25.3.2004 | Autor: Michal Husák | sekce: publicistika Kalifornští P.O.D. se od "běžné nu-metalové kapely" odjakživa lišili hned v několika aspektech. Ponechme teď stranou jejich často propírané křesťanské vyznání, vždyť co je na muzice zajímavějšího než sama muzika. A od zástupů skřípajících hopsalůse P.O.D. liší i poctivostí záběru hudebních kořenů. Dnes se těší z vydání šestého řadového alba Payable On Death a znovu si s klidným srdcem mohou prozpěvovat v rámci svého největšího hitu"I feel so alive..."

Pro kytaristu Jasona Trubyho to asi znělo jako pohádka. Osm letse plahočil v tvrdě rockovém udergroundu a slovo iluze už pamatoval maximálně ze slovníku. A najednou telefonát, vzpomnělisi na něj dávní kamarádi, se kterými kdysi dávno - když ještě hrával v kapele Living Sacrifice - při jednom turné křižoval Ameriku v dodávce, spal na zemi a sdílel sen o slušném jídle.

Přátelé měli kapelu Payable On Death (později známou pod zkráceným názvem), indie scénu obohatili o tři mizerně zpropagovaná alba, až se jim podařilo v devětadevadesátém prorazit u velké firmy s neuvěřitelně šťavnatou, pestrou, angažovanou, nervně poblikávající, ale vnitřně tak nějak lidsky hřejivou deskou s nádherným obalem The Fundamental Elements Of Southtown. Hovořit o nu-metalu se tehdy ještě moc nedalo, P.O.D. totiž do své z dnešního pohledu nečekaně agresivní muziky míchali prvky reggae, latiny, východní exotiky a mnohem blíž měli kupříkladu k Bad Brains, Dub War nebo klasickému evropskému crossoveru (třeba Freaky Fukin' Weirdoz).

Družice shořela při přistání

A pak přišlo album Satellite, ne úplně vyměklé, za to mimořádně zpěvné, našlapané k prasknutí nakažlivě pozitivní energií a doslova oslňující pronikavými slunečními paprsky. Někomu to celé mohlo připadat pozitivní snad až nevkusně, mnoho lidí ovšem shledalo hymny typu titulní Satellite, Youth Of The Nation nebo Alive (proč si nepřiznat, že náramně "sedla" newyorčanům jako adrenalinový povzbuzovák uprostřed příběhu kolem září 2001) okouzlující a album získalo trojnásobnou platinu.

Už vzhledem k výše zmíněným sklonům k intenzivní fixaci na duchovní hodnoty se zdálo, že svornost posádky P.O.D. nemůže jen tak něco narušit. Sonny (voc), Marcus (g), Traa (bg) a Wuv (dr) spolu prožili dobré i zlé. "Vždycky jsem nás vnímal jako kapelu, která se odchodem jednoho nutně musí úplně rozložit," vzpomíná Sonny Sandoval. "Byli jsme jako rodina, pak se ale něco zvrtlo. Marcus se rozhodl věnovat svým bočním aktivitám, nesmlouvavě řekl, že jde nahrávat se svoukapelou Accident Experiment a vlastně odsunul P.O.D. na vedlejší kolej. To nás po dvanácti letech dřiny naštvalo."

Následoval rozchod, který obě strany interpretují poněkud odlišně a na poměry intenzivně věřících pozoruhodně peprnými prostředky. "Způsob, jakým nás Marcus nechal ve štychu, najednou přehlušil všechno to skvělé z minulosti. Byli jsme na dně, nevěděli co dál, ale na konec jsme za těchto okolností nepomýšleli ani náhodou."

A propos - víra. Marcus se nechal mj. slyšet, že jedním z důvodů, proč se ho ostatní "při první zámince" tak ochotně zbavili, byl právě fakt, že jako jediný z kapely víru moc neřešil.

P.O.D. Reloaded

A jsme zase na začátku. O pohádce už vzhledem k okolnostem raději moc nehovořme, ale ten zmiňovaný telefonát opravdu proběhl. A Jason Truby nejen zacelil "díru" v organismu kapely, vdechl jí - pomalu už rutinně navyklé na poměry megastar, pro které je všechno samozřejmost - svým "jelimánkovským" nadšením pro detaily nový náboj a životní sílu. Vůbec první song, kterýze spolupráce vzešel, se jmenuje Sleeping Awake a jako singl táhl vpřed soundtrack k filmu Matrix Reloaded.

Truby samozřejmě ovlivnil tvář kapely i po výrazové stránce. Ve srovnání s Marcusovou latinou načichlou, vzletnou hrou (díky echům často doslova) Jason tíhne spíše k zemitějšímu, klasičtěji bigbítovému stylu a nezapře též jazzové inspirace. A tak navzdory tomu, že je novinka tvrdší než popově nasládlý předchůdce a že v názvu symbolicky oživuje klasické jméno kapely, časy Fundamental Elements se vrátit nemohou.

Dílčí posun lze zaznamenat také v textech, které už tak okatě neřeší otázky víry a směřují k obecnějším tématům. "Věřím v Krista celým svým srdcem i myslí," zdůrazňuje Sonny. "Ale jakmile vás začnou příliš striktně škatulkovat jako křesťanskou kapelu, lidé získají pocit, že když nesdílejí vaši víru, nemohou poslouchat vaši muziku. My jsme ale nikdy nedělali muziku výhradně pro věřící."

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/01