, kteří brali podporu na bydlení, žili v sousedství chudých černochů, takže se Elvis mohl s jejich hudbou seznámit přímo z verandy a jeho zájem neupadal ani v dospívání. Ike Turner vzpomíná na Elvisovy časté návštěvy černošských klubů: "Piano jsem měl u zdi, musel jsem ho odtahovat, abych vůbec viděl na lidi, a tak tam vznikla mezera. Elvis v ní stával často a hejbal nohama, to mu už zůstalo, když pak sám hrál na kytaru."
Elvis Presley měl všechny předpoklady stát se králem rock'n'rollu. Byl ve správném čase na správném místě a k tomu vypadal skvěle, pohyboval se úžasně a do své hudby vnášel temperament a zaujatost, jakou od bělocha zatím nikdo neviděl. Vycházel z country, ale dobře znal jak gospel, tak i rhythm and blues. Na vrchol ho vynesla především jeho živá vystoupení, kde byl neodolatelný. Proti Elvisovi nic nenamítali ani jeho černošští kolegové, jimž musel ležet v žaludku přinejmenším proto, že s jejich hudbou sklízel ovoce, o kterém se jim nikdy nezdálo. Byl prostě bez jakýkoliv pochyb tak dobrý, že nešlo před ním nesmeknout. Elvis udával tón a v roce 1956 měl na prvním místě žebříčku už dvě alba. Stávala se z něj postupně i TV hvězda, ale pro Eda Sullivana, jehož televizní show bylo považováno za nejprestižnější, byl stále příliš vulgární a pozvání dlouho nepřicházelo, ale na konci roku 1956 ho už nemohl ignorovat. V této době už měl Elvis smlouvu u firmy RCA a jeho hudba postupně začala být přislazovaná tak, aby mohla oslovit širší okruh publika.

Další hvězda na obzoru

Přes počáteční nepřijetí rock'n'roll postupně zapouštěl kořeny a stával se z něj vyhledávaný obchodní artikl, který začal ovlivňovat celou scénu populární hudby.
Sam Philips z prodeje Elvisových práv RCA získal 35 000 dolarů a již vytahoval z rukávu další eso. Jeho nový objev se jmenoval Jerry Lee Lewis, kterého zanedlouho uvidíme v Praze. Pocházel z Lousianny a na veřejnosti hrál poprvé již v třinácti letech. Jeho klavírní boogy woogy verze písniček starých bluesmanů nacházely pramalé pochopení u příbuzných: "Teta mi nadávala, že to nejsou křesťanské písně, co hraju. Říkal jsem, že to nevím, ale že jsou to dobré věci a moc se mi líbí. To byl rok 1949."
Boogy woogy podání písně My God Is Real ho stálo vyhazov ze semináře, a tak mu nezbývalo než se vydat na cestu do Memphisu za Samem Philpsem: "Máma prodala vejce a dala mi na benzín, odjel jsem do Memphisu a za několik měsíců jsem měl smlouvu u Sun Records." Na Philipsův pokyn založil Jerry Lee Lewis Trio a hned s druhou deskou Whole Lotta Shakin' Goin' On se prosadil. Jeho nahrávky se vyznačovaly velkou dravostí, ke které přispíval i Lewisův energický způsob hry na piano.
Jeho další úspěch měl název Great Balls Of Fire. Tragické následky však pro Lewise mělo manželství s třináctiletou sestřenicí, které vzbudilo všeobecné pohoršení a výsledkem toho bylo i vyřazení Lewisových nahrávek z rozhlasového vysílání.
Vzniklou mezeru zaplnili lidi jako Buddy Holly, který měl ovšem tragicky krátkou kariéru. Zazářil v roce 1957 s nahrávkami jako That'll Be The Day a Oh Boy, ale začátkem roku 1959 zahynul při leteckém neštěstí. Stačil však zavést styl, ve kterém pokračovali Beatles. Obsazení jeho kapely se ustálilo na dvou kytarách, base a bicích, což později přebraly rockové kapely, a co je podstatnější - na rozdíl od svých předchůdců kladl velký důraz na psaní vlastních písniček.
S koncem roku 1958 ale detonace rock'n'rollové exploze začala slábnout. Příčin bylo víc, ale hlavní byla ta, že jeho protagonisté na čas opustili scénu. Elvis Presley nastoupil do armády, Little Richard se dal na studium náboženství, Chuck Berry seděl ve vězení za to, že přes hranice převážel neplnoletou dívku, Jerry Lee Lewis byl stále na černém seznamu a Buddy Holly po smrti.
Ovšem rock'n'roll svoji revoluční úlohu splnil a v americkém tavicím kotli pospojoval v dodnes živou hmotu všechny hudební žánry bílého a černého obyvatelstva a sblížil i samotná etnika. Starý šibal Chuck Berry měl zase jednou pravdu, když v roce 1956 při pohledu na společně tančící bílou a černou mládež pravil k opodál stojícímu Carlu Perkinsonovi: "My tou muzikou možná děláme víc k prolamování bariér než naši vůdci ve Washingtonu."

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/10