Portishead - Temní a ještě temnější
21.7.2008 | Autor: KID A | sekce: publicistika
fotogalerie
Bristolská trojice Portishead po jedenácti letech konečně vydala třetí desku. Ale bude dnes někoho jejich další neurotická zpověď zajímat? Není už na to prostě pozdě? Uklidní vás, že takhle temní, depresivní a sevření tady ještě nebyli? Možná přesně tohle v současnosti hledáte a nenacházíte. Padá vám šťastná hvězda.
Když se lámala polovina devadesátých let, byli nejlepší přátelé všech ztroskotanců bez úsměvu se pídících po temné melancholii bez nadhledu. Té s níž se upadá do bezvědomí. Mezi roky 1994 a 1997 zvládli nahrát dvě ceněné desky - nedílnou součást základního vzorce bristolského soundu. Další rozměr svých písní světu ukázali o rok později koncertem se symfonickým orchestrem - potvrzení, že ego mají, měli a budou mít. A pak bylo ticho - resp. se dostalo na vlastní projekty, produkování nebo sólovou desku Beth Gibbons. Nudné, zajímavé, skvělé. Krom poslední položky postradatelné.
Portishead "deset let po té," aneb co dnešní pop na jejich novou desku
O deset let později se vrací do vědomí i podvědomí skoro takoví, jaké si je scéna pamatuje. Platili-li za melancholickou kapelu, tak si je třeba novinkou Third škatulku opravit na šíleně depresivní. Šílenější než na nejšílenějších deskách Radiohead, což je dost šílené.
Dobový kontext jim do karet příliš nehraje. Klíčová slova pro jejich třetí desku by zněla - stísněnost, vlastní svět, uzavřenost, bezvýchodnost, přiznání vlastních komplexu a stavění na nich - shrnuto a podtrženo jako hudba pro losery. Klíčová slova pro současnou pop-music by se dala dosazovat metodou protikladů předchozích charakteristik. Co z toho plyne?
Vrací se do doby, kdy se paranoidním uzavíráním se do sebe dalo dostat do hitparád. Pro hltače trendů budou mimo. Jsou to podivíni, ale co se dá dělat, když okolí jede na "radostném raveovém tripu. Proč je tedy vůbec řešit? Jednak, hledání alternativ je vždycky zajímavější než surfování na vlnách, a druhak, v případě skvělé nahrávky vám dobový kontext může být ukradený.
Za jakých podmínek by mohli být Portishead za vítěze?.
Ačkoliv budou stále stejní, tak svůj zvuk nestrčí do čerstvě zakoupené kopírky.
Album Third bude skvělé a s čímkoliv ze scény, ze které vyšli, nezaměnitelné. Povedené comebacky mají všichni rádi.
Nostalgie stále funguje.
Postavme vedle sebe "Portishead 1994 -1997" a "Portishead 2008" ve dvou základních liniích, stejně důležitých.
Beth Gibbons "10 let po té," aneb jak se změnil hlas Portishead
"Prázdná v našem domě / Pláču do samoty," zpívá hned v prvním tracku alba Third. Jestli na dvou předchozích deskách Portishead najdete drsnější nával, bod pro vás. V sobě samotné se topí víc, než kdy jindy. Její deníček témata přesouvá od zápisků uplakané melancholičky někam ke krizovým životním momentům. Nepíše už o lásce, spíše o tom, co přijde pár let po jejím nenaplnění. Pokud někdo vzpomíná na R&B feeling z některých starších písní, s novou deskou na něj zapomene. Může za to drsně rozvibrovaný vokál, který trhá srdce a bortí skály.
Ptá-li se někdo na autenticitu, uvěřitelnost a sílu projevu, tak v tomhle směru Beth Gibbons sama sebe zkopírovala. Uvěříte jí každé slovo, až vás to bude děsit. Působí jakoby se posledních deset let toulala po světě sama. Pořád ve stejné mikině, pořád se stejnou ofinou, jen vrásky přibyly.
Geoff Barrow a Adrian Utley "10 let po té," aneb jak se změnil zvuk Portishead
K razantním změnám nedochází. Hudebně se spoléhají sami na sebe. Bez samplů a cizích desek, bez jazzu. Dvojice tak ze sebe dostává nejtěžší a nejnaléhavější materiál. Sází se na mechaničnost a zautomatizovanost. Machine Gun je hysterické mlácení do studeného plechu, Deep Watter chladný sebezpytný folk, We Carry On zlatá dávka krautrocku napumpovaná do prázdných žil, závěrečná Threads psychotický mix starých Portishead, The Cure a Joy Division. Pohybují se mezi jamováním a hraním přehledných skladeb.
Hudebně je cítit, že se Third skládalo deset let - do posledního detailu propracované, ale nepřekombinované. Hra s gradací, práce na poměru hlasitosti vokálu s hudbou. Speciální body si zaslouží hlavně za ostrý nekompromisní zvuk, který se celou deskou táhne jako hlavní výrazový prostředek.
Proti všem pro se ale přes všechno objevuje jedno neopominutelné proti. Těžko předpokládat, že ti, co s nimi vyrostli, se budou chtít trápit stejně jako mezi roky 1994 -1997. Život letí dopředu, hudba zůstává. Ale i tak je Third příliš dobrá deska na to, aby se protáčela na tématických večírcích. V tomhle případě je to tak, že si každý může vybrat, jestli se bude s Portishead trápit. Ne kvůli tomu jací jsou, ale kvůli taneční horečce, co probíhá kolem.
A pak, že se nevyplatí čekat na comebacky.
Fotogalerie:
fotogalerie
Bristolská trojice Portishead po jedenácti letech konečně vydala třetí desku. Ale bude dnes někoho jejich další neurotická zpověď zajímat? Není už na to prostě pozdě? Uklidní vás, že takhle temní, depresivní a sevření tady ještě nebyli? Možná přesně tohle v současnosti hledáte a nenacházíte. Padá vám šťastná hvězda.Když se lámala polovina devadesátých let, byli nejlepší přátelé všech ztroskotanců bez úsměvu se pídících po temné melancholii bez nadhledu. Té s níž se upadá do bezvědomí. Mezi roky 1994 a 1997 zvládli nahrát dvě ceněné desky - nedílnou součást základního vzorce bristolského soundu. Další rozměr svých písní světu ukázali o rok později koncertem se symfonickým orchestrem - potvrzení, že ego mají, měli a budou mít. A pak bylo ticho - resp. se dostalo na vlastní projekty, produkování nebo sólovou desku Beth Gibbons. Nudné, zajímavé, skvělé. Krom poslední položky postradatelné.
Portishead "deset let po té," aneb co dnešní pop na jejich novou desku
O deset let později se vrací do vědomí i podvědomí skoro takoví, jaké si je scéna pamatuje. Platili-li za melancholickou kapelu, tak si je třeba novinkou Third škatulku opravit na šíleně depresivní. Šílenější než na nejšílenějších deskách Radiohead, což je dost šílené.
Dobový kontext jim do karet příliš nehraje. Klíčová slova pro jejich třetí desku by zněla - stísněnost, vlastní svět, uzavřenost, bezvýchodnost, přiznání vlastních komplexu a stavění na nich - shrnuto a podtrženo jako hudba pro losery. Klíčová slova pro současnou pop-music by se dala dosazovat metodou protikladů předchozích charakteristik. Co z toho plyne?
Vrací se do doby, kdy se paranoidním uzavíráním se do sebe dalo dostat do hitparád. Pro hltače trendů budou mimo. Jsou to podivíni, ale co se dá dělat, když okolí jede na "radostném raveovém tripu. Proč je tedy vůbec řešit? Jednak, hledání alternativ je vždycky zajímavější než surfování na vlnách, a druhak, v případě skvělé nahrávky vám dobový kontext může být ukradený.
Za jakých podmínek by mohli být Portishead za vítěze?.
Ačkoliv budou stále stejní, tak svůj zvuk nestrčí do čerstvě zakoupené kopírky.
Album Third bude skvělé a s čímkoliv ze scény, ze které vyšli, nezaměnitelné. Povedené comebacky mají všichni rádi.
Nostalgie stále funguje.
Postavme vedle sebe "Portishead 1994 -1997" a "Portishead 2008" ve dvou základních liniích, stejně důležitých.
Beth Gibbons "10 let po té," aneb jak se změnil hlas Portishead
"Prázdná v našem domě / Pláču do samoty," zpívá hned v prvním tracku alba Third. Jestli na dvou předchozích deskách Portishead najdete drsnější nával, bod pro vás. V sobě samotné se topí víc, než kdy jindy. Její deníček témata přesouvá od zápisků uplakané melancholičky někam ke krizovým životním momentům. Nepíše už o lásce, spíše o tom, co přijde pár let po jejím nenaplnění. Pokud někdo vzpomíná na R&B feeling z některých starších písní, s novou deskou na něj zapomene. Může za to drsně rozvibrovaný vokál, který trhá srdce a bortí skály.
Ptá-li se někdo na autenticitu, uvěřitelnost a sílu projevu, tak v tomhle směru Beth Gibbons sama sebe zkopírovala. Uvěříte jí každé slovo, až vás to bude děsit. Působí jakoby se posledních deset let toulala po světě sama. Pořád ve stejné mikině, pořád se stejnou ofinou, jen vrásky přibyly.
Geoff Barrow a Adrian Utley "10 let po té," aneb jak se změnil zvuk Portishead
K razantním změnám nedochází. Hudebně se spoléhají sami na sebe. Bez samplů a cizích desek, bez jazzu. Dvojice tak ze sebe dostává nejtěžší a nejnaléhavější materiál. Sází se na mechaničnost a zautomatizovanost. Machine Gun je hysterické mlácení do studeného plechu, Deep Watter chladný sebezpytný folk, We Carry On zlatá dávka krautrocku napumpovaná do prázdných žil, závěrečná Threads psychotický mix starých Portishead, The Cure a Joy Division. Pohybují se mezi jamováním a hraním přehledných skladeb.
Hudebně je cítit, že se Third skládalo deset let - do posledního detailu propracované, ale nepřekombinované. Hra s gradací, práce na poměru hlasitosti vokálu s hudbou. Speciální body si zaslouží hlavně za ostrý nekompromisní zvuk, který se celou deskou táhne jako hlavní výrazový prostředek.
Proti všem pro se ale přes všechno objevuje jedno neopominutelné proti. Těžko předpokládat, že ti, co s nimi vyrostli, se budou chtít trápit stejně jako mezi roky 1994 -1997. Život letí dopředu, hudba zůstává. Ale i tak je Third příliš dobrá deska na to, aby se protáčela na tématických večírcích. V tomhle případě je to tak, že si každý může vybrat, jestli se bude s Portishead trápit. Ne kvůli tomu jací jsou, ale kvůli taneční horečce, co probíhá kolem.
A pak, že se nevyplatí čekat na comebacky.
Zajímavosti:
Příbuznost Portishead a Radiohead je především po nové desce bristolských depkařů na přímo ráně. Thom Yorke a spol. se s náklonností k muzice Beth Gibbons a spol nikdy netajili, teď jí pouze potvrdili zařazením skladby Rip z jejich poslední desky Third do svého setlistu koncertů. Dříve si na této písni pouze zvučili nástroje. Když Radiohead hrají Portishead ve finále vypadá tak, že na pódiu zůstává pouze kytarista Johnny Greenwood s Thomem Yorkem. Můžete jen hádat, jestli omdlíte spíše z tiché verze Radiohead, nebo omračujícího zvukového nářezu Portishead? A není to jedno?
Příbuznost Portishead a Radiohead je především po nové desce bristolských depkařů na přímo ráně. Thom Yorke a spol. se s náklonností k muzice Beth Gibbons a spol nikdy netajili, teď jí pouze potvrdili zařazením skladby Rip z jejich poslední desky Third do svého setlistu koncertů. Dříve si na této písni pouze zvučili nástroje. Když Radiohead hrají Portishead ve finále vypadá tak, že na pódiu zůstává pouze kytarista Johnny Greenwood s Thomem Yorkem. Můžete jen hádat, jestli omdlíte spíše z tiché verze Radiohead, nebo omračujícího zvukového nářezu Portishead? A není to jedno?
Fotogalerie:
časopis mGuide 2008/07
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Portishead-Temni-a-jeste-temnejsi~21~cervenec~2008/
