23.6.2004 | Autoři: Jindřich Göth, Michal Husák | sekce: publicistika Představme si modelovou situaci. Zvídavý novinář přichází do nejmenovaného CD bazaru, aby lákal rozumy do článku o pirátských cédéčkách prodávaných . ehm. v CD bazarech. Stojí před pultem a mezi řečí se rozhlíží po regálech a zdech. Majitel CD bazaru se sebejistým výrazem velkoryse rozpráví, když tu mu trochu zacukne koutek u úst. Do obchodu vstupuje chlapík v kožené bundě a s východním přízvukem zjevně familiérním tónem dobrého známého hlásí: "Pojď si vybrat, mám toho spoustu."



"Přijď tak za půl hodiny," odvětí bazarista. "Anebo zítra. Teď musím tady s pánem něco probrat." Historka, co trochu šustí papírem a přeostřenými barvami, co říkáte? Takže se vraťme do reality. Ačkoliv. i o něčem podobném následující řádky pojednávají.

Před časem jsme se na těchto stránkách zabývali kauzou Klubů vlastníků CD a diskuzí nad jejich podílem na hudebním pirátství v ČR. Rok se s rokem sešel a téma pomyslně zaštítěné černou vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty se vrací, tentokrát z trochu jiného úhlu pohledu. Jelikož je i tentokrát jádrem materiálu "případová studie" postavená na zcela konkrétních reáliích, bude nejlepší dát bez velkých úvodů a pokusů o teoretické rozbory slovo přímým protagonistům. Ostatně i tentokrát platí, že problematika je poměrně spletitá a neuchopitelná zúženou optikou jasně nalinkovaných mantinelů a přihrádek.



Pancor

Pancor je poměrně kultovní pražský CD bazar, specializovaný na punk, hard core a tvrdý rock obecně, který nyní najdete v Opletalově ulici, nicméně již koncem května jej čeká další z nesčetných stěhování. Ostatně zavzpomínejme. Po revoluci Pancor působil v jednom dvoře v Žitné ulici, následovala pasáž Alfa, zadní trakt objektu, kde kdysi sídlil klub Bunkr (Lodecká), pasáž Jiřího Grossmana. Jeho provozovatel Miroslav Panský také už šest let obchází soudy, protože je pravidelně obžalováván ze systematického prodeje pirátských CD.

Pojďme hned na začátku zacílit na střed. Zdálo by se, že poznat pirátské cédéčko, slangově řečeno "bulhara", nemůže být zase tak obtížné. Osobně bych se na to po letech zálibného prohrabování různých bazarových regálů docela cítil.

Když je cédéčko někde vydané, je vylisované, znamená to pro mě, že to je originál. Abych kontaktoval každého vydavatele a zjišťoval, jestli to vydal oprávněně, za to já přece nezodpovídám. Za to zodpovídá ten vydavatel. Já jenom kupuju cosi od někoho, kdo to někde koupil, přivezl sem a tady se rozhodl, že to prodá. K tomu, abych něco dalšího zjišťoval, nejsem navíc ani kompetentní. Takže nemám žádný důkaz, že je to pirát, tak proč bych tvrdil, že to pirát je? Z toho vyplývá: proč bych to v tom případě nevykoupil. Pro mě je to záležitost obchodu a směrodatné pro mě je především to, jestli zboží, v tomto případě kompakt, je následně prodejné. Jestli je zajímavé. Kompakt může být zajímavý třeba sběratelsky. Někdo může chtít mít ve sbírce veškerá vydání z celého světa, která existují. Proč bych se měl jako provozovatel CD bazaru bránit nakoupit nějaké vydání, které neznám, jenom proto, že by to náhodou mohl být pirát. Zítra může přijít sběratel a koupí si to. Třeba si to ten člověk, co mi to přinesl, přivezl z Brazílie - to je mimochodem taky v podstatě pirátská země, protože nemá uzavřenou smlouvu s mezinárodním ochranným svazem autorů.

Máme tedy představu o tvé argumentaci. V čem spočívá jádro sporu s IFPI, tedy organizací, která zastupuje zájmy vydavatelských firem?

Těsně po revoluci, když jsem s touhle činností začínal, bylo určeno v živnostenském zákoně, že tu a tu činnost může vykonávat člověk s vysokoškolským vzděláním na základě těchto podmínek, se středoškolským vzděláním na základě těchto podmínek atd. Pamatuju si to se středoškolským, protože se mě to týkalo. Potřeboval jsi dva roky praxe, ale kde vezmeš dva roky praxe v roce 1990? Tak jsme to udělali tak, že mi ručitele dělal kamarád s vysokou školou, který tu praxi mít nemusel nebo kratší. Pak to novelizovali, v podstatě to zrušili, udělali živnosťák na prodej zboží a mohl to rázem dělat kdokoliv bez ohledu na vzdělání. Kdo do té doby prodával brambory, mohl jít prodávat cédéčka. Ovšem vyžaduje se od něj, aby suverénně rozeznal, co je originál a co pirát.

IFPI tvrdí, že se pirátská CD dají jasně poznat a suverénně to poznávají. Prý na základě Živnostenského zákona a na základě toho, že v oboru podnikáš, máš i poznat, co je originál a co je pirátská kopie. Neexistuje na to přitom žádný zákonný předpis nebo úprava. Na rozdíl třeba od prodeje zlata, kde jsou speciální školení a puncy, na které se dá spolehnout. Proč bych měl odebírat nějaké odborné tiskoviny vydávané IFPI, když mi to žádná norma neukládá? Navíc by to dalo shánění a zjišťování, kde je co uvedeno a vysvětleno. Třeba mi za směrodatný pramen informací doporučovali nějakou Amazonii na internetu (patrně server amazon.com - pozn. aut), že tam zaručeně pokaždé najdu, jak to cédéčko má vypadat a že podle toho mám určovat, jestli jde o originál. Ale i kdyby to bylo teoreticky použitelné řešení, tak si představte, že někdo přijde s padesáti cédéčkama a já sedím u internetu a ověřuju, jestli to sedí. Nemluvě o tom, že jsem nikdy u žádného internetového obchodu neviděl, že by u nabídky byly nějaké odkazy na identifikační znaky CD - jaké to má mít kde číslo a podobně. Kolikrát je člověk rád, když tam je malinký obrázek titulního přebalu a seznam skladeb.

Co se týče těch zlatníků. u těch mých soudů občas zazní, že když to zlatník pozná podle punců, tak prodejce cédéček by to měl poznat podle toho, co je na těch cédéčkách napsaný. Ale to se zase dostáváme k tomu, co na těch cédéčkách opravdu musí být. Když se podíváš na web IFPI, tak ti budou tvrdit, že tam musí být přesně uvedeno tohle, tohle, tohle. Je tam asi pět znaků, který tam podle nich musí za každou cenu být, ale přitom to není vůbec pravda. Každý vydavatel si tam může dát doslova co chce, třeba že císař pán je vůl.

Každá firma ty identifikační údaje mydlí jinak, neexistuje jednotná úprava. Nejsem kompjůtr, abych si to pamatoval. Vždyť neexistuje dokonce ani žádná mezinárodně závazná norma nebo předpis, jak má CD konkrétně vypadat. IFPI nás odkazovala na nějakou směrnici ohledně normativu k CD a když jsem si to našel, bylo tam v podstatě uvedeno, že CD má mít v průměru 12 cm, uprostřed díru a je placatý.

Tak to asi bude základní technologická norma. V téhle cause přece hrají roli spíš nějaké specifičtější znaky.

Nejvíc mě vždycky pobaví, když přijedou s policajtama na zátah, přivezou si bedny, podle kterých to vypadá, že chtějí odstěhovat celý krám a pak zjistí, že si odnesou pár věcí, ze kterých většinu posléze vrátí. Navíc za tu dobu, co k nám chodí, zabavují pořád stejné věci dokola. Jsou to shodou okolností takové alternativní věci, které tam dlouhodobě leží. Třeba od labelu Amphetamine, kteří hodně šetřili, takže mají takové dost chudé booklety. Přijde kontrola, podívá se, že to má málo stránek a už to je pirát, zabavuje se.

Ale naposledy mě dost naštvali, protože aby měli přesnou evidenci, tak si to popsali lihovým fixem. Že počmárali krabičky, to by možná nebyl až takový průšvih, i když jedna ta krabička mě stojí pět korun, ale oni suverénně napsali pořadové číslo i na papírový přebaly u digipacků a pak mi to samozřejmě vrátili. Počmáraný, znehodnocený. Jsou arogantně nad věcí, vůbec je nezajímá, že to není jejich a že by to taky mohli vracet.

Sami často dojedou na to, jak je to celé nepřehledné a nevyzpytatelné. Občas někdo přinese desku, u které kontroloři považují za závaznou poznámku, že je CD prodejné pouze v Rusku. Proč bych to nemohl prodat dál? Výhradní určení je míněno pro prvotní velkoprodej v oficiální síti. Když přijedeš z Ruska a přivezeš si desku, která tě časem omrzí, jak ti někdo může zakázat, abys ji střelil v bazaru? Přece po tobě nemůžou chtít, aby sis to CD nechal nadosmrti nebo ho jel prodat zpátky do Ruska. Nehledě na to, že znovu to vidím jako sběratelskou záležitost.

IFPI tvrdí, že Rusko nemá žádné licence, přitom pozitivně víme, že jeden z nejsilnějších metalových labelů Nuclear Blast prodal celý katalog firmě Irond. Nebo ukrajinské desky. Proč bych měl řešit, jestli je deska vyrobená na Ukrajině pirátská, když na ní je nalepený hologramový kolek s nápisem Kontrolní známka? Čistě podle selského rozumu - jaký důvod by asi měl pirát k tomu, aby vyhazoval navíc dejme tomu jedno Euro za hologramovou "kontrolnaju marku"? Vždyť to samotný cédéčko vyjde na dvacku a nejnákladnější na jeho výrobě je booklet a všechno to zdobení okolo. Je už pak čistě problém toho vydavatele, jestli tu licenci zaplatil.

A dále. Některá kapela si jakoby vydá cédéčko sama, vypálí si to. Ale já s ní nebudu mluvit, pak s tím někdo přijde a jak já poznám, že je to originál? Navíc kde je napsáno, že kapela, která má regulérní kontrakt s vydavatelem, se nemůže rozhodnout, že udělá speciální limitovanou edici nějakých rarit, které vypálí na CD-R, popíše ručně fixkou a jako nějaký bootleg to šíří mezi fanklub. Stalo se mi to v případě jedné undergroundové metalové legendy někde z Norska. přinesl mi to kolega Bohouš Němec. Myslel jsem, že si ze mě dělá srandu, ale když znáš ten příběh v pozadí, těžko vyvrátíš, že to byl v podstatě "originál", navíc sběratelsky nesmírně cenný. A jak já mám poznat, že to je nebo není originál, kdybych neznal to vysvětlení? Kde bych to měl zjišťovat? Mám té kapele psát e-mail? Nebo za nima mám jet do Grónska, aby mi podepsali před notářem, že to je originál?

Nebo hodně staré desky. Byly doby, kdy ještě zvyklosti ohledně značení CD nebyly ani nahrubo ustálené a je docela dobře možné, že na právně naprosto čistých a regulérně vydaných nosičích chybí dnes standardně užívané identifikační údaje a naopak jsou tam legrační nápisy typu "Hrajte na speciálních přehrávačích určených pro CD". Mimochodem třeba s rokem vydání se spousta vydavatelů neobtěžuje dodnes. Pak například vyjde v reedici deska z roku 1984, ale bude na ní napsáno 2005 podle té nové edice a mně to seberou, že to je pirát.

Nemluvě o tom, že celé ty hony na piráty mají kolikrát i absurdní rozměr, kdy prodáváš piráty, aniž bys měl šanci to vědět. Když například před časem udělal Monitor takovou tu řadu Česká hudba a prodávali to po nějakých 99,- Kč, byla spousta těch věcí pirátských, protože mezitím vypršela autorská práva, ale oni to suverénně vydali. Viz třeba Kryptor.

Nemůžu se zbavit dojmu, že se tak trochu točíme kolem malicherností a irelevantních detailů a uhýbáme od podstaty. Jakto, že se celý případ už tak dlouho nemůže dobrat jasného konce?

Celá kauza se odehrává v rovině trestního práva a tam, jak známo, žalující strana musí prokázat, že ve své prodejně vědomě prodávám pirátské nosiče. S čímž samozřejmě nesouhlasím. Stát se to jistě může, ale v žádném případě vědomě. IFPI pořád trpí sklonem generalizovat a přitom problematika toho označování cédéček a všech souvisejících věcí je strašně nepřehledná a složitá. Připomíná mi to Kladivo na čarodějnice, protože když si přečteš tu knížku a pak se podíváš, jak postupujou, tak je to úplně to samé. Mají sepsané, co jediné je košér a všechno ostatní, co se nějak odchyluje, je automaticky pirát.

Komické je, že když přišli do naší prodejny, vybrali si x disků podezřelých z toho, že jde o piráty, ale sami nebyli schopni určit, co je a není pirát. Po docela dlouhé době zpracovali znalecký posudek, kde určili, co opravdu je pirát, a nakonec to byla zhruba pětina z toho, co odnesli. Potom nevím, jakým způsobem by měl vůbec prodejce fungovat, kdyby měl všechno tímto způsobem zkoumat. To by v životě nemohl nic koupit a nic prodat. Nemůžu říct člověku z ulice, který přijde a nabídne mi cédéčko, že si má počkat týden, než si to prověřím. Jediný způsob, jak dosáhnout spokojenosti na straně IFPI, by bylo donést jim každé trochu spornější CD, nechat jim ho tam měsíc na zkoumání a dostat certifikát, že jde o originál. To by ale znamenalo, že mi obchod prakticky přestane fungovat. Dovedeš si představit těch komplikací, kdybych to měl dělat ve velkém? Toho času, byrokracie, námahy s převážením, blokování zboží bůhví jak dlouho bůhví kde?

Pokud vím, máš i nějaké výhrady proti procedurálnímu postupu.

Závažný právní rozpor zpochybňující celou žalobu vzniká tím, že IFPI vystupuje ve sporu jako poškozená strana a přitom zároveň IFPI je jediná instituce schopná podat znalecký posudek o tom, co je originál a co pirátská kopie. Nikdo jiný nemůže relevantní posudek toho druhu vydat, ovšem poškozený nemůže u soudu vystupovat ve sporu současně jako znalec. Zatím se to soudy snaží řešit tak, že jednotlivý pracovník IFPI jako fyzická osoba může podat znalecký posudek. Docela úsměvný byl při soudním přelíčení moment, kdy hlavní představitel IFPI, pan Kučera, do poslední chvíle přesvědčoval soud, že posudek nezpracovala jeho organizace, ale on sám osobně, a evidentně se snažil vyhnout tomu, aby posudek byl prohlášen za neplatný.

Špatná nebyla ani svědecká výpověď o tom, jak získávají důkazy. Že si zastaví na ulici školáka, dají mu peníze a pošlou ho ke mně koupit inkriminované cédéčko. Protože kdybych viděl je, tak jim určitě neprodám padělek, ale vytáhnu z pod pultu speciálně připravený originál. Ono to v bazaru určitě chodí tak, že mám od každého titulu plnou krabici a když šestým smyslem rozeznám pracovníka IFPI, tak mu honem schválně podstrčím originál. No, zjevně vědí, o čem to celé je.

IFPI


Za jak vážný problém považujete prodej pirátských cédéček v oficiální distribuční síti?

Loni jsme zorganizovali akci, ve které figurovali naši lidé a zástupci hudebních vydavatelství, abychom si tuto situaci zmapovali. Tenkrát se nám - bohužel nebo bohudík? - nepodařilo zajistit žádné hmatatelné důkazy. Ale o problému víme, máme i kusé informace o tomto dění, ale v tuto chvíli nic konkrétního. Nicméně je třeba říct, že určitě nejde o velké měřítko. Jakkoliv nás to tedy netěší, určitě to pro nás není tak velký problém jako domácí vypalování nebo obrovská ilegální distribuce.

Ilegální distribuce se projevuje jak?

V České republice máme dva hlavní proudy. První je běžný prodej - jako v běžném obchodě ho můžeme rozdělit na velkoobchodní a maloobchodní, to jsou ti stánkaři na tržnicích nejen v západních Čechách, proti kterým se nám daří celkem úspěšně zasahovat. Bohužel se nám nedaří úplně optimálně přesvědčit spolupracující orgány k zásahům proti "velkoobchodním" kriminálním strukturám. Spokojení můžeme být alespoň s tím, že v Česku nemáme ilegální lisovací výrobu, ovšem s nástupem vypalovaček před šesti lety vám stačí malá garáž s desktopovou jednotkou a pár mechanikami a vaše kapacita je několik set vypálených CD denně.

Obchodování s vypálenými disky se ale snad poslední dobou stává reliktem minulosti.

Není to úplně pravda. Česká veřejnost na tom není podle výzkumů zrovna dobře s počítačovou gramotností a vypalovací technologie mezi to patří. Samozřejmě, mladší generace s tím nemá problém, ta vypaluje jako o život, ale starší generace potřebuje pomoc a když se jí nechce utrácet za originál, koupí si vypálené CD většinou u stánku. Ze statistik zabavených nosičů vyplývá, že v tuto chvíli je z pirátských CD 80% vypalovaných a jen 20% lisovaných z okolních zemí - převážně z Ukrajiny.

Druhým proudem je pak ilegální distribuce hudebních nahrávek elektronickou cestou. Buď nabídka formou stažení hudebních souborů z webových stránek a nebo stále populárnější P2P servery. Systémy typu Napster byly zlikvidovány soudní cestou, ale princip sdílení dat se přetransformoval do technologicky výhodnější formy peer 2 peer systémů. A neplatí zase tak docela, že obyvatelé České republiky v tomto směru neumí do pěti počítat, třeba na Kazaa vždycky najdete ochotně ke stažení kompletní nabídku českého prodejního Top15.

A zbývá ještě forma zásilkové služby. Spousta lidí inzeruje na internetu, že vypálí CD za poplatek. Máme v tomto směru výborné vztahy s drtivou většinou poskytovatelů připojení, stále více se nám daří viníky odhalovat a spolupracující orgány pak postupují podle obvyklého scénáře.

Myslíte, že je možné spolehlivě identifikovat pirátská CD?

Osobně tvrdím, že je, ale samozřejmě existují různé stupně obtížnosti. Od starodávných primitivních placek popsaných fixkou, až k vysoce kvalitním napodobeninám, které přicházejí se zlepšující se dostupností špičkových technologií. Našli jsme už pár vzorků, u kterých jsme si nebyli jisti na první pohled, ale když se položí vedle sebe s originálem, najdou se vždy usvědčující markanty. Nicméně jsou případy, kdy potřebujete k odhalení falzifikátu určité zázemí. Naši pracovníci mají k dispozici takový základní manuál, i když ho nepotřebují, protože už mají vše takříkajíc v oku.

Je volně dostupný veřejnosti?

Fyzicky není, dáváme ho k dispozici spolupracujícím složkám, aby podle něj mohly případně postupovat při zásazích. Náš rozpočet není nafukovací, takže šířit jej ve větší míře mezi veřejnost není v našich možnostech. Kdo má zájem, může jeho upravenou podobu nalézt na našich webových stránkách. IFPI také celosvětově vydává dva informační bulletiny, IFPI Network a IFPI Enforcement Bulletin, ale ty nejsou bohužel překládány do češtiny.

Z našeho setkání cca před rokem máme ujasněno, že kategoricky nesouhlasíte s fungováním Klubů vlastníků CD. Máte podobné principielní námitky proti fungování CD bazarů?

Naprostá většina z nich slouží jako redistribuční místo originálních cédéček od jednoho uživatele k druhému a je to normální složka trhu jako všude na světě. Pokud se ale takto pouze maskuje jiný model "podnikání", pak samozřejmě výhrady mám a nedělám rozdíl v tom, jestli jde o bazar v kamenném obchodě s registrační pokladnou nebo o nějaký stánek na větrném místě na západní hranici.

Pojďme do konkrétnější roviny. Pan Panský z bazaru Pancor v Praze konstatuje, že neexistuje norma zavazující k tomu, aby si člověk byl jistý, zda jde nebo nejde o originální nosič, a v návaznosti že není v technických možnostech provozovatele CD bazaru vozit vám na několik týdnů trvající analýzu velké objemy disků, protože by to v podstatě blokovalo jeho fungování.

Do loňského roku byly nosiče formátu CD-DA (digital audio - pozn. aut.) vyráběny podle normy zvané Red Book. Nyní už velcí vydavatelé nevyrábějí CD-DA, přeorientovali se na CD a norma jako taková byla tedy opuštěna. Jinak co se týče pirátských produktů, je právní rámec dán legislativou. Když už jsme přešli na konkrétní případ, pan Panský by si měl uvědomit, že když nerozumí svému oboru, podle Živnostenského zákona by v něm neměl podnikat. Jestliže po letech v oboru nerozezná pirátský nosič od originálního, je to smutné. Ale pan Panský se navíc hájí velice účelově. Za předpokladu, že by se u něj v krámě našlo pár kousků vykoupených od řadových zákazníků, bereme to jako věc běžného provozu. Normální člověk nemá šanci to poznat, navíc ta jeho CD by byla natolik opotřebovaná, že by třeba ani nebylo možné určit, jestli to kdysi byl originál nebo kvalitní padělek. Jenže pan Panský zapomíná, že jsme u něj našli nepoužívaná CD Dark Side Of The Moon od Pink Floyd, Californication od Red Hot Chili Peppers nebo Toxicity od System Of A Down. vždy ve větším množství, identické padělky od jednoho výrobce, které nemohl vykoupit od jednotlivých řadových zákazníků. Takže pan Panský se hájí v něčem, co je nám úplně fuk, jde nám v tomto případě jednoduše o to, že pan Panský funguje jako distribuce pirátských padělků přímo v centru Prahy. U soudu jsem mu řekl: Jste tady potřetí za posledních šest let za stejný přestupek a pokaždé se hájíte naprosto stejně, že tomu nerozumíte. Ale legislativa hovoří jasně - pokud nerozumíte svému oboru, je pak ještě horší, že v něm podnikáte.

Říká se, že IFPI jako organizace je v ČR jedinou autoritou kompetentní k vydávání znaleckého posudku, zda je nosič legální či pirátský. Je to tak?

Ne, tak to není, fungují též soudní znalci, v současnosti podle našich informací pan dipl.ing. Viktor Kotrubenko a ing. Ivan Englich. Ostatně by nešlo, aby se v soudních sporech, kde IFPI vystupuje jako poškozený, účastnila zároveň jako jediný možný znalec.

Přesně na to pan Panský poukazuje.

V tomto případě jsme byli legálně přizváni soudem, přesně jak soud uložil jsme zpracovali posudek k danému případu ve všech bodech. Pan Panský se nyní snaží účelově zpochybňovat některé argumentace.

Jakým způsobem se posudky zpracovávají? Můžete nastínit případná specifika či problémy v rámci této tematiky?

Máme tým tří lidí, kteří drtivou většinu času tráví v terénu, iniciují případy, pomáhají je rozkrývat policii, celníkům nebo inspektorům ČOI. Když je to malý případ, zůstávají u toho a rovnou zpracovávají posudek. Pokud se jedná o velký případ, podílí se na posudcích všichni z IFPI a prochází to několika zpětnými kontrolními mechanismy, abychom sami měli jistotu, že causa neskončí blamáží. Musím říct, že právní rámec je v České republice na velice dobré úrovni, bohužel jeho praktické uplatňování často vyzní do prázdna. Je naší naprostou prioritou, abychom mohli dát za vydávané posudky ruku do ohně. Co si budeme povídat, hudební průmysl a samotná IFPI nemá mezi laickou hudební veřejností právě dobré jméno, takže o to víc musíme dbát na to, mít všechno v naprostém pořádku.

Zmínil jste, že u dokonalejších padělků je nezbytné podrobné srovnávání s originálem a dokonce i vy, nejpovolanější instituce, se u toho občas "zapotíte". Nadá se tedy tvrdit, že jakýkoliv jedinec, tedy i prodejce, musí pirátské CD s jistotou rozeznat.

To samozřejmě nedá, ale člověk, který pracuje takhle dlouho na prodejně s hudebními nosiči, to prostě s vysokou úspěšností pozná. Proč s tím nemají problém v jiných bazarech? Sám jsem v dřevních dobách začátků našeho hudebního průmyslu na prodejně s muzikou začínal a viděl jsem, co se tam odehrávalo. I z téhle pozice posuzuju argumentaci pana Panského jako naprosto zcestnou. To je jako by proti mně stál chemik, kterému se povedlo udělat nějaký průšvih a hájil se tím, že tomu nerozumí. Neznalost zákona neomlouvá. Pan Panský je povinen učinit maximum pro to, aby jeho podnikání bylo v souladu s platnou legislativou. Několikrát jsme ho upozornili, že jsou dostupné kontrolní mechanismy, ale nikdy za námi nepřišel pro konzultaci. Nabízeli jsme mu školení, ať k nám přijde se vzorky, nebo že za ním přijdeme my do obchodu. To vše jsme mu nabídli, ale nikdy ničeho nevyužil. Vždycky se sejdeme až u soudu, kde se hájí stále stejnou chabou argumentací. Bohužel z mně neznámých důvodů je zatím u soudů úspěšný.

Nebylo by efektivní nějaká školení - s řekněme certifikačním výsledkem - zavést systematicky?

Snaha ze strany IFPI byla a je už od dob mého předchůdce. Organizujeme přednášky a školení, kde se dá. Například na univerzitách, pro policejní akademii, pro soudcovskou unii... Ale pro maloobchodníky nemůžeme ten trénink systematicky zorganizovat, dokud nebudou mít nějaké oborové sdružení. Hudební průmysl se už léta snaží maloobchodníky přimět k založení nějaké reprezentační jednotky, která by mimo jiné umožnila bavit se s nimi např. o rabatu na cédéčka a dalších záležitostech, které jsou pro nás nesmírně důležité. Za daných okolností ale nemá IFPI, je nás tady všeho všudy sedm, kapacitu všechny obchodníky nějakým způsobem školením obsáhnout.

Ještě poznámka k vašemu postupu. Prý jste panu Panskému s trochou nadsázky odvezli "půl krámu" a pak mu drtivou většinu CD vrátili coby originály.

To snad může být rád - čekal, že najdeme samé piráty? Policie má právo zahájit proti panu Panskému trestní řízení za jeden jediný nalezený pirátský disk na prodejně. A posudky se z principu po celé republice dělají tak, že se zboží sbalí, převeze a v klidu vyhodnotí. Myslí si snad někdo, že by to šlo jinak? Já spíš čekal, že pan Panský zkusí naznačit, že jsme mu něco podstrčili mezi jeho zboží. Ale není k tomu nejmenší důvod, on moc dobře ví, že má máslo na hlavě. Snaží se zachránit si kůži a já se vůbec nedivím. Takových případů tady máme.

Hodně?

Denně mám v poště nějakých pět, šest rozsudků. Musím ovšem říct, že většinou je to tak, že velký darebák se dostává ven s roční podmínkou a s úsměvem na tváři. Když se nám podaří odhalit sto padesát pachatelů hudebního pirátství za rok, tak zhruba dva se dostanou za mříže a to jen v případě, že to jsou opravdu těžcí recidivisti.

Při anketě mezi provozovateli bazarů jsem zaslechl paralelu: když přijdu do krámu s falešnou pětistovkou, tak mi ji jakožto padělek seberou a hotovo. Jak je to v tomto ohledu s cédéčky?

IFPI je zájmová skupina členských vydavatelských firem, které si ji udržují při životě. Nemáme statut orgánů činných v trestním řízení, takže lidi z IFPI jezdí po regionech a když narazí na nějakou podezřelou činnost, obrátí se na policii nebo celní správu a musí je přesvědčit, aby zasáhly. U falešné pětistovky a falešného cédéčka je legislativní predispozice výrazně jiná. Pokud to není vyloženě distributor, který prokazatelně prodává piráty za peníze, nemůžete ho postihnout. Člověk, který si kupuje a vlastní pirátské cédéčko, není v České republice postižitelný. A myslím, že je to jedině dobře. Znám spoustu lidí, kteří padělané CD nepoznají a vlastnili by ho v nejlepší víře. Je sice pravda, že tu falešnou pětistovku vám tak jako tak seberou, ale tam už je odlišný státní zájem. Kdyby v Česku tvořil zábavní průmysl 5% hrubého národního produktu jako ve Spojených Státech, možná by stát postupoval jinak. Takto stát hudební průmysl nezajímá. Někdy si bohužel připadáme, že se doprošujeme toho, aby někdo dělal, co je zákonem stanoveno, že má dělat automaticky.




Vox populi

(Anketa mezi provozovateli pražských CD bazarů)

Časy "vyblitých" barev na naivně překopírovaných, ledabyle přehnutých jednolistových "bookletech" s prázdnou vnitřní stranou a se zkomolenými názvy písní jsou definitivně pryč. Shodují se na tom zástupci dalších oslovených pražských CD bazarů. Doba přeje spíše libůstkářskému zkoumání detailů typu seříznutí listů knížečky. Dokonale kolmé provází originál, lehce sešikmené má odhalovat pirát. Vítejte v džungli?

GungHo, Národní třída

(Petr Hanzlík)

Na pirátská cédéčka mám velmi negativní názor a troufám si říct, že bys u mě v krámě žádná nenašel. Tedy pokud se bavíme o pirátech jako kopiích regulérních desek. Pokud se jedná o bootlegy, mám jich tu teda taky minimum, ale pár jo. Tam dělám, co se "etického" posuzování týče, docela velký rozdíl. Ony jsou to taky v podstatě věci nevydané oficiálně, ale bootleg by si nekoupil člověk, který nemá doma všechny řadové desky. Takže v tomto případě si nemyslím, že by kapela nebo firma přicházely o nějaký peníze, protože to je fakt záležitost pro sběratele.

Nosí lidé do GungHo pirátská CD v masovém měřítku?

Rozhodně ne. Takoví ti překupníci, co třeba občas přišli, už vědí, že sem chodit nemusejí, protože to je zbytečné, a co se týče "normálních" lidí, tak se to stane jednou, dvakrát za měsíc. Je to spíš vzácnější jev. Oni sem totiž chodí spíš fanoušci metalu a v téhle oblasti není pirátských titulů zase tolik. Myslím, že běžný uživatelé často ani nepoznají, že drží v ruce padělek. Takže i kdyby stokrát věděli, že to odmítám, tak by s tím klidně přišli se zcela čistým svědomím. Ale spíš jde o sortiment. Komerčnějších věcí se problematika pirátů týká daleko víc než těch okrajovějších, na které se specializuju. Tam by piráti asi moc velkej byznys netrhli.

Myslíš, že kdo bude chtít "vidět", tak pirátský nosič pozná?

Řekl bych, že je to jako s padělanými penězi. Kdo s nimi dělá, pozná to, a kdo s nimi nedělá, může třeba poznat jen primitivní padělek namalovaný pastelkama. Kdo se v oboru pohybuje intenzivně, což si třeba o sobě troufnu říct, tak to pozná s docela velkou jistotou. Ale tak jako i v obchodě občas můžou vzít perfektně padělaný peníze, nechci říkat, že by mě někdo nemohl nachytat s pirátským cédéčkem v jednom konkrétním případě. Ta paralela podle mě dost dobře funguje. Když náhodou dostaneš od někoho padělané pětikilo, s velkou pravděpodobností si toho hned nevšimneš, ale když s ním přijdeš do banky, tak na přepážce si toho asi s velkou pravděpodobností všimnou. Když ke mně někdo přijde platit padělaným pětikilem, netvrdím, že to je zločinec. Nemusí to vědět. Ale na druhou stranu, kdyby měl doma kufr padělaných peněz, tak bych mu asi těžko věřil, že o tom neví.

Měl jsi nějaké kontroly, jestli je tvé zboží "čisté"?

Jestli byly, tak o nich nevím. Je to jen má domněnka, ale myslím, že kontrolujou orientačně tak, abych o tom nevěděl. Oni zase nejsou úplně blbí a asi vědí, kam jít na pořádný zátah. Jsem v tomto ohledu naprosto v klidu. Když řeknu, že se kontroly nebojím, tak je to jako kdybych si o ni říkal. Samozřejmě bych neměl ani trochu radost, kdyby mi někdo přišel rabovat v regálech, ale troufám si s klidným svědomím říct, že tady by nic nenašli. Ostatně docela by mě zajímalo, jakým metrem nebo měřítkem by naši kontroloři posuzovali, jestli je pirát nebo originál kupříkladu brazilský kompakt vydaný na firmě Cogumelo.

Říkáš, že piráty ve většině poznáš. Co ty sporné případy?

Abych mohl poznat originál, musím znát originál. Když mi někdo přinese padělané arabské peníze, nemám šanci poznat, že jsou falešný, protože jsem nikdy neviděl opravdové. Kdyby mi někdo přinesl kvalitně napodobené cédéčko Robbieho Williamse, které určitě bude existovat v pirátských kopiích, tak budu mít problém na to přijít vzhledem k tomu, že jsem nikdy neviděl originál. Ale takový pirát by se mi do prodeje stejně nedostal, protože bych ho nevykoupil už jen proto, že mě tento interpret nezajímá. A tím to mám pojištěné, protože u toho, co vykupuju, originál z devadesáti procent znám a nebo jde o natolik malonákladové obskurní věci, že je zcela mimo racionální úvahu, že by ho někdo vydával v pirátské edici. Chtěl bych viděl desku s nákladem pár tisíc v celosvětovým měřítku, jak ji někdo vydává v pirátské verzi, aby pak prodal tři kusy. U těch nejprodávanějších věcí se necítím být odborník. Navíc když se kvalita padělku zdokonaluje, pozná ho už málokdo. Silně pochybuju, že jsou nějaké obecně platné exaktní znaky originálního nosiče. A i kdyby byly, tak dokud o nich všichni jasně nevědí, tak jsou k ničemu. Jak si má zákazník ověřit, že kupuje originál, když neví o tom, jestli existuje například nějaká ochranná známka.

Navíc jde mnohdy o odlišnosti ve zdánlivě  naprosto banálních věcech, každá firma si desky označuje po svém. Docela mě točí, že dodnes některé labely nepíšou na desky třeba rok vydání.

Tak to mi vadí taky (smích), ale na druhou stranu si nemyslím, že by na to mělo být nařízení. Kdybych vydával desky, asi by mě nebavilo číst stohy předpisů, čím a jak si musím potisknout obaly a disky.



Bazar CD, Jindřišská

(Radim Jeniš)

Řekl bych, že z pohledu naší prodejny je problém pirátských CD spíš na ústupu. Že by někdo nosil pirátské disky, to byl častější jev spíš dříve. Na druhé straně co se týče rozpoznávání, je to poslední dobou daleko složitější, protože piráty jsou dělané líp a důsledněji. Dřív to prakticky nemělo žádný booklet, jen jednu přeloženou stránku s bílým vnitřkem, chyběla perforace na zadním obalu, na disku nebyly žádné kódy. I tak si ale myslím, že to většinou poznám. A obecně si myslím, že vážnější problém než pirátské disky je fenomén vypalování. Překvapivě často se tu někdo snaží prodat přepálené desky.

Chlapíky s napěchovanou taškou a východním přízvukem tedy u vás nevídáte?

Ne, to ne. a navíc si myslím, že i dřív, když se někteří lidé snažili dostat piráty ve větším množství do distribuce, tak to byli spíš Češi. S nějakým ruským nebo rumunským přízvukem jsem se při tom v podstatě nesetkal.

A co kontroloři IFPI? Ty vídáte?

Slyšel jsem, že se to někde stalo. U nás nikdo ve velkém zátahy nepořádal, ale to bude asi tím, že při nějakém nenápadném sondování na nic nepřišli.



Musicworld, Benediktská

(Michal Voseček)

Vnímáte pirátská CD z hlediska bazarů jako aktuální problém?

Lidi to určitě nosí, a docela často, ale my je nevykupujeme a tím se ten problém snažíme eliminovat. Spousta lidí to koupí, aniž by o tom věděla. Bohužel existujou obchody, kde to prodávají mezi normálním zbožím.

Je podle vašeho názoru možné pirátská CD spolehlivě poznávat?

Prodejci by měli. Pokud vám cédéčko projde x-krát rukama, tak by se to mělo poznat. Bohužel jsou pirátská CD čím dál dokonalejší a poslední dobou mám i já občas problém je poznat. Disky už mají zdařile napodobené všechny náležité ochranné znaky typu vyrytých kódů na spodní straně středu disku, takže se to pozná především podle bookletu.

Myslíte, že je odpovídajícím způsobem definováno, co je originál a co je pirát z hlediska využití pro identifikaci pirátských nosičů?

Donedávna ano, podle zmiňovaných údajů na disku. Dneska už jsou ale piráti schopnější, dávají si s tím víc práce, taky booklety už nenahrazují jen přeloženým listem s titulním obrázkem, pečlivěji hlídají tiskové barvy.

Přijde občas někdo s "výhodnou nabídkou" ve velkém?

Teď už dlouho ne. Ale stávalo se to dřív.

A kontroly?

Nic jsme nezaznamenali. Jestli byly, tak o nich nevíme.



Bazar CD, Krakovská

(Petr Rákosník)

Pirátská CD v bazarech - problém nebo kuriozita?

Jednoznačně problém. Každý druhý, třetí člověk, co přijde něco prodávat, přinese nějaký pirát. Dohromady není možnost to exaktně určovat, je to spíš alchymie. Nikdo vám neřekne, jak vypadá originál podle definice, neexistuje žádná exaktní norma nebo vyhláška. Ani IFPI to sama kolikrát neví. Řešil jsem případ s deskou Mig21. Nějaký člověk mi řekl, že je to kopie, já jsem si myslel, že je to originál. Dal jsem si s ním sraz před Intergramem, tam s námi jednal nějaký šéf... a po třech týdnech nám oni sami nedokázali říct. Když vedle OSA vzniknul Intergram, tak jsem si myslel, že se rozdělí i prachy, které se jim musí odvádět. Chyba lávky. Odvody OSA zůstaly při starém a ti noví si řekli o další prachy. Tak jsem po nich aspoň chtěl, aby mi jasně řekli, jak mám poznávat to a to, co je pirát a jak to přesně určit. Chtěl jsem návod, školení. Nikdo nic nedokáže naurčito říct. Plaťte, neřešte.

Takže není těžké se splést a na krámu takové zboží mít?

Falzifikáty jsou lepší a lepší, dnes už na tak vysoké úrovni, že k jejich odhalení potřebujete být v pravidelném kontaktu s originálem. Musíte se chytat detailů jako je lehká odlišnost v odstínu barvy. Už mají všechny klíčové rozpoznávací znaky - čárový kód, perforace na zadním přebalu, knížka, vyryté IFPI znaky na samotném kompaktu... Zvuk je identický, když se po tom nepídíte, nepoznáte nic. Já se pirátům snažím vyhýbat. Lidí sem s tím chodí hodně a je velice snadný to od nich koupit za sto třicet, sto padesát korun a prodat za tři sta padesát. Jsou bazary, které to dělají, ale já ne. Běžně sem chodí i lidi, kteří to nabízejí ve velkém, ale u mě nemají šanci. Ovšem nutno uznat, že je to velice snadná cesta k zisku a já k tomu přistupuju tak, že když to někdo vnitřně ustojí, dokáže to "protlačit" a prodává to furt dál, všichni to vědí a stejně tam lidi chodí nakupovat, tak budiž mu přáno. Je to tvrdej byznys. Jediný, co já můžu nabídnout, je záruka. Pak snad lidi přijdou znovu a koupí si to třeba i za trochu víc, ale budou vědět, že je to čistý.

Otázkou zůstáva, komu na tom sejde...

Já vím, ono je to celý takový blbý. Na druhou stranu to zase chápu... většina lidí si takovou desku klidně pustí. Ale narazí pak, když to chtějí prodat. Přijdou, řeknou, že to koupili levně, chtěli by se toho zbavit, ale já jim řeknu, že kopie neberu. Musím konstatovat, že ti, co to vědomě šíří, na sobě dál a dál cílevědomě pracujou a zdokonalujou metody. Třeba minulý týden: přijde člověk s kopií Linkin Park, toho koncertního dvojáku. Já na to, že nechci, a ten člověk se v krámě plným lidí začne hádat - já jsem to koupil tady, mám to od vás, jenom je to v jiné krabičce. Dřív jsem si říkal, že lidi poslouchají, takové dohadování mi kazí renomé... Pak jsem ho teda stejně vyhodil, ale je vidět, že jsou rafinovanější a rafinovanější, snaží se to dostat do oběhu. Ale stejně si říkám, že jim to musí někde viset, když toho udělaj tisíce kusů. Je to drsný, úplná džungle.

Jak se díváte na bootlegy?

Bootleg vždycky vykoupím, protože je to sběratelská rarita a neokrádá to umělce. Když je někde nekvalitně nahraný koncert, je to něco jiného než řadovky na vypalovačkách a tyhle bulharský nebo ruský nebo jaký kousky... I když IFPI by asi nesouhlasila.

Ano, nesouhlasila. A kontroluje?

IFPI určitě chodí na kontroly, o tom jsem přesvědčen. Oni nepřijdou a neukážou průkaz, ale podle mě se nenápadně vmísí a omrkávaj. Když mi v krámě narazí z patnácti tisíc titulů na tři stoprocentní, tak z toho asi budou těžko dělat kauzu. Ale když někam přijdu a mám na zdi vylepenou hromadu blbejch kopií novinek s cenou Kč 320,-, tak je to přece každýmu jasný.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/05