3.5.2002 | Autor: Vojtěch Lindaur | sekce: publicistika Richard se dívá z okna svého newyorského bytu na dětské hřiště. Barevně pokreslené betonové zídky, od nichž se odráží míč, prolézačky, skluzavky, houpačky a pískoviště obehnané drátěným plotem. Nad vchodem sprejem nastříkaná výzva: Play. Pane, pojďte si hrát, řeklo by se. Kdybychom žili v New Yorku, věděli bychom, že kromě milé výzvy ta čtyři písmena ještě značí povel s jednoznačným sexuálním podtónem, v němž se hravost mísí s divokostí.


Moby poodstoupí od okna a nasype si zrní, klíčky přelije malinovkou a pustí si v televizi předpověď počasí. Vášnivý meteorlolog. Jak bylo, jak bude? Kdopak ví. Moby?


Jeden z největších amerických popových skladatelů v tom nejlepším slova smyslu, technosoulový nekonformní individualista, magor i hrdina, plešatá populistická globální hvězda, sedmatřicátník, který se jako duch pohybuje výtahem vlastní výroby ve všech patrech pop kultury od sklepa až po přepychové prostory, dotýkající se nebe. Když tak pěkně předpovídal na Play s bluesovými a soulovými samply v Honey, Nautural Blues či Why Does My Heart Feel So Bad, bylo to něco jako regenerace vzpomínek lidí, kteří taneční hudbu normálně neposlouchají. Připomínka zapomenuté krásy.


"Úspěch Play byl trochu nenormální, nikdo, včetně mě, nic moc nečekal. Překvapovalo mě to každý den, bylo to divné, bizarní. Vstoupil jsem na ta území hudebního byznysu, která jsou už svou podstatou založena na tom, že desky jako Play nemůžou, nesmějí uspět," řekne. "Ale necítil jsem zadostiučinění ve smyslu 'teď jsem jim to nandal', měl jsem jen normální, opravdovou radost."

Hraj (si)

Sedmého alba (podle toho, jak je počítáte) Play (1999) se prodalo přes deset milionů. V šestadvaceti zemích bylo platinové (v Anglii pětinásobně), Mobymu vyneslo nejen nominace na ceny Grammy, MTV a VH1, nebo dokonce ztvárnění v jeho milovaném kresleném seriálu o rodině Simpsonových. Zatímco na první koncert turné Play přišlo v Londýně 600 lidí, poslední z té řady byl tamtéž, leč v hale pro 24 000, vyprodán dlouho dopředu. V.I.P. lóže byly přeplněny slovutnými kolegy, rockovými legendami, hollywoodskými hvězdami a módními návrháři, v parteru se tísnily davy budoucích undergroundových umělců. Začal být zván, aby si na pódiu zabrnkal společně se svými teenagerskými idoly - Davidem Bowiem či New Order.

Čím byly Mobyho nové písně tak přitažlivé... Krom už zmíněných samplovaných připomínek 'starých dobrých časů krásné hudby' lze jejich chuti a vůně dost těžko indentifikovat podle jednotlivých přísad. A tak se zaumně vymýšlejí pojmenování této směsi: gospel a tentononc, no jak se to řekne..., anebo voodoo funk, to je dobré, hip hop z Apalačských hor, folk'n'house'n'blues, doo-wopová symfonická hudba. A Moby stojí u lékárnických vah, které zdědil po otci, magistrovi farmacie, a s jasnozřivostí génia, s obrovským smyslem pro řád, čistotu a jednotu a s precizností počítačového experta odměřuje a mísí, co mu přijde pod ruku.

Jako by měl schopnost neuvěřitelné empatie, umění se vcítit do základních lidských tužeb, evokovat v člověku vzpomínky, vybudit v  něm euforii, nadšení a pocit čehosi vyššího, s čím se lze přenést přes každodenní mizérii, a ještě si k tomu může tancovat.

Jako by si Moby hrál.

Born In The U.S.A.

Richard Melville Hall se narodil 11. září v roce 1965 v newyorském Harlemu, jeho otec lékárník zahynul při automobilové nehodě, když byly Richardovi dva roky. Výchovy se ujala matka a babička s dědečkem; tenkrát se přestěhovali na středostavovské předměstí Connecticutu, aby se odstřihli od příliš bohémských maminčiných přátel. Snad první Richardovou velmi nejasnou vzpomínkou je výlet do sanfranciské hippiesácké čtvrti Haight Ashbury v roce 1969. Na střední škole si Richard zamiloval literaturu, náruživě četl Faulknera, Bukowského a Rimbauda a chodil do hudebky na kytaru. Tehdy si vysloužil přezdívku, vzhledem k svému druhému jménu Melville poměrně logickou. Nepřemožitelné bílé velrybě z knihy Hermana Melvilla se totiž říkalo Moby Dick.

Prý talentovaný kytarista založil svou první kapelu v roce 1979, v devatenácti letech se zhlížel v punku (The Clash), ale také v hudbě, která z něj vyplývala, ale byla už na hony vzdálená jeho jednoduchosti (Gang Of Four, Joy Division či Public Image). V duchu temného post punku a šklebné nové vlny hrával v první polovině osmdesátých let s mnoha kapelami, z nichž snad stojí za zmínku jen spíš hardcorová Vatican Commandos, se kterou nahrál první gramofonovou desku, EP Hit Squad For God. V roce 1984 ho po prvním roce filosofických studií vyhodili ze školy a Moby se stal diskžokejem v místních barech. Své nejlepší kousky si nahrával a začal je nabízet v New Yorku hudebním vydavatelstvím orientovaným na taneční mixy. Stokrát ho odmítli, ale jak už to v big apple chodí, po sto prvé to v roce 1989 vyšlo a Moby podpesal smlouvu s Instinct Records. Tak si v New Yorku pronajal pokoj za pár šupů.

Kluby na Manhattanu se čerstvě oděly do house a techno hávů, Moby všechny znal a jeho znali všude, zejména v Marsu, kde pravidelně hrál. Od počátku byl výjimečný, a nejenom tím, že coby novopečený rigidní katolík v elektronických rytmech velebil Ježíše. Přesto se jeho prvního singlu Times Up As The Brotherhood prodalo jen osm kusů. Začátkem roku 1991 nasamploval Badalamentiho téma z filmu Twin Peaks na singl, který nazval Go!... a bylo to. Milion prodaných desek katapultovalo Mobyho z ničeho nic do horních pater technosvěta, na kufříku s deskami si nesl nepříliš výstižnou nálepku: 'křesťanský a veganský technopunk'. Taky tak vypadal.

První opravdová hvězda americké techno scény byla na světě. Mobyho si na pódium zvali mnohem ostřílenější britští kolegové - hrával s  Prodigy, se Shamen, s Orbital či Aphex Twinem a zejména dík své vehemenci a razanci si získával další obdiv technotanečníků. Vydavatelství Instinct/Equator připravilo kompilaci jeho nahrávek The Story So Far (1993) přesně v okamžiku, kdy Moby konvertoval k mnohem významnějšímu vydavatelstí Mute Records. Hned první počinek - EP Move (You Make Me Feel So Good) - dobyl 21. místo britské hitparády.

Everything Is Wrong, debutové album u Mute, vyšlo až v roce 1995 (vydavatelství Instinct a Eqator mezitím stačily zkomplikovat Mobyho diskografii deskou Ambient a Early Underground, obě 1993) a bylo věrnou ukázkou nevšedního talentu, vynalézavosti a odvahy. Jedinečná směsice tanečních stylů - jungle a house - a punku, soulu, či dokonce klasické hudby povýšila Mobyho nejen v očích kritiky a posluchačů, ale i respektovaných tvůrců do role jakéhosi novodobého Briana Ena. Producent a remixér, případně instrumentalista byl rázem žádán tak rozdílnými umělci, jako jsou kupříkladu Michael Jackson, Metallica, Guns N'Roses či Hole.

V roce 1996 Moby všem (a možná taky trochu sobě) vyrazil dech již zmíněným albem Animal Rights - jako by chtěl odhodit všechno, čím se proslavil, jako by měl touhu vrátit se ke svým hardcorovým začátkům. Prý tehdy předpověděl nu-metal, tvrdí se dnes, i když... byla to spíš blasfémie - a podle toho také vypadal komerční ohlas. Bída. Rok poté Mobymu zemřela matka, a přestože pod jménem Voodoo Child vydal třetí album The End Of Everything, jeho název jako by naznačoval, v jakém rozpoložení se Moby nachází. Jaksi ze setrvačnosti připravil album filmových témat a melodií (včetně toho bondovského) a pak se zavřel do studia. Když po roce vyšel na světlo boží, nejprve si našel příhodnou vydavatelskou firmu, malý label V2, v Evropě distribuovaný Mute Records, a jim nabídl album, které nazval Play.

Potud "bývalý Moby". Moby "současný" - tedy jeho aktuální album 18 a možná i "budoucí", to už je předmětem titulního článku květnového čísla R&P. Žádejte u svých trafikantů!

 

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/05