6.1.2004 | Autor: Vendula Zmeková | sekce: publicistika Důsledně růžová zpěvulka Pink není žádná křehká, skleníková nebo umělohmotná květinka. Spíše je to pořádné kvítko. Neměla to prý ve svém dosavadním krátkém životě lehké a tak se naučila obstojně protloukat. Růžová zkrátka dokáže být nejen sladká, ale také pěkně jedovatá barva.



Její skutečné jméno zní Alicia Moore. Debut Can't Take Me Home (1999), který nahrála v osmnácti letech, získal doma v USA dvojnásobnou platinu a po světě pár dalších zlatých a platinových desek. Úspěch druhé desky M!ssundaztood (zkomolenila slova nepochopení, 2001) potvrdil, že nebude hvězdičkou jednoho hitu. A teď to zkouší do třetice s novinkou Try This.



Strastiplné dětství, veselá puberta



V dětství to prý Pink neměla lehké. Rodiče se hádali a hádali,až se rozvedli. To jí bylo osm. O svém nelehkém údělu ostatně napsala písničku Family Portrait, u které prý oba rodiče upřímně zaslzeli. Takže si její příběh můžete vychutnat přímo z růžové tlamičky. Pink po rozvodu rodičů nejdříve bydlela u mámy, ale když jí máma nemohla zvládnout ("vyhodila mě v patnácti z domu," tvrdí Pink), přestěhovala se k tátovi. A nezvladatelnost vzala s sebou. Puberta s ní třískala dokonale. Poslouchala rock a snila o vlastní kapele. "Postávala jsem dlouho do noci na rohu se dvěma kamarádama, co třískaly do kytar, měla na sobě klobouk a kanady a hulákala písničky od 4 Non Blondes, až mě jednou zabásli za rušení nočního klidu." Tohle si zapamatujme.

Krom zpívání začala Pink rychle zkoušet i ostatní aspekty veselého života. "Střídala jsem jeden sexuální vztah za druhým, jenom z čiré radosti z experimentování." Asi aby si to vyžehlila nahoře, chodila zpívat do kostelního sboru spirituály. Ale spíšji tam lákala muzika. "Byla jsem jediná bílá mezi afroameričany," vzpomíná Růžová. Z kostela však brzy zamířila do zkušebny punkové kapely. Pak zpívala vokály v rapové partě Scratch N Smoove. A začala psát vlastní písničky. "Byla jsem v pr..li, osamělá a nešťastná. A tak jsem se začala vykecávat do textů."



Růžová modelína



Talentované a vzhledově výrazné vokalistky si všimlo věhlasné producentské duo Babyface a LA Reid. Bylo na čase, Pink už nebavilo protloukat se jako servírka v bufetu nebo obsluha benzínové pumpy. Bůhví u jaké profese by při svém nemalém temperamentu skončila. Debut Can't Take Me Home uspěl, nicméně růžová nezbeda s ním dnes vůbec není spokojena. "Bylo to takové normální R&B, vůbec jsem to nebyla já. Teda, já si za tou deskou stojím, vlastně jsem to byla já, ale ne celá. Ale asi jsem musela tu desku natočit takovou, jaká je, abych se dostala dál." A opravdu, úspěch otevřel mnohá dvířka a také přesvědčil pány producenty, aby nechali Pink trochu volnější ruce. Čehož miss Růžová dokázala patřičně svérázným způsobem využít.



Konec modelování, já jsem já



Pink se rozpomněla, kterak v letech kůzlečích zbožňovala písničkářku Lindu Perry a její tehdejší kapelu 4 Non Blondes, a usmyslela si, že jako spoluproducentku a spoluautorku písničekna druhou desku chce jen a jen ji. Od společné vizážistky vymámila telefonní číslo. Ozval se záznamník. "Nahrála jsem jí tam historku, jak mě zavřeli když jsem pořvávala její písničky, a taky jsem jí řekla, že jestli mi nezavolá, tak ji budu šmírovat." Lindu telefonát od drzé hvězdičky pobavil a nakonec opravdu zavolala. "Řekla mi sice, že jsem naprostej šílenec, ale ať prý se někdy stavím na návštěvu," chlubí se Pink.

Ty dvě si padly do noty. Konec konců, Linda Perry neměla k šílenství růžového typu také nikdy příliš daleko. Repertoár pro M!ssundaztood vznikal jako po másle a žánrově lépe odpovídal naturelu Pink. Ubrat dancepopových prvků, přidat více rocku. Nakonec je tam tolik rockových prvků, že se hostování nebál ani Steven Tyler z Aerosmith. A Pink konečně získala pocit, že mluví sama za sebe. "Nechci bejt jen hvězdička popu. Chci, aby lidi věděli, že jsem holka, která se nebojí říct vlastní názor. Na světě je spousta ztracenejch lidí, který nezajímá ňáká načančaná fiflena. Chtěj slyšet něco opravdovýho. A já jim chci podat pomocnou ruku! Když jsem byla malá, musela jsem si pustit Janis Joplin, abych se dokázala dostat do pohody, a poslouchat Nirvanu, abych pochopila, že i já se můžu vyjadřovat muzikou." No, zrovna skromné tohle růžové stvroření není.

A co že to vyzkoušela na Try This? Na třech písních se podílela osvědčená producentka Perry, ale Pink si našla ještě jednoho kamaráda. Tima Armstronga z Rancid. Prostě se potkali a "napsali spolu deset písní za víkend. Jela jsem s ním a s Foo Fighters na turné, spala s nima v autobuse a přitom jsme nahrávali demáče." Divili byste se, že za těchto okolností budou znít některé songy poněkud punkově? Navíc si Pink konečně užila skutečné tvůrčí svobody: "Na M!ssundaztood jsem o ni musela bojovat, všichni si mysleli, že jsem magor. Teď jsem si konečně mohla dělat co jsem chtěla. Taky to mohla být death metalová opera, ale to by asi nefungovalo," špásuje spokojené Růžovátko.



Jakpak ti říkají, děvenko?



Divná přezdívka, Pink. A rozhodně nemá nic společného s Pink Floyd. Pro její původ má ovšem Pink hned několik vysvětlení. "Přezdívku Pink jsem získala už v dětství. Prostě jsem se často červenala. Taky mám trochu růžovou pleť, žejo. A taky po Mr. Pinkovi z Tarantinova filmu Reservoir Dogs. Vlasy jsem si napřed odbarvila, pak je barvila na modro a na červeno. Ale růžová se mi líbí nejvíc. Docela vtipný, ne?"

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/11