3.10.2002 | Autor: Leoš Kofroň | sekce: publicistika Když jsem v roce 1995 připravoval rozhovor s Markem Ebenem (18. 12. 1957), jemuž společně s bratry Kryštofem (24. 12. 1954) a Davidem (6. 1. 1965) vycházelo po jedenácti letech druhé album Tichá domácnost, jejich sourozenecká kapela tehdy vlastně již neexistovala. Na závěr jsem si dovolil položit anketní otázku, zda ještě v budoucnu mohou překvapit nějakou další deskou, přičemž jsem to z mé strany považoval spíše za vydařený žertík. Nyní by se však se vší vážností slušelo vyhlásit správnou odpověď, neboť tato neočekávaná, málo pravděpodobná situace skutečně nastala.

Prostřední Marek - úspěšný moderátor karlovarského filmového festivalu, televizních cen Tý Tý, soutěže O poklad Anežky České, publicistického pořadu Na plovárně a donedávna kmenový herec Studia Ypsilon, nejstarší Kryštof - matematik a otec čtyř dětí a nejmladší David - vedoucí souboru Schola Gregoriana Pragensis, na tom opět společně dělají. Výsledkem jejich muzikantského setkání je právě vycházející album s příznačným názvem Já na tom dělám. A já toho využil a udělal zase následující interview s prvně jmenovaným.

 


Jako zkušený a úspěšný moderátor jsi sám zvyklý klást otázky mnoha významným lidem. Zároveň se však i ty často ocitáš v roli zpovídaného. Přistihneš se při tom někdy, že máš tendenci posuzovat, zda by ses v dané chvíli sám na něco podobného zeptal?


Myslím, že to posuzuje každý, zejména, když zazní otázka, kterou už tisíckrát slyšel. Potom si řeknu: no jo, jistě, ale škoda. Problém je v tom, že člověk samozřejmě dostává podobné dotazy, protože dělá jednu práci. Já se ocitám ve stejných potížích, když jsem zas na té druhé straně. Nejhorší je, když máte někoho, kdo se zapsal do povědomí lidí jednou jedinou věcí, pak dělal za život třeba sto padesát dalších, ale žádná z nich už nikdy nedosáhla té kvality a všichni se ho pak ptají právě na tu jednu jedinou. On je tím pádem absolutně alergický na jakýkoli dotaz, který se toho týká. Jenže vy se té věci přesto musíte dotknout... To je pak docela dilema. Řekl bych ale, že nevybočuji příliš z normálu a mívám velmi podobné pocity, jako každý zpovídaný.


Když se zmiňuješ o tisíckrát opakovaných otázkách. Snad v každém tvém rozhovoru padne narážka na Válečka z dětského seriálu Kamarádi i zmínka o tom, jak jedině ty a Zdeněk Svěrák... Máš už třeba tady vypěstovanou nějakou averzi?


Nemůžu říct. Chápu, že se na to lidi ptají. Problém je spíš ve mně, že když dostávám nějakou otázku příliš často, je velmi těžké vymyslet na ni jinou odpověď než byly ty předchozí a přitom aby ještě zůstala pravdivá. Člověk už to má za čas nějakým způsobem naformulované a teď by měl vlastně hledat nové odpovědi, což je občas docela těžké. Zejména, když se to týká seriálu jako Kamarádi, který sahá do mého dalekého dětství, někam do dvanácti let, a z něhož si dnes vybavuji řadu spíš takových obrazových sekvencí z dění mimo zorné pole kamery. Pamatuji si na strašlivý autobus jménem Robur, kterým nás vozili a na jehož kapotě jsme hráli karty. Vzpomínám, jak si náš zvukař stěžoval, že mu pořád něco ruší zvuk a tak se to hledalo a zkoušely se všelijaké kontakty, kde je ten problém. Pak se ukázalo, že při těch kartách jsme měli plné kapsy desetníků a jak jsem s nimi běhali po schodech, tak to příšerně štěrkalo.

Mám taky jednu trýznivou vzpomínku. Většina scén se točila v exteriérech na Malé Straně. Pro roli Válečka mě vycpávali vatónem, který mi opticky přidával deset, patnáct kilo. A protože se šněroval, tak během krátké pauzy na oběd nebyl čas si to sundávat. Já tedy chodil mezi lidmi, jako bych měl o patnáct kilo víc, příšerně jsem se styděl a působilo mi to opravdu velká psychická muka.

Tak tohle jsou obrazy, které se mi vybaví v určitém počtu a už se dál nemnoží. A je pak velmi obtížné říkat o tom ještě něco nového.


A tyhle příhody jsi už někomu vyprávěl?


Pochybuji. Tady alespoň vidíš tu snahu.


Řešil jsi někdy se Zdeňkem Svěrákem, proč téměř na všech frontách sklízíte takové sympatie?


Mnohokrát. Je to samozřejmě strašné břemeno. Například Zdeněk Svěrák kouří a já občas taky. A my vždycky utíkáme někam za roh, abychom si v klidu zapálili, protože všechna ta média na to čekají, aby nás dva 'jako ty slušňáky' vyfotili s cigaretou. Nevím, jak to vzniklo. Já jsem si to nijak nevymyslel, ani se moc neměním, žiju pořád stejně. Mám pocit, že za něco může druh pořadů, v nichž se objevuji a svoji roli v tom sehrála i ta saka, co při tom nosím. Člověk vypadá, jako že se pohybuje v té historii a chodí slušně oblečený, tak už vám to přisoudí. Taky za to mohou někteří mí kolegové z divadla, kteří rozhlašovali v médiích, že Eben nikdy neřekl sprosté slovo, což je naprostá pitomost. To je ostatně jedna z těch oblíbených otázek: Vy opravdu nikdy neřeknete sprosté slovo?


V cyklu pořadů Na plovárně skutečně vedeš velmi kultivované rozhovory a je z něj znát snaha, aby se tu pozvaný host cítil příjemně. Přesto se chci otázat, zda ses někdy octil v situaci, že jsi měl na jazyku nějakou hodně jízlivou otázku?


Na plovárně se mi to tak často nestává, ale stává se mi to občas při živém moderování na jevišti, kdy třeba přijde ředitel nějakého podniku, vy trošku vidíte za kulisy a pak slyšíte, že říká něco úplně jiného, než je skutečnost. Tak to člověka pálí jazyk. Většinou to ale neudělám, koneckonců v tu chvíli jsem jejich zaměstnanec a nepřišlo by mi to moc fér.

***



Jako moderátora tě nejvíc proslavilo uvádění Cen Tý Tý. S každým dalším ročníkem jsi měl můj větší obdiv, protože tohle byl snad nejtěžší formát - přímý přenos, obrovská sledovanost, celebrity, napětí, nervozita, nezáživné oficiality, hlídání času. Navíc uvádění stále týchž tváří.


To byl také hlavní důvod, proč jsem odešel.


Tys toho ale původně nechal už po dvou pokračováních a pak ses k tomu vrátil.


Z prozaického důvodu, jelikož po dvou letech do toho vstoupila Nova a hledal se moderátor, který účinkuje v obou televizích a já jsem tehdy tuhle podmínku splňoval. S Jirkou Lábusem a Oldou Kaiserem jsme u nich připravovali Ruskou ruletu. To byl důvod návratu, ovšem nemyslel jsem si, že bude na tak dlouho. Ale na mou duši, v nominaci bylo třicet lidí a od ročníku do ročníku se objevila dvě nová jména. Ze třiceti lidí bylo osmadvacet stále stejných jako loni, takže ta setrvačnost tam je veliká. Myslím, že je to dáno také tím, že o tom rozhodují respondenti jednoho časopisu. Jako kdybyste odjeli do Přelouče a zeptali se tam, koho mají rádi. A za rok byste tam jeli zas, zeptali se na to samé a oni by řekli: vždyť jsme vám to říkali loni. Často jsem měl pocit, že se vyčerpávám a už nejsem schopen k tomu najít nějaký klíč. Byl nejvyšší čas z toho odejít a při kulatém desátém pokračování byla vhodná příležitost.


Na závěr sis ovšem odnesl zrcadlo jako absolutní vítěz.


Naprosto mě to šokovalo a myslím, že jsem nebyl sám. Nikdy se nestalo, že by absolutního vítěze vyhrál někdo, kdo nezvítězil v žádné kategorii. Pravděpodobně bych měl ale za své vítězství poděkovat Heleně Vondráčkové, protože ta oslavila velký comeback a tím ubrala hlasy Lucii Bílé, která by si za normálních okolností patrně odnesla celkové prvenství. Mně se navíc nasčítaly hlasy z více kategorií, protože lidi moc neví co se mnou a uvádějí mne jako moderátora, publicistu i herce. Každopádně mne to zastihlo naprosto nepřipraveného. Tahle cena se předává jako poslední a já už přemýšlel, kde zaparkuji auto při následném večírku a v tom zaznělo moje jméno. To by bylo to poslední, s čím bych počítal.


Naopak, příliš jsi neuspěl s vlastním pořadem Jak se stát..., který vysílala Nova. Kde bys hledal příčiny?


Myslím si, že mi chvíli trvalo, než jsem pochopil, že tohle novácké publikum přece jen asi nebude příliš vhodné pro můj jemnější druh humoru. Nejsem typ baviče, který dožene lidi k slzám, že se prohýbají smíchy. Publikum, které se zve na tyhle programy je klub planety Nova, to jest stejní diváci, kteří chodí na Novoty, DO-RE-MI a už jsou zvyklí na úplně jiný, daleko tvrdší kalibr. Takže jsem měl pocit, že to vlastně moc velkou rezonanci nenachází a odešel z toho sám.


***

Ve svých hudebních začátcích jsi inklinoval ke country. Proč zrovna k tomuhle žánru?


Mně se to v těch patnácti hrozně líbilo, hodně jsem poslouchal bluegrass a hrál na pětistrunné banjo. Nevím proč, z nějakého důvodu mi prostě tahle muzika vyhovovala. Potom, když jsem nějaký čas hrál ještě s Wyjou, tak se mi začalo stýskat po něčem původním a říkal jsem si, že by bylo hezké zkusit něco napsat. A se svojí hudební poetikou jsem se těžko mohl do té countryové oblasti vtěsnat.


Pak následovala kapela Rošambo, k níž už se připojil Kryštof a odtud byl jen krok k vaší bratrské formaci. Mimochodem, taková maličkost - všiml jsem si, že všichni jste se narodili kolem Vánoc, nejstarší Kryštof dokonce přímo na Štědrý den. Napadá mě, jak jste to doma řešili s narozeninami?


Byl na to velmi důmyslný systém, který vymysleli rodiče. Jelikož mladší brácha David se narodil na Tři krále, tak jsme to všichni tři dohromady slavili v tento den a ani Kryštof tedy nebyl diskriminovaný, protože narodit se na Štědrý den není jinak žádné terno.


Dráha vaší skupiny je celkem známá. My jsme se spolu bavili před sedmi léty, v době, kdy už soubor vlastně neexistoval a přesto vydával album Tichá domácnost. Tehdy jsem se ptal, jak může dojít k tomu, že neexistující kapela natáčí desku. Tys odpověděl, že musí přijít nějaký silný impuls, který se tehdy dostavil od Karla Plíhala a Zdeňka Vřešťála. Co to bylo tentokrát v případě alba Já na tom dělám?


Tentokrát je to spíš vnitřní impuls, nám se opravdu začalo docela stýskat. Říkali jsme si, že by bylo docela hezké ještě si zahrát. A taky jsme si říkali, že jestli tu desku nepřichystáme teď, tak už ji možná neuděláme nikdy. Přece jenom roky běží, člověk stárne a ono se to nikdy moc nehodí, protože všichni máme svá povolání a třeba Kryštof si na nahrávání musel vzít dovolenou. A ukrojit takový kus volna, když máte čtyři děti, aby to prošlo doma, už chce hodně tolerance. A v mém případě samozřejmě taky. Už tak jsem málo doma a do toho ještě další projekt. Ale tím, jak jsem dal v divadle výpověď, jsem si vlastně uvolnil ruce a věděl jsem, že se místo zkoušek mohu věnovat přípravě desky.


Na veřejnosti jste se neobjevili dlouhých jedenáct let. To jste se ani v soukromí nesešli a nezahráli si třeba při nějaké rodinné příležitosti?


Ne, vůbec.


Jak jste se tedy po tak dlouhé době sehrávali?


Nebyl to moc velký problém. Musím říct, že typologie lidí se moc nemění a jejich invence rovněž. David začal urputně cvičit, protože ten byl na tom nejhůř. Já jsem hrál na piáno i na kytaru v divadle, ale David se ve svém souboru Schola Gregoriana Pragensis tak často k sopránsaxofonu nedostane. Bylo to takové hezké setkání znova i s těmi muzikanty, s nimiž jsme dělali, protože šlo taky o stejné lidi. Já jsem velmi konzervativní člověk a když už najdete někoho, s kým si rozumíte a kdo dobře hraje, nevidím důvod, proč bych to měnil. Máme tam velmi podobnou sestavu. Vždycky jsme využívali rytmiku z Etc..., která se odvíjela od Pavla Skály, s nímž spolupracuji dvacet let, stejně jako s Mirkem Honzákem. Takže jsme se vítali jako staří známí.


Jakou jsi měl představu o repertoáru? Dopisoval jsi ještě něco?


Řekl bych, že tak dvě pětiny jsou ze starších věcí a ostatní je nové - Já na tom dělám, Nikdo to nebere, Vidíš, vidíš a další. Senecte, pomoz je věc, kterou jsem našel na jednom starém pracáku a vůbec jsem si nemohl vzpomenout, z čeho to je. Jen jsem věděl, že to bude asi z nějaké divadelní hry a nemohl na ni přijít. Pak jsem zjistil, že jsme tady v Ypsilonce kdysi začali zkoušet hru Caligula, ale asi po čtrnácti dnech se došlo k závěru, že to nebude to pravé. Měl jsem k tomu napsat muziku a jediné, co z té hry zůstalo, byla tahle píseň, kterou jsme nikdy nehráli ani na koncertech.


Novinky, staré věci, písničky z divadelních představení - všechno na jedné desce. Jak má potom hudební kritika sledovat nějaký tvůj autorský vývoj či posun?


Asi tam žádný nenajde, to nevadí. Já bych řekl, že ty novější věci jsou o něco maličko tvrdší.


Myslíš po hudební nebo textové stránce?


Já nevím. Kluci tvrdí, že po obou. Prý už v tom není taková ta mladistvá lyrika a zamilovanost a že už jsou to přece jen věci, které napíše člověk, kterému je pětačtyřicet. Asi to tak bude. Určitě bych Já na tom dělám nenapsal ve dvaceti. Moc bych se tomu divil.


Text téhle duše mi z duše promlouvá. Chtěl jsem se zeptat, zda se jedná o zobecnění nějaké tvé konkrétní zkušenosti?


Tohle já žiju pořád a moc mě potěšilo, když spousta lidí říkalo: člověče, to je o mně. A já myslím, že to je náš společný pocit, že na tom všichni pořád děláme. S tím rozdílem, že já z vlastní zkušenosti vím - a chceme udělat i takový klip -, že člověk, který to zpívá, na tom vůbec nedělá. Naopak, dělá všechno jiné, než to, co by měl a když někdo zavolá tak řekne: no, dělám na tom. Tohle všichni důvěrně známe. Tohle byla ostatně první z těch nových písní, která byla hotová a jejíž refrén jsem už hodně dlouho nosil v hlavě.


Zastavme se na chvíli i u Trampské. Není to trošku zamýšleno jako malá pomsta za to, jak vás na Portě kdysi vypískali?


Takhle bych to tedy nechápal vůbec. Já to samozřejmě plánovitě psal jako určitou parodii na trampskou poetiku a na slovník bratrů Nedvědů. Zažil jsem krásnou situaci s Honzou Nedvědem, když jsme to zahráli poprvé v Lucerně, myslím při předávání cen Folk & Country. Pak jsme se s Honzou potkali na Kavčích horách a on už z dálky volal: nezlobím se, nezlobím se... A já mu říkal, že ani nemá důvod se zlobit, protože se nedá karikovat někdo, kdo není osobnost. Parodie se dá udělat jenom na něco, co už nějakou hodnotu má. A já si opravdu myslím, že on by jednou mohl být takovým Hašlerem dnešní doby. On má dar napsat písničky, které jsou úžasně jednoduché a chytlavé. Včetně určité naivity těch textů, tak jako to měl kdysi Hašler.

Na tom jsme se moc potěšili, když jsme tuhle píseň na Nouzově točili. Ještě ke všemu: když to hrál Pavel Skála s Jaromírem Honzákem, bylo pozdní odpoledne a skrz okna do studia na ty dva jakoby trampy proudil takový kužel světla...


Na albu jsou také dvě písničky z představení Vosková figura Sprostý chlap v podání Jiřího Schmitzera a Něva. Při poslechu té druhé mi vždy běhal mráz po zádech.


Ty mě vždycky potěšíš, protože zmíníš nějakou píseň, jíž mám rád, ale je to taková popelka, která vlastně nikdy velkou rezonanci u toho publika nemá.


V souvislosti s novou deskou zároveň v omezené míře obnovujete i koncertní činnost.


Zatím na čtyři vystoupení a pohráváme si s myšlenkou, že bychom třeba našli v Praze jedno místo, kde bychom tak jednou do měsíce stabilně hráli. Nemyslím si, že se nám podaří jezdit, tohle nám naše profese asi moc nedovolí. Nechci ale předbíhat, kdo ví, jak to bude fungovat, protože jsme dlouho nehráli - a nikdy na jevišti s elektrickou kapelou.


Takže by se časem dala očekávat ještě další deska?


Nevylučoval bych to. Mám pocit, že nás tahle spolupráce všechny velmi příjemné překvapila. Daleko to překonalo mé očekávání, protože vše proběhlo v absolutní pohodě a radosti. To si pak člověk řekne, že by si to docela rád ještě někdy zopakoval.


Nemáš trochu obavu, že vzhledem k tak dlouhé pauze i vašim příbuzenským vazbám to celé může nabýt trochu takového nostalgického charakteru pro pamětníky?


Je to docela dobře možné, ale mě by to tak moc nevadilo. Mě by samozřejmě mrzelo, kdybychom přišli někam hrát a byly tam jenom dvě řady diváků - pak bychom toho samozřejmě nechali. Ale jestli lidi přijdou a budou spokojení, tak ať si o tom myslí, že je to nostalgie, starý nebo naivní, to by mě vůbec nevadilo. Předpokládám, že nás to bude bavit, tím spíš, že to opravdu nikdy nedosáhne té mechaničnosti, jako kdybychom se tím museli živit. Můžeme hrát čistě pro radost.


Co jsme vám na internetu ukryli a co najdete v říjnovém čísle: kterak M. E. Na plovárně zpovídal Iana Andersona a Stinga, kterak M. E. k divadlu přišel a co z toho pošlo a další.

Psáno pro: &musiQ 2002/10