Na začátku devadesátých let jsem v recenzi na jeho bezejmennou desku označenou pouze piktogramem tvrdil, že zatímco Michael Jackson je Salieri konce milénia, teprve 21. století ukáže, kdo je tady novým Mozartem. Půlka předpovědi mi vyšla, karikatura bývalého popového krále se už dnes rozpadá jako lidská bytost i umělec. A malý chlapík z Minneapolis, který se vrátil před časem vrátil ke jménu Prince, může pošilhávat po uvolněném trůnu. Nové album Musicology je k tomu ne tak úplně rázným, ale nutným prvním krokem...

"Musicology je pro nás všechny velmi důležitá deska, protože děláme muziku, která ovlivní náš další život," uvědomuje si za všechny, kdo se na ní podíleli, pětačtyřicetiletý Prince. V kapele New Power Generation, s níž natočil desku a vyrazil na turné po osmatřiceti amerických městech, má tradičně špičkové muzikanty (John Blackwell, Maceo Parker...), jako vždy si však hudbu napsal a téměř vše nahrál a nazpíval sám. "Řídím se hlasem svého srdce, a nová deska nemá hranice," charakterizuje nabízenou obdivuhodnou směs jazzu, funky, popu i rocku. Tahle nahrávka určitě nezastíní úspěch z roku 1984, kdy byl číslem jedna v albovém, filmovém i singlovém žebříčku (LP a film Purple Rain, singl When Doves Cry), ale rozhodně představuje vstřícnější gesto vůči posluchačům než některé Princovy projekty z konce devadesátých let.

Normalogy

Překvapivě pouze necelých padesát minut hudby na Musicology vydaného v distribuci Sony Music se zdá být Princovým návratem do showbusinessu a potvrzením oprávněnosti vstupu do newyorské Rock´n´rollové síně slávy. Také jeho účast na předávání cen Grammy, kde na kytaru doprovodil absolutní vítězku Beyoncé Knowles, lze chápat jako "normalizaci" jeho postoje k oficiálnímu trhu. Ještě nedávno se totiž zdálo, že se Jeho purpurové veličenstvo rozhodlo pro uměleckou sebevraždu.

"Mně stačí vyjadřovat se hudbou," odmítal žádosti o rozhovory a o to více komunikoval novými a novými písněmi. Firma Warner Brothers už nehodlala akcepovat jeho zběsilé pracovní tempo a po albu Chaos & Dirorder v roce 1996 ruší kontrakt. Nezastavitelný Prince (tehdy vlastně The Artist Formerly Known As Prince) se téměř vzápětí dohodl na EMI a přichází s trochu šíleným třídeskovým kompletem Emancipation. Slíbené interview a velkou promotion poté zrušil, údajně kvůli úmrtí syna, a místo toho zahlcuje trh dalšími alby. Ta rozhodně nemají hitparádové ambice jeho projektů z osmdesátých let. Podruhé ženatý, s nalezenou vírou v Boha a znovu pod jménem Prince podepsal novinku v roce 2002, ale šlo o běžnému posluchači těžko stravitelnou jazzově laděnou The Rainbow Children s texty, které jsou místy náborem Svědků Jehovových...

Ve vlastní režii, bez závislosti na médiiích, vydavatelských firmám a (bohužel) i obyčejných fanoušcích nabízel Prince minulý rok pouze pomocí internetu desku N.E.W.S. se čtyřmi čtnáctiminutovými skladbami. V podstatě jde o hudební jam s mnoha obdivuhodnými, ale místy samoúčelnými sólovými výkony.

Když po tříleté koncertní pauze vyrazil malý velký muž na turné, rozhodně nebylo přehlídkou mistrových hitů. Jak dokládá například DVD Live At Alladin Las Vegas, diváky čekala spíše velká muzikantská exhibici. Minimum proslulé pódiové show jako by mělo zdůraznit, že teď už jde jenom o muziku, ale jak k tomu lidi přišli? Každý se za cenu lístku nesmířil s tím, že jsou pryč doby, kdy Prince vyjížděl na pódium v raketě, scénou byla starodávná lodˇ, nechyběla ani postel s labutěmi. Ohromující nevkus šel v případě tohoto muzikanta vždy ruku v ruce s ještě více ohromujícím muzikantstvím.

Jehovalogy

Pokud však někdo očekává, že spolu s tvorbou běžné délky a únosné posluchačské stravitelnosti písní se vrátí také proslulá obscénnost jeho textů a prezentace hudby, mohl by být zklamán. Po letech divokého erotického života má dnes Prince na prvním místě o osmnáct let mladší manželku. Snědá Kanaďanka Manuela Testolini, bývalá pracovnice Princova soukromého nahrávacího studia Paisley Park, bývalého sexuálního přeborníka dokonale uklidnila.

"Do jisté míry jsem asi divoká osoba, ale ne dvacet čtyři hodin denně. Nikdo nemůže být pořád tím, čím je, ať je čímkoliv. Musíte spát, jíst, myslet, pracovat... A já pracuju hodně, moc času mi nezbývá," tvrdil před lety, ale soupis jeho známostí by připomínal telefonní seznam. Ovšem od svatby v roce 2002 se zdá, že ho více než dlouhonohé zpěvačky zajímá Bible a Svědci Jehovovi, jejichž kontroverznímu učení zdá se zcela propadl.

"Jsou jisté písně, které už hrát nebudu, stejně jako nebudu říkat ani zpívat jistá slova. Minulost jsem navždy shodil ze stolu, ať se to někomu líbí nebo ne," tvrdí a na vystoupeních místo lascivních gest s mikrofonem radí: "Potřebujete něco udělat se svým životem? Tak si otevřte Bibli, tam najdete odpověď."

Své bývalé erotické výlevy v textech i na pódiu bývalá Královská špatnost označuje za něco více než prvoplánový pokus šokovat. "Když jsem v písni Darling Nikki použil slovo masturbovat, označili to za porno. A co jsou oplzlosti, kterými jsme dnes bombardováni z televize? To nechápu."

Pokud vás všichni "napravení hříšníci" tak trochu odpuzují, nelamte nad Princem hůl. Sice se ohání Biblí, ale své o tom ví Anthony Fitzgerald. Tento student Prince i jeho bodyguarda žaluje za fyzické napadení na letišti v Minneapolis, kde se umělce pokusil fotografovat. A jen tak na okraj - mezi členy Princovy doprovodné kapely New Power Genaration na aktuálním turné nechyběla ani nizozemská saxofonistka Candy Dulfer, jejíž jméno figuruje v jedné Princově starší písni se sexuálním podtextem.

Womanology

V polovině osmdesátých let se mistrův komplex Paisley Park, nahrávací studia, sály pro natáčení videí, zkušebny a podobně, staly nejen mekkou stovek muzikantů, ale i přechodným pobytem mnoha krásných žen. Prince tak spojil dvě věci, které mu jdou nejlépe - muziku a sex. O tom druhém po Minneapolis kolují příběhy hraničící s pornografií. Částečně jsou ztvárněné například v textech alba příznačně nazvaného Dirty Mind, kde najdeme skladby o felaci (Head), incestu (Sister) či skupinovém sexu (When You Were Mine).

"Nenávidím drogy, ale to je jediné zlo, které si odpírám," posiloval záměrně svou špatnou pověst. Ovšem jedinou kvalifikací žen, kterými se minneapoliský sameček obklopoval, nebyla jen délka nohou nebo velikost prsou. Třeba taková trochu lacině vypadající bubenice Sheila E muziku opravdu cítí a na svůj nástroj umí. Má to v genech, protože jejím otcem je známý hudebník Pet Escovedo (hrál například se Santanou) a ona sama prošla praxí v doprovodné kapele zpěváka Lionela Richieho.

Pravda, jiným stačilo osobní kouzlo. Třeba Taja Sevelle se prý živila sběrem a vracením prázdných láhví. Pak pracovala v místním rádiu jako dýdžejka, při náhodném setkání se mistrovi představila jako zpěvačka a záhy mu donesla demokazetu, která jí zajistila kontrakt s firmou Paisley Park.

Než začal Prince po boku Manuely Testolini sekat dobrotu a zaštiťovat se Biblí, byl vítaným soustem pro bulvár. Mimo jiné krátce (jako většinou) chodil s herečkou Kristin Scott Thomas, známou z filmů Hořký měsíc, Čtyři svatby a jeden pohřeb nebo Anglický pacient. Vztah se skotskou zpěvačkou Sheenou Easton údajně zničil Princův románek s Kim Basinger,

dlouho nevydržel ani s členkou formace The Bangles Susannou Hoffs či modelkou a zpěvačkou Denise Matthews...

Ne vždy to bylo jen bezstarostné užívání života. S portorikánskou tanečnicí a zpěvačkou Mayte se oženil, ale po třech letech manželství se jim v roce 1996 narodil retardovaný syn, který zanedlouho zemřel.

Workohology

Název alba Around The World In a Day (Cesta kolem světa za jediný den) z roku 1985 může celkem trefně charakterizovat Princovo neskutečné pracovní tempo. To navíc v jeho případě vůbec automaticky neznamená nižší kvalitu. Jestliže někdo tvrdí, že osmdesátá léta v muzice nic převratného nepřinesla, pak právě tahle deska je příkladem hlouposti podobných povrchních závěrů.

Legendy o pracovitosti malého mistra se vztahují například ke vzniku desky Come.

"Šéf se nudil, což se stává vždycky, když nepracuje," vzpomíná bubeník New Power Generation Michael Bland. "Šel do studia, deset hodin si tam brnkal, přehrával nápady, a pak nám ve čtyři ráno zavolal, že máme přijít natáčet!"

Talentovaný workaholik narozený jako Roger Nelson 7. června 1958 jazzové zpěvačce a šéfovi mainstreamové kapely, byl mírně řečeno divný už v počátcích své kariéry. Jeho demosnímek z roku 1977 tři firmy odmítly, protože se jim nepozdával požadavek sebevědomého mladíka produkovat si všechno sám. Smlouvu nakonec dostal u Warner Brothers za rekordních v přepočtu půl milionu anglických liber a na debut For You sám nahrál všech třiadvacet nástrojů.
"Snažím se neopakovat, to je to nejtěžší na světě," říká nevyzpytatelný muzikant, který za dvacet šest let vydal přibližně tři desítky titulů (orientace v jeho rozsáhlé diskografii je velmi obtížná), z toho několik dvojalb a také troj i čtyř deskové kolekce.

Futurology

Čeho se ještě dočkáme od rozporuplného chlápka, pekelného baviče na jevišti a tichého člověka dumajícího o Bohu v soukromí?

Zdá se, že Prince, který spolupracuje s množstvím jazzových hudebníků (Clare Fisher, George Clintonem...) ukončil relativně se ctí svůj souboj s "mašinou", jak nazývá hudební showbusiness. V jeho Paisley Parku, kde vznikají i televizní reklamy, před turné zkoušeli Neil Young, Jeff Beck i Bee Gees, nahrávali svá alba také R.E.M. či Madonna. Prince jde cílevědomě za svou vizí mít vlastní nahrávací studio a velké firmy využívat jen na spolupráci při pronikání na celosvětový trh.

Upřímně řečeno, Prince nikdy nepatřil k těm, kdo přímo udávají hudební směr, a asi už nikdy patřit nebude. Ovšem jako málokdo dokáže tak skvěle reagovat na nové podněty a přetavit je svým charakteristickým rukopisem v rafinovanou stylovou syntézu.

Navíc má svou hrdost, která mu umožnila odmítnout zazpívat si duet s Michaelem Jacksonem na jeho album Bad. Vzpomeňte, jací jiní sekáči (Paul McCartney, Eddie Van Halen, Slash...) neodolali lukrativním nabídkám a možnosti využít tehdejší Jacksonovy bezkonkurenční popularity.

Již zmíněnému Mozartovi jeho Pražané rozuměli, ovšem vsadím se, že Princova směs funky, soulu, rocku a jazzu u nás žebříčky nepovede. Jeho film Sign O´The Times jsem viděl na začátku devadesátých let v jednom pražském kině spolu s dalšími osmi (!) diváky a žasl jsem nad tou profesionalitou, obdivoval bezchybné výkony doprovodných převážně jazzových muzikantů a trochu se ztrácel v té divoce sestříhané záplavě převleků, erotiky a exhibicionismu.

"Na kytaru hraje jako bůh, ale tváří se u toho, jako kdyby čůral," charakterizoval trefně samozřejmou lehkost, s jakou Prince ovládá nástroje, Jano Kuric z kapely Vidiek.

Styl muzikanta mnoha tváří Prince je jako ušitý pro posluchače, kteří v podstatě chtějí kvalitní pop, ale rádi se ubezpečují, že dostávají něco umělecky hodnotnějšího. Prince jim tento pocit dopřává plnou měrou. Originální vizuální podobou, bezchybně muzikantsky, a jako bonus navíc s provokujícími texty na hranici lacinosti. Jde o podivuhodně pestrou hudbu, kterou málokdo odsoudí, ale každý ji nepochopí, stejně jako názvy skladeb Nothing Compares 2 U, Love 2 The 9´S či What Do U Want Me 2 Do?, v nichž převádí některá slova do soustavy čísel.

"Když je Prince špatný, je pořád o mnoho lepší než mnozí jiní," psala před časem americká kritika. A nemýlila se.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/07