25.7.2002 | Autor: Ondřej Bezr | sekce: publicistika Dodnes si docela přesně vybavuji, kdy jsem jméno ČESTMÍRA HUŇÁTA slyšel poprvé. Bylo to někdy v roce 1986 (nevím přesné datum, zato hodina je téměř jistá - krátce po deváté večerní), když zprávy českého vysílání Hlasu Ameriky informovaly o soudním procesu s aktivisty Jazzové sekce, organizace, jež v 70. a 80. letech sehrála doslova kruciální úlohu ve formování české alternativní hudební scény. Česťa byl jedním z pěti odsouzených (spolu s ním Karel Srp, Vladimír Kouřil, Joska Skalník a Tomáš Křivánek).

Mezi lidmi, stojícími v zákulisí současné nezávislé scény znám jen málo lidí skromnějších, nenápadnějších, ale také pracovitějších a nekompromisnějších. Spolu se svými většinou o generaci mladšími kolegy Česťa coby předseda sdružení Unijazz každoročně pořádá - kromě řady dalších aktivit - tři festivaly, výjimečné vesměs originální dramaturgickou stavbou a nebývale vkusným programem. Všechny patří k nejstarším u nás: Babí léto v psychiatrické léčebně Bohnice se letos bude konat již potřinácté, mezinárodní přehlídka Alternativa oslaví desáté výročí. Stejné kulatiny už má za sebou i festival v Boskovicích. To je hned několik dobrých důvodů si s ´mužem v pozadí´ popovídat.

Většina tvých aktivit je spojena s hudbou. Ty jsi nicméně inženýr... Takže by mě zajímalo, kdy a jak ses k hudbě a práci kolem ní dostal.

Protože jsem se narodil v roce 1950, stejně jako většinu vrstevníků mě ovlivnila šedesátá léta. V době toho obrovského uvolnění jsme byli ve věku, kdy toho člověk pobírá nejvíc - a významnou součástí byla právě muzika. O pár let starší lidi žili ještě Semaforem a dalšími divadly malých forem, lidi jako třeba Vláďa Kouřil nebo bratři Šabachové byli hodně ovlivněni starým rock'n'rollem. Ten já jsem vnímal spíš prostřednictvím různých poutí, kde ho pouštěli u kolotočů, ale i tak to bylo něco naprosto jiného, než co znělo denně z rozhlasu po drátě. To prostě muselo člověka ovlivnit, ať chtěl nebo nechtěl.

Považoval ses za 'hipíka'?

Já na to byl, člověče, asi mladej. Samozřejmě, obdivoval jsem tyhle lidi na Karlově mostě, tu a tam jsem zabrousil do Platýzu, nosil jsem i nějaké ty korálky, ale z domova jsem do Friska neutekl... (smích) Byli jsme spíš takoví 'sváteční hippies'. Nicméně jsme to hodně prožívali a i kvůli těm vlasům jsme nějaké problémy měli...

Vyrůstal jsi na Hanspaulce...

Asi od tří let.

Hrálo to legendární prostředí nějakou roli ve tvém budoucím zaměření?

V šedesátých letech ještě tolik ne. Já chodil na gympl dolů na Leninku (dneska je to Evropská), skoro všichni dnes známí lidé Hanspaulky tam chodili taky, ale většinou byli o něco mladší - Jarda Müller, Ivan Hlas, Petar Introvič, Ondřej Hejma... Všichni jsme se trochu znali, potkávali se, zažívali první zkušenosti s mejdany, ale ještě to nebyla ta vrcholná éra hanspaulské scény. K té jsem se dostal oklikou, protože když začala naplno fungovat, já se zajímal hlavně o věci, které se děly kolem Jazzové sekce. Až posléze jsem se dostal zpátky a prožil si svoje 'hanspaulské období', kdy neexistovalo jediný den nejít do Houtyše... (legendární hanspaulská muzikantská hospoda - pozn. aut.) Ale právě Jazzová sekce měla, myslím, hlavní zásluhu na tom, že se tahle hodně uzavřená scéna začala otevírat. Postupem doby se z ní nicméně stala trochu atrakce.

Naťukl jsi Jazzovou sekci. Ta začala jako skutečně jazzová organizace. V době, kdy jsi do ní vstoupil ty, už se začala přesouvat k rocku a alternativě?

Já tam přišel v období jazzrocku, kdy byl u nás klasický rock hodně přiškrcený, byl v undergroundu, a na normální koncert se vlastně dalo jít jen na jazzrockové kapely na Pražských jazzových dnech, pořádaných Sekcí. To pro nás tehdy byla pecka. Díky tomu jsem se dostal k jazzu a další muzice. Já nikdy nebyl fanda jedné kapely nebo jednoho směru a i své děti jsem se snažil vést k tomu, že by se člověk neměl uzavírat do nějakého ghetta. V tomhle byly Jazzové dny skvělé, protože nabízely široké spektrum žánrů. Ani nevím, jestli to byl dramaturgický záměr lidí, kteří s nimi začali, nebo jestli to přinesla doba. Bylo tu tolik věcí k objevování - nejen v bigbítu a jazzu, ale třeba i v soudobé vážné hudbě, všichni ti Glassové a Reichové, věci, které se bolševik snažil před lidmi 'zatajit'. V tomhle poznávání a rozšiřování obzorů hrály velkou roli taky výjezdy do Polska. Tam jsme se jezdili nadechovat, načerpávat novou energii, poznávat svět - nejen muziku, ale třeba i Formanovy filmy, které tam na rozdíl od nás byly k vidění. Vždycky jsme se tam hrozně opili, takže jsme ty návraty zpátky do té naší šedi ani moc nevnímali... (smích)

Zkoušel jsi někdy sám hrát?

No... nestojí to za řeč... Ale chybělo mi to. Proto jsem se snažil tuhle možnost nabídnout aspoň svým dětem.

Kdy ses z pasivního zájemce o muziku stal aktivním?

Ve stejném okamžiku, kdy jsem se potkal s Jazzovou sekcí.

Jasně, ale spousta lidí byla jen pasivními členy.

Já měl možná to štěstí, že Karel Srp bydlel taky na Hanspaulce a s Vláďou Kouřilem jsem se vídal denně v práci - vždycky jsme si ráno píchli a pak se věnovali práci pro Sekci, která byla pro nás důležitější než něco narýsovat. Cítil jsem tam pro sebe dobré pole působnosti - když už neumím hrát, můžu muzice pomáhat z téhle strany.

Co bylo na činnosti Sekce nejtěžší?

Asi udržet věci pod pokličkou, aby se neproflákly dřív, než to bylo nutné. Nás asi nikoho konspirace nebavila, ale bylo jí zapotřebí. O spoustě věcí jsi v hospodě prostě mluvit nemohl. Pak bylo docela fajn, když se nějaké věci podařilo rozjet tak, že už nešly zastavit.

Byl v činnosti Jazzové sekce vždycky politický podtext?

Ne. Karel Srp se dokonce dlouho zdráhal navázat jakékoli kontakty s undergroundem, chtěl, aby Sekce fungovala v plně zákonných mezích. Ale tlak zvnějšku byl silný a postupem doby se z ní politikum stalo. Vlastně jen proto, že jsme chtěli, aby se i tady hrála hudba, jaká se hraje venku, aby sem jezdily kapely z ciziny, aby vycházely zajímavé knížky.

Co považuješ čistě podle svého vkusu za největší úspěch Jazzové sekce?

Nezastupitelnou roli sehrály určitě Pražské jazzové dny. Byl tam velký prostor pro muzikanty, pro jejich experimenty, stíral se rozdíl mezi amatéry a profesionály, docházelo k setkáním, ke kterým by asi jinak nedošlo.

Hodně důležité ale bylo i to, co se dělo v okruhu 'aktivistů'. Byla to taková škola, která dala spoustě lidí zkušenosti, i když se později začali věnovat něčemu úplně jinému. Získali praxi třeba v pořádání různých akcí nebo ve vydavatelské činnosti a mnozí z nich pak měli jistý náskok po roce 1989. To ovšem samozřejmě v 80. letech nikdo předem netušil a všichni jsme byli připraveni na daleko dlouhodobější rezistenci.

*****

Byl pro tebe příchod spotřební kultury v 90. letech šokující? Přinesl ti nějakou deziluzi?

Já byl hodně naivní a všichni tady v Unijazzu jsme, myslím, podcenili propagaci sebe sama. Pořád jsme měli takovou představu, že to, že někdo dobře pracuje, se ukáže samo od sebe. Neměli jsme - nebo alespoň já osobně jsem neměl - ambici být pod vším, co děláme, podepsaní. To se ukázalo jako chyba, protože kdo do toho šel razantně a při každé příležitosti poukazoval na své zásluhy, jen na tom vydělal.

Narážíš na Bohnice?

Je to jeden z příkladů. My jsme už v září 1990 jako první otevřeli bohnickou léčebnu lidem zvenku, do té doby nikoho ani nenapadlo, že by se v ní mohly konat nějaké kulturní akce. Že posléze mediální 'mezeru' zaplnila mladší akce Mezi ploty ale necítím jako křivdu. Spíš je to důsledek našeho selhání.

V čem vidíš nejpatrnější návaznost Unijazzu na Jazzovou sekci?

Asi v charakteru práce s dobrovolníky. Dodnes se snažíme zatahovat do organizování našich akcí lidi, kteří nejsou profesionály v daném oboru, ale mohou se při nich něco naučit - zhruba třetina se osvědčí, třetina se zúčastňuje hlavně kvůli volné vstupence a třetina selže úplně. Určitě je to složitější než si najmout agenturu, která ošetří třeba pořadatelskou službu na klíč, ale stojí to za to. Snažíme se přivádět lidi k muzice, jaká jim není servírována z rádií a televize - a tím nemyslím zdaleka jenom alternativní hudbu, protože ani Boskovice, ani Bohnice jako alternativní festivaly vnímat nelze. Myslím, že díky tomu začíná fungovat něco, co jsem postrádal tak někdy v polovině 90. let: lidi začínají chodit a jezdit i na hudbu, kterou neznají dopředu a jména kapel jim nic neříkají. Nebojí se riskovat.

Který z hlavních tří festivalů, které Unijazz pořádá, podle tebe nejvíc navazuje na Pražské jazzové dny?

Samozřejmě že v hudebním smyslu se nabízí Alternativa včetně soutěžní Malé Alternativy. Co do vztahu lidí, kteří festival organizují a kteří jej navštěvují, to ale jsou jednoznačně Boskovice - tam tím festivalem všichni opravdu žijí.

Měl jsi za tu porevoluční dobu někdy chuť se na Unijazz vykašlat?

Ne, nikdy. Říkal jsem si, že bych v padesáti složil funkci předsedy a předal ji někomu mladšímu. Už léta jsem tady totiž jenom ouřada a spousta věcí mi uniká. Chtěl bych zase jednou jenom poslouchat muziku a občas do toho těm mladým kafrat. Ze dvou důvodů to ale nejde - a oba souvisejí s penězi. Na jedné straně za sebou Unijazz táhne nějaké dluhy a já nechci odejít, dokud se je nepodaří umořit nebo sehnat nějakého osvíceného partnera, který by nám v téhle situaci pomohl. A za druhé: lidi, které si Unijazz vychovává a kterým bych ho rád předal, postupně stárnou, začínají mít rodiny a Unijazz je neuživí, takže si musejí hledat práci jinde. I když to neznamená, že by odcházeli s nechutí - naopak si často vybírají ve svých lukrativnějších zaměstnáních dovolené, aby mohli na našich akcích dobrovolně pracovat -, ta situace není úplně růžová a dost dobře nevidím, jak z ní ven. Rozhodně nechceme v našich aktivitách jakkoli nadbíhat komerci. Tím bychom zklamali spoustu lidí.

Všechny tři festivaly, které Unijazz pořádá, patří u nás k nejstarším. Jsou dnes takové, jak sis je na začátku plánoval?

Hodně spokojený jsem s Boskovicemi. V Bohnicích nás trochu převálcovaly Mezi ploty a proto bychom se od letoška chtěli vrátit ke komornější atmosféře, jakou měl festival v době svého zrodu. U Alternativy jsou ohromné rezervy, ale všechny souvisejí s financemi. Chtěli bychom, aby se už konečně stala ve svém žánru tím opravdu plně respektovaným evropským festivalem, na což má už několik let našlápnuto. Tam bychom onoho osvíceného partnera potřebovali ze všeho nejvíc. Nerad bych ale taky zapomněl na časopis UNI, jeden z prvních, které po 'totáči' znikly. Ten si dodnes podle mého názoru drží svůj směr a úroveň.

 

Za svou činnost v Jazzové sekci byl Čestmír Huňát odsouzen v památném procesu s touto organizací. O něm a o své vězeňské zkušenosti si přečtete v záříjovém čísle &MusiQ.

 

Psáno pro: &musiQ 2002/08