Na úvod trocha politického školení

Heslo: Olof Palme * 1927, švédský levicový politik činný v mírovém hnutí, zavražděný v březnu 1986. Rok po jeho úmrtí se na jeho počest uskutečnily tzv. mírové pochody Olofa Palmeho, které proťaly Evropu a demonstraci zajisté ušlechtilých mírových myšlenek tu a tam propojily s kulturními akcemi.

Dovolme si ten luxus a řekněme si, že v podstatě už o nic nešlo. V červnu 1987 podepsal SSSR a USA smlouvu o raketách středního doletu, která stanovila Evropu až po Ural za místo jim zapovězené. Jednalo se o další krok na cestě východního bloku do pekel, neboť "Gorbačov vycouval ze studené války v podstatě za podmínek, jež stanovil Západ." (Durman, Útěk od praporů, Praha 1998, s. 352) Pochody tedy byly spíše pietní připomínkou zavražděného politika a jejich hlavní heslo - za střední Evropu bez jaderných zbraní - přicházelo s křížkem po funuse. Snad právě proto se k akci připojily i země východního bloku, které jinak měly v té věci díky rozmístění sovětských raket SS-20 na svých územích hroudu másla na hlavě.

Konec politického školení

Mírový koncert Olofa Palmeho, který se uskutečnil 15. září 1987 v Plzni - Lochotíně, je vděčnou historkou k ilustraci hovadskosti posledních let bolševického režimu. Má typické rysy své doby. Vzorně vyvážené tragické i komické prvky. S odstupem času jej navíc můžeme považovat za jeden za jeden ze zlomových momentů v proudu času a událostí, alespoň v historii české populární hudby. A také se na něj nabaluje předivo legend, které v jeho případě možná plní funkci pikantního koření, zároveň však zahalují pravý obraz událostí.

Ve stručnosti si předestřeme to důležité. V lochotínském amfiteátru byl ten den poprvé v Československu slyšet punkrock ze západní Evropy. Po mnoha letech byla v Československu na programu oficiální akce skupina z 'prohnilého Západu', která nebyla sto let za zenitem nebo naprostou diskotékovou šmírou. Surrealistická kombinace punk'n'rollerů Die Toten Hosen a především již tehdy kultovních (tu a tam i v ČSSR) Einstürzende Neubauten s nejprofláklejšími jmény domácí pop music na jednom místě pak vytvořila podhoubí pro happening, v němž hlavní roli sehrály zásahové jednotky policie. Výsledek: demonstrace tuposti režimu v přímém přenosu, mezinárodní ostuda. My se jí pokusíme zrekonstruovat co nejpřesněji.

Většina protagonistů se tři dni před kritickým datem sešla na jedné ze západoněmeckých zastávek pochodů. Společensko - politické zaštítění akce dávalo najevo, že není vnímána jako tuctová (do města ten den přibyl východoněmecký stranický boss Erich Honecker, zřejmě v rámci svých pravidelných turné za úvěry pro chřadnoucí NDR). Myšlenku mezinárodní spolupráce podtrhávalo i obsazení open-airu: budiž řečeno, že nebylo o nic míň obskurní, než to plzeňské. Považte: za východní blok nastupovali českoslovenští Stromboli, v té době pravděpodobně nejlepší vývozní artikl oficiální rockové scény a především sovětský Karel Gott v sukních Alla Pugačeva (která si dle svědectví Báry Basikové v Gramorevue 1/88 dost nedůvěryhodně hrála na rockerku). Za NSR nastoupil oblíbený mainstreamový rocker Udo Lindenberg, Die Toten Hosen, Einstürzende Neubauten, údajně skvělá Nina Hagen a další. O dva dni později se kavalkáda, ochuzená o moskevskou režimní pěnici, Lindenberga a Ninu Hagen vypravila přes Železnou Rudu, aby v Klatovech (v Centrálu nebo v Beránku?) nabrala síly pro den D.

Abychom se ukázali co pozorní hostitelé, bylo třeba udělat z amfiteátru v Plzni - Lochotíně důstojné místo konání společensky vysoce hodnocené akce. Řadě studentů místních středních škol z toho resultovala vítaná příležitost dostat se na koncert, díky jménům ze Západu velmi přitažlivý, zadarmo (dobová svědectví se zmiňují o obrovském očekávání tak štědré dávky zapovězeného ovoce; míra podezřívavosti vůči křiváckému režimu byla ovšem taková, že řada zájemců se raději trmácela do Budapešti na Petera Gabriela, i když je 'Skopčáci' zajímali víc). Řeknu vám: očistit areál od pozůstatků po návštěvnících Filmového festivalu pracujících, Porty a dalších letních ejchuchů v amfiteátru pořádaných ukázala se velmi odpornou řeholí. Nicméně, úspora 35 Kčs - vstupenka musela být dotována, na 30 Kčs tehdy přišel koncert významné domácí rockové kapely - hrála taky svou roli.

A tak jsme se v úterý 15. září 1987 ve čtyři odpoledne sešli před amfiteátrem; najatý svazácký pohůnek obhlédl rotu uklízečů, znaleckým okem zjistil, že se od víkendu nejméně zpateronásobila a pronesl památnou větu "Kdo nebyl uklízet, ať si sáhne do svědomí a jdeme." Tak jsme šli.

III. Akce

Myslím, že kapacitu lochotínského kulturního stánku nikdo nikdy přesně nespočetl. Ten den se v něm sešlo údajně 10 - 13 000 lidí a dle dochovaného videozáznamu, který v naší rekonstrukci sehraje podstatnou roli, byl zaplněn cca ze tří čtvrtin. Díky zaštítění akce oficiálními orgány a pestré směsi účinkujících se v něm sešla neméně divoká kombinace diváků: spořádané rodiny škodováků s dítkami lačnými barda z filmu Discopříběh, rok předtím v Plzni natáčeného (o tom bych vám taky mohl vyprávět...), máničky z nejlepších západočeských chovů a pro nás nezkušené hochy exoticky vyhlížející delegace punks z tu- i cizozemska. Plus nenápadní mužové ve funkcích pozorovatelů dění a množství uniformovaných ramen zákona za plotem, tradiční stafáž jen trochu rizikových kulturních povyražení.

Pro forma si řekněme, že soupiska účinkujících před začátkem koncertu doznala změn: vypadl Miroslav Žbirka a místní kotlíci COP. A dodejme, že koncert byl 'lihuprostý'.

Úderem páté vstoupil na pódium Jožka Zeman, vyhlášený moderatizátor podobných juchanic. Jeho úvodní výkřik "Máte rádi muziku? Máte rádi rockovou muziku? Máte rádi dobrou rockovou muziku?" lze vzhledem k line-upu koncertu vnímat jako mírně slabomyslný, ale tehdy patřilo k dobrému tónu vytvářet iluzi, že rocková hudba v Čechách má podporu a pochopení. Na úvod si svou dvacetiminutovku odehrála místní, svorně odzívaná bluegrassová partička H.R.B.

"Kde byste ještě chtěli vystupovat?", zeptal se ten den Alex Švamberk Die Toten Hosen. "Na Měsíci. A taky v Albánii, protože tam ještě nikdo nevystupoval." To ještě netušili, že jim Plzeň Tiranu aspoň částečně nahradí. Už nenápadný podraz s aparaturou, která zůstala na hranicích, jim mohl něco naznačit.

Kapelu místo Zemana uvedl kdosi z jejího doprovodu. Na videozáznamu (Videomagazín Voknovin č. 2 ?) vidíme marné pokusy pořadatelů vystrnadit z prostoru pod pódiem první pogující fanoušky: zaplnil se během první písničky a na lavicích amfiteátru tak proběhl 'dominový efekt'. Z mlhy paměti se noří klasické flákoty Schwarzwald Klinik a Disco In Moskau, mírný šok z toho, co se na pódiu dělo včetně Campinova stagedivingu a pak invaze asi dvaceti čírovců a maňuch na pódium. To opět zaktivizovalo pořadatele, vizuelně typ 'šedý mor'. Pokus zjednat pořádek sice dovedl do zdárného konce, očistiv pódium od nekalých živlů; jeho autoritu ovšem notně podryl pohotový Campino, který jej familierně objal a (dle svědectví ze samizdatového fanzinu Attack) sdělil mu následující: "Přijeď k nám do hospody. Dáme si drink. Takových čůráků, jako jsi ty, už jsme tam měli a se všema jsme se vypořádali." Dobrý muž, neznaje jazyka Goetheova, chytil jej kol beder a zmaten, nechal se vyvést. Toten Hosen odehráli přídavek a šli po svých (jedna z legend kolem koncertu tvrdí, že okamžitě následoval policejní zásah; nikdo ze svědků to ovšem nepotvrzuje).

Na druhé půli pódia poté zahráli 'Ossis', kapela No. 55, puhdysovský bigbít vzor nic proti ničemu. Na areál pozvolna padala tma, kyvadlo ukázalo na levou půli pódia a Jožka Zeman uvedl (opět dle Attacku) "zpěváka, který sice nehraje rockovou hudbu, ale kterého mají rádi všichni, kdo hudbě rozumějí."

Vždycky jsem tvrdil, že slovenština některé věci vystihne lépe. Citujme tedy punkový fanzin In flagranti psaný lidmi z okruhu Zóny A: "Prichádza Michal David, klavír cez plecie, usmieva sa a spieva niečo o tom, ako je dobre na diske... Obecenstvo sa búri, nemá rado, keď mu niekto krmí uši hovnom. Na pódium dopadajú papierové poháre, paradajka, nieje už čo hádzať, keď tu niekto zrazu zistí, že sa dá výborne použiť štrk, ktorého je pod nohami dosť... Deti, ktorým sa Michal David páči, nechápu, veď spieva také pekné pesničky." Po dvou písničkách kamenovaný populár, jemuž v jednu chvíli přiletěla v ústrety i gumová atrapa granátu, kapituloval a stáhl se.

Na pódium nastoupil Zeman a pronesl památný, byť chvílemi poněkud nesouvislý proslov. "Já jsem si myslel, že rockové publikum je nesmírně smířlivé... to je výborný. Vy jste nesmírně... ty, co házej' ty kameny, jste minimálně - a to budu slušnej - hlupáci všech hlupáků a nemají na tomhle koncertě co dělat!! (výhružně). Jestli mi špatně rozumíte česky, jo? Já... víte... (zřejmě si uvědomuje své jazykové limity) mě zaráží jedna věc... podívejte se, co ti mírotvorci z NSR sem hodili. (ukáže granát). Vy nemáte jenom holý hlavy, ale i holý mozky... A jestli házíš dál, tak si házej. Hrdino! ... Jestli se vám to chlapci nelíbí, tak já to řeknu správně česky. Běžte - na párek. Já bych vás moh' poslat někam jinam, ale v tento okamžik vás můžu poslat jenom na párek. A rozumný lidi, který jsou tady, vám zatleskaj', při vašem odchodu. A jestli se vám to nelíbí, nemáte jinou možnost než vypadnout ven. Já vám mockrát děkuju všem, který jste pochopili, o co jde... (chvíli apeluje na domácí publikum) A tobě chlapče specielně ti posílám tento granát. (Chce něco říct, granát přiletí zpátky). Aha. Dík." (odchází)

Videozáznam v tu chvíli končí nástupem údů spravedlnosti: psi, obuchy, vřava. Michal David se vzdor předešlé potupě vrátil a svůj set dohrál (dodnes mě okouzluje reakce kolegů zvukaře, u nějž jsme v kritických okamžicích s přítelem P. stáli. Sledujíce s pochopením počínání diváků pod pódiem, hlaholili na Davidovu adresu vytříbené glosy: "Ty hudební manuále! Ty robote Supraphonu!" ap.). V nervózní atmosféře ještě vystoupila poslední zápaďácká akvizice, skupina Haindling; nepamatuji si z ní nic. Pro leckoho večer skončil následnou produkcí Stromboli, což leckdo vnímal jako vyrovnání za pět minut dvanáct. Závěrečné expozé tehdejšího Zlatého slavíka Dalibora Jandy provázel hromadný exodus většiny publika: harmonogram koncertu byl nabourán asi tak jako jeho pověst a další den se vstávalo do pracovního procesu.

Mezitím se v zákulisí odehrávalo další drama. "Hledištěm proskočily zprávy, že po incidentech v zákulisí... Einstürzende Neubauten nevystoupí... Němci, šokovaní jednáním bezpečnosti při zásahu proti pankáčům... si v zákulisí nenechali srát na hlavy a jednoduše se s policií servali. Během rvačky, při které vzala za své celá šatna, pohotoví příslušníci přistavili... autobus, do něhož jednotlivé členy skupin násilím odvedli s tím, že je odvezou na hranice a vyhostí z republiky." Několik desítek příznivců Neubauten, bránících odjezdu autobusu, bylo rozehnáno pomocí policejní Volhy a kordonu psů: ztlučení a zadržení lidé, zničené filmy a rozbité fotoaparáty. Pak došlo k odsunu Němectva via Rozvadov; žertovné historky by o tom opět mohl vyprávět Alex.

Den poté se mohli čtenáři Rudého Práva i jeho krajské mutace Pravda dočíst, že koncert proběhl prost jakéhokoli konfliktu (včetně vystoupení Neubauten). Příslušná kanonáda ovšem propukla pohotově, mířidla byla záhy seřízena a náboj založen.

Overturu mediální kampaně obstaral čtvrteční televizní dokument: sugestivní zpomalené záběry drobného kamení, letícího vstříc detailně zabrané skráni Michala Davida a pohledy na Campina, polévajícího zvlčilé čírovce pivem, doprovázel komentář: "Takto si např. se svými fanoušky zahrávala skupina Die Toten Hosen. Fanoušci, vyprovokovaní exhibicí souboru, už nechtěli přijmout žádnou jinou muziku." Viník byl označen a informační balíček už jen čekal na žádoucí ideologický přebal.

Jedinou výjimku tvořilo zpravodajství v odborářském deníku Práce (18. 9.), jehož reportér Vacek sice logicky pomlčel o událostech před pódiem a v zákulisí, ale po právu setřel tupou dramaturgii koncertu. Konformnější referenti si nedovolili ani to.

V sobotu udala šifra -pep- v Pravdě takt. Sdělila, že členové západoněmeckých souborů ohrožovali cestou do areálu řidiče autobusu ČSAD Rakovník ve snaze zmocnit se řízení vozu. Jejich vystoupení zfanatizovalo několik zejména německy mluvících jedinců z řad příznivců hnutí punk, aby metalo po Michalu Davidovi pivo, hořící (?!) kelímky ap. "Deset tisíc diváků skandovalo, že chce vidět vystoupení podle programu." Vítány uvědomělým publikem, nastoupily pořádkové síly a zjednaly pořádek. "Co k tomu říci? Na takovou 'kulturu' tady zvyklí nejsme."

To nebylo všechno. "Síly, jimž vadí skutečnost, že při přípravě akce spojily své ruce mírová hnutí sousedních zemí s rozdílným společenským zřízením, by rády průběh pochodů narušily. Alkohol a narkotika, to je živná půda pro politiky a zbrojní bossy, hledající cestičky ke smíru lidí s hrozbou jaderné smrti. Zfetovaným mozkům ukrytým ve vyholených lebkách 'pankáčů' tahle vyhlídka nevadí. Do bludného kruhu počínajícího deliria by rádi zatáhli i své okolí. Zkusili to i u nás na koncertu v Lochotíně...," mínil Svět v obrazech (není vám smysl příspěvku jasný? Nic si z toho nedělejte, mě taky ne). Vrcholný výkon podal v listu Bezpečnost byvší mluvčí Policie ČR Jiří Suttner. "Při vystoupení skupiny Totem (sic!) Hosen se ... omladina dostala do varu evidentně podpořeného množstvím vypitého alkoholu. A tento var pak postrádala, když na pódium nastoupil Michal David se svou skupinou... vyznavačům 'punk' počaly chybět údery do želez, neartikulované výkřiky zpěváků a jejich exhibicionistické projevy na pódiu. Ano, tito mladí, vyzdobení k projevům mírového cítění mohutnými cvoky na kožených bundách, rozervanými kalhotami, vyholenými hlavami a vybavení kovovými řetězy od splachovadel z WC, způsobili... vlastně ne. Včasný, rázný, ale nevtíravě provedený zákrok příslušníků SNB zabezpečil... klidný průběh koncertu. V areálu bylo přítomno více než 14 000 diváků a ti všichni nejen odsoudili jednání mladých vandalů, ale potleskem na otevřené scéně poděkovali příslušníkům za jejich práci."

A to bylo všechno. Kolem Mírového koncertu Olofa Palmeho se rychle rozhostilo ticho po pěšině a možná bylo jedním z důsledků té ostudy pootevření vrátek do Československa zahraničním souborům (Depeche Mode v březnu 1988). Legenda o ní si žije svým životem - a Michal David dnes pro pobavení v Plzeňském deníku vypráví, jak na něj dávných časech na Lochotíně naházeli skinheads něco šutroví.

Psáno pro: &musiQ 2002/07