Philip Glass - minimalismus - sklo - hudba
28.1.2010 | Autor: Michal Trávníček | sekce: publicistika
Philip Glass, podmanivé jméno, které v dějinách hudby nemá téměř obdoby a proniklo snad ke každému příznivci moderní avantgardy. Glass, jež dal jméno hudebnímu minimalismu, ovlivnil nespočet autorů a probojoval se svým novátorstvím do síně slávy nejen u erudovaných odborníků.
Philip Glass se narodil 31. ledna 1937 v Baltimore (stát Maryland) na východním pobřeží USA. Již ve svých osmi letech se začal věnovat studiu hudby. Jeho otec Ben Glass měl prodejnu hudebních nahrávek a tak byl mladý Philip velice brzy obeznámen s tehdejším hudebním byznysem.
V patnácti letech Philip nastoupil na University of Chicago, kde pokračoval v seznamování se s hudbou. Po úspěšném absolvování odjíždí do Francie. V Paříži se setkal s Nadiou Boulangerovou (legendární pedagožka, která učila mnoho jiných významných Amerických skladatelů). Během času, který s ní trávil, se věnoval průzkumu mnohých nekonvenčních žánrů a dostal se ke spolupráci například s Ravi Shankarem (výborným bengálským hráčem na sitár). Jehož hudba Glasse následně ovlivnila svou strukturovaností a rytmizací.
Roku 1967 se vrátil do New Yorku a přidal se ke skupině umělců, kteří se scházeli na dolním Mahattanu. Pracoval jako instalatér a v noci jako taxikář, aby si vydělal. Zbytek volného času věnoval utváření prvního ansámblu – sedmi hráčů na klávesy a na různé dechové nástroje.
Glass s tímto ansámblem vytvořil zcela novou odnož moderní vážné hudby – minimalismus.
Sám se však brání termínům a označuje se za „skladatele používajícího opakující se struktury“. Jeho hudba je velice specifická svou polyrytmikou nebo principem adice – zkrácení či prodloužení fráze, různorodými proměnami melodie i rytmu.
Glass se svým ansámblem hrával za malé částky po různých místech Manhattanu, v opuštěných domech či prázdných halách, nicméně svým představením stále více lákal širší publikum. Nakonec jej začali zvát do svých prostor různé galerie i muzea. Největší slávu mu však přinesla až jeho první a zvláštní minimalistická opera Einstein na pláži, jejíž úplná interpretace trvá pět hodin. Divákům je během této doby povoleno odcházet. Na této opeře spolupracoval s Robertem Wilsonem, kterého již znala umělecká scéna jako divadelního režiséra. Wilson a Glass v ní podali komplexní a ucelený pohled na osobu Alberta Einsteina, jako na vědce, humanistu a amatérského hudebníka. Tato opera byla na podzim roku 1976 uvedena dokonce v Metropolitní opeře.
Od dob úspěchu s Einsteinem na pláži uběhlo již spoustu let, ale Glass motivován úspěchem nepřestal skládat. Sepsal přes dvacet oper, osm rozsáhlých symfonií, několik koncerů pro housle, pro piáno a pro tympány, nebo třeba pro saxofonový kvartet. Skládal také filmovou hudbu k filmu Iluzionista nebo Hodiny s Nicole Kidman a Maryl Streep.
Dalším fascinujícím dílem tohoto mistra minimalismu je Qatsi trilogie, obsahující hudební filmy: Koyaanisqatsi (Život bez rovnováhy; 1983), Powaqqatsi (Život v proměnách; 1988) a Naqoyqatsi (Život jako válka; 2002). Režii těchto tří varovných snímků měl na starost Godfrey Reggie. Jejich názvy pocházejí z indiánského jazyka Hopi.
Hudba Philipa Glasse je jako jeho jméno - sklo. Někdy se tříští, rezonuje, puká a jindy je chladná, lesklá a průhledná. Propracovaná struktura jeho skladeb odhaluje dokonalost linek jednotlivých nástrojů v mnohých proměnách. Jeho hudba je maximum vytěžené z minima. Už není potřeba ničeho více, už je tu on, už je tu Philip Glass! Mocný mág jednoduchosti, vytvářející složité konstrukce, jejichž síla se na člověka vrhá spolu s emocemi. Poslouchat Philipa Glasse je nesmírně obtížné a zároveň až neuvěřitelně jednoduché.
Přejeme všechno nejlepší a děkujeme za úžasné celoživotní dílo...
Philip Glass se narodil 31. ledna 1937 v Baltimore (stát Maryland) na východním pobřeží USA. Již ve svých osmi letech se začal věnovat studiu hudby. Jeho otec Ben Glass měl prodejnu hudebních nahrávek a tak byl mladý Philip velice brzy obeznámen s tehdejším hudebním byznysem.
V patnácti letech Philip nastoupil na University of Chicago, kde pokračoval v seznamování se s hudbou. Po úspěšném absolvování odjíždí do Francie. V Paříži se setkal s Nadiou Boulangerovou (legendární pedagožka, která učila mnoho jiných významných Amerických skladatelů). Během času, který s ní trávil, se věnoval průzkumu mnohých nekonvenčních žánrů a dostal se ke spolupráci například s Ravi Shankarem (výborným bengálským hráčem na sitár). Jehož hudba Glasse následně ovlivnila svou strukturovaností a rytmizací.
Roku 1967 se vrátil do New Yorku a přidal se ke skupině umělců, kteří se scházeli na dolním Mahattanu. Pracoval jako instalatér a v noci jako taxikář, aby si vydělal. Zbytek volného času věnoval utváření prvního ansámblu – sedmi hráčů na klávesy a na různé dechové nástroje.
Glass s tímto ansámblem vytvořil zcela novou odnož moderní vážné hudby – minimalismus.
Sám se však brání termínům a označuje se za „skladatele používajícího opakující se struktury“. Jeho hudba je velice specifická svou polyrytmikou nebo principem adice – zkrácení či prodloužení fráze, různorodými proměnami melodie i rytmu.
Glass se svým ansámblem hrával za malé částky po různých místech Manhattanu, v opuštěných domech či prázdných halách, nicméně svým představením stále více lákal širší publikum. Nakonec jej začali zvát do svých prostor různé galerie i muzea. Největší slávu mu však přinesla až jeho první a zvláštní minimalistická opera Einstein na pláži, jejíž úplná interpretace trvá pět hodin. Divákům je během této doby povoleno odcházet. Na této opeře spolupracoval s Robertem Wilsonem, kterého již znala umělecká scéna jako divadelního režiséra. Wilson a Glass v ní podali komplexní a ucelený pohled na osobu Alberta Einsteina, jako na vědce, humanistu a amatérského hudebníka. Tato opera byla na podzim roku 1976 uvedena dokonce v Metropolitní opeře.
Od dob úspěchu s Einsteinem na pláži uběhlo již spoustu let, ale Glass motivován úspěchem nepřestal skládat. Sepsal přes dvacet oper, osm rozsáhlých symfonií, několik koncerů pro housle, pro piáno a pro tympány, nebo třeba pro saxofonový kvartet. Skládal také filmovou hudbu k filmu Iluzionista nebo Hodiny s Nicole Kidman a Maryl Streep.
Dalším fascinujícím dílem tohoto mistra minimalismu je Qatsi trilogie, obsahující hudební filmy: Koyaanisqatsi (Život bez rovnováhy; 1983), Powaqqatsi (Život v proměnách; 1988) a Naqoyqatsi (Život jako válka; 2002). Režii těchto tří varovných snímků měl na starost Godfrey Reggie. Jejich názvy pocházejí z indiánského jazyka Hopi.
Hudba Philipa Glasse je jako jeho jméno - sklo. Někdy se tříští, rezonuje, puká a jindy je chladná, lesklá a průhledná. Propracovaná struktura jeho skladeb odhaluje dokonalost linek jednotlivých nástrojů v mnohých proměnách. Jeho hudba je maximum vytěžené z minima. Už není potřeba ničeho více, už je tu on, už je tu Philip Glass! Mocný mág jednoduchosti, vytvářející složité konstrukce, jejichž síla se na člověka vrhá spolu s emocemi. Poslouchat Philipa Glasse je nesmírně obtížné a zároveň až neuvěřitelně jednoduché.
Přejeme všechno nejlepší a děkujeme za úžasné celoživotní dílo...
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Philip-Glass-minimalismus-sklo-hudba~28~leden~2010/
Komentáře
&;