5.2.2008 | Autor: Štefan Mesner | sekce: publicistika
 fotogalerie Nová deska In Rainbows britských Radiohead demonstruje svobodu a uvolněnost. Naopak, způsob její vydání a distribuce se snaží tváří revolučně. V tento moment se už nejedná o nic horkého, ale stejně, opakování je matka moudrosti: začátkem října kapela na svých internetových stránkách ohlásila: „za týden právě zde vydáváme novou desku, zaplaťte kolik chcete“. A nelhali, 10.10. jste si skutečně mohli jejich sedmou desku stáhnout a cenu si určit sami.

V říjnu to skutečně na „marketingovou revoluci“ vypadalo, ale události dalších týdnů a měsíců zase ta žhavou válkou na poli byznysu nebyly, spíše takovými výstřely. Skupina stále jednala o právech na své nové písně, ve hře bylo také dosavadní velké vydavatelství EMI, ale k dohodě došlo až s indie labelem XL-Recordings, kde před rokem v létě vyšla sólová nahrávka Eraser frontmana Thoma Yorka a domov zde loni našli také i White Stripes. U této společnosti vyšlo nové album In Rainbows začátkem letošního roku. Nedočkavci a opravdoví fanoušci mohli zaplatit čtyřicet liber už v prosinci a dostat luxusní edici s dvěma vinyly, hlavní deskou a její bonusovou sestřičkou, která věřte, že také stojí za to. Zoufalí kravaťáci na EMI se vzmohli jen na vydání box-setu s předchozími řadovkami a živákem I Might Be Wrong. Yorke nadával.

Přesná čísla, jak se album stahovalo, Radiohead nedali, ale ví se, že za desku zaplatilo více, než polovina zájemců, což znamená jednoznačný úspěch. A teď se podržte: po tom všem, deska vyšla i klasickou cestou a nakonec získala v britském albovém žebříčku číslo jedna. Lepší důkaz o pozici a významu Radiohead pro současnou pop-music byste hledali opravdu těžko.

A co hudební stránka nové desky? Když máte deset let za sebou album, které vyhrává devět z deseti anket o nejlepší desku všech dob, tak se vám další „nejlepší album“ točí jen těžko. Ovšem pokud nejste Radiohead. In Rainbows není manifestem geniality a hudební revolučnosti, ale jeho písničková uvolněnost je naprosto odzbrojující. Má kouzlo a sílu si vás k sobě připoutat. Nemá žádný koncept a jde jen a jen o nové písničky. Ale když je dáte dohromady i s těmi z bonusového disku, tak věřte, že budete mít v ruce nejsilnější kolekci za kariéru skupiny.

Hudebně to jsou opět stejní a zároveň opět trochu jiní Radiohead, kteří nahráli svou nejpřístupnější desku za poslední roky. Jejich deprese je tentokrát už smířlivější a s nadhledem, což neznamená, že nefunguje podobně jako ta z minulých alb. Thom Yorke potvrzuje statut „definitivně utrápené kapely“. I když píše love song, tak napíše píseň, u které vám dobře být nemůže ani v případě, že od první třídy chodíte do kroužku mladých cyniků.

Radiohead znovu vyhráli boj nad stereotypem a zvukovým hledáním se. Na In Rainbows má skupina opět úplně nový sound, což už je v současnosti něco s čímž se u Radiohead automaticky počítá, tím pádem se nemůže jednat o takovou ránu jako v případě Kid A. Alba na kterém kapela svým experimentům dala naprosto volný průběh, desky kde se jejich nesrozumitelnost, uzavřenost stala jejich nevětší devízou. Zvuk novinky flirtuje s hlasitými kytarami, co vyšly z garáže i elektronickou hudbou a její rytmikou, při které si uvědomujete formu Phila Selwaye, muže za bicími. Nejčastěji Yorke a spol.míchají kytary se vším možným, a zvuk kapely dosáhl maximální sofistikovanost.
Textově je Thom Yorke opět vaším největším přítelem do jakékoliv deprese, i když jeho verše už tak drsné, jako na předchozích deskách nejsou, čímž ukazuje, že trápení v případe Radiohead nikdy nebyl koncept, ale spíše osud a pocit.

Ještě koncem prosince, tedy tři měsíce po vydání nových písní se Radiohead objevili na obálce britského hudebního týdeníku NME, v médiích se o jejich sedmém albu mluví stále, což je další prvek ukazující na obrovskou sílu skupiny. Na tom všem je nejdůležitější ale to, že sílu ukázali i po tvůrčí stránce. Stále nic nekončí a stále se máme nač těšit. Už to vypadá na nekonečný příběh.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2008/02