Ozzy Osbourne - Výkřik zázraku medicíny
23.8.2010 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
Ozzy Osbourne ve svých bezmála dvaašedesáti letech hýří aktivitou. Zatímco od vydání znamenité desky Ozzmosis (1995) si vždycky vybíral hned šestiletou nahrávací pauzu, tedy aspoň co se řadových titulů týče (album Down To Earth vyšlo v roce 2001 a Black Rain nese vročení 2007), čekání na novinku zkrátil na polovic. A co víc: v červnu vydaný snímek Scream je všeobecně považován za daleko přesvědčivější počin než jeho dva předchůdci.
Od vydání Black Rain se u Ozzyho Osbournea mnohé změnilo. Především po letech ukončil spolupráci se svým dvorním kytaristou Zakkem Wyldem – a byť to zní rouhačsky, protože dvojice Ozzy & Zakk má na svědomí nejednu z těch vůbec nejlepších Osbourneových písní, tento krok byl ku prospěchu věci.
Wylde totiž Ozzyho postupně tlačil ke stále agresivnějšímu a syrovějšímu zvuku a už zmiňovaná deska Black Rain zněla spíše jako nahrávka kytaristovy vlastní formace Black Label Society, pouze s jiným zpěvem. S novým šestistrunným mistrem, který si říká Gus G. a je původem Řek (souběžně hraje s tamní metalovou formací Firewind a působil i v kapelách Dream Evil, Mystic Prophecy a Nightrage), se Ozzy obloukem vrátil zase k jednoznačnějším písničkám. Byť i nadále v náležitě tvrdém, moderně hardrockovém balení. Novým členem Osbourneovy družiny je – rovněž od loňska – i bubeník Tommy Clufetos, který si udělal jméno už u Roba Zombieho a Alice Coopera.
Lehce paradoxní je každopádně důvod, proč se Ozzy se Zakkem Wyldem rozžehnal (s několika přestávkami jejich kooperace trvala už od roku 1987). Prý především z důvodu alkoholismu fenomenálního krotitele strun! Říkáte si, že z úst člověka, který za svůj život vypil snad několik cisteren tvrdého chlastu a vyšňupal nebo vstřebal nitrožilně vagon všelijakého sajrajtu, to zní přinejmenším zvláštně? Jenže Ozzy tvrdí (a lidé z jeho okolí to potvrzují), že s alkoholem i s ostatními „podpůrnými prostředky“ skoncoval a Scream je údajně jeho vůbec první deska, kterou napsal a natočil střízlivý. Předcházela tomu důsledná protialkoholní léčba, kterou zpěvák podstoupil z důvodů svého čím dál chatrnějšího tělesného i psychického zdraví. „Čtyřicet let jsem byl prakticky pořád ožralej. Jednu dobu jsem do sebe obracel čtyři lahve koňaku denně... Mám velký štěstí, že jsem ještě naživu. Drogy a chlast byly sranda, ale mělo to samozřejmě i své velmi špatné stránky. Nicméně s tím vším je konec. Udržuju se fit, nekouřím, nepiju a neberu drogy – jen endorfiny,“ dušuje se Ozzy a se svým typickým smyslem pro humor dodává: „Každopádně jsem zázrak medicíny. Myslím, že až umřu, moje tělo by mělo dostat Muzeum přírodní historie.“
Kytarista Gus G. se však na rozdíl od svého předchůdce (zatím) nepodílí na muzice svého nového chlebodárce i autorsky. Všechny písně totiž napsal sám Ozzy společně s producentem Kevinem Churkem a v pěti z jedenácti položek alba má částečný vklad též klávesový hráč Adam Wakeman (ano, syn slavného Ricka Wakemana, známého ze skupiny Yes – s Ozzym spolupracuje už šest let a objevil se i v poslední koncertní sestavě Black Sabbath). Výsledkem je nahrávka, která sice nemá šanci překonat nejzásadnější Ozzyho desky z 80. a 90. let, ba ani se k nim přiblížit, ale zároveň, jak už bylo naznačeno v úvodu, přináší nápadově svěžejší materiál než Down To Earth a Black Rain.
Především se to týká hutných, valivých skladeb dávajících chtě nechtě vzpomenout na Black Sabbath (Let It Die, Fearless, Latimer’s Mercy nebo patrně nejsilnější moment desky, píseň Soul Sucker, podle níž se původně celá deska měla jmenovat). Osvěžující je také třeba akustický úvod songu Diggin’ Me Down, z nějž se nakonec vyklube ponurá, opět hodně sabbathovská záležitost. Vyloženou baladu na desce tentokrát kupodivu nenajdete: částečně význam tohoto pojmu sice naplňuje pomalá Crucify a hlavně jemnější, působivá písnička Time, nicméně žádný uslintaný vtíravý popík v podání senilního stárnoucího rockera rozhodně nečekejte. A co Ozzy se svou kapelou předvede 28. srpna na Řípfestu? Máme se nechat překvapit, ale nějaké novinky prý určitě zaznějí – vůbec poprvé naživo!
Od vydání Black Rain se u Ozzyho Osbournea mnohé změnilo. Především po letech ukončil spolupráci se svým dvorním kytaristou Zakkem Wyldem – a byť to zní rouhačsky, protože dvojice Ozzy & Zakk má na svědomí nejednu z těch vůbec nejlepších Osbourneových písní, tento krok byl ku prospěchu věci.
Wylde totiž Ozzyho postupně tlačil ke stále agresivnějšímu a syrovějšímu zvuku a už zmiňovaná deska Black Rain zněla spíše jako nahrávka kytaristovy vlastní formace Black Label Society, pouze s jiným zpěvem. S novým šestistrunným mistrem, který si říká Gus G. a je původem Řek (souběžně hraje s tamní metalovou formací Firewind a působil i v kapelách Dream Evil, Mystic Prophecy a Nightrage), se Ozzy obloukem vrátil zase k jednoznačnějším písničkám. Byť i nadále v náležitě tvrdém, moderně hardrockovém balení. Novým členem Osbourneovy družiny je – rovněž od loňska – i bubeník Tommy Clufetos, který si udělal jméno už u Roba Zombieho a Alice Coopera.
Lehce paradoxní je každopádně důvod, proč se Ozzy se Zakkem Wyldem rozžehnal (s několika přestávkami jejich kooperace trvala už od roku 1987). Prý především z důvodu alkoholismu fenomenálního krotitele strun! Říkáte si, že z úst člověka, který za svůj život vypil snad několik cisteren tvrdého chlastu a vyšňupal nebo vstřebal nitrožilně vagon všelijakého sajrajtu, to zní přinejmenším zvláštně? Jenže Ozzy tvrdí (a lidé z jeho okolí to potvrzují), že s alkoholem i s ostatními „podpůrnými prostředky“ skoncoval a Scream je údajně jeho vůbec první deska, kterou napsal a natočil střízlivý. Předcházela tomu důsledná protialkoholní léčba, kterou zpěvák podstoupil z důvodů svého čím dál chatrnějšího tělesného i psychického zdraví. „Čtyřicet let jsem byl prakticky pořád ožralej. Jednu dobu jsem do sebe obracel čtyři lahve koňaku denně... Mám velký štěstí, že jsem ještě naživu. Drogy a chlast byly sranda, ale mělo to samozřejmě i své velmi špatné stránky. Nicméně s tím vším je konec. Udržuju se fit, nekouřím, nepiju a neberu drogy – jen endorfiny,“ dušuje se Ozzy a se svým typickým smyslem pro humor dodává: „Každopádně jsem zázrak medicíny. Myslím, že až umřu, moje tělo by mělo dostat Muzeum přírodní historie.“
Kytarista Gus G. se však na rozdíl od svého předchůdce (zatím) nepodílí na muzice svého nového chlebodárce i autorsky. Všechny písně totiž napsal sám Ozzy společně s producentem Kevinem Churkem a v pěti z jedenácti položek alba má částečný vklad též klávesový hráč Adam Wakeman (ano, syn slavného Ricka Wakemana, známého ze skupiny Yes – s Ozzym spolupracuje už šest let a objevil se i v poslední koncertní sestavě Black Sabbath). Výsledkem je nahrávka, která sice nemá šanci překonat nejzásadnější Ozzyho desky z 80. a 90. let, ba ani se k nim přiblížit, ale zároveň, jak už bylo naznačeno v úvodu, přináší nápadově svěžejší materiál než Down To Earth a Black Rain.
Především se to týká hutných, valivých skladeb dávajících chtě nechtě vzpomenout na Black Sabbath (Let It Die, Fearless, Latimer’s Mercy nebo patrně nejsilnější moment desky, píseň Soul Sucker, podle níž se původně celá deska měla jmenovat). Osvěžující je také třeba akustický úvod songu Diggin’ Me Down, z nějž se nakonec vyklube ponurá, opět hodně sabbathovská záležitost. Vyloženou baladu na desce tentokrát kupodivu nenajdete: částečně význam tohoto pojmu sice naplňuje pomalá Crucify a hlavně jemnější, působivá písnička Time, nicméně žádný uslintaný vtíravý popík v podání senilního stárnoucího rockera rozhodně nečekejte. A co Ozzy se svou kapelou předvede 28. srpna na Řípfestu? Máme se nechat překvapit, ale nějaké novinky prý určitě zaznějí – vůbec poprvé naživo!
Zajímavosti:
Po prozatím posledním turné Black Sabbath s Ozzym Osbournem za mikrofonem (v jehož rámci v roce 2005 navštívili i Prahu) to v sestavě hardrockových klasiků zase začalo drhnout a vše vyvrcholilo soudními tahanicemi mezi Osbournem a kytaristou Tonym Iommim o právo používat název Black Sabbath. Důsledkem bylo mj. to, že když Iommi do kapely znovu přizval nedávno zesnulého Ronnieho Jamese Dia, musel z nouze používat jméno Heaven And Hell. Momentálně však Ozzy tvrdí, že šlo jen o obchodní spory, které za něj řeší jeho manželka Sharon a on s celou záležitostí vlastně neměl téměř nic společného. A že celá věc už je vyřešena a jeho vztahy s Iommim prý jsou zcela v normálu. Dokonce nevylučuje ani obnovenou spolupráci pod hlavičkou Black Sabbath. „Mám pár nápadů, ale jak se vyvinou, to se teprve ukáže,“ nechal se zpěvák slyšet.
Po prozatím posledním turné Black Sabbath s Ozzym Osbournem za mikrofonem (v jehož rámci v roce 2005 navštívili i Prahu) to v sestavě hardrockových klasiků zase začalo drhnout a vše vyvrcholilo soudními tahanicemi mezi Osbournem a kytaristou Tonym Iommim o právo používat název Black Sabbath. Důsledkem bylo mj. to, že když Iommi do kapely znovu přizval nedávno zesnulého Ronnieho Jamese Dia, musel z nouze používat jméno Heaven And Hell. Momentálně však Ozzy tvrdí, že šlo jen o obchodní spory, které za něj řeší jeho manželka Sharon a on s celou záležitostí vlastně neměl téměř nic společného. A že celá věc už je vyřešena a jeho vztahy s Iommim prý jsou zcela v normálu. Dokonce nevylučuje ani obnovenou spolupráci pod hlavičkou Black Sabbath. „Mám pár nápadů, ale jak se vyvinou, to se teprve ukáže,“ nechal se zpěvák slyšet.
časopis mGuide 2010/08
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Ozzy-Osbourne-Vykrik-zazraku-mediciny~23~srpen~2010/
Komentáře
&;
