21.8.2006 | Autor: Pavel Víšek | sekce: publicistika Zařadit Paula Simona mezi pět nejvýznamnějších zámořských písničkářů by zvládnul i střelmistr z kamenolomu na odpočinku. Nepočítáme-li alba, která natočil spolu s Artem Garfunkelem, referenční laťku nasadil hudbou i texty hned na sólovém bezejmenném debutu v únoru 1972. Některá z následujících desek nesou znaky, které je vyčleňují z vysokého nadprůměru mezi milníky. To je případ desek Still Crazy After All These Years (1975) a Graceland (1986), na které už skoro nečekaně navazuje květnová novinka Surprise.

Odmlky mezi regulérními “řadovkami” Paula Simona musejí připadat marketingovým expertům vydavatele bezmála strašidelné. Necháme-li stranou hudbu z naoko ambiciózního, ale totálně neúspěšného muzikálu The Capeman, dělilo od sebe alba You’re The One (2000) a The Rhythm Of The Saints (1990) rovných deset let. Po písních ze zmíněného přešlapu na broadwayských prknech znamenajících svět si na dlouho poslední počin You’re The One kritika pochvalovala (i s trochou diplomacie) jako vyrovnanou a nenápadně kvalitní kolekci, ale o žádném překvapení či snad dokonce události nemohla být řeč. To větší pozornost na konci devadesátých let vzbudilo společné turné s Bobem Dylanem. Hlad po novém albu však vyvolala v roce 2002 silná skladba Father And Daughter ze soundtracku k animovanému filmu Thornberryovi na cestách, naznačující, že Paul Simon možná ještě neřekl poslední slovo.
Hudební svět navíc zpozorněl, když na veřejnost prosákly zaručené zprávy, že se na připravované novince podílí Angličan Brian Eno, někdejší netradiční klávesista z prvních alb Roxy Music a pozdější producent klíčových desek Davida Bowieho, Talking Heads a U2, abychom jmenovali ty nejdůležitější. Producentské otěže si u alba Surprise v rukou ponechal sám Simon. Eno zde figuruje coby elektronický malíř zvukových krajinek (ano, u jeho jména najdete doslova zařazení “sonic landscapes”), ale u skladeb Outrageous, Another Galaxy a Once Upon A Time There Was An Ocean rovněž jako spoluautor hudby, což je v Simonově repertoáru zcela výjimečné.
Paul Simon se jako autor hudby a textů vlastně po celá desetiletí nemění. Od rozchodu s Artem Garfunkelem si pro sebe pouze nepíše melodické linky posazené do stratosférických výšek, protože devízou jeho hlasu vypravěče není kantiléna, nýbrž mimořádný cit pro odstínění výrazu i každé rytmické fráze. Tvoří zvolna, z přesvědčení a výslednou formu vždycky určuje pečlivě vybíraný okruh hudebníků a vokalistů. Od angažmá černých jihoafrických hvězd v čele s vokálním souborem Ladysmith Black Mambazo na Graceland se v polovině osmdesátých let nenechal odradit ani překvapivě silnými protesty moralistů, že tím vlastně porušuje kulturní blokádu J.A.R., jejíž tehdejší doktrínou byl apartheid, tedy politika rasové segregace. V případě Surprise měl ruku mimořádně šťastnou. Na soupisce se dále objevují dvě jména, s nimiž se ve studiu i na pódiu scházel už před čtvrt stoletím: jde o hodinářsky precizního bubeníka Steva Gadda a gospelový sbor The Jessy Dixon Singers, který participoval už na letitém “živáku” Live Rhymin’ či singlu Gone At Last. Mezi novici v simonovské diskografii zato najdete tři nadžánrové jazzové veterány, kytaristu Billa Frisella a klávesisty Herbieho Hancocka a Gila Goldsteina. Rytmiku tvoří vesměs hudební veřejnosti málo známí, ale skvělí studioví sidemani a muzikantské posily na turné rockových i jazzových hvězd světové extratřídy. To platí pro baskytaristy Pina Palladina, Abrahama Laboriela a Alexe Ala. A samozřejmě pro Robina DiMaggia, jehož Paul Simon coby fanoušek někdejšího slavného baseballového nadhazovače Joa DiMaggia do početných bubenických tandemů se Stevem Gaddem určitě nenominoval kvůli shodnému příjmení…
Vedle amerického gruntu včetně jazzu, rokenrolu či gospelu byla Paulu Simonovi odedávna blízká folklorní východiska, jež postupně nabývala na intenzitě. Jestliže zpočátku šlo spíše o jednotlivosti, ať už to byla v šedesátých letech peruánská lidová El Condor Pasa (byť jsou pod ní dodnes podepsáni autoři její úpravy Milchberg a Robles) nebo o dekádu později reggae Mother And Child Réunion. Mladší námluvy s jihoafrickou a brazilskou tradiční hudbou.už dostávaly prostor na ploše celého alba. Jinak tomu bylo s elektronikou, čímž samozřejmě nemyslím obligátní elektrické klávesy a kytarové krabičky. Až donedávna se mohlo zdát, že intermezza analogového syntezátoru v Save The Life Of My Child z LP desky Bookends (1968), jež vyšla pod hlavičkou Simon & Garfunkel, byla jen okamžitým nápadem psychedeliky nadopovaného hudebního režiséra. Nový, nečekaný a přes svůj vemlouvavý název opravdu překvapivý posun přineslo až Surprise a muzikantské partnerství s Brianem Enem, jehož zvukové krajinky nalezly průnik s křehkým a přímočarým písničkářstvím čtyřiašedesátiletého Newyorčana.

Zajímavosti:
Písničky Paula Simona, ještě v duu s Artem Garfunkelem, doprovázely už film Absolvent (1967) s chlapeckým Dustinem Hoffmanem. Když oba protagonisté zamířili na sólovou dráhu, věnoval se autorsky klíčový Paul Simon stříbrnému plátnu okrajově, zatímco majitel andělského hlasu Art Garfunkel se blýskl ve vedlejší, ale důležité roli poručíka Natelyho ve zfilmovaném Hellerově románu Hlava XXII (1970). Před kamerou jako herec Paul Simon kontroval pouze jako Tony Lacey v Allenově Annii Hallové (1977), jeho bývalý kolega už další výraznější roli nezískal, ale on točil jednu desku lepší než druhou. Po nevydařeném scénáři k dramatu One Trick Pony (1980), k němuž napsal o poznání silnější hudbu, se už vesměs po ševcovsku držel svého kopyta. Do světa kinematografie promluvil po dlouhé odmlce skladbou Father And Daughter pro animovaný film Thornberryovi na cestách (2002). Ten se při každoročním bilancováním objevil mezi nominacemi na Oscara i na ”novinářský” Zlatý globus, ovšem právě díky Paulu Simonovi – v kategorii nejlepší píseň.

Psáno pro: časopis mGuide 2006/05