Neil Young - Ve světě bez koní
20.4.2009 | Autor: Pavel Víšek | sekce: publicistika
Třiašedesátiletý rockový klasik z kanadského Toronta žije v poslední době bez koní. Vystačí si dobře bez jednoho bláznivého - dlouho neodmyslitelné doprovodné skupiny Crazy Horse, i desítek dalších, uzavřených pod kapotou, tedy alespoň těch, které živí benzín a nafta. Novinka Fork In The Road, která vyšla třicátého března totiž představuje koncepční album o ekologických „zelených“ automobilech.
Neil Young nikdy dvakrát nepronášel radikální politické proklamace. Jednu z výjimek představuje album Living With War (2006) s písněmi jako Let's Impeach The President, kterou věnoval Georgi W. Bushovi. Už následující deska Chrome Dreams II (2007), která přinesla několik dříve nevydaných písňových perel z 80. let, naznačila, že se bude věnovat zase více hudbě. Po mocném nástupu Baracka Obamy bylo navíc zjevné, že z Bílého domu zmizí starý republikánský nepřítel, ale to už Neil Young připravoval tematickou desku, připomínající, že je nejenom skvělý muzikant, ale taky velký fanda do techniky. I když jsou to jinak hlavně vláčky (na rozlehlém ranči poblíž San Franciska má dokonce krátkou, ale každopádně opravdovou železniční trať), nezaostávají za nimi ani auta. Na březnové novince Fork In The Road Neil Young vzdává hold Jonathanu Goodwinovi, jenž stojí za projektem Linc Volt, orientovaném na využití ekologických technologií u automobilů. Před časem se totiž v televizi MTV Neil Young doslech o „automobilovém Mesiášovi“, který předělal motor Schwarzeneggerova oblíbeného vozu Chevy Impala 1965 na bio naftu. Neil Young měl tehdy bezmála šest metrů dlouhý Lincoln 1959 a jeho „křižník silnic“ potřeboval v průměru 25 litrů benzínu na sto kilometrů. Po Goodwinově vestavbě hybridního agregátu, u něhož hraje hlavní roli elektromotor, jeho miláček potřebuje pro ujetí stejné vzdálenosti jen 3 litry etanolu. Tolik na vysvětlenou, proč mnohé z deseti písní – třeba Fuel Line, Get Behind The Wheel nebo Off The Road - nijak nezastírají svou motoristickou tematiku.
I když o zamýšleném albu Toast, které chtěl nahrávat se svou služebně nejstarší (ale momentálně stále odpočívající) skupinou Crazy Horse, Neil Young mluvil třeba loni na jaře v rozhovoru pro Rolling Stone, zatím poslední společnou nahrávkou zůstává Greendale z roku 2003. Počin Fork In The Road však vznikl s jeho aktuální koncertní skupinou. Její členy tvoří bez výjimky osvědčení muzikanti z minulých dekád. Některé Youngovy skupiny sice nepřežily více než jednu desku, ale jména hudebníků jsou známá i z řady jiných sólových alb kanadského klasika. Za nestora můžeme počítat Bena Keitha, který střídá hammondky s pedálovou steel-kytarou. Ano, pamětníci mají jasno, slyšet ho poprvé bylo už na legendárním albu Harvest (1972), kde figuruje jako člen countryrockových The Stray Gators. Na výsost šlapající rytmiku tvoří baskytarista Rick Rosas a bubeník Chad Cromwell, jež začínali s Youngovou rhythm'n'bluesovou formací The Bluenotes, jejíž „hlavička“ kvůli kolizi práv vydržela pouze pro This Note's For You (1988). Jinak právě Cromwell s Rosasem patří v Youngově diskografii ze všech hudebníků mezi nejfrekventovanější, což platí hlavně pro alba z poslední dekády od Prairie Wind (2005). Stylové sbory obstarává Neilova manželka Pegi a posledním do party je relativně nejmladší kytarista Anthony Crawford, který dříve, než o sobě dal vědět s countryovými BlackHawk, působil v možná nejobskurnější skupině The Shocking Pinks, která Neila doprovodila pouze na albu Everybody's Rockin' (1983).
Nové album může překvapit především mladší posluchače dobře slyšitelným příklonem k syrovému, stylově hodně bezbřehému rhythm'n'blues. Pro černou hudbu má Young slabost stejně velkou jako pro energický rock a country. Mnozí Neilu Youngovi v posledních letech podsouvají, že se jen stále dokola opakuje, ale zdání klame. Kanaďan totiž na krédo svého alba „rez nikdy nespí“ nezapomíná. Nevěřící Tomáše může snadno přesvědčit poslech některého z mladších, pečlivě připravených CD s nahrávkami dobových koncertů a brzy snad i úvodního dílu retrospektivy Archives, Vol. 1, jehož vydání se kvůli novému albu přesunulo na léto.
Neil Young nikdy dvakrát nepronášel radikální politické proklamace. Jednu z výjimek představuje album Living With War (2006) s písněmi jako Let's Impeach The President, kterou věnoval Georgi W. Bushovi. Už následující deska Chrome Dreams II (2007), která přinesla několik dříve nevydaných písňových perel z 80. let, naznačila, že se bude věnovat zase více hudbě. Po mocném nástupu Baracka Obamy bylo navíc zjevné, že z Bílého domu zmizí starý republikánský nepřítel, ale to už Neil Young připravoval tematickou desku, připomínající, že je nejenom skvělý muzikant, ale taky velký fanda do techniky. I když jsou to jinak hlavně vláčky (na rozlehlém ranči poblíž San Franciska má dokonce krátkou, ale každopádně opravdovou železniční trať), nezaostávají za nimi ani auta. Na březnové novince Fork In The Road Neil Young vzdává hold Jonathanu Goodwinovi, jenž stojí za projektem Linc Volt, orientovaném na využití ekologických technologií u automobilů. Před časem se totiž v televizi MTV Neil Young doslech o „automobilovém Mesiášovi“, který předělal motor Schwarzeneggerova oblíbeného vozu Chevy Impala 1965 na bio naftu. Neil Young měl tehdy bezmála šest metrů dlouhý Lincoln 1959 a jeho „křižník silnic“ potřeboval v průměru 25 litrů benzínu na sto kilometrů. Po Goodwinově vestavbě hybridního agregátu, u něhož hraje hlavní roli elektromotor, jeho miláček potřebuje pro ujetí stejné vzdálenosti jen 3 litry etanolu. Tolik na vysvětlenou, proč mnohé z deseti písní – třeba Fuel Line, Get Behind The Wheel nebo Off The Road - nijak nezastírají svou motoristickou tematiku.
I když o zamýšleném albu Toast, které chtěl nahrávat se svou služebně nejstarší (ale momentálně stále odpočívající) skupinou Crazy Horse, Neil Young mluvil třeba loni na jaře v rozhovoru pro Rolling Stone, zatím poslední společnou nahrávkou zůstává Greendale z roku 2003. Počin Fork In The Road však vznikl s jeho aktuální koncertní skupinou. Její členy tvoří bez výjimky osvědčení muzikanti z minulých dekád. Některé Youngovy skupiny sice nepřežily více než jednu desku, ale jména hudebníků jsou známá i z řady jiných sólových alb kanadského klasika. Za nestora můžeme počítat Bena Keitha, který střídá hammondky s pedálovou steel-kytarou. Ano, pamětníci mají jasno, slyšet ho poprvé bylo už na legendárním albu Harvest (1972), kde figuruje jako člen countryrockových The Stray Gators. Na výsost šlapající rytmiku tvoří baskytarista Rick Rosas a bubeník Chad Cromwell, jež začínali s Youngovou rhythm'n'bluesovou formací The Bluenotes, jejíž „hlavička“ kvůli kolizi práv vydržela pouze pro This Note's For You (1988). Jinak právě Cromwell s Rosasem patří v Youngově diskografii ze všech hudebníků mezi nejfrekventovanější, což platí hlavně pro alba z poslední dekády od Prairie Wind (2005). Stylové sbory obstarává Neilova manželka Pegi a posledním do party je relativně nejmladší kytarista Anthony Crawford, který dříve, než o sobě dal vědět s countryovými BlackHawk, působil v možná nejobskurnější skupině The Shocking Pinks, která Neila doprovodila pouze na albu Everybody's Rockin' (1983).
Nové album může překvapit především mladší posluchače dobře slyšitelným příklonem k syrovému, stylově hodně bezbřehému rhythm'n'blues. Pro černou hudbu má Young slabost stejně velkou jako pro energický rock a country. Mnozí Neilu Youngovi v posledních letech podsouvají, že se jen stále dokola opakuje, ale zdání klame. Kanaďan totiž na krédo svého alba „rez nikdy nespí“ nezapomíná. Nevěřící Tomáše může snadno přesvědčit poslech některého z mladších, pečlivě připravených CD s nahrávkami dobových koncertů a brzy snad i úvodního dílu retrospektivy Archives, Vol. 1, jehož vydání se kvůli novému albu přesunulo na léto.
Zajímavosti:
Neila Younga jsme si nedávno připomněli díky záměru společnosti Levné knihy, která zahájila DVD retrospektivu režiséra Jima Jarmusche surrealistickým westernem Dead Man (1995), k němuž nahrál kongeniální soundtrack, plný syrových improvizací elektrické kytary. Nešlo však o jedinou spolupráci s legendou amerického nezávislého filmu. Stejný režisér připravil rovněž skvělý hudební dokument Year Of The Horse: Neil Young And Crazy Horse Live (1997). Jinak na stříbrném plátně lze rockového veterána zaregistrovat také ve snímku The Last Waltz (1978), jenž natočil Martin Scorsese při velkolepé „rozlučce“ skupiny The Band. Málokdo však ví, že u jiného dokumentu Rust Never Sleeps (1979) je za doprovodu Crazy Horse nejen hlavním aktérem, ale pod pseudonymem Bernard Shakey i režisérem.
Neila Younga jsme si nedávno připomněli díky záměru společnosti Levné knihy, která zahájila DVD retrospektivu režiséra Jima Jarmusche surrealistickým westernem Dead Man (1995), k němuž nahrál kongeniální soundtrack, plný syrových improvizací elektrické kytary. Nešlo však o jedinou spolupráci s legendou amerického nezávislého filmu. Stejný režisér připravil rovněž skvělý hudební dokument Year Of The Horse: Neil Young And Crazy Horse Live (1997). Jinak na stříbrném plátně lze rockového veterána zaregistrovat také ve snímku The Last Waltz (1978), jenž natočil Martin Scorsese při velkolepé „rozlučce“ skupiny The Band. Málokdo však ví, že u jiného dokumentu Rust Never Sleeps (1979) je za doprovodu Crazy Horse nejen hlavním aktérem, ale pod pseudonymem Bernard Shakey i režisérem.
časopis mGuide 2009/04
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Neil-Young-Ve-svete-bez-koni~20~duben~2009/
Komentáře
&;
