Muzikus.cz homepage

Nekonečný, bezejmenný: 10 let po Nevermind

9.1.2002 | Autor: Josh Carpenter | sekce: publicistika

Říká se, že Sláva je kosmetickým salonem mrtvých, což se obzvlášt hodí k rokenrolu a mnohým jeho obětem. Jako každý funebrák, jenž si váží sebe sama, sláva vždycky usilovala o to, aby chovala v úctě své význačné klienty a to s velkým úspěchem.


Sláva otřela dusivé zvratky z Jimiho úst, aby zůstal hoden svatořečení kytarovým bohem; sláva diskrétně zastrčila Morrisonova ptáka zpátky do kožených kalhot, dost dlouhých na to, aby byl přeměněn v "Amerického básníka", o čemž vždycky snil; a pochopitelně (a především), sláva vytáhla mrtvého nafouklého Elvise z hajzlu a vynesla ho vzhůru na mnohem vhodnější trůn, aby z něho vládl jako král rokenrolu po všechny časy, amen.


Nicméně uplynulo deset let od doby, kdy Nevermind vylétlo na špičky žebříčků, a sláva se dál nepříjemně vznáší nad Kurtem Cobainem a jeho odkazem s mopem a kbelíkem a marně drhne krvavou louži. Jistě, jak jde o populární hudbu, nic neprodává tak dobře jako smrt, ale každý byznysmen hodný svého umělého úsměvu vám řekne, že umění prodávat je výhradně o prezentaci.


Řekne, jak přesně se člověk chová, když přeměňuje ve hřmícím výstřelu skryté "jdi do hajzlu" Slávě a všem jejím pastem do přitažlivého, prodejného zboží?


Come As You Are


Nevermind, druhý pokus Nirvany, udeřil na regály hudebních obchodů v září 1991 (nebo, jak ho titulovala Kim Gordon "Rok kdy se zlomil punk") ale až v počátečních dnech dalšího roku se album prosadilo jako síla, se kterou je třeba počítat. Říká se, že během prvního týdne roku 1992 regimenty dětí vyzbrojených pěstmi plnými vánočních peněz - a méně významnými alby, jež obdržely jako dárek a hodlaly vyměnit - vzaly útokem americké pokladny jako bouře a ulovily tolik kopií alba s plovoucím děckem na obalu, kolik jen mohly.


Druhý týden trio z pacifického Severozápadu sesadilo tak lehce a neočekávaně Michaela Jacksona z vrcholu žebříčků, až začaly kolovat zvěsti, že nově ustavené zařízení na sledování prodeje SoundScan bylo zmanipulováno nebo jinak pozměněno. Hlasy pochybovačů ale stejně zmlkly, když se album proti všem očekáváním dál prodávalo a prodávalo. V průběhu roku se průměrně prodávalo 100000 kusů Nevermind týdně. To není špatné na kapelu, jejíž zpěvák neměl předchozí rok pořádně kde bydlet.


Navzdory tomu, co dnes mohou hlásat hodnotitelé držící krok s dobou, nešlo předvídat dopad, jaký měl tento titul mít na současnou popovou kulturu. Gramofonové společnosti, manažerské týmy, rozhlasové stanice, společnosti zaměřené na public relations, časopisy a všichni ostatní sledovatelé trendů byli nachytáni na švestkách. Začal zoufalý zápas o zapojení tohoto "nového" fenoménu do hlavního proudu. Rozhlasové stanice, které dříve měly písně Nirvany za "příliš agresivní a deprimující", aby na své vlny dodaly víc ctnosti, brzy začaly kompletně přehodnocovat svoje zaměření, aby se mohly srovnat s tímhle neznámým zvukem.


Objevily se módní vrstvy v časopisech, filmech, zprávách a - bože odpusť nám - popularizace pojmu "grunge" pro každého umělce nevyšňořeného spandexem a gelem na vlasy. A jako grunge, stala se i pouhá zmínka o Seattlu všudypřítomnou pečetí možnosti pro vzbouřené miliony kupující nahrávky. Pokud jste měli flanelovou košili, kytaru a pochybný vztah k vlastní hygieně, měli jste v roce 1992 šanci být osloveni významnou gramofonovou společností. V té době popsal bubeník Dave Grohl Nirvanu a kapely jejího typu jako "reprezentanty dětí, které vám prodají na střední škole trávu." A teď dealeři zjistili, že je čas prodávat.


Ať se vám to líbí nebo ne, Kurt Cobain zjistil, že se veze na vrcholku přílivové vlny. Jen během pár měsíců se ta vlna vzedmula po celé kulturní krajině a změnila populární hudbu tak, jak ji známe. Jenom o něco víc než pár let trvalo, než se ta vlna zřítila a já zjistil, že jsem v putyce a piju s jeho vdovou na zapomnění.


Drain You


Byl chladný bostonský večer. Kurt nebyl mrtev ani rok a jeho vdova, Courtney Love (nebo "Courtney Love-Cobain" jak se v té době podepisovala) byla právě uprostřed svého turné, hrozivě nazvaného Live Through This (Přežij to). Rozhodla se podpořit druhé album Hole navzdory nedávným úmrtím jejího manžela a jejího baskytaristy Kirsten Pfaff. V tisku vždy obhajovala toto pochybné rozhodnutí jako nezbytný krok k vyrovnání se se svou ztrátou a jako reakci na ty, kteří "očekávali, že ze zavře doma, zatáhne závěsy a bude rok brečet." Zpětně se domnívám, že i Courtney by souhlasila s tím, že by jí zatažené závěsy prospěly líp.


Roky se věnovala spousta pozornosti tomu, co by většina lidí od Courtney považovala za téměř "madonnovskou" manipulaci s médii. A ačkoli uznávám, že Courtney vždy oplývala nezadržitelnou energií a že prokázala mistrovství v nové roli hollywoodské celebrity - jakýkoli dojem obchodní vypočítavosti v měsících po Cobainově sebevraždě je hrubě zavádějící. Courtney Love byla mimo.


Turné Live Through This bylo víc než cokoli jiného veřejným nervovým zhroucením a svědkové mu nechyběli. Noc co noc se shromažďovaly davy, kdekoli měli Hole hrát, aby shlédli poutavě patetické představení, které pro ně Courtney ztvární. Někdy byla hádavá a nadávala publiku celý večer. Jindy ukázala kozy. Někdy nesouvisle naříkala nad Kurtovou ztrátou. Jindy mu říkala "neschopnej kretén," co "neudělal ani hovno, aby zůstal s rodinou." Někdy, navzdory všemu, byla show na pokraji úžasné katarze. Jindy zahráli Duran Duran.


Tu noc v Bostonu měla show od všeho trochu. Love se podařilo vysmívat se publiku, obnažit nějaké to prso, lamentovat nad Kurtovým odchodem, mluvit o něm jako o kreténovi, připravit pár skvělých hudebních momentů, a zahrát Duran Duran. Představení bylo porcí se všemi chody a s přídavkem poruchy a disonance. Dav to skousnul. Ostatní členové Hole vypadali nesví, jako kdyby byli těmi nešťastnými řidiči, nucenými přepravit hlučného a agresivního opilce.


Po představení se Courtney - bez kapely a doprovodu - zašila do jedné z těch městských bezejmenných, zpustlých hospod. Místní štamgasti si ani nevšimli jejích krví podlitých očí, když - odbarvená a obscénní - vpadla do dveří. Byla pro ně jen další bezejmennou feťačkou, co si chce tu noc udělat pár zářezů do jater.


Courtney, pořád oblečená v černém hedvábném kimonu, které měla na podiu, přitančila k volnému místu a čekala, až jí někdo zapálí cigaretu. Byla dost pobledlá. Vlasy měla jako blonďatý zamotaný chomáč, se kterými si pořád zuřivě pohrávala jako šílená. První myšlenka, která mě napadla, byla, že jsem tak nějak očekával, že bude větší. Vypadala skoro jako malá holka, usazená vedle mě. Ale na ty oči vás nic nepřipraví - obrovské, modré a nekonečně hluboké. Naklonila se blíž, abych ji slyšel přes Johna Fogertyho, který se valil z jukeboxu.


"Nedělám si srandu," začala svým oblíbeným otupělým nářečím. "Je nerozhodnej jak holka." Zavrtěla narůžovělým prstem pravé ruky, aby lépe naznačila, co chce říct. Mluvila o Trentu Reznorovi, jejím úlovku z posledních měsíců nevázanosti. "Třiadvaceticentimetrový nehty, do prdele!" Tohle odhalení bylo pochopitelně k ničemu. Předpokládám, že není tajemství, že Courtney Love ráda mluví. Hrozně ráda.


Tohle nebylo interview. Courtney právě pronášela rozsudek. Objednávalo se a servírovalo šampaňské. Upřímně řečeno, dost mě překvapilo, že v těchhle stojatých hospodských vodách nabízeli něco solidnějšího než víno na svařáka. Courtney pozvedla sklenku plnou třpytivé tekutiny a očima přeletěla místnost. "Zasranej Boston" ušklíbla se. Všichni čekali. Věděli, že v hlavě jí zraje další jízlivost a čeká, až se dostane ven. A měli pravdu.


"Boston - tohle zatracený město". Začala kázání o místní nezávislé celebritě, žoviální Mary Lou Lord, která podle ní měla před lety nějaké pletky s Kurtem. "Kurva zasraná. Nevím, co si Kurt myslel. Jednou mu ho za dodávkou vykouřila a nemohli jsme se tý děvky zbavit. Šla za námi do Seattlu, víte. Zasraná stopařka. Museli jsme si kvůli tý kurvě pořídit soudní zákaz se s námi stýkat." Bylo jedno, kolik z toho je pravda. Nebyl prostor na námitky. Její oči by tě zaživa upálily, kdyby ses opovážil nesouhlasit.


Ustavičně něco lovila v batůžku, který vypadal jako medvídek. Byl to nekonečný přísun cigaret a předepsaných i těch nepředepsaných léků. Otvírala lahvičku za lahvičkou s pilulkami různých tvarů, velikostí a barev a rozdělovala hýřícím okolo. Pokud jde o prášky, polibky, poplácávání tváří a tisknutí kolen, byla Courtney tu noc velice štědrá. Vcelku to byl vroucí a zábavný večer - kromě pár nepříjemných momentů, kdy se Love skoro zoufale snažila šprýmovat, jako že se vůbec nic neděje. Jednou si všimla, jak ji pozoruji, když se přehrabává v batůžku.


Usmála se a spiklenecky zašeptala: "Chceš vidět Kurta?"


 


A jak to dopadlo? Přečtěte si v tištěné verzi.




Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/01

Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Nekonecny-bezejmenny-10-let-po-Nevermind~09~leden~2002/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.