Plastici v novém kabátě a bez masky
21.4.2010 | Autor: Josef Rauvolf | sekce: publicistika
Plastic People of the Universe vydali nové album Maska za maskou. O tom, co mu předcházelo, jak vznikalo a jaké vlastně je, hovoří Vratislav Brabenec, Jiří Kabeš a Joe Karafiát.
Každého, kdo sleduje tvorbu téhle jedinečné kapely, muselo dříve nebo později napadnout – proč to vlastně už dávno nezabalili? Proč dál objíždějí domácí i zahraniční štace, když nemají nový repertoár a pouze obehrávají písničky, které složil Mejla Hlavsa, celou dobu výhradní autor Plastiků, před desítkami let? Není jim to hloupé? Anebo dokonce trapné? Není to v podstatě parazitování na dobrém jméně kapely? A jeho devalvování a vyprodávání?
Plastici však všem vytřeli zrak a přišli s albem naprosto osobitým, současným a zároveň pietním vůči jejich vlastní tradici. Podařilo se to, čemu nikdo nechtěl věřit – spojili minulost s přítomností, aniž by zněli jako nějaký revival. K čemuž měli, po pravdě řečno, poslední dobou nakročeno stále víc. „Naposled jsme vydali Líně s tebou spím, to už je ale devět let. Nebyli jsme dost dobře schopní něco dělat, hodně hrajeme, takže zkoušení je jen nárazové a při tom se nic neudělá,“ vysvětluje hráč na violu Jiří Kabeš.
O samotném skládání mluví saxofonista Vratislav Brabenec: „Přivedla nás k tomu bída. Mejlu už nemáme devět let, tak si to kluci v kapele trochu rozhodili. A já, když píšu texty, myslím už na hudbu.“ Nejvíce skladeb – šest má na albu kytarista Joe Karafiát. Jaké to bylo? „Když jsem s kapelou začal dělat, tak Mejla ještě žil,“ říká Karafiát. „S ním jsem si rozuměl hudebně asi nejvíc, protože on chtěl dělat bigbít, nechtěl už dělat ty dlouhý vážný věci a já na to taky moc nejsem. Takže jsem to spíš cítil jako bigbítek.“ A jaké to bylo skládat s vědomím laťky, kterou Mejla Hlavsa nasadil pořádně vysoko?
Karafiát si toto riziko a náročnost celého úkolu velice dobře uvědomoval: „Snažím se dostávat do Mejlova stylu, do bigbítových písniček, Vráťa by to naopak nejradši dělal tak, že by se to nedalo poslouchat, bylo by to jako konec světa. Musel jsem s těmi melodiemi zacházet hodně opatrně, protože jsem to musel dát do celkového stylu Plastic People, nemohl jsem to dělat jako třeba pro Garáž nebo pro mojí kapelu. Tady jsou ty melodie udělaný tak, aby to tam sedělo, aby tam byl ten Beefheart, Zappa, a trošku ty falše a zvuk, aby byl typický, Vybíral jsem si básně Krchovského, to dělal Mejla taky – na toho se píše dobře muzika, on je rytmický. Nejhorší byl Magor, je tam jedna věc, taková monotónní. Oni od něj dřív nikdy nic neudělali, ty jeho věci nejdou moc rytmicky. Tuhle jedinou báseň jsem našel a ta mi opravdu sedla, je rytmická. Takže to vyšlo.“
Nahrávání samotné probíhalo podle Brabence v pohodě: „Při nahrávání je důležitý, aby se udržela nálada, aby někomu neprdly nervy a nezačal křičet, že chce být slyšet. Nahrávalo se velice rychle, hned první den jsme udělali čtyři nebo pět věcí. Něco jsme nechtěli zkoušet, třeba Vůl je nahranej, jak je – říkal jsem, kluci, udělejte si nějaký spodek a já už vím, co budu křičet. Tak jsme to zkusili a napotřetí jsme říkali: nechat to být. Jsou lidi, kteří opravujou donekonečna, tím nekonečným opravováním se sice věc vylepší, ale ztrácí energii. Tak co, je tam chyba, chyby jsme přece dělali vždycky. Dneska bych taky něco zahrál líp, ale je to takhle nahraný.“ A co si od nového alba Maska za maskou slibuje sama kapela? „Zkoušel jsem to na známých,“ říká Brabenec, „třeba v kavárně, aby si to pustili. A lidem, kteří nemají s rockem nic společného, se to líbilo. A někteří říkali, zastavte to, to je taková deprese... Vždyť tam tolik deprese není. Nejvíc ji ale slyším z věcí, které předstírají, že jsou veselé.“ Je tedy album veselé? „Myslím, že tam jsou srandy, že to je vyvážené, a srandičkou to končí, chtěl jsem, abychom měli na desce konečně i ruského autora, tak je tam Daniil Charms. Ten k nám patří, ta jeho básnička se jmenuje Tygr v Praze, on je takový sovětský dadaista,“ dodává Vratislav Brabenec.
Každého, kdo sleduje tvorbu téhle jedinečné kapely, muselo dříve nebo později napadnout – proč to vlastně už dávno nezabalili? Proč dál objíždějí domácí i zahraniční štace, když nemají nový repertoár a pouze obehrávají písničky, které složil Mejla Hlavsa, celou dobu výhradní autor Plastiků, před desítkami let? Není jim to hloupé? Anebo dokonce trapné? Není to v podstatě parazitování na dobrém jméně kapely? A jeho devalvování a vyprodávání?
Plastici však všem vytřeli zrak a přišli s albem naprosto osobitým, současným a zároveň pietním vůči jejich vlastní tradici. Podařilo se to, čemu nikdo nechtěl věřit – spojili minulost s přítomností, aniž by zněli jako nějaký revival. K čemuž měli, po pravdě řečno, poslední dobou nakročeno stále víc. „Naposled jsme vydali Líně s tebou spím, to už je ale devět let. Nebyli jsme dost dobře schopní něco dělat, hodně hrajeme, takže zkoušení je jen nárazové a při tom se nic neudělá,“ vysvětluje hráč na violu Jiří Kabeš.
O samotném skládání mluví saxofonista Vratislav Brabenec: „Přivedla nás k tomu bída. Mejlu už nemáme devět let, tak si to kluci v kapele trochu rozhodili. A já, když píšu texty, myslím už na hudbu.“ Nejvíce skladeb – šest má na albu kytarista Joe Karafiát. Jaké to bylo? „Když jsem s kapelou začal dělat, tak Mejla ještě žil,“ říká Karafiát. „S ním jsem si rozuměl hudebně asi nejvíc, protože on chtěl dělat bigbít, nechtěl už dělat ty dlouhý vážný věci a já na to taky moc nejsem. Takže jsem to spíš cítil jako bigbítek.“ A jaké to bylo skládat s vědomím laťky, kterou Mejla Hlavsa nasadil pořádně vysoko?
Karafiát si toto riziko a náročnost celého úkolu velice dobře uvědomoval: „Snažím se dostávat do Mejlova stylu, do bigbítových písniček, Vráťa by to naopak nejradši dělal tak, že by se to nedalo poslouchat, bylo by to jako konec světa. Musel jsem s těmi melodiemi zacházet hodně opatrně, protože jsem to musel dát do celkového stylu Plastic People, nemohl jsem to dělat jako třeba pro Garáž nebo pro mojí kapelu. Tady jsou ty melodie udělaný tak, aby to tam sedělo, aby tam byl ten Beefheart, Zappa, a trošku ty falše a zvuk, aby byl typický, Vybíral jsem si básně Krchovského, to dělal Mejla taky – na toho se píše dobře muzika, on je rytmický. Nejhorší byl Magor, je tam jedna věc, taková monotónní. Oni od něj dřív nikdy nic neudělali, ty jeho věci nejdou moc rytmicky. Tuhle jedinou báseň jsem našel a ta mi opravdu sedla, je rytmická. Takže to vyšlo.“
Nahrávání samotné probíhalo podle Brabence v pohodě: „Při nahrávání je důležitý, aby se udržela nálada, aby někomu neprdly nervy a nezačal křičet, že chce být slyšet. Nahrávalo se velice rychle, hned první den jsme udělali čtyři nebo pět věcí. Něco jsme nechtěli zkoušet, třeba Vůl je nahranej, jak je – říkal jsem, kluci, udělejte si nějaký spodek a já už vím, co budu křičet. Tak jsme to zkusili a napotřetí jsme říkali: nechat to být. Jsou lidi, kteří opravujou donekonečna, tím nekonečným opravováním se sice věc vylepší, ale ztrácí energii. Tak co, je tam chyba, chyby jsme přece dělali vždycky. Dneska bych taky něco zahrál líp, ale je to takhle nahraný.“ A co si od nového alba Maska za maskou slibuje sama kapela? „Zkoušel jsem to na známých,“ říká Brabenec, „třeba v kavárně, aby si to pustili. A lidem, kteří nemají s rockem nic společného, se to líbilo. A někteří říkali, zastavte to, to je taková deprese... Vždyť tam tolik deprese není. Nejvíc ji ale slyším z věcí, které předstírají, že jsou veselé.“ Je tedy album veselé? „Myslím, že tam jsou srandy, že to je vyvážené, a srandičkou to končí, chtěl jsem, abychom měli na desce konečně i ruského autora, tak je tam Daniil Charms. Ten k nám patří, ta jeho básnička se jmenuje Tygr v Praze, on je takový sovětský dadaista,“ dodává Vratislav Brabenec.
Zajímavosti:
Nahrávání probíhalo ve studiu Davida Kollera Cox v jedné vesničce za Prahou. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby se studio nenacházelo v prvním patře, v sále, pod kterým je hospoda. Ovšem právě v tomhle sále ještě za bolševika točila televize jeden z dílů Majora Zemana. Ano, možná již tušíte – právě v tomhle sále se točilo vystoupení skupiny Mimikry, která měla představovat Plastiky, a některé kapely pak dokonce do svého repertoáru převzaly „její“ písničku Bič boží. Jak píše Vojtěch Lindaur, „skutečnými autory ovšem byli Zdeněk Liška a text je s devadesátiprocentní Pravděpodobností dílem scenáristy a režiséra Jiřího Sequense.“ Kruh jakoby se tedy otočil. A co na to samotní Plastici? „Ten gajst tam stále je,“ uzavírá lakonicky tuto úžasnou souhru okolností Brabenec.
Nahrávání probíhalo ve studiu Davida Kollera Cox v jedné vesničce za Prahou. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby se studio nenacházelo v prvním patře, v sále, pod kterým je hospoda. Ovšem právě v tomhle sále ještě za bolševika točila televize jeden z dílů Majora Zemana. Ano, možná již tušíte – právě v tomhle sále se točilo vystoupení skupiny Mimikry, která měla představovat Plastiky, a některé kapely pak dokonce do svého repertoáru převzaly „její“ písničku Bič boží. Jak píše Vojtěch Lindaur, „skutečnými autory ovšem byli Zdeněk Liška a text je s devadesátiprocentní Pravděpodobností dílem scenáristy a režiséra Jiřího Sequense.“ Kruh jakoby se tedy otočil. A co na to samotní Plastici? „Ten gajst tam stále je,“ uzavírá lakonicky tuto úžasnou souhru okolností Brabenec.
časopis mGuide 2010/04
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Plastici-v-novem-kabate-a-bez-masky~21~duben~2010/
Komentáře
&;