Prince: Lepší už to nebude
9.5.2006 | Autor: Martin Zoul | sekce: publicistika
S blížící se padesátkou bojují různí hudebníci všelijak. Z našeho pohledu jsou nejzajímavější umělci, kteří z pokročilého věku dokážou čerpat zkušenosti pro svoje další tvořivé výboje. Příkladem může být letos osmačtyřicetiletý Prince, který v poslední době ukazuje, že pramen jeho kreativity ještě zdaleka nevyschl.
Má si umělec ve svém díle podmaňovat stále nová neprobádaná teritoria, nebo je pro něho více žádoucí, aby zachovával věrnost svému jedinečnému rukopisu? Tak se dá zhruba shrnout klíčová otázka, která se objevuje snad ve všech recenzích na novou desku Prince s názvem 3121.
Koncem března ji celosvětově vydala firma Universal Music, v pořadí už třetí major label, v jehož distribuci se Princovy nahrávky během jeho bezmála třicetileté kariéry octly. Současné vydavatelské rošády jsou ale nesrovnatelné s tím, čím Roger Nelson (jak zní umělcovo občanské jméno) proslul v uplynulých letech.
Stroj na hudbu
Od poloviny osmdesátých let si Prince kolem sebe soustavně buduje image úspěšného, mírně dekadentního umělce se sklony k výstřednostem. Těžko někdo spočítá, kolik papíru bylo spotřebováno na články o jeho extravagantních pódiových oblečcích, o jeho zálibě v luxusním kýči i o jeho dlouhonohých přítelkyních.
Tou největší Princovou výstředností ale byla a zůstává jeho pracovitost – během necelých třiceti let vydal něco mezi šestadvaceti a dvaačtyřiceti deskami! Zejména v prvních dvou třetinách jeho kariéry prakticky neminul rok, v němž by Prince nevyrukoval s nějakou novou nahrávkou.
Při takovém zběsilém pracovním tempu by bylo pochopitelné, kdyby z výrobní linky tu a tam upadl na zem nějaký albový zmetek. Ani v tomto ohledu ale Prince nezůstává průměrný – špatné desky se v jeho diskografii hledají velmi těžko a když už se taková najde, jde spíše o výrobek nedosahující kvality ostatních mistrových děl než o skutečný nedodělek.
Pokud Prince na své dráze někdy šlápl osudově vedle, pak svým rozhodnutím z poloviny minulé dekády obejít se bez mašinérie hudebního průmyslu a nabízet své desky fanouškům prostřednictvím internetu. Nejenže kvalita alb vzniklých po ukončení smlouvy s vydavatelstvím Warner Music v roce 1996 nedosahuje úrovně klasických nahrávek jako Purple Rain (1984), Sign O’The Times (1987), Diamonds And Pearls (1991), ke všemu se ale nový způsob jejich distribuce zpočátku nedařilo rozjet ke všeobecné spokojenosti.
Než aby fanoušci čekali, až na ně přijde řada v předlouhé frontě zájemců o Princovy novinky, sáhli raději po dostupnějších warnerovských výběrech a reedicích. Z umělce tak bylo koncem tisíciletí najednou přebytkové zboží, které okupovalo výprodejová oddělení hudebních obchodů. Jeho pošramocené pověsti to nedělalo právě nejlepší reklamu, stejně jako zprávy o klesající kvalitě jeho internetových počinů.
Návrat k realitě
To nejlepší, co mohl v takové situaci udělat, bylo usmíření s hudebním průmyslem, který už ho v podstatě pohřbil. Jen málokdo asi tušil, že k němu skutečně dojde, ale stalo se. Potřetí v krátké době si Prince změnil jméno (po Symbolu a Umělci, dříve známém jako Prince se stal opět Princem), vystoupil na předávání cen Grammy po boku Beyoncé Knowles a především dal dohromady album Musicology, které se rozhodl nabídnout k distribuci firmě Sony Music.
Deska Musicology znamenala podle většiny kritiků Princův návrat k předchozí formě. Autor se s ní přihlásil ke svým nejslavnějším dílům, když opustil pro něj atypické experimenty, jakým bylo jazzové album The Rainbow Children z roku 2002 se silně nábožensky orientovanými texty, či záznam hodinového jamování vydaný pod názvem N.E.W.S. v roce 2003. Místo nich se znovu pustil do toho, co mu jde podle názorů mnohých nejlíp: do žánrově bohaté hudby, které nejvíc sluší nálepka funkrock a která coby jakýsi muzikální ekvivalent Jeunetových filmů umně balancuje na hranici kýče.
V podtextu některých recenzí na Musicology bylo možné vyčíst sdělení, že sice toto album nedosahuje podobné nadčasovosti jako Princova klasická alba, přesto můžeme být rádi alespoň za takovýhle návrat. Jakoby se recenzenti smířili s tím, že už to lepší nebude a přesvědčovali sami sebe o tom, že takhle by to v zásadě šlo.
V případě novinky 3121 žádného podobného přesvědčování není zapotřebí. Ta deska je skvělá sama o sobě a kromě toho, že během svého průběhu nedokáže ani na okamžik nudit, obsahuje pro populární hudbu to nejdůležitější: hity. První singl z desky, latinskými rytmy nadnášená balada Te Amo Corazón,je pravda sice ještě příjemnou, přesto ale prakticky zapomenutelnou skladbou, čím hloub se ale do desky noříte, tím větší hitový potenciál se v ní otevírá. Lolita, Love, Fury… To jsou skladby, o nichž se v souvislosti s albem 3121 bude v budoucnu mluvit asi nejvíc a i kdyby tahle předpověď nevyšla, faktem zůstává, že se jedná o nejsilnější Princovu kolekci skladeb za posledních deset let.
Happy End
Před časem jsem v recenzi na jakousi funkovou kompilaci prorokoval vzestup zájmu o tuhle hudbu v následujících letech. Teď se mi zdá, že se věci tak trochu daly do pohybu a stále více mladších lidí dokáže docenit hudební žánry, jejichž základy byly položeny ještě před jejich narozením. Prince je fascinující v tom, že si jako jeden z mála umělců své generace uchoval zajímavost a tvůrčí potenciál. Jeho dvě poslední desky nejsou přelomové ne proto, že by byly horší než ty z osmdesátých a počátku devadesátých let, ale zkrátka proto, že vznikly v jiné době a za jiných okolností.
Prince už není Bohem obdařený mladík, který v roce 1977 obcházel talentscouty hudebních vydavatelství s demosnímkem, na němž si nahrál většinu nástrojových partů sám a podobné podmínky požadoval i od svým potenciálních chlebodárců. Stal se uznávanou hudební institucí, k jejímuž vlivu se často hlásí mnohem mladší muzikanti. I když jsou jeho některé kroky, jako například nedávná konverze ke Svědkům Jehovovým, pro mnohé nepochopitelné, v Princův prospěch významně svědčí jedna věc: nikdy nedovolil, aby zájem veřejnosti o jeho mimohudební aktivity zastínil fakt, že je jedním z nejtalentovanějších hudebníků současnosti.
Kdo je Támar?
Pokud je na 3121 něco nového, tak je to spolupráce s vokalistkou Támar v pěti skladbách desky. Podle všeho se jedná o novou ovečku v Princově stádu, které jinak tvoří u velké části jeho věrná suita včetně takových es jako jsou Candy Dulfer nebo Maceo Parker. Támar je sestrou zpěvačky Toni Braxton a v květnu vydala pod Princovým patronátem vlastní album Beautiful, Loved And Blessed, pojmenované stejně jako jedna píseň z desky 3121. Uvidíme, jestli pracovní vztah Prince a Támar zrodí v budoucnu podobný hit, jakým byla skladba Manic Monday napsaná pro skupinu The Bangles nebo ještě slavnější Nothing Compares 2 U věnovaná Sinéad O’Connor.
Má si umělec ve svém díle podmaňovat stále nová neprobádaná teritoria, nebo je pro něho více žádoucí, aby zachovával věrnost svému jedinečnému rukopisu? Tak se dá zhruba shrnout klíčová otázka, která se objevuje snad ve všech recenzích na novou desku Prince s názvem 3121.
Koncem března ji celosvětově vydala firma Universal Music, v pořadí už třetí major label, v jehož distribuci se Princovy nahrávky během jeho bezmála třicetileté kariéry octly. Současné vydavatelské rošády jsou ale nesrovnatelné s tím, čím Roger Nelson (jak zní umělcovo občanské jméno) proslul v uplynulých letech.
Stroj na hudbu
Od poloviny osmdesátých let si Prince kolem sebe soustavně buduje image úspěšného, mírně dekadentního umělce se sklony k výstřednostem. Těžko někdo spočítá, kolik papíru bylo spotřebováno na články o jeho extravagantních pódiových oblečcích, o jeho zálibě v luxusním kýči i o jeho dlouhonohých přítelkyních.
Tou největší Princovou výstředností ale byla a zůstává jeho pracovitost – během necelých třiceti let vydal něco mezi šestadvaceti a dvaačtyřiceti deskami! Zejména v prvních dvou třetinách jeho kariéry prakticky neminul rok, v němž by Prince nevyrukoval s nějakou novou nahrávkou.
Při takovém zběsilém pracovním tempu by bylo pochopitelné, kdyby z výrobní linky tu a tam upadl na zem nějaký albový zmetek. Ani v tomto ohledu ale Prince nezůstává průměrný – špatné desky se v jeho diskografii hledají velmi těžko a když už se taková najde, jde spíše o výrobek nedosahující kvality ostatních mistrových děl než o skutečný nedodělek.
Pokud Prince na své dráze někdy šlápl osudově vedle, pak svým rozhodnutím z poloviny minulé dekády obejít se bez mašinérie hudebního průmyslu a nabízet své desky fanouškům prostřednictvím internetu. Nejenže kvalita alb vzniklých po ukončení smlouvy s vydavatelstvím Warner Music v roce 1996 nedosahuje úrovně klasických nahrávek jako Purple Rain (1984), Sign O’The Times (1987), Diamonds And Pearls (1991), ke všemu se ale nový způsob jejich distribuce zpočátku nedařilo rozjet ke všeobecné spokojenosti.
Než aby fanoušci čekali, až na ně přijde řada v předlouhé frontě zájemců o Princovy novinky, sáhli raději po dostupnějších warnerovských výběrech a reedicích. Z umělce tak bylo koncem tisíciletí najednou přebytkové zboží, které okupovalo výprodejová oddělení hudebních obchodů. Jeho pošramocené pověsti to nedělalo právě nejlepší reklamu, stejně jako zprávy o klesající kvalitě jeho internetových počinů.
Návrat k realitě
To nejlepší, co mohl v takové situaci udělat, bylo usmíření s hudebním průmyslem, který už ho v podstatě pohřbil. Jen málokdo asi tušil, že k němu skutečně dojde, ale stalo se. Potřetí v krátké době si Prince změnil jméno (po Symbolu a Umělci, dříve známém jako Prince se stal opět Princem), vystoupil na předávání cen Grammy po boku Beyoncé Knowles a především dal dohromady album Musicology, které se rozhodl nabídnout k distribuci firmě Sony Music.
Deska Musicology znamenala podle většiny kritiků Princův návrat k předchozí formě. Autor se s ní přihlásil ke svým nejslavnějším dílům, když opustil pro něj atypické experimenty, jakým bylo jazzové album The Rainbow Children z roku 2002 se silně nábožensky orientovanými texty, či záznam hodinového jamování vydaný pod názvem N.E.W.S. v roce 2003. Místo nich se znovu pustil do toho, co mu jde podle názorů mnohých nejlíp: do žánrově bohaté hudby, které nejvíc sluší nálepka funkrock a která coby jakýsi muzikální ekvivalent Jeunetových filmů umně balancuje na hranici kýče.
V podtextu některých recenzí na Musicology bylo možné vyčíst sdělení, že sice toto album nedosahuje podobné nadčasovosti jako Princova klasická alba, přesto můžeme být rádi alespoň za takovýhle návrat. Jakoby se recenzenti smířili s tím, že už to lepší nebude a přesvědčovali sami sebe o tom, že takhle by to v zásadě šlo.
V případě novinky 3121 žádného podobného přesvědčování není zapotřebí. Ta deska je skvělá sama o sobě a kromě toho, že během svého průběhu nedokáže ani na okamžik nudit, obsahuje pro populární hudbu to nejdůležitější: hity. První singl z desky, latinskými rytmy nadnášená balada Te Amo Corazón,je pravda sice ještě příjemnou, přesto ale prakticky zapomenutelnou skladbou, čím hloub se ale do desky noříte, tím větší hitový potenciál se v ní otevírá. Lolita, Love, Fury… To jsou skladby, o nichž se v souvislosti s albem 3121 bude v budoucnu mluvit asi nejvíc a i kdyby tahle předpověď nevyšla, faktem zůstává, že se jedná o nejsilnější Princovu kolekci skladeb za posledních deset let.
Happy End
Před časem jsem v recenzi na jakousi funkovou kompilaci prorokoval vzestup zájmu o tuhle hudbu v následujících letech. Teď se mi zdá, že se věci tak trochu daly do pohybu a stále více mladších lidí dokáže docenit hudební žánry, jejichž základy byly položeny ještě před jejich narozením. Prince je fascinující v tom, že si jako jeden z mála umělců své generace uchoval zajímavost a tvůrčí potenciál. Jeho dvě poslední desky nejsou přelomové ne proto, že by byly horší než ty z osmdesátých a počátku devadesátých let, ale zkrátka proto, že vznikly v jiné době a za jiných okolností.
Prince už není Bohem obdařený mladík, který v roce 1977 obcházel talentscouty hudebních vydavatelství s demosnímkem, na němž si nahrál většinu nástrojových partů sám a podobné podmínky požadoval i od svým potenciálních chlebodárců. Stal se uznávanou hudební institucí, k jejímuž vlivu se často hlásí mnohem mladší muzikanti. I když jsou jeho některé kroky, jako například nedávná konverze ke Svědkům Jehovovým, pro mnohé nepochopitelné, v Princův prospěch významně svědčí jedna věc: nikdy nedovolil, aby zájem veřejnosti o jeho mimohudební aktivity zastínil fakt, že je jedním z nejtalentovanějších hudebníků současnosti.
Kdo je Támar?
Pokud je na 3121 něco nového, tak je to spolupráce s vokalistkou Támar v pěti skladbách desky. Podle všeho se jedná o novou ovečku v Princově stádu, které jinak tvoří u velké části jeho věrná suita včetně takových es jako jsou Candy Dulfer nebo Maceo Parker. Támar je sestrou zpěvačky Toni Braxton a v květnu vydala pod Princovým patronátem vlastní album Beautiful, Loved And Blessed, pojmenované stejně jako jedna píseň z desky 3121. Uvidíme, jestli pracovní vztah Prince a Támar zrodí v budoucnu podobný hit, jakým byla skladba Manic Monday napsaná pro skupinu The Bangles nebo ještě slavnější Nothing Compares 2 U věnovaná Sinéad O’Connor.
časopis mGuide 2006/04
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Prince-Lepsi-uz-to-nebude~09~kveten~2006/
Komentáře
&;
