13.5.2002 | Autor: Luboš Stehlík | sekce: publicistika

Poprvé v historii Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro dirigoval 12. května zahajovací koncert s tradiční Smetanovou Mou vlastí japonský dirigent. Byl jím Ken-ičiro Kobajaši, od roku 1996 stálý hostující dirigent České filharmonie.
Úvod do 57. ročníku Pražského jara měl jako vždy velmi slavnostní vnější rámec. Přítomen byl prezident Václav Havel s manželkou, řada členů diplomatického sboru, několik politiků a velké množství zahraničních diváků, mezi kterými početnou enklávu tvořili Japonci. A určitě to nebylo jenom kvůli Kobajašimu. Jejich náklonnost vůči české hudbě a konkrétně ke Smetanovi je dobře známa.
Kobajaši rozhodně nezklamal, ale také nepřinesl do interpretace kultovního díla české hudby nic převratně nového. Jednou větou vyjádřeno - byl to noblesní a velmi zpěvný Smetana.
Důraz na zpěvnost, melodickou krásu a barvu nástrojových skupin byl patrný už v prvních dvou částech - Vyšehradu a Vltavě (úžasná plynulost). Otevřel zde prostor pro prezentaci hlavně skupin dechových nástrojů. Na rozdíl třeba od minulých pražskojarních provedení Kubelíka, Jarviho, Mackerrase nebo Norringtona byl i v dramatismu uměřený. V podstatě ani v Šárce nebylo přepříliš dramatismu. Jakoby Kobajaši více než téma zrady preferoval motiv lásky. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem musela výborně dopadnout část Z českých luhů a hájů opěvující krásu české země s velmi dobře zahranou fugou. Symfonické básně Tábor a Blaník jsou většinou pro zahraniční dirigenty oříškem. Pochopit mimohudební inspirace a geniální logiku zdánlivě rozdrobené faktury není snadné. Kobajaši se hodně snažil, ale některá místa byla poněkud únavná. Nicméně patnáctiminutové nadšené ovace byly dokladem toho, že Kobajaši svým pojetím publikum nadchnul.
V souvislosti s tím se naskýtá otázka, proč nezve Pražské jaro pro provádění Mé vlasti častěji zahraniční dirigentské hvězdy a hlavně špičkové zahraniční orchestry. Česká filharmonie hraje Smetanu skvěle, ale nutně v podstatě stále stejně. Je velmi těžké jí vnutit nějakou převratně novou koncepci, nový pohled na základní dílo české hudby. Jedinou možností dospět k ozvláštnění tohoto díla vede podle mě přes angažmá cizích interpretů, nesvázaných naší tradicí. Zahajovací koncert by totiž neměl být pouze společenskou událostí, ale také hudební událostí přinášející každý rok "novou" Mou vlast. Geniální dílo by si to určitě zasloužilo.