25.7.2002 | Autoři: Radek Diestler, Vojtěch Lindaur, Vladimír Vlasák (MF Dnes) | sekce: publicistika Shlížím z vrchu Tor do kraje. Takový keltský Blaník, jen uvnitř hory místo klimbajících rytířů řádí prý skřítci. V dáli se blyští věže hradu Camelot, směrem k moři přístav Bristol, přímo pod kopcem městys Glastonbury a všude okolo mírně zvlněná, velebně klidná krajina somersetského hrabství. Hle však necelých pět mil jihovýchodně, tam, kde se v údolí rozkládá Worthy Farm, usedlost a pastviny, které před sto dvaceti lety založil dědeček dnešního farmáře Michaela Eavise. I na tu dálku je zřejmý rozruch, který tam panuje, vzrušivě kontrastující s nehybností okolí. Vzduch nad údolím se třepotá napětím. Je poslední červnový čtvrtek odpoledne a je třeba sejít z kopce do údolí. Po roční pauze zas začíná největší festival na světě. Glastonbury 2002.

Bez lístku bez šance

Důvody, které vloni úřady přiměly k neudělení licence pro uspořádání festivalu, vedly k proměnám patrným na první pohled. Už žádné desetitisíce neplatičů horolezecky zdolávajících ohrazení, žádné podkopávání se do areálu. Víc než osm set akrů teď obkružuje devět kilometrů hliníkového, téměř čtyři metry vysokého plotu - ten původní, třímetrový, je zakopán v zemi. Nové jsou také strážní věže rozmístěné v zóně nikoho a systém jakýchsi vrácenek na fotobuňku, chce-li někdo z pevnosti ven. Kázeň a řád zajišťuje tisícovka (!) nesmlouvavých strážců. Zkrátka bez vstupenky ani ránu. Jenže sto tisíc vstupenek po sto librách bylo prodáno už před několika měsíci v rekordním čase, a tak se v okolí festivalu se pohybují veksláci, kteří kupují a prodávají za dvojnásobek, také padělatelé si přišli na své a dokonce bylo hlášeno několik přepadení ve smyslu 'dej sem lístek nebo střelím'.

Z rozpoložení majitelů vstupenek, kteří ukázněně čekají v dlouhých frontách na prolustrování, je však patrné, že jim přísná opatření nevadí. Je-li důmyslně chráněný lístek shledán pravým, radostně vbíhají se stany a spacáky do ohrazeného prostoru, aby tu strávili příští dny ve vytržení, radosti a v pohodě.

Jsem mnohem nedůvěřivější, mám dobře v paměti tu zeď v Berlíně a nesnáším kontroly, ale po několika drobnějších kolizích je zřejmé, že na rozdíl od různých lágrů jsou v pevnostech lidé, kteří mají důvod v nich být.

A přece, vzpomenu-li si na svůj G-debut v roce 1990, poslední opravdový hippie festival a první s podtitulem Contemporary Performing Arts - po pevnosti ani stopy, jen chaos, divočina, bahenní souboje mezi travellery - nejsem si jist, nebylo-li tehdy Glastonbury přece jenom blíž podstatě festivalů, totiž společnému sdílení hudby.

*****

Vojtěch Lindaur

Tančilo se hodně, ale ne všude

Výboje elektronické taneční hudby nezasáhly tak radikálně do programu hlavních scén. V minulých ročnících Glastonbury sledovalo padesát nebo šedesát tisíc lidí vystoupení Massive Attack nebo Underworld. Letos jakoby elektronika ustupovala tradičním nástrojům, přičemž duch zkřížených a zrychlených beatů i v té živé hudbě zůstal. Na Other Stage mělo velký ohlas vystoupení hudebního gangu Groove Armada, který hrál s pomocí kytar, trubky, perkusí, kláves a všeho 'živého' jakousi pralesní verzi rytmické taneční muziky, provázané s náladovými mlžinami psychedelie. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků, stejně jako dřevním duchem elektronická a myšlením v několika momentech starobyle folková a nezvykle renesanční hudba Faithless.

Rytmický počítačový software přešel do hlav a paží hudebníků. Projevovalo se to na scéně Jazz & World, která v protikladu k současným trendům připomenula stařičkou Osibisu, výtečné jazzmany US 3 a potěšila s Lamb, byť se jednalo o napodobeninu muziky islandské královny Björk.

Obrovský taneční stan už nebyl tak narvaný jako v předchozích letech, zato byly neúnavné DJské produkce rozesetey po ploše areálu na jakýchsi minipódiích. Neúprosný rytmus 'tuc tuc' pak provázel spáče do stanů a když se ráno probouzeli, mohli pokyvovat hlavami už ve spacáku. Valilo se to na ně čtyřiadvacet hodin denně.

Ovšem zdá se, že éra Fatboy Slima v Glastonbury končí. Zašel jsem si na jeho set, ocenil jeho kompilační schopnosti a snahu vyklenout vrstvy rytmů do podoby jakýchsi kompozic, ale byla to stará známá vesta. Fatboy Slim vystupoval v rámci DJského sdružení The Turntable Tag Team, jehož členy byli i Darren Emerson a Timo Maas. Kdyby se neukrývali za společný název, možná by přilákali více lidí. Při DJských kreacích Fatboye/Normana Cooka byl stan zaplněný jen z poloviny. Zato ve vedlejším, menším stanu 'frčela' syrovější a rytmicky bezohlednější DJská party s decentním striptýzem. Dámy se svlékaly v kabinkách z mléčného skla. Bylo narváno.

Příště přijede Fatboy Slim s holkama anebo s kytarou.

Vladimír Vlasák, MF Dnes

Přátelé piltonského údolí

"V útulných krámcích provoněných aromatickými tyčinkami na každém kroku potkáváte hippies, kteří se do Glastonbury sjíždějí ze všech koutů Británie. V 70. letech minulého století zde dokonce založili hudební festival. Letos, bohužel, místní obyvatelé prosadili jeho zákaz. Prý rušil městský klid."

(MF Dnes, březen 2002)

Ne, že bych na ten špek v první chvíli neskočil. Když se na prahu třicítky rozhodnete zjistit si přímo u zdroje, není-li lepší věnovat se v příští životní etapě místo pop music spíše chovu včel cítíte, že pravděpodobnost podobné osudové potměšilosti je vysoká. Zvláště když spiritus agens akce už před lety oznamoval, jak s ní v magické datum 2000 sekne. Jenže pak jedno čtvrteční odpoledne kráčíte po ulici, tak nyvě vylíčené ve výše citovaném textu, do zahájení 'hudebního festivalu' zbývá cca dvacet hodin a hodnota Eavisových dobových prohlášení i referencí dobrých duší z víkendové rubriky nejčtenějšího deníku má cenu akcií ODA na politickém trhu půltřetího tisíce kilometrů vzdálené České republiky. Zvláště když hudební pilíř kulturní rubriky nejčtenějšího deníku pochoduje v tu chvíli zhruba padesát yardů za vámi.

****

Tři dni s napjatými slechy

Čest zahájit letošní ročník festivalu se dostalo japonské mnohahlavé úderce Shibushirazu Orchestra, neb prý znamenitě vyjadřuje barevnost a všestrannost podujatia. Hm. Když odplyne prvotní šok z toho, co se na pódiu děje a bloky zvuku jeví známky neměnnosti, zůstane trochu divadýlko a trochu maglajz. To Alabama 3 už je jiná legrace. Kombinují hip hopovými vzorci kypřenou rytmiku s řepáckým countryrockem a hlášky dvou předáků - poněkud obstarožního hippíka a kolegy ustrojeného tak, jako by podal den předtím u Ewingů výpověď a nestačil se převlíct - volají po lepší znalosti mateřského jazyka. Osvěžující. Other Stage stává se v těchto hodinách domicilem nadaného dorostu, začasté tak trochu tvrďasů. Vizitace naslepo, jak už to tak chodí, někdy přinášejí pocit zmrhaného času (tupoučký neopunk Ikara Colt), někdy příjemného překvapení. To byl případ Eda Harcourta, melancholického písničkáře smutného hlasu a procítěných písní trochu v duchu pozdních Tindersticks (ale přeci jen poněkud svižnějších). Shodí se jen, když v závěrečném čísle Going To Shanghai provede velmi bezkrevná prostná s klávesami a po townshendovsku rozbije kytaru na hadry. Když mu potom zvukař pustí na odchodnou Boris The Spider, vypadá to jako dobrý výsměch (za hodinu se ale dozvíme o Entwhistlově smrti, takže...).

Zpět na Pyramidu. Dandy Warhols znamenají první výlet do garáže a hned povzbuzující: nevysychající pramen velvetovské inspirace přetavený do příjemných písní. Po prvku očekávání následuje prvek zklamání. Viz následující set na Pyramidě a první výpad k jazzovému pódiu. Pan nanoru označil v některém ze svých provolání k lidu Doves za geniální kytarovku. To určitě. Jestliže mělo jejich úvodní číslo jakýs takýs švih, propadli se záhy do sebezpytného uspávacího tempa a zdálo se, jako by se báli, že švihnou-li důrazněji do nástrojů, označí je nějaká místní Koko - ó hrůzo! - za rockery. Obdobně studené - na to, jaké možnosti jim nabízí kombinace elektroniky a živých nástrojů - byli i Lamb. Autor výroku o recyklované Björk dostává bod a postupuje do dalšího kola.

Radostné momenty přináší o hodinu později elektrizující koncert Queens Of The Stone Age s milým hostem Davem Grohlem. Pevní jako skála, úderní jako pravačka Rudolfa Kraje, ryzí muzikantství vrcholící ve strhující jamovačce, smetené závěrečným punkovým furiosem. Rock'n'roll!

Mercury Rev dají všem rohypnolovým kytarovkám na frak: dlouhé skladby začasté ve volných tempech jsou promakané a dynamické zároveň a navíc udrží posluchače ve střehu. Tak sa hrá šach! Večer se cestou do východního cípu areálu probíjíte skrz davy, pílící na Coldplay, ale přesto ještě zbyde dost těch, kteří trendařský spací vůz rádi zamění za ověřené jistoty a nacpou Akustický stan až po střechu. Pravda: jako výjimka potvrzující pravidlo tu má program skluz a když naroste do půl hodiny, začíná se stan prázdnit. Waterboys navíc první písničky začínají kvůli zvukovým lapsům na víc pokusů a než se uvolní, padnou znevažující poznámky. Koncert Scottovy party se skvělým houslistou Wickhamem, až na baskytaru a varhany 'nasucho', ovšem všechno srovná. Waterboys hrají vesměs starší materiál (Medicine Bow, Old England, Dont Bang The Drum - I.A. zboží s 'Fishermana' přijde až na samý závěr) v noblesním podání a s vervou zároveň. Folkrockové svátky oduševnělosti. A pohled ze svahu, na němž stan stojí, do údolí naplněného tisíci světly a ohňostrojem z Avalonu, takové 'Burning Of Midnight Lamp', je povznášející.

Sobotní lunch dávala Ani DiFranco, která dobyla pódium Pyramidy s malou partou jazzmanů, jimž důvtipně ponechala dost manévrovacího prostoru. Ti se jí odvděčili brilantním, ale disciplinovaným výkonem, který písně milostivé paní rozkošatil zhruba tak, jako nahrávky Joni Mitchell v jejím jazzrockovém období.

Pak to se zajímavými zážitky chvíli jde 'dole kopcom'. O doorsovské kopírce Coral se pan sekční šéf vyjádřil v tom smyslu, že by je nepustil ani do předkola Jim Beam Music. Na akustickém pódiu nabízeli britskou bluesrockovou svěženu Amor: jistě, příjemný starobinec zahraný s žádoucím nápřahem, ale se znalostí desek takových Taste nelze mluvit o objevu. A pak No Doubt. Kvůli takovým produkcím se slovo pop používá v hanlivém smyslu. Nuda bez jiskry a ducha a navrch snaživá gymnastika paní Štefanové, k níž chyběla jen kladina, kozy, kůň našíř a kruhy. Vladimír V. sice tvrdil, že vystoupení nabylo v pozdějších partiích švihu, ale kdo má čekat, než se panstvo uráčí? Naštěstí se karta obrací na jazzišti. Rachid Taha. Aha! Ještě větší bigbít, než jsme doufali. Věrné provedení živého alba, popotahovaného jarními vydáními R&P.

Starsailor - vprostřed setu zničehonic vytáhli na pódium ujo Donovana, sehráli s ním nevalnou verzi Catch The Wind a vlastní kus Born Again s kmotříčkem dujícím do foukačky - mohou být též šmahem ocejchováni za spací vůz, ale vznosné písně s brilantním klimprem zaslouží obecného uznání. Pak je ale smete úžasně surový set White Stripes: cokoli dobrého zde bude na jejich margo vzneseno, podepíši.

Beta Band museli dostat pod stromeček video s Prázdninami na Zemi Olympiku: kosmonautská stylizace však nejspíš má nějaký ironický podtext, stejně jako veselé diáky (českou ekipu obveselilo zvláště logo sovětského pořadu Vokrug světa a portrét božského Ludwiga van B., nad nímž se skvěl nápis 'Beta Hoven'). To však není podstatné. Spíše mne zajímalo, budou-li Stuart a spol. klást důraz na koláže (v duchu eponymního alba) nebo na písničky (v duchu Hot Shots II.). Vybalancovali to pregnantně.

A pak už následuje veletrh marnosti. Neúspěšný pokus probít se na Roberta Planta končí v půli zalidněného kopce (proč nehrál na velkém pódiu, kroutíme později hlavami) a pokus přijít na chuť strojovně jménem Orbital končí po dvaceti minutách kapitulací. Radku, ty palice dubová.

V rozpuku nedělního odpoledne do sebe hudební a mimohudební elementy zapadají jak kostičky do puzzle. Manu Chao, muž drobné postavy a velkého temperamentu, vletí na pódium, zahlásí "Brasilia Il Campeone!" a pak vystřihne jeden z vrcholných glastonburských koncertů. Živá verze je oproti albu skočnější, řekněme punkovější, aniž by ovšem přitažlivé latino koření absentovalo. Jít po té řezanici na Koop je ideální ukázkou jednoty protikladů. Jedna z ozdob jazzového pódia a vlastně první jazz v obvyklém slova smyslu, jež mi tam bylo absorbovat. Doporučuje se zvolit polohu pololeže, polosedě, mhouřit oči do loučícího se slunce a užívat si elegantního souzvuku hammondek, šelestivé rytmiky (ani stopa po elektronických vypchávkách) a jemnostpaní na hrotu útoku... Hleděl jsem do odcházejícího slunce a rehabilitoval pana nanoru za omyl s Doves, neb on na Koop upozornil mezi prvními. A znovu do extrému: Black Rebel Motorcycle Club jsou zvěř hodná toho, aby nesla prapor Stooges hrdě ztopořen do dalšího tisíciletí. Rockové archetypy ohlodané na dřeň. Šel jsem se vyvětrat k magickému kruhu na vrcholu Avalonu a cestou zpátky natrefil v propukajících přeháňkách na snad největší šlupku glastonburského víkendu. Los de Abajo je horda Mexičanů, míchajících ska, reggae a mariachi do třeskuté směsi, podepřené neskutečným pódiovým cirkusem. Od nůžek Manuela Negreteho v zápase Mexiko - Bulharsko (-iviv- promine) na MS v kopané 1986 jsem z ničeho, co pocházelo z tehuatepecké šíje, neměl takovou radost a nohy si záhy dělaly, co chtěly. Stav ten vydržel mi do konce pobytu na sympaticky vyprázdněném prostoru před zmíněným pódiem a obě kapely, jež jsem tam absolvoval, daly svižnou produkcí zapomenout na skutečnost, že s krátkými přestávkami takřka nepřetržitě prší. Platí to jak o roztomilém reunionu Osibisy - viz agent MFD -, tak o US 3: ti jsou už možná zahlceni duchy, které svou přitažlivou kombinací hip hopu, funku etc. pomáhali vyvolat, ale když v deštivém soumraku potřebujete vytřást propukající zimu, utáhnou vás na vřené nudli. Uctivá poklona dechařům.

Až budu chtít od Roda Stewarta to, co mi nedal v Glastonbury, pustím si lahodný záznam z MTV Unplugged z roku 1993. Jinak samozřejmě nebudu lézt do zelí těm, kteří jej monitorují podstatně déle než já, vyzdvihnu dokonalý cit pro show, vytříbenou kopací techniku a dodám, že mi ten starý plavajzník vlastně udělal radost.

Radek Diestler

Do srpnového čísla časopisu jsme vám ukryli úvahu Vojtěcha Lindaura o tom, co vlastně letošní ročník Glastonbury naznačil o možných trendech vývoje populární hudby a co tam vlastně veterán glastonburských výprav viděl. Radek Diestler zde zase předhazuje své zážitky z města, festivalového města, fotbalu v anglické hospodě, globální kuchyně apod., jak se na glastonburského novice sluší a patří.

Psáno pro: &musiQ 2002/08