31.7.2007 | Autor: Josef Rauvolf | sekce: publicistika
 fotogalerie >> Nine Inch Nails speciál >> pozvánka na koncerty > profil > diskografie > recenze Year Zero


Trent Reznor alias Nine Inch Nails si zkrátka nedá pokoje - jen co se zbavil závislosti na různých, legálních i nelegálních látkách, začal nejspíš chodit do posilovny. Možná právě tam, pod tíhou závaží, jej napadla idea nového alba Year Zero. Mohlo to být i v kině nebo v knihovně. A také na ulici nebo nad novinami.

Trent Reznor si vždycky liboval v tématech, která se jej nějakým způsobem dotýkala, ať už to byla jeho rozervaná duše, závislosti nebo rozvrácený svět kolem něj. A zpracovával je způsobem, který nebyl zrovna šetrný - místo aby se pohladil, pofoukal bolístku, nasypal si do ní pepř se solí a přejel ji rozžhavenou rašplí. Nejspíš to ale zabíralo. “V mé hudbě je katarze, exorcismus,” prohlásil kdysi, a měl pravdu. Protože, takové vymítání ďábla, to se jen tak neslyší. Bylo tomu již na jeho debutu Pretty Hate Machine z roku 1989, a je tomu tak i na letošní novince Year Zero. A mimochodem, přestože jeho nahrávky vstřícností vůči posluchačům zrovna neoplývají, prodávaly se všechny jako housky na krámě. A některé ještě líp.

Hlavu plnou myšlenek na sebevraždu

Při pohledu na Reznorův život ovšem syrovost jeho hudby nepřekvapí. Když mu bylo pět, rodiče se rozvedli a tak jej vychovávala babička. V pěti se také začal učit hrát na klavír. Jak se ukázalo, obě události měly mít na jeho další život velký vliv. Přestože se rodiče rozešli v dobrém, a babičku měl Trent hodně rád, něco mu zřejmě chybělo. “Vždycky jsem si připadal krapet jako ztracená existence. Nikam jsem nepatřil. Vlastně přitom nevím proč. Od samého začátku byl můj život trochu nenormální. V podstatě jsem neměl rodinu. A nikdy jsem neměl moc blízké kamarády,” vzpomíná po letech Reznor na okolnosti, jež ho formovaly. Depresí a pocitů zmaru se od těch dob nikdy zcela nezbavil. Pokoušel se o to různě: “Hodně mě brali Pink Floyd a jejich album The Wall. Měl jsem hlavu plnou myšlenek na sebevraždu a byl jsem na tom hodně mizerně. Tak jsem si řekl, že zkusím postavit dvě deprese proti sobě. Zabralo to. Depresivní rozervanost Zdi, vše, čím její protagonista procházel, mi dodala kuráž a zvedla mi náladu.”
Dalším lékem byly myšlenky na odchod z rodného zapadákova. “Tak zoufale jsem se chtěl z Pennsylvanie dostat, že mě nemohlo nic zadržet. Nemohl jsem se dočkat, až odtamtud vypadnu. O to víc mě to motivovalo být v něčem úspěšný.” Tím únikem mohla být hudba. “Od pěti jsem chodil na piáno. Šlo mi to samo. Vědomí, že jsem v něčem dobrý mi pomáhalo zvednout sebevědomí. Vždycky jsem byl hodně stydlivý, ale v muzice ne. Šlo mi to tak dobře, že můj učitel tvrdil, že bych se mohl stát koncertním pianistou. To bylo ale v patnácti to poslední, co by mě zajímalo.” Raději v krámku svého otce týral s podobnými týpky kytary a elektrické piáno, které od něj dostal. I to časem zužitkoval. Jakkoli byl Reznor zmítán depresemi a pocity nezařazenosti, vše, čím se kdy zabýval se mu mělo později hodit. To platí i pro studium počítačů, na něž se zaměřil po střední škole. “Chtěl jsem studovat využití počítačů v muzice, ale po nějaké době mě to přestalo bavit. Vyučovala se tam spíš teorie a ta mě nezajímala.” Reznor dal barům vale a přestěhoval se do Clevelandu, kde začal trávit čas v obchodě s nejnovějšími syntezátory a podobnými hračkami. “Tvrdnul jsem tam od rána do večera a tak mi nabídli, abych tam pracoval. Od deseti do šesti, sedm dní v týdnu. Hodně jsem se tam naučil,” vzpomíná.

Rozervaná a otevřená alba

Pak přišla nabídku pracovat v nahrávacím studiu. Dělal tam skoro zadarmo, ale v noci jsem si mohl točit co jsem chtěl. Majiteli to nevadilo a tak vznikl základ Reznorova debutu Pretty Hate Machine. To už vydal pod jménem Nine Inch Nails, přičemž co se těmi hřebíky dvoustovkami myslí nikdy přesně nevysvětlil. Prý to vypadá hezky jako zkratka. Album se výtečně prodávalo, což Reznora dosti zaskočilo, zpětně se totiž styděl za to, jak moc se na něm obnažil. Časem si ale zvyknul. Od počátku až do současnosti přitom nahrává vše sám, kapelu používá pouze na turné. Má tak vše pod kontrolou. Hlavu si neláme ani s pokusy jeho nahrávky někam zařadit: “Označují nás za industriál, ale to mi moc nesedí. Jsme prostě popová kapela, která používá hodně elektroniky. Snažím se dělat takovou muziku, která by nezněla moc typicky.” Což platí dodnes.
Podobně rozervaná, a otevřená byla i další alba, a také na nich si řešil především vlastní problémy. Ať už to bylo Broken (1992) nebo následující majstrštyk Downward Spiral (1994). O rok později se hudebně sblížil s Davidem Bowiem, který tehdy vydal také pěkně brutální album 1. Outside - některé remixy z něj byly právě Reznorovy. Sám byl ale pěkně v háji - náročné koncertování, chlast, drogy. Dát se do pořádku trvalo docela dlouho, stejně jako byly dlouhé mezery mezi dalšími alby - Fragile přišlo až pět let po Downward Spiral a bylo stejně tak dobré.
Následující With Teeth vyšla po šesti letech, v roce 2005, pak se Reznor pochlapil a novinku vydal hned po dvou letech. A je po Downward Spiral jeho nejlepším albem.
“V Evropě lidi projevují větší zájem o dění ve světě a o různé problémy, zatímco v Americe každý podléhá falešnému pocitu bezpečí a jistoty. Často se ke všemu staví stylem ‘to se mě netýká’. Nevidí žádnou hrozbu, něco je sice špatné, ale však ono se to zase zlepší. Válka jim přijde jako něco strašně vzdáleného. Mám z toho až určitý pocit viny - čím víc se zabývám hudbou, tím menší mám přehled o dění ve světě. Jsem jako v jeskyni. V Americe je ale nemožné cokoliv změnit. Vše je založené na nespravedlivém systému. Je to o penězích, které ovládají vše. Hodně lidí to proto vzdává. Nevím, jak na to reagovat a tak jsem ve studiu a vytvářím si vlastní svět.” Tak tohle prohlásil před lety, dnes by asi mluvil trochu jinak: frustrace z domácího politického vývoje je u Reznora natolik silná, že natočil album, které je vším jen ne schováváním se za pecí.


Zajímavost:
“Tehdy jsem si to neuvědomoval, ale byl to počátek pěkně intenzivního zápasu. Sice jsem chlastal, ale když jsem si dal pár panáků a někdo mi nabídl lajnu kokainu, přilšo mi to jako skvělý nápad. A když jsem po čtyřiadvaceti hodinách sbíral z koberce krystalky, které tam spadly, pořád mi to přišlo jako paráda. Po nějaké době jsem si ale uvědomil, že jsem nad tím vším ztratil kontrolu. A neplatil jsem za to jen tím, že mi bylo druhý den blbě, začínal jsem se nenávidět. A to vedlo k tomu, že jsem do toho zapadal ještě víc, hrabal jsem se v těch svých problémech a řešení jsem přitom odkládal. Až to došlo do stádia, kdy jsem se musel rozhodnout: buďto se dám do pucu anebo zemřu.”


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2007/06