No Name: K pauze není důvod!
16.11.2005 | Autor: Antonín Šťastný | sekce: publicistika
Vůči slovenské skupině No Name byla česká hudební kritika vždycky silně přezíravá. Na rozdíl od zdejšího publika, které si kapelu “našlo” už před lety, zejména díky neodbytné hitovce Žily. Situace se začíná pomalu měnit až vydáním nového alba Čím to je?!. Důvodem asi není to, že No Name na něm oproti minulosti malinko přitvrdili, ale spíš jde o to, že letošní kolekce jako vždy melodických poprockových písniček působí možná nejdospěleji v celé jejich diskografii. Za soubor pocházející z východoslovenské metropole Košic obvykle mluví především zpěvák Igor Timko; tentokrát mu přizvukoval baskytarista Vilo Gutray.
Co všechno se v No Name událo od vydání minulého alba Slová do tmy na podzim roku 2003?
Timko: Po vydání téhle desky, které se do dneška prodalo skoro 45 000 kusů, jsme měli rozsáhlé česko-slovenské turné, na asi 24 koncertech nás vidělo kolem padesáti tisíc lidí. Jsme tudíž spokojení a užíváme si to naplno...
Na novém albu jsme se rozhodli změnit studio i producenta. Poprvé jsme nenatáčeli doma na Slovensku, ale v Čechách, u Petra Jandy na Propasti, a pod producentským dohledem Martina Gašpara (zakladatel respektované slovenské funkrockové skupiny Made II Mate – pozn. aut.).
V čem se tato změna podle vás nejvíce projevila?
Timko: Martin má trochu jiný přístup a přinesl do kapely novou krev. Kromě toho, že je velice vzdělaný, neboť vystudoval hudební vědu, má i spoustu osobních zahraničních zkušeností, s jazzovým triem Bukake procestoval kus světa... Běžný posluchač velký zvukový rozdíl mezi novou nahrávkou a těmi staršími možná nezaregistruje, ale ten zvuk je určitě o něco hutnější a snad i tvrdší, kytary jsou nabroušenější atd. Výsledkem je podle nás takový přijatelný kompromis mezi tím, aby deska měla šťávu a šlapala, ale zároveň aby ty písničky byly stále hratelné v rádiích. Nijak se netajíme – a nikdy jsme se netajili – tím, že se snažíme strategicky “rozvrhnout síly”, aby se nám dařilo doma i venku (tím myslím samozřejmě v první řadě Česko) a aby naše desky byly jak prodávané, tak dobře hodnocené po umělecké stránce.
Před několika lety byl velký rozdíl mezi tím, co byly ochotny zařadit do běžného denního vysílání české a slovenské rozhlasové stanice – ty slovenské byly daleko progresivnější a otevřenější. Ještě to platí?
Timko: My jsme to nikdy moc nepociťovali, nás bez problémů hrajou už léta i česká rádia. Mně osobně nevadí, když naše věci pravidelně pouštějí i takové usazenější stanice typu Frekvence 1 nebo Radio Impuls – i ty mají svou nezastupitelnou roli, stejně jako nějaké alternativněji zaměřené stanice. Jediná změna oproti době tak před pěti lety je, že dnes už neplatí, že vydavatel bouchne do stolu a “nařídí” tomu kterému rádiu hrát naši písničku. Když se dramaturgům něco nelíbí, nenasadí to, ať je interpretem nebo vydavatelem kdokoliv. Nás tohle ale opravdu nikdy netrápilo.
Nespatřujete ani nějaké rozdíly v tom, jak jste na Slovensku a tady v Čechách přijímáni ze strany jiných než rozhlasových médií či normálního publika?
Gutray: My ne. Vím, že někteří jiní slovenští muzikanti si stěžují na to, že je česká rádia nechtějí hrát – ale my jsme dokázali, že to jde. Jim nedochází, že problém není v nějakém nacionalismu, ale prostě v tom, jestli nějaká písnička je dobrá a jestli ji chce i české publikum.
Jedinou “potíž” v Čechách, respektive na Moravě jsme zažili před časem, když jsme hráli na srazu křesťanské mládeže na Velehradě. Před koncertem nás organizátoři požádali, abychom nehráli Žily, ale to se dá vzhledem k charakteru akce snadno pochopit. I když stejně je to trochu paradoxní: Žily nejsou žádná negativistická či amorální záležitost... Nehledě na to, že naopak píseň Panic a panna jim nevadila. (smích)
Přemýšleli jste někdy o tom, proč vám se průnik na postfederální český trh, na rozdíl od řady slovenských hudebních kolegů, bez problémů povedl?
Gutray: Úplně bez problémů to nebylo. “Dobýt” český trh jsme se pokusili až ve chvíli, kdy jsme měli doma na Slovensku na kontě pět cen “Grammy” a obrovský hit Žily k tomu. Věřili jsme se, že se to podaří – a měli jsme štěstí. Za doby federace bylo vše samozřejmě jednodušší.
Timko: Nám strašně pomohlo taky to, že nás Elán s sebou vzal na české turné, kde nás během deseti koncertů vidělo snad 80 000 diváků. Nicméně ani v tu chvíli jsme ještě v Čechách neměli zdaleka vyhráno. Definitivně jsme to zlomili až v roce 2002. V lednu jsme v Košicích naložili Avii aparaturou a až do konce března jsme projezdili jen za naftu prakticky celé Čechy. Hráli jsme po klubech a kulturácích pro 150 až 300 lidí, ale tenhle způsob propagace se nám obrovsky vyplatil. Když jsme pak přijeli znovu za tři čtvrtě roku, v Praze už jsme měli 3500 lidí, v Ostravě dva a půl tisíce, v Brně 1700...
Gutray: Mimochodem, úplně stejným způsobem – to znamená, že jsme objeli všechna možná malá místa – jsme kdysi postupovali i na Slovensku.
Pořád vystupujete tak často? Vaše frekvence koncertů bývala přímo zničující.
Timko: Namísto dvou stovek koncertů ročně jsme jich loni odehráli už “jen” 143... A letos to bude dokonce pouze stovka, maximálně 110 koncertů – ale hlavně proto, že jsme točili nové album.
Neříkejte mi, že takovéhle tempo není vyčerpávající.
Timko: Vyčerpávající je chlastání po koncertě, takže rozhodně není možné hýřit
po každém vystoupení... (smích) Koncertování nás i naše fanoušky pořád strašně baví, nemáme potřebu dát si třeba roční pauzu. Nehledě na to, že nikdy nemůžeš vědět, jestli se potom budeš moci vrátit tam, kde už jsi byl. Navíc česká a slovenská krajina je tak krásná, že nám vůbec nevadí cestovat. Je to úžasný relax.
Kritika vás často označuje za pokračovatele Elánu a vůbec slovenské popové a rockové scény 80. let. Vadí vám to?
Timko: Vzhledem k tomu, že fungujeme teprve devět let a profesionálně ještě kratší dobu, stále se považujeme za svým způsobem začátečníky a přirovnání k Elánu a jiným legendám nás pochopitelně těší. Pravdou je i to, že jsme vyrůstali na muzice Elánu, Mekyho Žbirky, Teamu, Paľa Habery a dalších a podvědomě nás to asi ovlivnilo. Ale určitě jsme nevznikli se záměrem být novým Elánem či někým jiným. Na druhou stranu bychom se rádi jednou stali podobnou legendou!
Úspěšnost skupiny No Name nepochybně souvisí nejen se schopností sypat z rukávu tzv. rozhlasové hity, ale i s její personální stabilitou, přirozeně danou početnými pokrevními vazbami. Celé dvě třetiny šestičlenné sestavy totiž tvoří sourozenci – bratři Igor (zpěv), Roman (kytara), Dušan (kytara) a Ivan (bicí) Timkovi. Ty doplňují basák Vilo Gutray a klávesový hráč Zoli Šallai. Vztahy v kapele mezi “Timkovci” a zbývajícími členy se však podle Gutraye nijak neliší. “Bratři Timkové spolu vyrůstali a pochopitelně k sobě mají trošičku jiný vztah, nicméně jsme profesionální skupina,
v níž vládne demokracie a o všech věcech rozhodujeme společně. V No Name máme všichni naprosto rovnocenné postavení,” zdůrazňuje.
Co všechno se v No Name událo od vydání minulého alba Slová do tmy na podzim roku 2003?
Timko: Po vydání téhle desky, které se do dneška prodalo skoro 45 000 kusů, jsme měli rozsáhlé česko-slovenské turné, na asi 24 koncertech nás vidělo kolem padesáti tisíc lidí. Jsme tudíž spokojení a užíváme si to naplno...
Na novém albu jsme se rozhodli změnit studio i producenta. Poprvé jsme nenatáčeli doma na Slovensku, ale v Čechách, u Petra Jandy na Propasti, a pod producentským dohledem Martina Gašpara (zakladatel respektované slovenské funkrockové skupiny Made II Mate – pozn. aut.).
V čem se tato změna podle vás nejvíce projevila?
Timko: Martin má trochu jiný přístup a přinesl do kapely novou krev. Kromě toho, že je velice vzdělaný, neboť vystudoval hudební vědu, má i spoustu osobních zahraničních zkušeností, s jazzovým triem Bukake procestoval kus světa... Běžný posluchač velký zvukový rozdíl mezi novou nahrávkou a těmi staršími možná nezaregistruje, ale ten zvuk je určitě o něco hutnější a snad i tvrdší, kytary jsou nabroušenější atd. Výsledkem je podle nás takový přijatelný kompromis mezi tím, aby deska měla šťávu a šlapala, ale zároveň aby ty písničky byly stále hratelné v rádiích. Nijak se netajíme – a nikdy jsme se netajili – tím, že se snažíme strategicky “rozvrhnout síly”, aby se nám dařilo doma i venku (tím myslím samozřejmě v první řadě Česko) a aby naše desky byly jak prodávané, tak dobře hodnocené po umělecké stránce.
Před několika lety byl velký rozdíl mezi tím, co byly ochotny zařadit do běžného denního vysílání české a slovenské rozhlasové stanice – ty slovenské byly daleko progresivnější a otevřenější. Ještě to platí?
Timko: My jsme to nikdy moc nepociťovali, nás bez problémů hrajou už léta i česká rádia. Mně osobně nevadí, když naše věci pravidelně pouštějí i takové usazenější stanice typu Frekvence 1 nebo Radio Impuls – i ty mají svou nezastupitelnou roli, stejně jako nějaké alternativněji zaměřené stanice. Jediná změna oproti době tak před pěti lety je, že dnes už neplatí, že vydavatel bouchne do stolu a “nařídí” tomu kterému rádiu hrát naši písničku. Když se dramaturgům něco nelíbí, nenasadí to, ať je interpretem nebo vydavatelem kdokoliv. Nás tohle ale opravdu nikdy netrápilo.
Nespatřujete ani nějaké rozdíly v tom, jak jste na Slovensku a tady v Čechách přijímáni ze strany jiných než rozhlasových médií či normálního publika?
Gutray: My ne. Vím, že někteří jiní slovenští muzikanti si stěžují na to, že je česká rádia nechtějí hrát – ale my jsme dokázali, že to jde. Jim nedochází, že problém není v nějakém nacionalismu, ale prostě v tom, jestli nějaká písnička je dobrá a jestli ji chce i české publikum.
Jedinou “potíž” v Čechách, respektive na Moravě jsme zažili před časem, když jsme hráli na srazu křesťanské mládeže na Velehradě. Před koncertem nás organizátoři požádali, abychom nehráli Žily, ale to se dá vzhledem k charakteru akce snadno pochopit. I když stejně je to trochu paradoxní: Žily nejsou žádná negativistická či amorální záležitost... Nehledě na to, že naopak píseň Panic a panna jim nevadila. (smích)
Přemýšleli jste někdy o tom, proč vám se průnik na postfederální český trh, na rozdíl od řady slovenských hudebních kolegů, bez problémů povedl?
Gutray: Úplně bez problémů to nebylo. “Dobýt” český trh jsme se pokusili až ve chvíli, kdy jsme měli doma na Slovensku na kontě pět cen “Grammy” a obrovský hit Žily k tomu. Věřili jsme se, že se to podaří – a měli jsme štěstí. Za doby federace bylo vše samozřejmě jednodušší.
Timko: Nám strašně pomohlo taky to, že nás Elán s sebou vzal na české turné, kde nás během deseti koncertů vidělo snad 80 000 diváků. Nicméně ani v tu chvíli jsme ještě v Čechách neměli zdaleka vyhráno. Definitivně jsme to zlomili až v roce 2002. V lednu jsme v Košicích naložili Avii aparaturou a až do konce března jsme projezdili jen za naftu prakticky celé Čechy. Hráli jsme po klubech a kulturácích pro 150 až 300 lidí, ale tenhle způsob propagace se nám obrovsky vyplatil. Když jsme pak přijeli znovu za tři čtvrtě roku, v Praze už jsme měli 3500 lidí, v Ostravě dva a půl tisíce, v Brně 1700...
Gutray: Mimochodem, úplně stejným způsobem – to znamená, že jsme objeli všechna možná malá místa – jsme kdysi postupovali i na Slovensku.
Pořád vystupujete tak často? Vaše frekvence koncertů bývala přímo zničující.
Timko: Namísto dvou stovek koncertů ročně jsme jich loni odehráli už “jen” 143... A letos to bude dokonce pouze stovka, maximálně 110 koncertů – ale hlavně proto, že jsme točili nové album.
Neříkejte mi, že takovéhle tempo není vyčerpávající.
Timko: Vyčerpávající je chlastání po koncertě, takže rozhodně není možné hýřit
po každém vystoupení... (smích) Koncertování nás i naše fanoušky pořád strašně baví, nemáme potřebu dát si třeba roční pauzu. Nehledě na to, že nikdy nemůžeš vědět, jestli se potom budeš moci vrátit tam, kde už jsi byl. Navíc česká a slovenská krajina je tak krásná, že nám vůbec nevadí cestovat. Je to úžasný relax.
Kritika vás často označuje za pokračovatele Elánu a vůbec slovenské popové a rockové scény 80. let. Vadí vám to?
Timko: Vzhledem k tomu, že fungujeme teprve devět let a profesionálně ještě kratší dobu, stále se považujeme za svým způsobem začátečníky a přirovnání k Elánu a jiným legendám nás pochopitelně těší. Pravdou je i to, že jsme vyrůstali na muzice Elánu, Mekyho Žbirky, Teamu, Paľa Habery a dalších a podvědomě nás to asi ovlivnilo. Ale určitě jsme nevznikli se záměrem být novým Elánem či někým jiným. Na druhou stranu bychom se rádi jednou stali podobnou legendou!
Úspěšnost skupiny No Name nepochybně souvisí nejen se schopností sypat z rukávu tzv. rozhlasové hity, ale i s její personální stabilitou, přirozeně danou početnými pokrevními vazbami. Celé dvě třetiny šestičlenné sestavy totiž tvoří sourozenci – bratři Igor (zpěv), Roman (kytara), Dušan (kytara) a Ivan (bicí) Timkovi. Ty doplňují basák Vilo Gutray a klávesový hráč Zoli Šallai. Vztahy v kapele mezi “Timkovci” a zbývajícími členy se však podle Gutraye nijak neliší. “Bratři Timkové spolu vyrůstali a pochopitelně k sobě mají trošičku jiný vztah, nicméně jsme profesionální skupina,
v níž vládne demokracie a o všech věcech rozhodujeme společně. V No Name máme všichni naprosto rovnocenné postavení,” zdůrazňuje.
časopis mGuide 2005/06
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/No-Name-K-pauze-neni-duvod~16~listopad~2005/
Komentáře
&;
