Prohrála v kartách - Hudba jako tatarák
11.8.2009 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
fotogalerie
Říká se, že první album je prostě první, druhé potvrzuje případné kvality a rozhodující je to třetí. Pokud tomu tak opravdu je, novinka pražské družiny Prohrála v kartách nazvaná KanibaLOVE prokazuje, že soubor v této pomyslné zkoušce nejen časem obstál se ctí. A to i přesto, že pohled autora článku na toto dílko se v některých bodech značně liší od toho, jak album vidí Filip Horáček, zpěvák, kytarista a hlavní autorský mozek PVK. Následující rozhovor budiž důkazem.
Vaše nové album vycházelo „na etapy“. Co vás vedlo k tomuto netradičnímu způsobu vydání?
Nám nešlo ani tak o to, aby vycházelo na etapy, jako o to, aby mohlo putovat k lidem po všech cestách, které se čerstvě prošlapávají poté, co gramoprůmysl začal snídat, obědvat i večeřet sám sebe. Chtěli jsme, aby se dalo stáhnout za rozumnou cenu v MP3, a to bez těch nesmyslných ochran. Proto jsme ho vydali u Indies, kteří to – myslím, že jako jediný z větších vydavatelů u nás – umožňují. Také jsme ho chtěli dostat do trafik, protože tam se dneska cédéčka prodávají, a v tom nám zase pomohl Reflex. A protože my sami jsme zabedněnci, co si ještě občas koupí cédéčko už kvůli těm bookletům, tak jsme udělali i tenhle klasickej krok – a aby z toho ti blázni, co si koupí desku i s obalem, něco měli, tak jsme pro ně udělali dvojalbum, přičemž na druhém disku jsou čtyři další novinky, naše koncertní coververze slavnějších kolegů a také úpravy dvou našich písniček od elektronických The Tchendos a cimbálovky St. Medicimbal.
Nové album je hudebně dosud možná nejpestřejší nahrávkou PVK. Náhoda, nebo předem daný záměr?
Mně naopak přijde takové sevřenější, tentokrát jsme nespáchali žádné výlety do latiny, country nebo jiných, pro nás nepatřičných žánrů, tak jako dřív. Pokud to tak na tebe působí, fajn, ale bude to náhoda. My to hlavně moc neřešíme – jak to z nás leze, tak to z nás padá.
Někdo vám vyčítá, že jste na novince šli až příliš do popu, ale já bych řekl, že tohle platilo už pro minulé album. Jak to cítíš ty sám?
To je totéž, i když mě překvapuješ, protože nevím o tom, že by nám zrovna tohle někdo vyčítal. Zrovna před chvíli jsem potkal svého souseda Rendu a ten říkal, že jsme dost přitvrdili, a není jedinej. Ostatně i já mám z té desky takovej pocit. Ono asi jde o to, co si kdo pod termínem tvrdost představí. Když jsme dělali první desku, těm čudlíkům ve studiu jsme ještě moc nerozuměli a mně dneska přijde, že jsme ji až moc vyčistili. Teprve teď se nám povedlo tam zanechat dost špíny, aby z toho lezly chlupy, jak my říkáme. Nevím, jestli je nová deska tvrdá, ale syrová mi přijde dost. Takovej tatarák.
Už jsi zmínil, že druhé CD přináší mj. živé verze tří převzatých českých písní. Proč zrovna Oceán, Hrdinové nové fronty a The Plastic People Of The Universe?
To je prostě náhoda. Tyhle pecky se nám postupně dostaly mezi takové bonusové kousky na koncertech. Ráchel od Oceánu od nás chtěl jednou zahrát Mejla z Vypsané fixy u příležitosti jakéhosi zásadního životního kroku a na Hrdinech a Plasticích jsme vyrůstali, takže se nám nějak zadřeli do playlistu.
Napsat netuctovou píseň o Praze je poměrně ošemetná záležitost, nicméně tobě se to v podobě Matky měst podařilo. Dalo to velkou fušku?
Díky. Ani ne, já když jsem nasranej, tak to jde samo. Víš, já pamatuju Prahu v 90. letech. Kluby, squaty, různý neformální kulturní centra a tak. Hrozně to žilo. A dneska? Já chvíli bydlel na Vinohradech a to byla samá herna, noční klid a mrtvo. Tak nějak to ve mně začalo klíčit, když jsem seděl s kamarádem v Berlíně v dubnu o půlnoci na zahrádce před rockovým klubem a všem bylo buřt, jestli tam mrzneme. My si to užívali, protože jsme věděli, že tohle jde v Praze jen v létě a do desíti. Vím, že trochu přeháním, ale píšu texty, tak si to snad můžu dovolit.
V minulosti jsi psal texty i pro Annu K. Momentálně už jako textař své služby nenabízíš nikomu jinému než vlastní kapele?
Já je nikdy moc nenabízel. Mně jdou ty texty dost těžko, respektive mi dost dlouho trvá, než přijdu na to, o čem by měly být. A když to má zpívat někdo jinej, je to o to těžší. Ale pokud mě někdo požádá, tak to vždycky rád zkusím. Naposledy to byla Aneta Langerová a snad se mi podařilo se trefit.
Prohrála v kartách se na scéně pohybuje už hezkou řádku let. Jsi spokojen s tím, kam se dostala a čeho dosáhla?
I Can’t Get No Satisfaction, přece! (smích)
Fotogalerie:
fotogalerie
Říká se, že první album je prostě první, druhé potvrzuje případné kvality a rozhodující je to třetí. Pokud tomu tak opravdu je, novinka pražské družiny Prohrála v kartách nazvaná KanibaLOVE prokazuje, že soubor v této pomyslné zkoušce nejen časem obstál se ctí. A to i přesto, že pohled autora článku na toto dílko se v některých bodech značně liší od toho, jak album vidí Filip Horáček, zpěvák, kytarista a hlavní autorský mozek PVK. Následující rozhovor budiž důkazem.Vaše nové album vycházelo „na etapy“. Co vás vedlo k tomuto netradičnímu způsobu vydání?
Nám nešlo ani tak o to, aby vycházelo na etapy, jako o to, aby mohlo putovat k lidem po všech cestách, které se čerstvě prošlapávají poté, co gramoprůmysl začal snídat, obědvat i večeřet sám sebe. Chtěli jsme, aby se dalo stáhnout za rozumnou cenu v MP3, a to bez těch nesmyslných ochran. Proto jsme ho vydali u Indies, kteří to – myslím, že jako jediný z větších vydavatelů u nás – umožňují. Také jsme ho chtěli dostat do trafik, protože tam se dneska cédéčka prodávají, a v tom nám zase pomohl Reflex. A protože my sami jsme zabedněnci, co si ještě občas koupí cédéčko už kvůli těm bookletům, tak jsme udělali i tenhle klasickej krok – a aby z toho ti blázni, co si koupí desku i s obalem, něco měli, tak jsme pro ně udělali dvojalbum, přičemž na druhém disku jsou čtyři další novinky, naše koncertní coververze slavnějších kolegů a také úpravy dvou našich písniček od elektronických The Tchendos a cimbálovky St. Medicimbal.
Nové album je hudebně dosud možná nejpestřejší nahrávkou PVK. Náhoda, nebo předem daný záměr?
Mně naopak přijde takové sevřenější, tentokrát jsme nespáchali žádné výlety do latiny, country nebo jiných, pro nás nepatřičných žánrů, tak jako dřív. Pokud to tak na tebe působí, fajn, ale bude to náhoda. My to hlavně moc neřešíme – jak to z nás leze, tak to z nás padá.
Někdo vám vyčítá, že jste na novince šli až příliš do popu, ale já bych řekl, že tohle platilo už pro minulé album. Jak to cítíš ty sám?
To je totéž, i když mě překvapuješ, protože nevím o tom, že by nám zrovna tohle někdo vyčítal. Zrovna před chvíli jsem potkal svého souseda Rendu a ten říkal, že jsme dost přitvrdili, a není jedinej. Ostatně i já mám z té desky takovej pocit. Ono asi jde o to, co si kdo pod termínem tvrdost představí. Když jsme dělali první desku, těm čudlíkům ve studiu jsme ještě moc nerozuměli a mně dneska přijde, že jsme ji až moc vyčistili. Teprve teď se nám povedlo tam zanechat dost špíny, aby z toho lezly chlupy, jak my říkáme. Nevím, jestli je nová deska tvrdá, ale syrová mi přijde dost. Takovej tatarák.
Už jsi zmínil, že druhé CD přináší mj. živé verze tří převzatých českých písní. Proč zrovna Oceán, Hrdinové nové fronty a The Plastic People Of The Universe?
To je prostě náhoda. Tyhle pecky se nám postupně dostaly mezi takové bonusové kousky na koncertech. Ráchel od Oceánu od nás chtěl jednou zahrát Mejla z Vypsané fixy u příležitosti jakéhosi zásadního životního kroku a na Hrdinech a Plasticích jsme vyrůstali, takže se nám nějak zadřeli do playlistu.
Napsat netuctovou píseň o Praze je poměrně ošemetná záležitost, nicméně tobě se to v podobě Matky měst podařilo. Dalo to velkou fušku?
Díky. Ani ne, já když jsem nasranej, tak to jde samo. Víš, já pamatuju Prahu v 90. letech. Kluby, squaty, různý neformální kulturní centra a tak. Hrozně to žilo. A dneska? Já chvíli bydlel na Vinohradech a to byla samá herna, noční klid a mrtvo. Tak nějak to ve mně začalo klíčit, když jsem seděl s kamarádem v Berlíně v dubnu o půlnoci na zahrádce před rockovým klubem a všem bylo buřt, jestli tam mrzneme. My si to užívali, protože jsme věděli, že tohle jde v Praze jen v létě a do desíti. Vím, že trochu přeháním, ale píšu texty, tak si to snad můžu dovolit.
V minulosti jsi psal texty i pro Annu K. Momentálně už jako textař své služby nenabízíš nikomu jinému než vlastní kapele?
Já je nikdy moc nenabízel. Mně jdou ty texty dost těžko, respektive mi dost dlouho trvá, než přijdu na to, o čem by měly být. A když to má zpívat někdo jinej, je to o to těžší. Ale pokud mě někdo požádá, tak to vždycky rád zkusím. Naposledy to byla Aneta Langerová a snad se mi podařilo se trefit.
Prohrála v kartách se na scéně pohybuje už hezkou řádku let. Jsi spokojen s tím, kam se dostala a čeho dosáhla?
I Can’t Get No Satisfaction, přece! (smích)
Zajímavosti:
Filip Horáček je synem někdejšího významného hudebního publicisty Františka Horáčka, jehož jméno je spojeno především se zlatou érou časopisu Melodie v 70. a 80. letech a který po revoluci stál jako jeden ze zakladatelů u zrodu magazínu Rock & Pop.
Na pražské rockové scéně se Filip objevil ihned po pádu komunistického režimu coby rozjívený adolescent, který svůj hlas a kytaru trápil v nekompromisní punkové kapele Stalinovy oběti. Ta sice nikdy nevydala žádnou oficiální nahrávku a zbylo po ní jediné demo z roku 1991, přesto mezi pamětníky dodnes požívá téměř kultovního postavení a pro „svět“ objevila i bubeníka Marka Kopeckého, jenž později hrál s Tichou dohodou nebo skupinou Wanastowi vjecy.
Filip Horáček je synem někdejšího významného hudebního publicisty Františka Horáčka, jehož jméno je spojeno především se zlatou érou časopisu Melodie v 70. a 80. letech a který po revoluci stál jako jeden ze zakladatelů u zrodu magazínu Rock & Pop.
Na pražské rockové scéně se Filip objevil ihned po pádu komunistického režimu coby rozjívený adolescent, který svůj hlas a kytaru trápil v nekompromisní punkové kapele Stalinovy oběti. Ta sice nikdy nevydala žádnou oficiální nahrávku a zbylo po ní jediné demo z roku 1991, přesto mezi pamětníky dodnes požívá téměř kultovního postavení a pro „svět“ objevila i bubeníka Marka Kopeckého, jenž později hrál s Tichou dohodou nebo skupinou Wanastowi vjecy.
Fotogalerie:
časopis mGuide 2009/08
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Prohrala-v-kartach-Hudba-jako-tatarak~11~srpen~2009/
