Překvapivé množství recenzních hvězdiček přidělených vloni soundtracku O Brother, Where Are Thou kolegyní Kománkovou bylo svým způsobem stejnou senzací jako nynějších šestero GRAMMYfonků, bezmála čtyři a půl milionu prodaných alb a déletrvající kralování na vrcholcích žebříčků. V mnoha ohledech podivuhodný příběh letošního Nejlepšího alba rokua současně takéNejlepšího kompilačního soundtracku k filmu, televizi nebo jiným visuálním médiím, vyprodukovaného Neklasickým producentem roku T-Bone Burnettem, s Nejlepším country mužským vokálem Ralpha Stanleyho a ještě Nejlepším country vícehlasem pro ty, kteří spolu jinak běžně nevystupují, což jsou v tomto případě 'skuteční' The Soggy Bottom Boys, Dan Tyminski, Harley Allen a Pat Enright, a navazujícího projektu Burnettovy muzikantské smečky zvaného Down From The Mountain, který ještě stihl získat Grammy jakoNejlepší album tradičního folku,tento příběh nemá obdoby a navíc zjevně zdaleka neskončil.

Od úvodního worksongu sahá O Brotheraž k současné bluegrassové superstar Alison Krauss a ještě dále k zatím možná ne zcela doceněné Gillian Welch. Cestou sebere hillbilly pionýra Harryho McClintocka, folkařského veterána Johna Hartforda i královnu countryrocku sedmdesátých let Emmy Lou Harris. Leccos ostatně zní povědomě i nám: starší část tuzemského publika musí znát Big Rock Candy Mountain, která se kdysi ocitla v repertoáru Voskovce a Wericha, v jejich překladu jako Tam za tím mořem mlíka. Ti o něco mladší zase pamatují Matuškovo To všechno odnes' čas, písničku In The Jailhouse Now, která zpočátku vegetovala jak v černé, tak i v bílé muzice dvacátých let, když z desek Jimmieho Rodgerse propadla do ještě tradičnejších vrstev a vynořila se na deskách memphiského jugbandového bosse Guse Cannona.

Producenti těch ve světovém měřítku méně významných, byť ve svých oblastech klíčových labelů se ještě před nominacemi střelhbitě zorientovali a v katalozích náhle zazářily obálky s patřičně bratříčkovskými obálkami, vždy s příznačnou krajinou s nízko položeným obzorem: firma Rebel spravující produkci Ralpha Stanleye vytáhla svůj trumf, stanleyovský profil, pod titulem Man of Constant Sorrow a Rounder zase sestavil pod vtipným názvem O Sisterperfektní kolekci elitního ženského bluegrassu.

Také nahrávky umělců figurujících v soundtracku vyšly na titulu Down From The Mountains obdobně pojatým obalem - typickou johnsonovskou křižovatkou v polích. Toto album vzniklo na základě nečekaně úspěšného nashvillského živého provedení (akci mapuje stejnojmenný dokument D.A. Pennebakera) soundtracku v legendárním Ryman Auditorium, bývalém sídle Grand Ole Opry. Zatímco společné koncertování 'brotherovců' dosud pokračuje, producent T-Bone Burnette založil s bratry Coenovými label DMZ; prvním titulem má být album Ralpha Stanleyho.

Právě ze Stanleyho repertoáru pochází ústřední melodie, I Am A Man of Constat Sorrow, se kterou uprchlíci z chaingangu udělají jakožto Soggy Mountain Boys díru do světa. Ve filmu ji ale zpívají Soggy Mountain Boys, samotý nezaměnitelný vokál dr. Stanleyho pak slyšíme v temném lamentu O Death(že i tahle naprosto mimořádná záležitost mohla dostat svoji Grammy, to už je prostě čiročirý div). Man of Constant Sorrowve filmu navíc zazní ještě dvakrát jako instrumentálka: v podání trsátkového velmistra Normana Blakea a ve verzi nedávno zesnulého multiinstrumentalisty Johna Hartforda.

Písničku ovšem známe důvěrně z Dylanova prvního alba, znovu se v jeho repertoáru objevila několikrát během Never Ending Tour v letech 1988-90. Existují ale i další verze, z nichž za povšimnutí stojí zejména protestní I Am A Girl of Constant Sorrowhornické písničkářky z Kentucky jménem Sarah Ogan Gunning.

Na deskách se Man of Constant Sorrowale vynořila poprvé už v roce 1922. O čtvrtstoletí později ji nahráli bratři Ralph a Carter Stanleyovi se svými Clinch Mountain Boys. Ralph - dnes pětasedmdesátiletý nositel čestného doktorátu za celoživotní hudební zásluhy - se s ní nyní šťastně dočkal nevídaného comebacku. O tom, že Bob Dylan považoval svoji spolupráci na jiném stanleyovském evergreenu, Lonesome River, s tímto podsaditým staříkem za vrchol své kariéry, jsme už psali, připomeňme, že před několika lety uvedl Stanleyovce mezi svými favority v rozhovoru pro R&P i Bob Neuwirth.

Nepodařilo-li se před deseti lety Beckovi obrátit pozornost svých příznivců k Manci Lipscombovi či Nimrodu Workmanovi (o nichž se tehdy zmiňoval v interviews), pak T-Bone Burnett dokázal v O Brothernejen otevřít nové obzory věci neznalé mládeži, ale připravit ve své hudební křížovce i pár pozoruhodných 'tajenek'.

Tak například bujaré číslo, které hrdiny filmu přiměje rozdováděný guvernér zazpívat svým potenciálním voličům, je známý evergreen You Are My Sunshine. Tuhle písničku nahrál v roce 1940 country zpěvák Jimmie Davis, původně historik, který se po nepříliš úspěšné pěvecké kariéře - jejímž vrcholem byl právě tento song - nakonec podvakráte skutečně stal guvernérem státu Louisiana!

O největší senzaci se ovšem postarala první nahrávka soundtracku, pracovní píseň chaingangu, roztloukajícího štěrk na rozpálené silnici, z něhož hrdinové překvapivě snadno a rychle uprchnou. Burnette použil terénní nahrávku Alana Lomaxe Po Lazarusz roku 1959 (ovšemže z řady Southern Journey) s předzpěvákem James Carterem. Těsně před udílením cen Grammy se podařilo šestasedmdesátiletého Cartera, který o intelektuálském filmu bratrů Coenových neměl ani ponětí, najít kdesi v Chicagu. Dostal pro začátek šek na 20000 dolarů za autorská práva a odcestoval - poprvé životě letadlem - do L.A. na předávání cen Grammy.

Nebo postava ztělesněná Chrisem Thomasem Kingem: bluesman Tommy Johnson. Na první pohled jde o aplikaci faustovského mýtu Roberta Johnsona, ale věc je složitější (nebo možná jednodušší): bluesové dějiny totiž znají skutečného Tommyho Johnsona, neméně divného, ne-li ještě divnějšího a pekelničtějšího patrona, než byl jeho jmenovec. Podle nejznámější Tommyho skladby - a tedy také podle značky jeho oblíbeného nápoje, topného oleje - pojmenovali svoji kapelu Canned Heat. Snad vůbec nejdůkladnější studie věnovaná kdy blues, Big Road Blues od Davida Evanse,vychází z analýzy právě Tommyho stylu, což napovídá mnohé o váze jeho jména. Song z filmu, Hard Time killing Floor Blues, ovšem není ani z Tommyho, ani z Robertova repertoáru, ale pochází od Skipa Jamese, dalšího rovněž velice svérázného bluesmana.

Chris Thomas King údajně podlehl do té míry zážitkům ze své veleúspěšné role, že nyní dává dohromady album vlastních johnsonovských ohlasů, a jacísi filmoví producenti podlehli zase Kingovu kouzlu a anagažovali jej do jakéhosi chystaného countrybluesového filmu.Další film (mimo jiné prý s Johnny Cashem a Emmylou Harris) těžící z nečekaného kultu jižanské kultury, pro změnu spíše horalsky orientovaný, vzniká na téma: mladá dívka na počátku století na výpravě za lidovými baladami v Appalačských horách.

Ruku na srdce: soundtrack k filmu bří Coenů je nepochybně hodně vydařený, nicméně nelze nevidět, že na půdě Jihu Spojených států, na níž se s ním ocitáme, představují tyto nahrávky pouze zdravý průměr. Kdyby byl býval T-Bone Burnett sáhl po jiných umělcích této oblasti, dospěl by pravděpodobně k neméně zdařilým koncům. Vezměte třeba takového Levona Helma, Mike Seegera, Hazel Dickensovou a Keba Mo, a vyjde vám stejný výsledek; vyberte namátkou hrst tracků z Lomaxovy sbírky, ponořte se do katalogů Rounderu, Arhoolie, Folkways, Folk Legacy nebo Shanachie, a bez dlouhého šátrání vylovíte perly stejně zářivé.

A výsledný úspěch soundtracku ostatně ani není nutné vysvětlovat jeho kvalitou: nové generace jednoduše už nemají o existenci téhle muziky ani ponětí, a pradoxně právě díky tomu zřejmě už netrpí zbytečnými protikotlíkářskými předsudky. Kolo popmuzikálních dějin se opět pootočilo a nastal - jako již tolikrát v minulosti - čas k dobytí energie z bluesového i hillbillyovského pólu baterie. Jsme zase zpátky u Elvisova prvního singlu s Blue Moon of Kentuckyna jedné straně a That's All Right Mamana straně druhé, a nezbývá, než čekat, za který konec to teď současní dorostenci uchopí.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/04