1.4.2003 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: publicistika "Když jsme album natočili, sedli si a poslechli si ho prvně ve studiu, napadlo mě - tohle bude něco. To je vynikající album. Proč se ale pořád a pořád prodává, nevím. Asi se trefilo do správné doby. Zdá se, že všichni čekali, že právě tohle album někdo udělá," prohlásil Rick Wright v roce 1988, tedy plných patnáct let po vydání legendárního alba Pink Floyd a jednoho z nejslavnějších alb rockové historie vůbec - Dark Side Of The Moon.


Právě v roce 1988 Dark Side Of The Moon po neuvěřitelných sedmi stech šestatřiceti týdnech opustilo žebříček Billboardu, když jeho celkový prodej přesáhl čtyřiadvacet miliónů výlisků. Ani to ovšem neznamenalo, že by zájem o desku utichl. Když Pink Floyd na svém turné v roce 1993 znovu nastudovali celé koncepční album Dark Side Of The Moon, uvedli ho živě a zaznamenali i na koncertní dvojalbum Pulse, bylo jeho původní studiové verze prodáno už více než osmadvacet milionů výlisků. V roce 2003, kdy Dark Side Of The Moon slaví své třicetiny, vrací se do prodeje v nové reedici s mírně poupraveným obalem a zvukově pročištěno s využitím nejsoučasnějších technologií.
V čem tkví neuvěřitelná síla a přitažlivost nadčasové desky, kterou přijímá za svou už druhá, možná i třetí generace posluchačů? Co provázelo zrod alba Dark Side Of The Moon a co mu zajistilo už tolikrát potvrzenou nesmrtelnost? Nick Mason o tom soudí: "Určitě je to celá řada různých příčin, mezi které patří deska sama a to, co je na ní. Byla to ta pravá deska v pravý čas a vytvořila svou hybnou sílu, protože byla v žebříčcích tak dlouho, že si lidé začínali myslet, že tam bude už jenom chvíli. Nikdy jsme nepodlehli mylnému zdání, že je to nejlepší album, jaké kdy vzniklo. Myslím si, že je to velmi dobré album a jsem na ně pyšný. Ale jsou tu i další desky, které by si zasloužily stejnou délku popularity."



Z pódia do studia

"Dark Side bylo první album," říká David Gilmour, "na němž muzika, texty a vizuální provedení byly jeden celek. Myslím, že to byl do značné míry explozivní úspěch této desky, který nás dostal nahoru."

Ústředními tématy alba jsou lidské neštěstí, tragédie, frustrace a stresy, negativní tlaky a vlivy, které přivádějí člověka na pokraj šílenství. Za úvahami nad všemi ne zrovna radostnými záležitostmi lze vystopovat i osobní osudy někdejší ústřední osobnosti Pink Floyd, kytaristy Syda Barretta, ale i Rogera Waterse, který právě v tomto období roli ústřední osobnosti čím dál tím více přebíral.
Svým způsobem tak začalo spojování prvků ze skutečného Barrettova a Watersova životopisu, z něhož postupně začala vyvstávat silueta Pinka, tedy základní postavy vrcholného floydovského opusu The Wall. Kupříkladu už tady, ve skladbě Us And Them, hovořil Waters o cynismu generálů, kteří si na mapách hrají svou válečnou hru, posunují linii sem a tam bez ohledu na to, že tak píší tragický osud jiných lidí. Osud, jaký potkal Watersova otce v průběhu druhé světové války, kdy padl při takticky nesmyslném a naprosto nepromyšleném útoku.
Obsahová a myšlenková náplň alba Dark Side Of The Moon vznikala na dlouhých celonočních diskuzích Rogera Waterse a Nicka Masona, při kterých si vyjasňovali a konkretizovali negativní tlaky působící na lidské bytosti, tedy základní témata, na která poté začal Waters psát texty. Název desce dal ústřední slogan písně Brain Damage, kterou Roger Waters složil už v průběhu nahrávání alba Meddle. Postupně se tedy vyjasnila jak koncepce alba, tak základní podoba a schémata jednotlivých skladeb.
Pink Floyd ovšem zvolili opačný systém, než jaký býval povětšinou používán. Než dali jednotlivým skladbám studiovou podobu, celý materiál testovali živě, koncertně. Nick Mason k tomu dodává: "Byl to zatraceně dobrý způsob, jak desku a natočit. Člověk se s písněmi skutečně dobře seznámil a zjistil, co potřebují. I pro posluchače bylo zajímavé sledovat, jak se hudba vyvíjela, když jí slyšeli čtyřikrát a pokaždé byla trochu jiná."

Koncetrtní program Dark Side Of The Moon měl svou premiéru 17. února 1972 v londýnském divadle Rainbow. Publicista Derek Jewell o něm na stránkách The Sunday Times napsal: "Vypadá to jako peklo. Výpravě dominují tři stříbrné osvětlovací věže, které na scénu přerušovaně vrhají děsivé rudé, zelené a modré světlo. V oslepujících záblescích se snáší a rozplývá kouřový opar. Ostré bílé světlo způsobuje, že tváře hudebníků jsou jako křída. A přesto srdcem této působivé multimediální kombinace zůstává neskutečný cit pro melancholii naší doby."


Zbytek článku si přečtěte v dubnovém Rock&Popu.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2003/04