28.3.2008 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: publicistika
 fotogalerie Stále živoucí kapela rockového dějepisu – tak by se dala charakterizovat britská hardrocková čtveřice Nazareth. Na scéně působí od roku 1968, a byť jsou dějiny bigbítu vydlážděny jejími hity, které už dávno stačily inspirovat řadu věhlasných následovníků, zůstávají Nazareth pulzujícím a funkčním organismem. Aktuálně vyslali do světa zbrusu nové album The Newz s nímž vyrážejí i na masivní „čtyřicátnické“ narozeninové turné. Více k tomu všemu prozradil v rozhovoru jedenašedesátiletý frontman Dan McCafferty.

Po pravdě řečeno, s vydáním nového studiového alba jste si dali poměrně načas. Od vaší poslední desky Boogaloo uplynulo už rovných deset let, proč tak dlouhá pauza?
Částečně to bylo dílem nahrávací společnosti. Nijak zvlášť se nehrnula do toho, abychom něco nového natočili a vydali, možná v tom byly určité obavy, jak by se nová deska prodávala a podobně. Ale pak se to najednou zlomilo, zrodila se myšlenka přece jen se pustit do nového alba. Dostali jsme tuhle nabídku, řekli – fajn, pojďme do toho a pustili se do novinky.

Kdy a kde nová deska The Newz vznikala?
Pokud se týká přímo nahrávání, to probíhalo ve Švýcarsku. Šli jsme ale už do studia s určitým připraveným materiálem, s nachystanými písničkami a ve studiu jim dávali výslednou podobu. Obrovský přínos pro nás měl náš producent Yann Rouiller. Náramně jsme si padli do oka, skvěle jsme si rozuměli a to se všechno pochopitelně promítlo do práce ve studiu a její atmosféry.

Jak jste se vlastně s producentam Yannem Rouillerem dali dohromady? Přece jenom ve svých sedmadvaceti letech patří k trošku jiné generaci než členové Nazareth. Jak to tedy proběhlo?
Opravdu jsme tu a tam narazili na hlasy, které se okolo nás ozývaly, a které tvrdily, že to není moc dobrý nápad, vybrat si pro nás tak mladého producenta, že to nebude fungovat. Ale ukázalo se něco odlišného. Nám všem připadal Yann od počátku naprosto v pohodě, je to velmi příjemný chlapík. Navíc, měl ohromnou chuť pustit se do práce s nějakou rockovou kapelou, byl do toho velice zapálený a tak spolupráce optimálně fungovala na obou stranách.

Jaký má vlastně Yann vztah k vašim starším skladbám? Řada dnes už klasických hitů Nazareth vznikla ještě předtím, než se vůbec narodil.
Hudba je hudba a rockové písničky jsou rockové písničky. Tady fakt nemá cenu cokoliv řešit, tady čas nehraje roli a myslím, že právě tak to Yann vnímá, takže s tím nebyl vůbec žádný problém.

Na konci vaší nové desky The Newz poté co odezní několik minut ticha, se ozve taková prazvláštní burleskní duchařská píseň, oč vlastně jde a jak tahle skladbička vznikla?
Tahle věc? Tu nelze brát nijak vážně. Je to jenom taková srandička, vtípek. Album skončí, uběhne ještě dalších pět minut a najednou tohle překvapení. Je to fórek ryze pro zábavu.

Vaše nová deska vyšla u příležitosti 40. výročí vzniku Nazareth a k tomuhle jubileu se vydáváte také na koncertní turné. Jak bude vypadat?
Protože je to turné k našim čtyřicátinám, snažili jsme se postavit jeho setlist jako průřez tím, co jsme po těch čtyřicet let dělali. A nebyla jednoduchá věc takový program vybrat a sestavit. Musím přiznat, že nám to zabralo spoustu času. Pokud se týče nové desky The Newz, z té budeme hrát celkem čtyři věci. A pak tam samozřejmě nebudou chybět věci ze starých desek, které tam prostě být musejí. Namátkou třeba Dream On, Bad Bad Boy, Morning Dew a další a další. Ale fakt, jak říkám, nebyla snadná věc vybrat písničky tak, aby byli spokojeni všichni, takže se tímto současně omlouvám těm, co tam tu svojí oblíbenou nenajdou, protože jich máme fakt hodně.

Podle jakého klíče a jakým způsobem jste vlastně písničky vybírali?
Snažili jsme se, aby v průběhu večera byla zastoupena prakticky každá naše deska. Ale hlavní kritérium bylo v tom, co se nejvíc líbí lidem, co se nejvíc líbí našim fanouškům. Chceme jim naservírovat program tak, aby se cítili co nejvíc v pohodě, co nejvíc spokojení. Tak v tom je ten klíč.

Když už jsme se dostali k rekapitulování, dokázal bys říct, které období v průběhu čtyřicetileté existence Nazareth bylo to úplně nejšťastnější?
Víš co, na to se nedá tak jednoznačně odpovědět. To je moc těžká otázka. Osobně můžu prohlásit, že všechny roky, co jsem prožil s Nazareth považuji za šťastné. A nebo bych to řekl ještě trochu jinak, po všechny ty roky, co jsem prožil s Nazareth jsem měl štěstí, a proto jsou to roky šťastné.

Od úmrtí vašeho někdejšího bubeníka Darrella Sweeta máte v kapele rodinný rytmický tandem, v němž na bicí hraje Lee Agnew, syn basisty Peta Agnewa. Jak to funguje třeba dejme tomu takhle na turné, musí se Lee chovat jako slušný a spořádaný syn a poslouchat otce?
Proboha, to ne, tak to fakt není. Samozřejmě mezi sebou mají vztah otce a syna, ale uvnitř kapely to tak nefunguje. Lee je rovnocenný člen kapely jako každý ostatní a taky se podle toho chová. A tak to má v kapele být.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2008/04