11.5.2007 | Autor: Daniel Matoušek | sekce: publicistika Historii i současnosti nezávislých labelů se budeme od nynějška věnovat v našem novém seriálu připravovaném Danem Matouškem. První díl je věnován britskému 4AD (redakce).


Motown umělecké hudby - tak kdysi charakterizoval jeden novinář britský label 4AD. Pokud se podíváme, kam až sahají jeho kořeny a kolik významných umělců u něj začínalo svou kariéru, není dvakrát těžké pochopit, proč má mezi nezávislými vydavatelstvími punc zasloužilého, ale stále invenčního veterána.

V roce 1979 byl Ivo Watts Russell, obrovský fanda rádiových pořadů Johna Peela, zaměstnaný v jednom z obchodů mladé nahrávací firmy Beggars Banquet. Prvotním impulsem, který mu vnuknul myšlenku založit si vlastní společnost, byl údajně poslech demonahrávky kapely Modern English, tím druhým, když se dozvěděl, že jeho zaměstnavatel mu do začátku ochotně půjčí tisíc liber.
Původní název Forward, který se postupnou redukcí dopracoval až do současné podoby, měl vyjadřovat záměr a celý koncept firmy – dívat se dopředu a objevovat neobvyklé. Přestože technické možnosti byly při základním vkladu omezené a první vinyly byly na skutečně mizerné zvukové úrovni, počet vydaných desek rostl a už za tři roky zaznamenalo 4AD první komerční průlom z hitem I Melt With You od těch, kteří to všechno začali, Modern English.
Až do půlky osmdesátých let nalézal Rusell, jakožto hlavní režisér veškerého dění v 4AD, oblibu hlavně v atmosférických, ponurejších projektech. Některé z nich se výrazněji neprosadily a zůstaly uznávané jen v rámci alternativních proudů, což byl i případ Birthday Party v čele s tehdy dvaadvacetiletým Nickem Cavem, často se ovšem dostávaly do povědomí širší veřejnosti a dost výrazně ovlivňovaly podobu žebříčků. To se týkalo především Cocteau Twins nebo australského dua Dead Can Dance, které z 4AD časem udělaly nejvýnosnější nezávislý label poloviny osmdesátých let.
Na sklonku desetiletí se jeho zaměření začalo přeorientovávat na americkou kytarovou hudbu, což dobře dokládaly i smlouvy se začínajícími kapelami Throwing Muses a především Pixies, kteří se později ukázali být jasným trumfem firmy. S jejich vyčpěním a následným rozpadem v roce 1993 ale přišel Russel o hlavní hvězdu a následující roky se nesly ve znamení neúspěšného hledání nějaké další. Většina objevů té doby byly jen nové kapely už známých a na 4AD zavedených osobností. Ve formaci Belly působila frontmanka Throwing Muses, Beeders byl zase projekt projekt Kim Deal, baskytaristky Pixies.
Druhý dech začala firma chytat až v polovině devadesátých let. Hudební záběr se začal rozšiřovat směrem do elektronické hudby, když u 4D začal vydávat extravagantní islandský ansámbl Gus Gus, do folkově orientovaných skupin jako Mojave 3 nebo i do country v podobě amerických Tarnation. Labelu se začalo více dařit a právě tehdy se Ivo Watts Russel rozhodl odejít. V roce 1999 společnost prodal do vlastnictví Beggars Banquet a tiše se stáhnul do ústraní.
Širší záběr si nicméně současné vedení udržuje až do nynějška, a tak se z nových interpretů může po bok indie-rockových kapel postavit písničkářka Emma Pollard, experimentální symfonista Johann Johannson nebo laptopové projekty Minotaur Shock či Magnétophone. Pět nejzajímavějších si ale představíme trochu podrobněji.

Beirut myspace
Jeden z nejčerstvějších objevů labelu představuje kapela okolo jednadvacetiletého Zacha Condona. V loňském roce se velmi úspěšně uvedl debutem Gulag Orkestar, na němž originálně fúzuje nezávislý folk s cikánskou melodikou. Do veskrze lidovkové instrumentace se vejdou housle, žestě, ukulele, akordeon nebo bicí automat. Spojovat a inovovat se dá zřejmě všechno a Beirut stojí přesně na tom místě, kde se balkánská dechovka potkává s moderní technikou.

TV on the Radio myspace
Jak si zachovat tvář indie-rockové kapely a přitom stále probourávat stylové bariéry, o tom by mohli říct své členové newyorského kvinteta. S přesahy, kterými se dotýkají experimentální elektronické hudby, trip-hopu nebo free-jazzu, vůbec nešetří. Obratně balancují a zasahují právě tak daleko, aby celá hudba působila dostatečně originálně, ale zároveň ještě zůstávala čitelná.

Mountain Goats myspace
Stejně jako je kapela Bright Eyes pouze pseudonymem pro písničkáře Conora Obersta, tak i za názvem Mountain Goats se skrývá pouze jeden člověk, John Darnielle. Od lo-fi nahrávek, které sypal téměř rok co rok z rukávu během devadesátých let, celkem plynule přešel k jemnému a nenásilnému folk-rocku. Špinavý zvuk na nahrávkách byl nahrazen vypilovaným. Syrovost barvitými, ale decentními aranžemi, které nechávají hlavní slovo textům.

Blonde Redhead myspace
Dva Italové – bratři. Jeden za bicími, druhý s kytarou, a k nim zpívající Japonka. Spojení, které dohromady vytváří neobvykle znějící nekytarovku, kladoucí na posledních albech důraz hlavně na atmosféričnost skladeb. Riffy a elektronika se prolínají a vytvářejí plochy - občas propustnější, občas plné jako od My Bloody Valentine. A nad vším se nese zpěvaččin emotivní vysoko posazený vokál.

Scott Walker
Někdejší hvězda 60. let, která tehdy patřila k řadám belcantovských romantiků jako Engelbert Humperdinck nebo Al Martino, se svým příklonem k náročnější hudbě začala postupně vzdalovat řadovým posluchačům. Od poloviny sedmdesátých let vydává Walker v intervalech zhruba deseti let a minimálně na posledních dvou albech už názvuky Jacquese Brela vystřídala vrchovatou měrou avantgarda. Operetní manýra ve zpěvu v kombinaci s experimentálněji laděným doprovodem. Lahůdka pro hledače hudby, která stojí naprosto mimo.