28.1.2007 | Autor: Pavel Víšek | sekce: publicistika
 fotogalerie Ještě před pěti lety mnozí nechápali. Dvaadvacetileté písničkářce odněkud z Texasu vychází na ryze jazzové značce Blue Note album, které se vzpírá žánrové kategorizaci?! Proč? Šéf vydavatelství Bruce Lundvall se prý od poslechu demonahrávky nemohl odtrhnout, i když poznamenal, že je to country. Debut Come Away With Me se objevil na konci února 2002, aby zakrátko vyvolal senzaci a při bilancování americké hudební akademie rok poté si Norah Jones odnesla osm cen Grammy včetně těch z ostře sledovaných kategorií Album roku a Nejlepší nový umělec. V dubnu 2004 následovala jak kritikou, tak posluchači znovu nadšeně přijatá “dvojka” Feels Like Home, přičemž obou alb dohromady se po světě dosud prodalo třicet dva milionů nosičů. A zatím do třetice všeho dobrého se na konci minulého měsíce se opět u Blue Note objevila novinka Not Too Late.
Norah Jones se narodila 30. března 1979 v New Yorku jako dcera nejvyhlášenějšího indického sitáristy Raviho Shankara, který v šedesátých letech přivedl k hudbě své vlasti mezi mnoha jinými i Beatles. A protože v genetickém kódu nechybí ani muzikální nadání, indické tradiční hudbě se profesionálně věnuje také nevlastní sestra Anoushka Shankar, jež hraje na stejný nástroj jako jejich společný otec. Norah měla v Texasu, kde s matkou (po které má i slabost pro country) žila od svých dětských let, úplně jiné vzory – mezi zpěvačkami to byla Billie Holiday, jako klavíristu Billa Evanse. To bylo už na střední škole v texaském Dallasu, kde zkusila štěstí v soutěži Down Beat Student Music a v roce 1996 získala hned dvě ceny – pro nejlepší jazzovou zpěvačku a za nejlepší skladbu. Další dva roky však studovala jazzový klavír na University Of North Texas, aby se ve dvaceti vrátila do rodného New Yorku, konkrétně do umělecké čtvrti Greenwich Village, kde se muzikantsky zabydlela v tamních bohémských klubech. Odtud zbýval ke strmé kariéře zpěvačky a klavíristky jen malý kousek.

Po podpisu smlouvy u Blue Note se Norah Jones ujal legendární producent a aranžér s tureckými kořínky Arif Mardin, který spolupracoval s dlouhou řadou hvězd od Arethy Franklin přes Davida Bowieho až po Queen. Ten neměl s “jazzovou nevyhraněností” mladé zpívající klavíristky nejmenší problém a obě alba Come Away With Me a Feels Like Home, na kterých se stačil do své smrti loni o prázdninách podílet, posunoval k cíli velmi citlivě. Od začátku Norah nerozmlouval tehdy ještě méně známé muzikanty, na které byla zvyklá – mezi ně patřili třeba kytaristé Jesse Harris, Adam Levy, bubeník Dan Rieser a basista Lee Alexander (se dvěma naposledy jmenovanými hraje v countryrockové kapele The Little Willies, které loni u Blue Note vyšlo bezejmenné album), ale přizval do studia navíc několik jazzových es, mezi nimiž figurovali bubeník Brian Blade či nadžánroví instrumentalisté z newyorského Downtownu: kytaristé Bill Frisell a Tony Scherr a také další bubeník - Kenny Wollesen. Ale i tak se už první deska pohybovala mezi jazzem, country, soulem a popem, čemuž přitakávalo i několik vypůjčených písniček, mj. Cold, Cold Heart od Hanka Williamse či Turn Me On od J. D. Loudermilka. Napodruhé ubylo jazzových veličin ve prospěch osobností “odjinud” a v obsazení defilovali kupříkladu countryová stálice Dolly Parton, violoncellistka Jane Scarpantoni, jež dlouho patřila do kmenového obsazení Kronos Quartetu, nebo bubeník Levon Helm z někdejšího kanadskoamerického Bandu. A v nadpoloviční většině původních skladeb stojí za zmínku jedna z výjimek – The Long Way Home, pod kterou jsou podepsáni Tom Waits se svou manželkou Kathleen Brennan.

Novinka Not Too Late se od svých předchůdců odlišuje výraznějším, barevně kontrastním obalem, což koresponduje s jeho obsahem, který je velmi pestrý, i když dynamika sahá z úplného ticha nejvýše do mezzoforte a paleta zvukových barev je velmi široká, ale většinou v jemných odstínech. To však už nelze říci o temnějších a místy i docela sarkastických textech. Jednotícím prvkem celého alba je vzácná pohoda, protože kompletně vznikalo ve vlastním domácím studiu, které si Norah a Lee Alexander (ten je nejenom kapelník doprovodné skupiny a spoluautor většiny písní, ale také jejím přítelem i producentem alba) vybudovali na Manhattanu. A některé nové písničky už začala Norah Jones skládala během turné na kytaře, na kterou se prý zatím naučila jen pár akordů, ale zjevně to stačí. Ze spřáteleného okruhu muzikantů si do studia čas od času našli cestu ti, kteří hráli na některé z předchozích desek. Možná největším překvapením v tomto ohledu představuje skladba Rosie's Lullaby, v níž si zahrál také britský kytarista Robbie McIntosh, který jednu dobu působil v The Pretenders i s Paulem McCartneyem. Z dalších spolupracovníků si připomeňme skvělého jazzového varhaníka Larryho Goldingse nebo indického zpěváka a skladatele M. Warda. A i když se tichá hudba Norah Jones pramálo hodí do formátu halasně žoviálních komerčních rádií, ty chytřejší stanice už mohly na konci minulého roku zaznamenat pilotní singl z alba Thinking About You.


Zajímavosti:
Nezařazujte si Norah Jones do zavádějící “škatulky” jen podle nahrávek u Blue Note a jemného kukuče, se kterým by při castingu na filmovou Popelku vyřadila sebezdatnější konkurentky. Řada desek jiných umělců, na kterých hostovala, je totiž z úplně jiného soudku. V minulosti opakovaně spolupracovala s newyorskou triphopovou formací Wax Poetic a její hlas můžete slyšet třeba na albech Speakerboxxx (2003) southernrapového dua OutKast, In Your Honor (2005) postgrungeových Foo Fighters nebo Last Exit Angel (2006) ansámblu Liberation Prophecy, jenž se svým hudebním záběrem pohybuje mezi Charlesem Mingusem a Frankem Zappou, či na eponymním debutu, vydaným pod hlavičkou “popového” projektu Mikea Pattona – Peeping Tom (2006), kde si “střihla” písničku Sucker, jejíž text není určený zrovna pro útlocitné nátury. Filmové fanoušky pak určitě potěší zpráva, že Norah Jones letos ve snímku My Blueberry Nights, který právě dokončuje známý korejský režisér Wong Kar-wai, pronikne také na plátna kin.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2007/02