25.5.2011 | Autor: Honza Bárta | sekce: publicistika Neurčité a zároveň bytostně povědomé vzpomínky na dobu dětství plní duše dlouhé řady hudebních tvůrců a zejména v elektronické hudbě se nostalgické ohlížení se za minulostí stalo v poslední době jakýmsi zvláštním fenoménem. Publicisté značkují proustovsky vděčnou snahu mnohých producentů polapit ztracený čas snově rozmazanou značkou „hypnagogický“ a zdá se, že vrcholem inovace často mohou být „pouhé“ záblesky paměti, zažloutlé fotky ze starého alba a otisky zvuků slyšených přes zeď dětského pokoje. Sdílené kulturní vědomí vnějškově nesourodé skupiny muzikantů kolem třicítky se dnes často obrací do doby dospívání v osmdesátých letech a tápání v hudebních retro odkazech pod jejich rukama leckdy nabývá zřetelných a jasně přenositelných kontur, někdy též nazývaných duchařinou zavánějícím pojmem „hauntologie“. Těžko někomu oživíte slovy tolik duchů z dětství a matných pocitů zasutých v paměti jako znělkou oblíbeného pořadu pro nejmenší či melodií z populárně naučných dokumentů, donekonečna omílaných ve školních lavicích. Tělesa, jako skotské elektronické duo Boards of Canada, postavily svůj charakteristický zvuk na oprašování důvěrně známého v nových barvách, a „do módy“ se v elektronice kromě třicet let starých desek z obskurních sekcí hudebních bazarů vrací i stejně staré hudební náčiní – úsměvně archaické syntezátory a další analogové hračky. Je až s podivem, nakolik může být při vší důvěrné povědomosti a omílání prošlých postupů taková hudba originální – a za skvostný příklad sonických stínů minulosti upřených daleko do experimentů budoucnosti nám poslouží producent nejčastěji vystupující pod enigmatickým jménem Oneohtrix Point Never.  



Oneohtrix Point Never je jedním z tvůrčích pseudonymů Newyorčana s ruskými kořeny Daniela Lopatina, který bývá považován za jednoho z nejinovativnějších tvůrců v současné elektronické hudbě. Brooklynský experimentátor se zálibou v kýčovitém popu diskotékového věku (jedním z Lopatinových dalších projektů je i diskokoulí a old-school videohrami nasáklá re-formace Ford&Lopatin, dříve Games, kde si dvojice producentů postavila z pokleslého žánru opěrný zvukový bod) si za prostředek svých hudebních výletů zvolil dvojici starých syntezátorů a své droneové pastiše začal na rovněž retro médiu – kazetě – vypouštět někdy v roce 2007. Fascinace VHS estetikou se částečně otiskla i do jeho kosmických árií, které někdy působí jak z doby, kdy představy o létání do vesmíru odpovídaly ilustracím ve Verneovkách. Po několika počinech na značce No Fun přešel Lopatin loni pod křídla respektovaného vídeňského labelu Editions Mego a zde vydal svůj prozatímní opus magnum - album Returnal. Ambientní hlukomalba jedné z nejoriginálnějších desek loňského roku se vzpírá verbálnímu popisu a snaha přiblížit její jedinečný zvuk končí vždy u opulentních metafor a Borgesova zrcadla. Returnal je pohledem do budoucnosti skrz zaprášené prisma minulosti a možnou vzpomínkou na alternativní budoucnost, která nenastala. Hudba z Marsu hraná na pozemské nástroje a hudba budoucnosti, která se obejde bez rytmu bicích. Komorní příboj zvukových vln omývající vyprahlou zemi a eliottovská pustina beze slov – a obávám se, že lepší přirovnání už nenaleznu. A pokud to z předešlého není dvakrát jasné, pak vězte, že tvorbu Oneohtrix Point Never a desku Returnal (mimochodem: na skvělé vokální předělávce titulní skladby se podílel i Antony Hegarty z Antony and The Johnsons a také rakouský ohybač akordů Fennesz) více než vřele doporučuji. Na potkání. Tato snová hudba se k vám totiž bude ještě dlouho vracet nejen ve snech.