Neil Young: Řekni Bushovi ne!
14.8.2006 | Autor: Pavel Víšek | sekce: publicistika
Rockový písničkář Neil Young stál v roce 2004 stranou koncertů Vote For Change, které podporovaly Jima Kerryho jako prezidentského kandidáta za Demokratickou stranu, ale nedávno mnohé vyvedl z míry svým novým albem Living With War, na němž volá k odpovědnosti George Bushe.
Letos jednašedesátiletý rodák z kanadského Toronta měl v šedesátých letech blízko k hippies, ale ve svých písních docela daleko k radikálním proklamacím. Výjimku představuje skladba Ohio, kterou reagoval na smrt čtyř studentů ze Státní univerzity v Kentu, které v květnu 1970 zastřelili během demonstrace, při které hořela budova místní kadetky, členové ohijské národní gardy – leitmotivem nepokojů na univerzitách po celých Státech bylo další kolo Nixonovy politiky ve Vietnamu, když americké jednotky vyrazily do ofenzívy proti základnám Vietkongu v pohraničí “neutrální” Kambodže. V polovině osmdesátých let překvapil svou podporou Ronalda Regana, ale svůj postoj na konci osmé dekády korigoval albem Freedom, na němž mu sekundovali baskytarista Rick Rosas a bubeník Chad Cromwell. Oba hráli už s rhythm’n’bluesovou formací The Bluenotes, vedle rockových Crazy Horse a countryovějších Stray Gators další z Youngových skupin, jež však kvůli kolizi práv na její “hlavičku” fungovala vlastně pouze na albu This Note’s For You. Mimochodem, byla to jediná formace v Youngově dlouhé kariéře, která se mohla pochlubit početnými dechy, které se na na mladších nahrávkách objevují sólově a jen zcela ojediněle.
Po jedenáctém září 2001 si Neil Young na benefičním megakoncertu America: A Tribute To Heroes “vystřihl” u klavíru Lennonovu Imagine, přičemž z umělců budoucí koncertní platformy Vote For Change zde dále zahráli třeba Bruce Springsteen, Dave Matthews nebo Eddie Veder z Pearl Jam. To zmiňuji proto, že někteří tuto akci mylně chápou jako vyjádření “podpory prezidentu Bushovi”, stejně jako Youngovu píseň Let’s Roll z alba Are You Passionate? (2002), kterou však jen složil poklonu cestujícím letu číslo 93, kteří se jako jediní muslimským teroristům přímo postavili. Prezidentské volby v roce 2004 považovali mnozí za nejdůležitější v moderní době a kapely na turné Vote For Change na podporu Johna Kerryho mělo šestatřicet štací, které teritoriálně cílily na státy jako Pensylvánie, Ohio či Florida, kde byly šance obou kandidátů vyrovnané. “Potřebujeme vládu, která bude více naslouchat potřebám všech občanů, provádět prozíravější zahraniční politiku a bude ohleduplnější k životnímu prostředí,” řekl tehdy Bruce Springsteen, který se politice do té doby vyhýbal. Koncertů se kromě zmiňovaných dále zúčastnili třeba R.E.M., James Taylor, Jackson Browne nebo někdejší frontman Creedence Clearwater Revival – John Fogerty. Neil Young tehdy na změny v americké společnosti reagoval jen velmi sofistikovaně albem Greendale, podle vlastních slov “hudebním románem” o rodině Greenů, který kritika poměřovala se Springsteenovou deskou The Ghost Of Tom Joad na motivy Steinbeckových Hroznů hněvu. A jen pro úplnost, spekulace, zda Neil Young volil Kerryho nebo Bushe, jsou bezpředmětné, protože v Kalifornii žije přes čtyřicet let, ale s kanadským pasem, bez amerického občanství.
Loni Young natočil pohodové, countryrockové album Prairie Wind, po němž by neznalí mohli očekávat už jen další vyrovnané nahrávky, ale kréda o rzi, co nikdy nespí, z názvu albového milníku Rust Never Sleeps byl Kanaďan vždycky pamětliv. Možná byla poslední kapkou sílící kritika války v Iráku, možná chaos v New Orleans po hurikánu Katrina (tomu by odpovídala “indicie” níže), ale každopádně se po sedmi měsících diskografie rozrostla o novinku Living With War, jejíž poselství lze shrnout do názvu jedné z devíti původních písní – Let’s Impeach The President (ta cituje právě tradicionál The City Of New Orleans). Devět písní nahráli Young & spol. během šesti dnů, přičemž poslední čtyři skladby dopisoval jejich autor před první studiovou frekvencí. I to napovídá, že kolekce, vyvolávající ducha svobodné Ameriky, je syrová, ale strhává nakažlivou atmosférou i zaujetím. O sólech, jež se mohou poměřovat s těmi nejlepšími z klasických alb s Crazy Horse, Neil Young v měsíčníku Rolling Stone lakonicky poznamenal: “kytara hrála sama”. Do studia si kromě rytmiky Rosas-Cromwell přizval trumpetistu Tommyho Braye (všichni se znají mj. z časů alba This Note’s For You). Jeho trubka zaznívá jen tu a tam, ale má sílu, s níž by bořila zdi starozákonního Jericha a mimořádně zajímavou zvukovou barvu vytváří v unionech se zkreslenou kytarou. Living With War oživuje náladu šedesátých let, Phila Ochse a Boba Dylana, k němuž se Young mimo jiné hlásí ve Flags Of Freedom nejen v textu, ale i reminiscencí na jeho Chimes Of Freedom. Celkové poselství umocňuje ještě pěvecký sbor 100 Voices, který exceluje v závěrečné vlastenecké písni America The Beautiful, stejné, kterou Willie Nelson uzavíral před pěti lety benefici obětem jedenáctého září. Nové nahrávky Neila Younga, Bruce Springsteena, ale trochu překvapivě i Paula Simona dále vybarvují lakmusový papírek o náladách americké společnosti.
Zajímavosti:
Vrtá vám hlavou, proč prezident George W. Bush leží od svého prvního funkčního období tolika Američanům v žaludku? Trochu jasnější vám bude kontroverzně přijímaný mandát v pořadí třiačtyřicátého prezidenta USA po shlédnutí krátkého filmového dokumentu We Wuz Robbed (Vokradli nás), který pro unikátní povídkový film Ten Minutes Older: The Trumpet (Dalších deset minut) natočil nezávislý režisér Spike Lee (tento “majstrštyk” u nás na DVD nejprve vyšel jako časopisecká příloha, kterou letos následovala samostatná edice). O co šlo?! V prezidentských volbách v roce 2000 rozhodovaly hlasy voličů z Floridy, jejich přepočítáváním se Bushův náskok před protikandidátem za Demokratickou stranu Alem Gorem stále zmenšoval, až celou causu zarazil Nejvyšší soud Spojených států, to však rozdíl mezi kandidáty činil pouhých sto padesát čtyři hlasů. Nemálo voličů považovalo tehdy výsledek voleb za zmanipulovaný.
Letos jednašedesátiletý rodák z kanadského Toronta měl v šedesátých letech blízko k hippies, ale ve svých písních docela daleko k radikálním proklamacím. Výjimku představuje skladba Ohio, kterou reagoval na smrt čtyř studentů ze Státní univerzity v Kentu, které v květnu 1970 zastřelili během demonstrace, při které hořela budova místní kadetky, členové ohijské národní gardy – leitmotivem nepokojů na univerzitách po celých Státech bylo další kolo Nixonovy politiky ve Vietnamu, když americké jednotky vyrazily do ofenzívy proti základnám Vietkongu v pohraničí “neutrální” Kambodže. V polovině osmdesátých let překvapil svou podporou Ronalda Regana, ale svůj postoj na konci osmé dekády korigoval albem Freedom, na němž mu sekundovali baskytarista Rick Rosas a bubeník Chad Cromwell. Oba hráli už s rhythm’n’bluesovou formací The Bluenotes, vedle rockových Crazy Horse a countryovějších Stray Gators další z Youngových skupin, jež však kvůli kolizi práv na její “hlavičku” fungovala vlastně pouze na albu This Note’s For You. Mimochodem, byla to jediná formace v Youngově dlouhé kariéře, která se mohla pochlubit početnými dechy, které se na na mladších nahrávkách objevují sólově a jen zcela ojediněle.
Po jedenáctém září 2001 si Neil Young na benefičním megakoncertu America: A Tribute To Heroes “vystřihl” u klavíru Lennonovu Imagine, přičemž z umělců budoucí koncertní platformy Vote For Change zde dále zahráli třeba Bruce Springsteen, Dave Matthews nebo Eddie Veder z Pearl Jam. To zmiňuji proto, že někteří tuto akci mylně chápou jako vyjádření “podpory prezidentu Bushovi”, stejně jako Youngovu píseň Let’s Roll z alba Are You Passionate? (2002), kterou však jen složil poklonu cestujícím letu číslo 93, kteří se jako jediní muslimským teroristům přímo postavili. Prezidentské volby v roce 2004 považovali mnozí za nejdůležitější v moderní době a kapely na turné Vote For Change na podporu Johna Kerryho mělo šestatřicet štací, které teritoriálně cílily na státy jako Pensylvánie, Ohio či Florida, kde byly šance obou kandidátů vyrovnané. “Potřebujeme vládu, která bude více naslouchat potřebám všech občanů, provádět prozíravější zahraniční politiku a bude ohleduplnější k životnímu prostředí,” řekl tehdy Bruce Springsteen, který se politice do té doby vyhýbal. Koncertů se kromě zmiňovaných dále zúčastnili třeba R.E.M., James Taylor, Jackson Browne nebo někdejší frontman Creedence Clearwater Revival – John Fogerty. Neil Young tehdy na změny v americké společnosti reagoval jen velmi sofistikovaně albem Greendale, podle vlastních slov “hudebním románem” o rodině Greenů, který kritika poměřovala se Springsteenovou deskou The Ghost Of Tom Joad na motivy Steinbeckových Hroznů hněvu. A jen pro úplnost, spekulace, zda Neil Young volil Kerryho nebo Bushe, jsou bezpředmětné, protože v Kalifornii žije přes čtyřicet let, ale s kanadským pasem, bez amerického občanství.
Loni Young natočil pohodové, countryrockové album Prairie Wind, po němž by neznalí mohli očekávat už jen další vyrovnané nahrávky, ale kréda o rzi, co nikdy nespí, z názvu albového milníku Rust Never Sleeps byl Kanaďan vždycky pamětliv. Možná byla poslední kapkou sílící kritika války v Iráku, možná chaos v New Orleans po hurikánu Katrina (tomu by odpovídala “indicie” níže), ale každopádně se po sedmi měsících diskografie rozrostla o novinku Living With War, jejíž poselství lze shrnout do názvu jedné z devíti původních písní – Let’s Impeach The President (ta cituje právě tradicionál The City Of New Orleans). Devět písní nahráli Young & spol. během šesti dnů, přičemž poslední čtyři skladby dopisoval jejich autor před první studiovou frekvencí. I to napovídá, že kolekce, vyvolávající ducha svobodné Ameriky, je syrová, ale strhává nakažlivou atmosférou i zaujetím. O sólech, jež se mohou poměřovat s těmi nejlepšími z klasických alb s Crazy Horse, Neil Young v měsíčníku Rolling Stone lakonicky poznamenal: “kytara hrála sama”. Do studia si kromě rytmiky Rosas-Cromwell přizval trumpetistu Tommyho Braye (všichni se znají mj. z časů alba This Note’s For You). Jeho trubka zaznívá jen tu a tam, ale má sílu, s níž by bořila zdi starozákonního Jericha a mimořádně zajímavou zvukovou barvu vytváří v unionech se zkreslenou kytarou. Living With War oživuje náladu šedesátých let, Phila Ochse a Boba Dylana, k němuž se Young mimo jiné hlásí ve Flags Of Freedom nejen v textu, ale i reminiscencí na jeho Chimes Of Freedom. Celkové poselství umocňuje ještě pěvecký sbor 100 Voices, který exceluje v závěrečné vlastenecké písni America The Beautiful, stejné, kterou Willie Nelson uzavíral před pěti lety benefici obětem jedenáctého září. Nové nahrávky Neila Younga, Bruce Springsteena, ale trochu překvapivě i Paula Simona dále vybarvují lakmusový papírek o náladách americké společnosti.
Zajímavosti:
Vrtá vám hlavou, proč prezident George W. Bush leží od svého prvního funkčního období tolika Američanům v žaludku? Trochu jasnější vám bude kontroverzně přijímaný mandát v pořadí třiačtyřicátého prezidenta USA po shlédnutí krátkého filmového dokumentu We Wuz Robbed (Vokradli nás), který pro unikátní povídkový film Ten Minutes Older: The Trumpet (Dalších deset minut) natočil nezávislý režisér Spike Lee (tento “majstrštyk” u nás na DVD nejprve vyšel jako časopisecká příloha, kterou letos následovala samostatná edice). O co šlo?! V prezidentských volbách v roce 2000 rozhodovaly hlasy voličů z Floridy, jejich přepočítáváním se Bushův náskok před protikandidátem za Demokratickou stranu Alem Gorem stále zmenšoval, až celou causu zarazil Nejvyšší soud Spojených států, to však rozdíl mezi kandidáty činil pouhých sto padesát čtyři hlasů. Nemálo voličů považovalo tehdy výsledek voleb za zmanipulovaný.
časopis mGuide 2006/06
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Neil-Young-Rekni-Bushovi-ne~14~srpen~2006/
