23.11.2004 | Autor: Martin Zoul | sekce: publicistika Tarwater jsou po Lali Puna další německou kapelou kombinující kytary a experimentální elektroniku, která k nám v krátké době zavítala. Tentokrát ani nebyla na turné, jako když se před dvěma lety objevila v Rock Café. Proto se tenhle rozhovor netočí ani tak kolem nějaké konkrétní desky, ale prostě kolem kapely (tvořené Ronaldem Lippokem a Berndem Jestramem) samotné.


Od vydání vaší poslední desky Dwellers On The Threshold už uplynuly více než dva roky. Na čem jste od té doby pracovali?
Ron: Na spoustě věcí. Udělali jsme hudbu k divadelní hře podle filmu o životě Reinera Wernera Fassbindera, spolupracovali jsme s kapelou Tuxedo Moon na dvou skladbách z jejich poslední desky. Taky jsme skládali hudbu k filmům a já navíc pomáhal nahrávat desky projektům jako Mapstation nebo Rhythm King And Her Friends, což je nová kapela vydávající na značce Kitty-Yo. Zaměstnávala mě i moje další kapela, To Rococo Rot.


Měli jste při tom shonu vůbec čas nahrávat jako Tarwater?
Ron: Jasně! Nová deska je téměř hotová a měla by vyjít, tuším, v březnu. Ne už ale u Kitty-Yo, ale u Morr Music.

Budou na ní nějaké čistě akustické skladby, jak jste o tom před časem mluvili v rozhovoru pro nějaký francouzský hudební server?
Ron: Vždycky jsme pracovali s akustickými nástroji a vlastně jsme už pár čistě akustických skladeb nahráli. Veškerou hudbu ale doděláváme ve studiu a milujeme možnosti studiové úpravy zvuku. Nejspíš jsme v tom rozhovoru chtěli prostě říct, že se neomezujeme jen na elektroniku. Na prvním místě je pro nás hudba a teprve pak to, jakými prostředky vzniká. Zajímavé věci můžou vzniknout třeba nasamplováním zvuků pračky nebo ledničky, jedna německá kapela zas používala na koncertech vysavač.

Vás tedy nejvíc zajímají zvuky, ze kterých potom skládáte písně?
Ron: Ano, nepíšeme tradičním způsobem, kdy hrajete na klasické nástroje nějaké motivy, které potom rozvíjíte do skladeb. Pokaždé vycházíme ze zvuku nebo z krátké rytmické sekvence.

Jak máte v kapele rozdělenou práci?
Bernd: Oba hrajeme na klávesy a na kytary, kromě basové, kterou obsluhuji já. Ron je zase jediný, kdo hraje na bicí a zpívá.

Reprezentujete německou elektronickou scénu, pro kterou se vžil název indietronika. Myslíte, že se dá ze zvuku nějaké kapely poznat, že je z Německa?
Ron: Vždycky jsme se pokládali za mezinárodní, ne jenom německý projekt. To, že teď sedíme v Praze, znamená, že naše hudba nemá jen národní dopad. V každé hudbě by ale měla být příchuť něčeho místního. Baví mě, když můžu poslouchat hudbu řekněme z Prahy a slyšet v ní něco typicky pražského. Prostředí, ve kterém žijete, se nedá jen tak zapřít. Má na vaši hudbu vliv, i když ten vliv nemusí být vůbec vědomý, jako když se Kraftwerk snažili vytvořit moderní elektronickou lidovou hudbu. Tohle nás nikdy moc nebralo a kdykoli se nás ptali, jestli záměrně čerpáme z krautrocku, odpovídali jsme, že ne. Fakt je, že spousta německých hudebníků z téhle scény je velmi otevřená vůči vzájemné spolupráci a to dává prostor pro vznik určitého charakteristického zvuku.

Nakolik je pro vás důležitá vizuální složka vašeho vystoupení?
Ron: To má na starosti Lillevän (Lillevän Pobjoy, jinak člen skupiny Rechenzentrum - pozn. aut.), když nemá čas, jako dnes večer, nepoužíváme vůbec žádné videoprojekce. Nemyslíme si, že by bez nich bylo naše vystoupení nekompletní. Máme rádi Lilleväna jako člověka a líbí se nám způsob jakým pracuje se zdrojovým materiálem. Tak trochu nám to připomíná naši vlastní práci - vytrhnete jednu věc z původního kontextu a zasadíte ji do nového. Je to skoro jako samplování, jenže z méně obvyklých zdrojů. Říkáme tomu Tarwaterizace.

Odkud nejraději berete samply do svých skladeb?
Ron: Tarwaterizovat můžete všechno. Jednou je to krátký úryvek melodie zahraný na akustický nástroj, podruhé skutečný sampl nějaké nahrávky. Záleží na celkové strategii. Je třeba být otevřený k věcem, které vás obklopují. Není to jen o sbírání zvuků a jejich následném skládání do smysluplného celku. Je to o celé řadě podnětů, které mohou ovlivnit váš pohled na skládání hudby. Proto třeba pokaždé nahráváme desky v našem berlínském studiu, místo abychom si vyrazili někam na venkov. Potřebujeme mít možnost zajít si po práci do klubu, kde hledáme další inspiraci.

Jeden z hlavních motivů na poslední desce vašich souputníků Lali Puna je strach z toho, abyste se neopakovali. Trpíte někdy taky takovým pocitem?
Ron: Neříkal bych tomu strach, pokaždé je to o nalezení rovnováhy. Na jedné straně musíte mít vlastní zvuk, který vás odlišuje od ostatních kapel. Na straně druhé ale není dobré, když děláte pořád dokola to samé. Kapela by měla mít chuť a sílu zkoušet něco nového a neměla by se bát experimentovat.

Oba máte za sebou minulost punkových hudebníků. Existuje ve vaší současné tvorbě vůbec něco, co jste si přinesli z té doby?
Ron: Pro nás byl punk vždycky o intenzitě a tu je možné vyjádřit mnoha způsoby. Není to styl, spíš určitá hloubka, kterou vaše hudba má, nebo nemá. Tohle pro nás vždycky byl a bude punk, i když se dávno zabýváme úplně jiným druhem hudby.
Bernd: Raný punk byla experimentální a hodně otevřená hudba. Nemuseli jste být pořádní muzikanti, abyste mohli hrát punk. Hudba byla vším a všechno ostatní bylo až po ní. Tenhle pohled si myslím pořád držíme. Máme jeden přístroj, který je rozladěný, ale nám to nevadí - nezáleží přece na tom, jestli je nebo není naladěný, ale na tom, jak zní.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/10