Muž 100 000 amperů: Gilbert Bécaud
9.4.2004 | Autor: Roman Lipčík | sekce: publicistika
Více než čtyřicet let nesl pro svá výbušná představení přezdívku "muž 100 000 voltů". A snadno se to kritické omladině špičkovalo, když zestárl, když mu bylo sedmdesát a bojoval s rakovinou, že jde o "muže 1,5 voltu". Poměřme ho tedy jinou jednotkou, kterou fyzika měří ne tak podstatné napětí, jako spíš kvalitu proudu. Pro tvorbu a interpretaci francouzského šansoniéra Gilberta Bécauda byly ampéry snad ještě důležitější než volty.
Jeho koncerty sršívaly extenzivní energií. Nepostál u mikrofonu, ledaže zpíval některou ze svých baladických písní, ale i pak buď seděl u piána, které se prohýbalo pod jeho energickými údery, anebo přinejmenším nasadil do komunikace s publikem bohatou jižanskou gestikulaci a mimiku, díky níž i francouzštiny neznalý posluchač měl dojem, že jeho slovům rozumí. Mnohem častěji však ovládl pohybově celé pódium, po kterém běhal, tančil, fušoval do řemesla kolegům z kapely tu razantním úderem do činelu, tu přidržením klapek saxofonu, tu přiškrcením kytarového krku. Když byl rozjetý, naznačil roznožku přes piáno. Jeviště mu bývalo malé, sbíhal z něho zpívat mezi posluchače, a když si jakoby náhodou zapomněl mikrofon ve stojanu, nevadilo to, protože tak titěrné sály, jako například třípatrová Lucerna, kde byl jeden čas skoro jako doma, hravě zvládl i bez něj. Pot z něho cákal, odkapával z brady na pověstnou modrou kravatu s bílými puntíky.
Jako starý muž se už toho všeho divadýlka musel vzdát. Hlas, jehož velikostí se nikdy nemohl pyšnit, už nenapravitelně poznamenaly statisíce vykouřených gitanesek, stejně tak dech, kterého se občas nedostávalo. Ubral na voltech. Víc sedával za piánem, na které hrával stále bravurněji, něco mezi kabaretním a freejazzovým klavíristou, stál u mikrofonu. To byly chvíle prohlubované intenzity, kdy si člověk mohl pozorněji povšimnout ampérové hodnoty jeho interpretace. Zvlášť když v závěru života věděl, že ho má již spočítaný, a několika posledními alby i na koncertech se ho jal soustřednými kruhy bilancovat. A rozhodně bylo co.
Od odporu k nadšení
Mohl se jmenovat Silly, a i když o své budoucnosti tehdy ještě neměl tušení, někteří z jeho budoucích amerických přátel či spolupracovníků, Stevie Wonder, Neil Diamond, Quincy Jones a nejvíc asi Sinatra, by se mu smáli, protože by to znělo. no, hloupě. V Toulonu, kde se 24. října 1927 narodil, to bylo zcela běžné jméno a o to víc Francois, které dostal do vínku jako křestní. Leč pan Silly starší, otec Francoise a jeho dvou sourozenců, rodinu opustil a roli bez ironie pečujícího otčíma hrál nadále pan Louis Bécaud. A i když Silly až do smrti odpíral své ženě rozvod, děti přejaly jméno starostlivějšího muže.
Už v devíti letech byl Francoisův hudební talent tak průkazný,že jej přijali ke studiu klavíru na konzervatoř v Nice. Nebýt války, hravě by ji dokončil, avšak roku 1942 se rodina na naléhání staršího syna Jeana přestěhovala do Savojska. Jean řídil bratrův osud i dále - krátce nato jej jako šestnáctiletého zasvětil do podzemního hnutí odporu, kde již nějaký čas působil a kde pak oba strávili zbytek války.
Francoisovi je devatenáct, když se rodina stěhuje znovu, tentokrát do Paříže, a následuje osud mnoha hudebních talentů v rozpuku před i po něm. Obráží tamní nespočetné bary a kabarety a nechává se najímat jako klavírista. Už tehdy se v něm však sváří interpret s tvůrcem, a hudební historie tak v análech poprvé zaznamenává jméno Francois Bécaud podepsané pod hudbou k jakémusi již zapomenutému krátkému filmu. Podstatnější je skutečnost, že v tomto období hledání nachází souvěrce podobného osudu, textaře Maurice Vidalina a Pierra Delanoe. Tvůrčí trojice, rozšířená pár let nato o poeticky nejvyspělejšího Louise Amada na kvartet, si zůstala věrná nadosmrti.
Byly to písně právě těchhle čtyř mladíků, které už o nemnoho let nato pustily žilou majiteli staroslavného pařížského koncertního sálu Olympia Brunovi Coquatrixovi, respektive pověřené pojišťovně. Po prvním Bécaudově koncertu v únoru 1955 museli čerstvě zrekonstruovaný a teprve nedávno otevřený sál částečně rekonstruovat nanovo. Po vystoupení dosud málo známého zpěváka zůstala utržená opěradla i křesla vytržená z úchytů, tak frenetické bylo nadšení čtyřtisícihlavého davu teenagaerů, do takového varu je dostal, dlouho předtím než v témž sále zvedne z týchž červených plyšových sedadel novou generaci mládeže nový domácí idol Johnny Hallyday či Beatles.
Intermezzo: Olympia
Bécaudův koncert na počátku 80. let nic z toho nepřipomíná. A přece možná - diváci by mohli být titíž, jenže je jim skoro o třicet let víc. Mladých je tu pomálu, mají jiné idoly, a šansoniérův koncert připomíná spíše slavnostní událost. Ovšem takovou, která se opakuje každý večer po pět týdnů, tolikrát dokáže umělec blížící se šedesátce sál po strop naplnit.
Neměnný rituál začíná. Světla zhasínají, neónové trubice ve speciálním Steinwayi z průhledných plastů a se zabudovanými odposlechy, který si zpěvák pořídil, začínají ve tmě vykreslovat kontury koncertního křídla. Narůstající tlumený virbl na tympány přehluší hlas: "Dámy." dává si načas dramatickými pauzami, ".a pánové. - Gilbert Bécaud!" Výbuch světel a - nic, jen chviličku, malou, zato potlesk už burácí. Showman ví, co je to timing, přichází až s tří-, pětivteřinovým zpožděním a jen stojí na forbíně, bez úklony, jen se rozhlíží.
Ovace během následujících dvou hodin prakticky neutichnou, ale sedadla už zůstávají na místě.
Vzadu pak v předpokoji šatny sedíme a čekáme tři: český novinář, Charles Aznavour a jiný zpěvákův kolega Serge Lama. To právě on dostává od hvězdy večera, už vykoupané a vysušené, legendární puntíkovou kravatu, ne novinář, který může jen závistivě skřípat zuby. Nedostane ani rozhovor, není na to čas, a tak jen zevluje: zaujme ho otevřený zpěvákův kufřík, ale potlačí zlodějský instinkt živočicha z Východu té doby. Svazky popsaného notového papíru, pověstné gitanesky hned v několika různě načatých balíčcích a asi na odlehčení i jedny marlbora. Jsou promíchané s lahvičkami s léky a taky spreji, podle dlouhých násadek stříkanými asi do krku.
Těm pár větám, co si nakonec vymění, je sotva rozumět. Zpěvák sípá, sotva mluví.
Vrabčákův atomový držtaška
Skok od barů a kabaretů do Olympie jsme vzali poněkud krkolomnou zkratkou, tak jednoduché to nebylo. Učednická léta pokračovala druhým stupněm. Ten Bécaud zahájil několika písničkami napsanými pro populární zpěvačku té doby Marii Bizetovou, která jej v roce 1950 seznámila s Jacquesem Pillsem. A je-li pravda, co o Bécaudovi ve svých pamětech píše v roli zhrzené milenky Brigitte Bardotová, totiž že jakýkoli prostředek mu byl dobrý k dosažení cíle, pak je jasné, co Bécaud sledoval, když souhlasil s rolí klavíristy na Pillsově americkém turné. Pills totiž uměl otevřít dveře k Edith Piaf, k pařížskému vrabčákovi, který se na počátku 50. let nacházel na vrcholu formy i slávy. Netrvalo dlouho a byla z ní načas paní Pillsová.
Bécaudovi se sen splnil: dostal se do její blízkosti, a i když většinu času pro ni pracoval organizačně, od manažerských úkonůpo prosté nošení zavazadel či řízení auta, v čemž se střídal s jiným múzickým adeptem Charlesem Aznavourem, podařilo se mu,oč mu šlo nejvíc. Piaf od něj vzala píseň Je t'ai dans la peau.
Přišel konečně i první vlastní singl s písněmi Mes mains a Les croix a také první vstup na prkna Olympie, zatím jen jako jeden z mnoha interpretů pozvaných v únoru 1954 ke slavnostnímu znovuotevření sálu, který do té doby 25 let zahálel, nanejvýš sloužil k promítání filmů.
Přesně rok nato přichází zmíněná destrukce Coquatrixova sálu a okamžitý křest nového zpěváka nejen na "muže 100 000 voltů", ale také na "pana Dynamit" či přímo na "atomovou bombu".
Coquatrix však nebyl z rodu českých pořadatelů, kteří by problematickému zpěvákovi napříště zakázali vstup na jeviště. Vážil si jeho úspěchu, protože vytušil jeho potenciál, a v následujících sezónách jej pozval do Olympie ještě dvaatřicetkrát, vždy na několik týdnů v roce, což je rekord, který zatím nikdo nepřekonal a vzhledem ke zkracování životnosti v pop music už asi nikdo nepřekoná.
Intermezzo: Lucerna
Už kolikátý Bécaudův český koncert. Francouzi si tu v 70. a 80. letech podávali dveře a Bécaud patřil k nejvděčnějšímu artiklu, takový importní kompromis státní agentury Pragokoncert se strachem z ideologické závadnosti angloamerické hudby.
Ve zpěvákově týmu se nic nebere na lehkou váhu. Před večerním vystoupením se za účasti hvězdy dvě hodiny zvukově zkouší. Věčná cigareta v ústech, na piánu čerstvě otevřená láhev whisky. Než zkouška skončí, je v ní jen na dně.
Večer ji nahradí nová, už decentně ukrytá za pódiem. Hlídá ji zpěvákův asistent, nespouštějící oči střídavě ze scény a ze setlistu. Zprvu u každé třetí, pak už u každé sudé skladby se skví písmeno T v kroužku. Asi znamená "tabaque", protože před koncem každé takové písně asistent rozdýmá cigaretu, odšpuntuje láhev a připraví ručník. Zpěvák ještě za potlesku přibíhá, rychle setře pot, přihne si z láhve, a protože je cigareta bez filtru a uchopená zpocenýma rukama by se rozlepila, vezme asistentovu ruku a silně natáhne. Znovu otřít, druhý lok, druhé potažení, cigareta je na dvakrát téměř vykouřená, a zpět na pódium, do aplausu, jenž ještě nestačil doznít, a v oblacích dýmu, který ze zpěváka vychází ještě i v začátku další skladby.
Francouzští zpěváci jsou na takový zničující životní styl experti. Piaf, Gainsbourg, o těch se to ví. Bécauda k nim můžeme směle přidat.
Když pak v Lucerně vyletí pojistky, což se tam při koncertech stávalo běžně, ovládne sál jen akusticky, hlasem. Zažertuje, žeje to v případě jeho 100 000 voltů logické, a pak se stáhne do šatny, než závada pomine. S lahví a balíčkem cigaret.
Po koncertě zbude na piánu tahák, kus českého textu jedné z písní večera, při které rozezpíval celý sál: PODYVEY QUETE ROUGE, stojí na něm.
Zvládaná hektika
Nový objev je na roztrhání. Na přelomu 50. a 60. let stíhá Bécaud i 250 koncertů do roka a k tomu čile komponuje. Na bezmála padesát let aktivní kariéry není jeho autorská bilance nijak závratná: zanechal po sobě něco přes 400 písní. Avšak kdyby složil jen jednu, nanejvýš dvě z nich, stačilo by mu to na slušný doživotní standard.
Ta jedna se jmenuje Et maintenant, a kdyby k ní měla přibýt druhá, byla by to Je t'appartiens. Nebo česky, chcete-li, jakoto zpívala Judita Čeřovská (Co bude dál) a Karel Gott (Kéž jsem to já). Tak by to však autora neuživilo, takže nejlépe anglicky: What Now My Love a Let It Be Me. Jen té první vzniklo po světěna 150 verzí. Zpíval ji Sinatra i Streisandová, Shirley Basseyová i Sarah Vaughanová. Tu druhou si vypůjčil i Dylan a Presley, James Brown i Sonny s Cher.
Bécaud však trpí pochopitelným komplexem nedoceněného, "jen popového" autora a pokouší se zanechat brázdu i v jiných oborech. Jednou je to vánoční kantáta L'enfant ŕ l'étoile, jindy plnokrevná Opera z Aranu. A i když ta se z úcty k autorovi občasve světě a hlavně ve Francii inscenovala, nikdy tam velkou díru neudělala a její nahrávky, kterými se stále snažil přesvědčovat veřejnost, co všechno svede, stály Bécauda malé jmění. Podobně dopadl v 80. letech i jeho muzikál Madame Roza. Dočkal se roku 1987 sice inscenace na Broadwayi, kde ale zapadl mezi ostatními krátkodechými projekty, dostat jej však na domácí jeviště stálo značné úsilí a opět nedopadl slavně.
Toužil i po filmových rolích, ale ani těch mu nebylo moc dopřáno. Po idylické Zemi, odkud přicházím, kterou vybavil vlastní hudbou a zahrál si v ní hlavní roli a kterou svého času naše televize opakovala na vánoce pomalu tak vlezle jako Mrazíka, přišla už jen jedna dvě role a konec. Vzal tedy zavděk alespoň spoluprací s Neilem Diamondem, pro jehož film Jazz Singer s ním společně napsal pár skladeb a každý si je pak po svém natočil.
Jeho pravidelná, nijak uspěchaná alba byla jiný případ. Pomohlamu jako málokterému vrstevníkovi ustát bez větší pohromy nápor mladé rock'n'rollové krve v 60. letech, takže i do následující dekády vstoupil hrdě a vcelku pravidelně atakoval domácí hitparády. V roce 1977, kdy mu bylo padesát, si vysloužil Oscara, který se ve Francii dává za nejlepší píseň roku: získalaji jeho a Vidalinova L'indifférence.
Ještě v 55 letech je v čele hitparády s Desirée, téměř až diskotékovou skladbou, leč se silnou, melodickou mezihrou, harmonicky naprosto odjinud, jakousi písní v písni, což byla jeho specialita.
A opět koncerty a týdny ve vyprodané Olympii. A únava. A věk. A nemoc.
Intermezzo: Palác kultury
Naposledy přijel Bécaud do Prahy v červnu 1989. Upřeli mu jeho milovanou Lucernu a nacpali ho do sterilního Kongresového sálu Paláce kultury. Snad to, snad více než jedna při zkoušce vypitá láhev a snad už prostě jen věk - bylo mu 61, poprvé tu přiznal šediny - způsobily, že to už nebylo tak úplně ono. Z jeviště odcházel na jinou stranu, než měl, zapomínal a "svahilsky" pak improvizoval texty, při nezbytném sestupu po schůdcích ze scény mezi diváky se zapotácel, div že neztratil rovnováhu.
Ale i tak je měl na háku, jako ve svých nejlepších časech, interaktivita vrcholného kalibru. Často si sice naříkal, že v Praze nezabírají jeho nové, prý lepší skladby, že tu musí pořád omílat zaručené hitůvky, Podívej, kvete růže, Nathalie a Kam zmizel tvůj dětský úsměv, nebo lépe Quand t' il est mort le poéte. Ale omílal je a dobře věděl proč. Od piána řídil tisícihlavý sbor. Mohl odložit mikrofon a jen jedním prstem vyťukávat na klávesách melodii, zpíval za něj. Mohl se posaditna forbínu a řídit sbor jak dirigent. Ani nemusel přijít falešný tón, on jej jako by slyšel, ostatně sám si z nich těžkou hlavu nedělal, zastavil zpívání a od piána sehrál vděčnou korepetitorskou etudu s nešťastným pýřivým posluchačem v první řadě. Teprve pak se dozpívalo. Z jiných písní byl schopen od mikrofonového štendru udělat monodrama - očima, rukama, mimikou, gestem, vyšeptaným, ale mocným hlasem.
Představování doprovodné skupiny - zatímco on stárnul, ji si udržoval mladou - pojal obřadně galantně: "Na saxofon hraje pan Daniel Carlet. Danieli, vaše publikum, Praha!" obracel se na obě strany. A když se děkoval, nestačilo mu jen postavit se na pódium a uklonit se všem naráz. Vydal se ucpanou uličkou mezi řadami a uklonil se i těm sedícím docela vzadu. A to i v době, kdy se už hudba posluchači vzdalovala za stadiónové bariéry, do skleněného akvária MTV, do říše neskutečných bulvárních fám a milionových smluv.
Fungovalo to tak nejen na lačné, vyhladovělé publikum na východě, ale všude ve světě.
Co v hrdle, to na srdci
Přišla 90. léta. Bécaudovi hned v jeho počátku zemřela Mamico, jeho stoletá maminka, a pak kamarád Yves Montand. I přes kalendář nacpaný 249 koncerty v tom roce 1991 pomýšlí poprvé vážně na odpočinek.
Naštěstí to nemyslel úplně vážně. Protože jeho 90. léta, u nás vinou zpřetrhaných vazeb na Francii prakticky neznámá, znamenají z diskografického hlediska vrchol jeho tvorby. Začalo to bluesově jazzovým albem Une vie comme un roman natočeném roku 1992 v USA s tamními jazzovými hudebníky. Roku 1996 přišla deska Ensemble a tři roky nato Faut faire avec. Někde mezi nimi diagnostikovali lékaři Bécaudovi rakovinu, kupodivu nikoli plic. Prodělal intenzivní chemoterapii, tisk hlásal zázračné zpěvákovo vítězství nad nemocí. On však jako by věděl své. Obě poslední desky, malé, nedosahující ani 40 minut stopáže (stará škola, vinyl měl přece dvě strany po cca 20 minutách), naplnil nelítostivým vzpomínáním a bilancováním. A nepřestal kouřit, cožmu lékaři stanovili jako podmínku jeho dalšího únosného zdravotního stavu.
"Vím, do čeho jdu," řekl v jednom z posledních rozhovorů, kdyžmu novinář zazlíval nízký pud sebezáchovy v reakci na recidivu nemoci, jež už zasáhla dýchací cesty. Poslední koncert odehrál v létě 2000 ve Švýcarsku, půldruhého roku před smrtí. Pak už se jen soustředil na nové album, a i když ještě naznačoval, že další desku by chtěl natočit s kamarádem Quincym Jonesem, na tu, kterou aktuálně chystal, poskládal už jen úvahy o smrti, písněse silným emocionálním, vpravdě duchovním nábojem. Měla se jmenovat Mys podle klíčové písně Mys dobré naděje.
Život šel nakonec rychleji než vydavatelské kapacity. Album vyšlo v březnu 2002, avšak jeho tvůrce zemřel na svém obytném hausbótu Aran na Seině u Paříže týden přes vánocemi 2001.
Více než čtyřicet let nesl pro svá výbušná představení přezdívku "muž 100 000 voltů". A snadno se to kritické omladině špičkovalo, když zestárl, když mu bylo sedmdesát a bojoval s rakovinou, že jde o "muže 1,5 voltu". Poměřme ho tedy jinou jednotkou, kterou fyzika měří ne tak podstatné napětí, jako spíš kvalitu proudu. Pro tvorbu a interpretaci francouzského šansoniéra Gilberta Bécauda byly ampéry snad ještě důležitější než volty.
Jeho koncerty sršívaly extenzivní energií. Nepostál u mikrofonu, ledaže zpíval některou ze svých baladických písní, ale i pak buď seděl u piána, které se prohýbalo pod jeho energickými údery, anebo přinejmenším nasadil do komunikace s publikem bohatou jižanskou gestikulaci a mimiku, díky níž i francouzštiny neznalý posluchač měl dojem, že jeho slovům rozumí. Mnohem častěji však ovládl pohybově celé pódium, po kterém běhal, tančil, fušoval do řemesla kolegům z kapely tu razantním úderem do činelu, tu přidržením klapek saxofonu, tu přiškrcením kytarového krku. Když byl rozjetý, naznačil roznožku přes piáno. Jeviště mu bývalo malé, sbíhal z něho zpívat mezi posluchače, a když si jakoby náhodou zapomněl mikrofon ve stojanu, nevadilo to, protože tak titěrné sály, jako například třípatrová Lucerna, kde byl jeden čas skoro jako doma, hravě zvládl i bez něj. Pot z něho cákal, odkapával z brady na pověstnou modrou kravatu s bílými puntíky.
Jako starý muž se už toho všeho divadýlka musel vzdát. Hlas, jehož velikostí se nikdy nemohl pyšnit, už nenapravitelně poznamenaly statisíce vykouřených gitanesek, stejně tak dech, kterého se občas nedostávalo. Ubral na voltech. Víc sedával za piánem, na které hrával stále bravurněji, něco mezi kabaretním a freejazzovým klavíristou, stál u mikrofonu. To byly chvíle prohlubované intenzity, kdy si člověk mohl pozorněji povšimnout ampérové hodnoty jeho interpretace. Zvlášť když v závěru života věděl, že ho má již spočítaný, a několika posledními alby i na koncertech se ho jal soustřednými kruhy bilancovat. A rozhodně bylo co.
Od odporu k nadšení
Mohl se jmenovat Silly, a i když o své budoucnosti tehdy ještě neměl tušení, někteří z jeho budoucích amerických přátel či spolupracovníků, Stevie Wonder, Neil Diamond, Quincy Jones a nejvíc asi Sinatra, by se mu smáli, protože by to znělo. no, hloupě. V Toulonu, kde se 24. října 1927 narodil, to bylo zcela běžné jméno a o to víc Francois, které dostal do vínku jako křestní. Leč pan Silly starší, otec Francoise a jeho dvou sourozenců, rodinu opustil a roli bez ironie pečujícího otčíma hrál nadále pan Louis Bécaud. A i když Silly až do smrti odpíral své ženě rozvod, děti přejaly jméno starostlivějšího muže.
Už v devíti letech byl Francoisův hudební talent tak průkazný,že jej přijali ke studiu klavíru na konzervatoř v Nice. Nebýt války, hravě by ji dokončil, avšak roku 1942 se rodina na naléhání staršího syna Jeana přestěhovala do Savojska. Jean řídil bratrův osud i dále - krátce nato jej jako šestnáctiletého zasvětil do podzemního hnutí odporu, kde již nějaký čas působil a kde pak oba strávili zbytek války.
Francoisovi je devatenáct, když se rodina stěhuje znovu, tentokrát do Paříže, a následuje osud mnoha hudebních talentů v rozpuku před i po něm. Obráží tamní nespočetné bary a kabarety a nechává se najímat jako klavírista. Už tehdy se v něm však sváří interpret s tvůrcem, a hudební historie tak v análech poprvé zaznamenává jméno Francois Bécaud podepsané pod hudbou k jakémusi již zapomenutému krátkému filmu. Podstatnější je skutečnost, že v tomto období hledání nachází souvěrce podobného osudu, textaře Maurice Vidalina a Pierra Delanoe. Tvůrčí trojice, rozšířená pár let nato o poeticky nejvyspělejšího Louise Amada na kvartet, si zůstala věrná nadosmrti.
Byly to písně právě těchhle čtyř mladíků, které už o nemnoho let nato pustily žilou majiteli staroslavného pařížského koncertního sálu Olympia Brunovi Coquatrixovi, respektive pověřené pojišťovně. Po prvním Bécaudově koncertu v únoru 1955 museli čerstvě zrekonstruovaný a teprve nedávno otevřený sál částečně rekonstruovat nanovo. Po vystoupení dosud málo známého zpěváka zůstala utržená opěradla i křesla vytržená z úchytů, tak frenetické bylo nadšení čtyřtisícihlavého davu teenagaerů, do takového varu je dostal, dlouho předtím než v témž sále zvedne z týchž červených plyšových sedadel novou generaci mládeže nový domácí idol Johnny Hallyday či Beatles.
Intermezzo: Olympia
Bécaudův koncert na počátku 80. let nic z toho nepřipomíná. A přece možná - diváci by mohli být titíž, jenže je jim skoro o třicet let víc. Mladých je tu pomálu, mají jiné idoly, a šansoniérův koncert připomíná spíše slavnostní událost. Ovšem takovou, která se opakuje každý večer po pět týdnů, tolikrát dokáže umělec blížící se šedesátce sál po strop naplnit.
Neměnný rituál začíná. Světla zhasínají, neónové trubice ve speciálním Steinwayi z průhledných plastů a se zabudovanými odposlechy, který si zpěvák pořídil, začínají ve tmě vykreslovat kontury koncertního křídla. Narůstající tlumený virbl na tympány přehluší hlas: "Dámy." dává si načas dramatickými pauzami, ".a pánové. - Gilbert Bécaud!" Výbuch světel a - nic, jen chviličku, malou, zato potlesk už burácí. Showman ví, co je to timing, přichází až s tří-, pětivteřinovým zpožděním a jen stojí na forbíně, bez úklony, jen se rozhlíží.
Ovace během následujících dvou hodin prakticky neutichnou, ale sedadla už zůstávají na místě.
Vzadu pak v předpokoji šatny sedíme a čekáme tři: český novinář, Charles Aznavour a jiný zpěvákův kolega Serge Lama. To právě on dostává od hvězdy večera, už vykoupané a vysušené, legendární puntíkovou kravatu, ne novinář, který může jen závistivě skřípat zuby. Nedostane ani rozhovor, není na to čas, a tak jen zevluje: zaujme ho otevřený zpěvákův kufřík, ale potlačí zlodějský instinkt živočicha z Východu té doby. Svazky popsaného notového papíru, pověstné gitanesky hned v několika různě načatých balíčcích a asi na odlehčení i jedny marlbora. Jsou promíchané s lahvičkami s léky a taky spreji, podle dlouhých násadek stříkanými asi do krku.
Těm pár větám, co si nakonec vymění, je sotva rozumět. Zpěvák sípá, sotva mluví.
Vrabčákův atomový držtaška
Skok od barů a kabaretů do Olympie jsme vzali poněkud krkolomnou zkratkou, tak jednoduché to nebylo. Učednická léta pokračovala druhým stupněm. Ten Bécaud zahájil několika písničkami napsanými pro populární zpěvačku té doby Marii Bizetovou, která jej v roce 1950 seznámila s Jacquesem Pillsem. A je-li pravda, co o Bécaudovi ve svých pamětech píše v roli zhrzené milenky Brigitte Bardotová, totiž že jakýkoli prostředek mu byl dobrý k dosažení cíle, pak je jasné, co Bécaud sledoval, když souhlasil s rolí klavíristy na Pillsově americkém turné. Pills totiž uměl otevřít dveře k Edith Piaf, k pařížskému vrabčákovi, který se na počátku 50. let nacházel na vrcholu formy i slávy. Netrvalo dlouho a byla z ní načas paní Pillsová.
Bécaudovi se sen splnil: dostal se do její blízkosti, a i když většinu času pro ni pracoval organizačně, od manažerských úkonůpo prosté nošení zavazadel či řízení auta, v čemž se střídal s jiným múzickým adeptem Charlesem Aznavourem, podařilo se mu,oč mu šlo nejvíc. Piaf od něj vzala píseň Je t'ai dans la peau.
Přišel konečně i první vlastní singl s písněmi Mes mains a Les croix a také první vstup na prkna Olympie, zatím jen jako jeden z mnoha interpretů pozvaných v únoru 1954 ke slavnostnímu znovuotevření sálu, který do té doby 25 let zahálel, nanejvýš sloužil k promítání filmů.
Přesně rok nato přichází zmíněná destrukce Coquatrixova sálu a okamžitý křest nového zpěváka nejen na "muže 100 000 voltů", ale také na "pana Dynamit" či přímo na "atomovou bombu".
Coquatrix však nebyl z rodu českých pořadatelů, kteří by problematickému zpěvákovi napříště zakázali vstup na jeviště. Vážil si jeho úspěchu, protože vytušil jeho potenciál, a v následujících sezónách jej pozval do Olympie ještě dvaatřicetkrát, vždy na několik týdnů v roce, což je rekord, který zatím nikdo nepřekonal a vzhledem ke zkracování životnosti v pop music už asi nikdo nepřekoná.
Intermezzo: Lucerna
Už kolikátý Bécaudův český koncert. Francouzi si tu v 70. a 80. letech podávali dveře a Bécaud patřil k nejvděčnějšímu artiklu, takový importní kompromis státní agentury Pragokoncert se strachem z ideologické závadnosti angloamerické hudby.
Ve zpěvákově týmu se nic nebere na lehkou váhu. Před večerním vystoupením se za účasti hvězdy dvě hodiny zvukově zkouší. Věčná cigareta v ústech, na piánu čerstvě otevřená láhev whisky. Než zkouška skončí, je v ní jen na dně.
Večer ji nahradí nová, už decentně ukrytá za pódiem. Hlídá ji zpěvákův asistent, nespouštějící oči střídavě ze scény a ze setlistu. Zprvu u každé třetí, pak už u každé sudé skladby se skví písmeno T v kroužku. Asi znamená "tabaque", protože před koncem každé takové písně asistent rozdýmá cigaretu, odšpuntuje láhev a připraví ručník. Zpěvák ještě za potlesku přibíhá, rychle setře pot, přihne si z láhve, a protože je cigareta bez filtru a uchopená zpocenýma rukama by se rozlepila, vezme asistentovu ruku a silně natáhne. Znovu otřít, druhý lok, druhé potažení, cigareta je na dvakrát téměř vykouřená, a zpět na pódium, do aplausu, jenž ještě nestačil doznít, a v oblacích dýmu, který ze zpěváka vychází ještě i v začátku další skladby.
Francouzští zpěváci jsou na takový zničující životní styl experti. Piaf, Gainsbourg, o těch se to ví. Bécauda k nim můžeme směle přidat.
Když pak v Lucerně vyletí pojistky, což se tam při koncertech stávalo běžně, ovládne sál jen akusticky, hlasem. Zažertuje, žeje to v případě jeho 100 000 voltů logické, a pak se stáhne do šatny, než závada pomine. S lahví a balíčkem cigaret.
Po koncertě zbude na piánu tahák, kus českého textu jedné z písní večera, při které rozezpíval celý sál: PODYVEY QUETE ROUGE, stojí na něm.
Zvládaná hektika
Nový objev je na roztrhání. Na přelomu 50. a 60. let stíhá Bécaud i 250 koncertů do roka a k tomu čile komponuje. Na bezmála padesát let aktivní kariéry není jeho autorská bilance nijak závratná: zanechal po sobě něco přes 400 písní. Avšak kdyby složil jen jednu, nanejvýš dvě z nich, stačilo by mu to na slušný doživotní standard.
Ta jedna se jmenuje Et maintenant, a kdyby k ní měla přibýt druhá, byla by to Je t'appartiens. Nebo česky, chcete-li, jakoto zpívala Judita Čeřovská (Co bude dál) a Karel Gott (Kéž jsem to já). Tak by to však autora neuživilo, takže nejlépe anglicky: What Now My Love a Let It Be Me. Jen té první vzniklo po světěna 150 verzí. Zpíval ji Sinatra i Streisandová, Shirley Basseyová i Sarah Vaughanová. Tu druhou si vypůjčil i Dylan a Presley, James Brown i Sonny s Cher.
Bécaud však trpí pochopitelným komplexem nedoceněného, "jen popového" autora a pokouší se zanechat brázdu i v jiných oborech. Jednou je to vánoční kantáta L'enfant ŕ l'étoile, jindy plnokrevná Opera z Aranu. A i když ta se z úcty k autorovi občasve světě a hlavně ve Francii inscenovala, nikdy tam velkou díru neudělala a její nahrávky, kterými se stále snažil přesvědčovat veřejnost, co všechno svede, stály Bécauda malé jmění. Podobně dopadl v 80. letech i jeho muzikál Madame Roza. Dočkal se roku 1987 sice inscenace na Broadwayi, kde ale zapadl mezi ostatními krátkodechými projekty, dostat jej však na domácí jeviště stálo značné úsilí a opět nedopadl slavně.
Toužil i po filmových rolích, ale ani těch mu nebylo moc dopřáno. Po idylické Zemi, odkud přicházím, kterou vybavil vlastní hudbou a zahrál si v ní hlavní roli a kterou svého času naše televize opakovala na vánoce pomalu tak vlezle jako Mrazíka, přišla už jen jedna dvě role a konec. Vzal tedy zavděk alespoň spoluprací s Neilem Diamondem, pro jehož film Jazz Singer s ním společně napsal pár skladeb a každý si je pak po svém natočil.
Jeho pravidelná, nijak uspěchaná alba byla jiný případ. Pomohlamu jako málokterému vrstevníkovi ustát bez větší pohromy nápor mladé rock'n'rollové krve v 60. letech, takže i do následující dekády vstoupil hrdě a vcelku pravidelně atakoval domácí hitparády. V roce 1977, kdy mu bylo padesát, si vysloužil Oscara, který se ve Francii dává za nejlepší píseň roku: získalaji jeho a Vidalinova L'indifférence.
Ještě v 55 letech je v čele hitparády s Desirée, téměř až diskotékovou skladbou, leč se silnou, melodickou mezihrou, harmonicky naprosto odjinud, jakousi písní v písni, což byla jeho specialita.
A opět koncerty a týdny ve vyprodané Olympii. A únava. A věk. A nemoc.
Intermezzo: Palác kultury
Naposledy přijel Bécaud do Prahy v červnu 1989. Upřeli mu jeho milovanou Lucernu a nacpali ho do sterilního Kongresového sálu Paláce kultury. Snad to, snad více než jedna při zkoušce vypitá láhev a snad už prostě jen věk - bylo mu 61, poprvé tu přiznal šediny - způsobily, že to už nebylo tak úplně ono. Z jeviště odcházel na jinou stranu, než měl, zapomínal a "svahilsky" pak improvizoval texty, při nezbytném sestupu po schůdcích ze scény mezi diváky se zapotácel, div že neztratil rovnováhu.
Ale i tak je měl na háku, jako ve svých nejlepších časech, interaktivita vrcholného kalibru. Často si sice naříkal, že v Praze nezabírají jeho nové, prý lepší skladby, že tu musí pořád omílat zaručené hitůvky, Podívej, kvete růže, Nathalie a Kam zmizel tvůj dětský úsměv, nebo lépe Quand t' il est mort le poéte. Ale omílal je a dobře věděl proč. Od piána řídil tisícihlavý sbor. Mohl odložit mikrofon a jen jedním prstem vyťukávat na klávesách melodii, zpíval za něj. Mohl se posaditna forbínu a řídit sbor jak dirigent. Ani nemusel přijít falešný tón, on jej jako by slyšel, ostatně sám si z nich těžkou hlavu nedělal, zastavil zpívání a od piána sehrál vděčnou korepetitorskou etudu s nešťastným pýřivým posluchačem v první řadě. Teprve pak se dozpívalo. Z jiných písní byl schopen od mikrofonového štendru udělat monodrama - očima, rukama, mimikou, gestem, vyšeptaným, ale mocným hlasem.
Představování doprovodné skupiny - zatímco on stárnul, ji si udržoval mladou - pojal obřadně galantně: "Na saxofon hraje pan Daniel Carlet. Danieli, vaše publikum, Praha!" obracel se na obě strany. A když se děkoval, nestačilo mu jen postavit se na pódium a uklonit se všem naráz. Vydal se ucpanou uličkou mezi řadami a uklonil se i těm sedícím docela vzadu. A to i v době, kdy se už hudba posluchači vzdalovala za stadiónové bariéry, do skleněného akvária MTV, do říše neskutečných bulvárních fám a milionových smluv.
Fungovalo to tak nejen na lačné, vyhladovělé publikum na východě, ale všude ve světě.
Co v hrdle, to na srdci
Přišla 90. léta. Bécaudovi hned v jeho počátku zemřela Mamico, jeho stoletá maminka, a pak kamarád Yves Montand. I přes kalendář nacpaný 249 koncerty v tom roce 1991 pomýšlí poprvé vážně na odpočinek.
Naštěstí to nemyslel úplně vážně. Protože jeho 90. léta, u nás vinou zpřetrhaných vazeb na Francii prakticky neznámá, znamenají z diskografického hlediska vrchol jeho tvorby. Začalo to bluesově jazzovým albem Une vie comme un roman natočeném roku 1992 v USA s tamními jazzovými hudebníky. Roku 1996 přišla deska Ensemble a tři roky nato Faut faire avec. Někde mezi nimi diagnostikovali lékaři Bécaudovi rakovinu, kupodivu nikoli plic. Prodělal intenzivní chemoterapii, tisk hlásal zázračné zpěvákovo vítězství nad nemocí. On však jako by věděl své. Obě poslední desky, malé, nedosahující ani 40 minut stopáže (stará škola, vinyl měl přece dvě strany po cca 20 minutách), naplnil nelítostivým vzpomínáním a bilancováním. A nepřestal kouřit, cožmu lékaři stanovili jako podmínku jeho dalšího únosného zdravotního stavu.
"Vím, do čeho jdu," řekl v jednom z posledních rozhovorů, kdyžmu novinář zazlíval nízký pud sebezáchovy v reakci na recidivu nemoci, jež už zasáhla dýchací cesty. Poslední koncert odehrál v létě 2000 ve Švýcarsku, půldruhého roku před smrtí. Pak už se jen soustředil na nové album, a i když ještě naznačoval, že další desku by chtěl natočit s kamarádem Quincym Jonesem, na tu, kterou aktuálně chystal, poskládal už jen úvahy o smrti, písněse silným emocionálním, vpravdě duchovním nábojem. Měla se jmenovat Mys podle klíčové písně Mys dobré naděje.
Život šel nakonec rychleji než vydavatelské kapacity. Album vyšlo v březnu 2002, avšak jeho tvůrce zemřel na svém obytném hausbótu Aran na Seině u Paříže týden přes vánocemi 2001.
časopis Rock&Pop 2004/02
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Muz-100-000-amperu-Gilbert-Becaud~09~duben~2004/
Komentáře
&;
