31.7.2007 | Autor: Pavel Uretšlégr | sekce: publicistika
 fotogalerie >> Nine Inch Nails speciál >> pozvánka na koncerty > profil > diskografie > recenze Year Zero


Nine Inch Nails budou v polovině srpna koncertovat po střední Evropě. Na programu budou samostatné koncerty v Praze a Bratislavě i festivalová vystoupení na maďarském Szigetu a rakouském Frequency, kam přijedou představit svou letošní albovou novinku Year Zero. Jaká ale byla jejich starší alba? Možná vám při hledání odpovědi bude nápomocen náš průvodce diskografií.

Pretty Hate Machine (1989)
Píše se rok 1989 a relativně neznámý Trent Reznor vydává se svoji kapelou Nine Inch Nails (NIN) první album Pretty Hate Machine. Za sebou má krátké turné se Skinny Puppy a demo Industrial Nation. Debut plný samplů, kytarových riffů, prvků EBM, ale i melancholie New Wave okamžitě okupuje nezávislé žebřičky. Temné texty s nejednoznačně zařaditelnou hudbou vytvořili hned na začátku kariéry z NIN kultovní těleso. Nejblíže má Pretty Hate Machine k industriálu, ale i to je při bohatosti nahrávky příliš jednoduché zařazení. Na úspěšnosti alba má také lví podíl, jakkoliv je to pro mnoho fanoušků nepřijatelné, slovutná MTV. Deska vyšle do světa tři singly, z nichž dva - Down In It a Head Like A Hole jsou velmi často pouštěny touto hudební stanicí. Důležitostost prvotiny také spočívá v tom, že Pretty Hate Machine otevřelo dveře dalším kapelám hudebního undergroundu. Úspěšnost nahrávky měla za důsledek obecný zájem o elektro scénu a z minoritního žánru jako byl například EBM se doslova přes noc stal módní hit nezávislého hudebního proudu.
Pretty Hate Machine zní i po téměř osmnácti letech v oblasti industriální hudby velmi progresivně. I to dokladuje, jak skvělý kousek Trent Reznor natočil.

The Downward Spiral (1994)
Po velmi úspěšné první desce se Reznor dostal do nezáviděnihodné situace. Naváže na kvalitu Pretty Hate Machine nebo ho další album pošle do hudebního zapomění a z NIN se stane jen další „rychlovka“ hudebního průmyslu? Druhé deska, prubířský kámen každé kapely či interpreta zvládl Reznor a spol. na výbornou. The Downward Spiral dovedlo k dokonalosti materiál z debutového Pretty Hate Machine. Tehdy módní grunge, metal, samply, elektroniku, to vše spojeno poetikou temných, depresivních textů činilo z druhého počinu skupiny jednu z nejlepších nahrávek deváté dekády. The Downward Spiral překročilo samotné hranice industriální hudby a na Trenta Reznora, jakožto na svého inspirátora, začlo odkazovat velké množství hudebních velikánů. Deska The Downward Spiral se zařadila mezi základní hudební milníky konce dvacátého století. Nazývat druhé album NIN biblí tvrdé industriální hudby není vůbec přehnané.

The Fragile (1999)
Dalších pět let nechal Trent Reznor čekat své fanoušky na třetí album. Očekávání většiny, že nová studiová nahrávka přinese jakési pokračování veleúspěšného The Downward Spiral, se naštěstí nevyplnilo. NIN natočili rok před koncem tisíciletí dvojalbum, které je v diskografii skupiny zřejmě nejnáročnejší co do přístupu k posluchačům. Svoji typickou hudební agresi tu Reznor míchá s prvky art-rocku sedmdesátých let a prokousat se takovým dílem nebylo pro věrné fans rozhodně jednoduché. Při poslechu The Fragile jedince zákonitě napadá, že Can nebo King Crimson museli být s Reznorem ve studiu. Křehké dvojalbum zřejmě nastínilo rozdělení příznivců kapely na dva tábory, které posléze dokonalo With Teeh. Jedni spatřovali v desce výrazný umělecký posun skupiny, druzí nemohli rozdýchat přílišný odklon od prvních dvou desek souboru. Každopádně, The Fragile není prvoposlechové album. Síla desky spočívá v její mnohovrstevnosti a určitém konceptuálním záměru Reznora. Po pěti letech v hudebním ústraní se NIN opět podařilo dobít hudební Olymp. Tentokrát, ale trochu jinou cestou.

With Teeth (2005)
Odmlky mezi jednotlivými alby se u Reznora navyšovali a tak zatím poslední deska With Teeh spatřilo světlo světa po šesti letech od The Fragile. Místo hledání nových hudebních světů nabídli NIN tentokrát posluchačům přímočařejší materiál. Pro pravověrné posluchače to byla ale až příliš velká změna původní cesty skupiny. All The Love In The World prostě není Head Like A Hole, což mnozí fanoušci nesli s velkým zklamáním. Přitom i zde platí, že skladby z With Teeth nejsou na první poslech. Z nahrávky jde cítit snaha nalézt nové směřování souboru, které ovšem zůstalo někde napůl cesty. Nový materiál v podobě již zmiňované All The Love In The World nebo The Hans That Feeds se tu mísí s The Line Begins The Blur či Beside You In Time, které připomínají první polovinu devadesátých let a posluchač je tak vhozen do tvůrčí nejistoty samotného Reznora. Říci o With Teeh, že nejslabší v diskografii NIN by bylo asi přehnané, ale v konkurenci zbylých počinů prostě toto album pokulhává.


Galerie: