Sám sebe v jedné skladbě označil za posledního slavného playboye a přitom se dodnes vedou diskuse o jeho sexuální orientaci. Hovoří o literatuře, je vzorem plachého intelektuála, a přitom by se některé jeho výroky daly označit jako rasistické. Zkrátka muž mnoha tváří.


Když se v roce 1987 rozešla kapela The Smiths, brali to zástupy oddaných (zejména britských, neboť čtveřice se vlastně nikdy doopravdy neprosadila v širším měřítku a zůstala typicky ostrovní záležitostí) fanoušků jako zradu a nůž do zad. Rozešla se totiž jedna z nejpozoruhodnějších skupin všech dob a možná nejlepší formace, jakou zplodila jindy tak proklínaná osmdesátá léta.


The Smiths za sebou zanechali pět řadových alb, dva výběry a jeden živák. Dodatečně ještě dva výběry typu best of a jednu sbírku singlů. Dodnes tato alba představují studnici nápadů pro mnoho kytarových kapel, které z ní čerpají plnými hrstmi. Půvabu, šarmu a nesporné progresivitě Kovářů se však dosud nepřiblížil nikdo. Mohli za to dva géniové: kytarista a skladatel Johnny Marr, dodnes jedna z nejuctívanějších postav britské pop music, a zpěvák a textař Morrissey. Steven Patrick Morrissey, abychom byli úplně přesní.


Génius v moři průměrnosti


Byl to hlavně Morrissey, kdo do značné míry udával směr v The Smiths. Kromě zpěvu a textů měl na starosti vizuální podobu alb a singlů, byl skupinovým mluvčím a "ideologem". Na něj byla upřena největší pozornost fanoušků a je s podivem, v jakého divocha se na pódiu tento plachý a neurotický intelektuál dokázal proměnit.


"Když jdete na scénu, většinou si na něco hrajete, vytváříte nějakou jinou osobu. U mě je to naopak, v soukromí hraju a teprve na pódiu se uvolním a jsem to skutečně já," prohlásil Morrissey ještě v dobách The Smiths.


Není tedy divu, že po Marrově odchodu z kapely a jejím následném rozpuštění, se truchlící smithsovci soustředili hlavně na Morrisseyho sólovou dráhu. Zvláště pak, když de facto navazovala na zvuk legendární kapely. Zatímco Marr jako by tušil, že sound The Smiths už zřejmě nezopakuje a vrhl se nadšeně do víru elektronické hudby (spolupracoval s Pet Shop Boys, stal se členem popové superkapely Electronic s Barneyem Sumnerem z New Order atd.), jeho bývalý kolega dál produkoval popové kytarové písničky, postavené na silných melodiích a pozoruhodných textech. Zdánlivě vše v pořádku, jen jako by tu něco chybělo. Teprve teď se totiž ukázalo, jak moc potřebuje Morrissey svého Marra.


"Znám jeho problém: je skutečně nadaný, geniální. Ale lidé kolem něj jsou až příliš obyčejní," okomentoval Morrisseyovu kariéru Johnny.


Intelektuál v klubu rváčů


Morrissey (Mozzer, Mozza či Moz, jak mu říká britský hudební tisk) nezačal na sólové dráze nijak zle. S debutovým albem Viva Hate mu pomohl producent a skladatel Stephen Street. Donesl zpěvákovi demokazetu s několika skladbami a poprosil jej, zda by některou z nich nemohl otextovat. Doufal tak ve dvě až tři společné písničky, ale Morrissey dodal slova ke všem a výsledkem bylo rozhodně dobré album. Vylouply se z něj dva velmi slušné hity Suedehead a Everyday Is Like Sunday a fandové mohli být spokojeni. Světlo už sice, pravda, nezářilo tak jasně, nicméně nevyhaslo.


Jaké zklamání však přišlo s druhou kolekcí Kill Uncle. Byla plná podivně zprodukovaného a nepříliš zajímavého materiálu. Pro potřeby alba následujícího, Your Arsenal, se tedy Morrissey spojil se zkušeným Mickem Ronsonem coby zvukařem a muzikanty z Camden Town. Výsledek byl opět uspokojivý.


Následující alba Vauxhal And I, Southpaw Grammar a Maladjusted nabídla sérii v podstatě velmi dobrých kytarových skladeb. Tam, kde hudba nestačila, vsadil Morrissey na nepopiratelný trumf, totiž texty. Od dob The Smiths neztratil nic ze svého neobyčejného talentu pojmenovávat věci kolem sebe neotřelou, poetickou a přece tak sdělnou a srozumitelnou formou. Probírat se jeho texty znamená pročítat kratičké novely, útržky rozhovorů, sledované z pozice nezúčastněného pozorovatele.


"Neřekl bych, že píšu ze striktně mužského či ženského hlediska. Možná jsem si vytvořil nějaký čtvrtý rod (po mužském, ženském a středním)." Morrissey zůstává stranou všeho dění, je nezávislým, přesto však pečlivým pozorovatelem.


"Vložil svou citlivost a sečtělost do světa pop music a výsledek byl tak šokující, jako když si někdo sedne vedle party rváčů a začne si klidně číst," prohlásil o Morrisseym kdosi a neexistuje snad výstižnější charakteristika zpěvákova přístupu věci.


Zpěvák poprvé ve studiu s kapelou


Letos se po sedmileté odmlce Morrissey přihlásil se zbrusu novým albem. Nazval jej provokativně You Are The Quarry, což můžeme chápat jako volné pokračování titulu poslední smithsovské řadové desky Strangeways, Here We Come. Morrissey již tehdy v návaznosti na tento název (Strangeways je jméno proslulého vězení - pozn. aut.) prohlásil, že kdokoliv z nás je potenciálním zločincem, obětí systému.


"Je to moje nejlepší album," prohlásil Morrissey na adresu novinky. "Desku, jako je tahle, jsem chtěl udělat už dávno. Věřím, že na You Are The Quarry si každý najde něco, co ho zaujme."


Otřepanější klišé si snad ani nelze vymyslet, ovšem soudě dle ukázek, které byly k dispozici ještě před vydáním alba (tedy i v době, kdy vznikal tento článek), je minimálně jasné, že Morrissey je skutečně ve formě.


Potřebné osvěžení do zvuku Morrisseyho kapely údajně přinesl producent Jerry Finn, jinak zodpovědný za zvuk alb Blink-182, AFI či Green Day. Cože, pop punkový producent ve službách Morrisseyho? Zní to sice bizarně, ale Moz si tuto spolupráci velmi pochvaluje.


"Chtěl jsem, aby nová deska zněla velmi hlasitě a průrazně. Jerry mi pomohl docílit zvuku, který jsem měl ještě před natáčením v hlavě." Finn na oplátku prohlásil, že Morrisseyova novinka je jedním z nejlepších alb, na kterém kdy pracoval.


Další novinkou je samotný proces nahrávání. Dříve Morrissey pracoval tak, že nejdříve nahrál zpěv a poté přizval doprovodnou kapelu k natočení muziky. Nyní se však ve studiu sešli všichni najednou a nahrávání probíhalo souběžně.


"Tento fakt velmi usnadnil celý proces, díky tomu je album přístupnější a zároveň soudržnější," řekl Finn. "Podle mě je to Morrisseyovo nejlepší album právě díky způsobu vzniku," dodal.


Samotář uprostřed davu


Kromě Mozzerovy dlouholeté doprovodné kapely (kytaristé Boz Boorer a Alain Whyte, baskytarista Gary Day a bubeník Dean Butterworth) se na You Are The Quarry nikoliv nepodstatnou měrou podílel klávesista Roger Manning, bývalý člen Jellyfish. Kromě toho účinkoval na deskách Blink-182, Air a Becka. Díky němu je album barevnější a pestřejší než Morrisseyovy předchozí práce. Zpěvák věří, že novinka díky tomu zaujme i posluchače, které jeho starší věci příliš neoslovily.


"Nechtěl jsem udělat znovu stejnou věc, to je příšerná nuda," nechal se slyšet.


Na podporu nového alba Morrissey uspořádal koncertní turné, které bylo okamžitě vyprodané. Další důkaz toho, že věrní fanoušci na svůj idol nezapomněli. Sedm let je poměrně dlouhá doba, ale Moz se o svou existenci bát nemusí. V očích mnoha je doslova kultovní persónou, čehož si je velmi dobře vědom.


"Mám opravdu věrné publikum, které bere jako své poslání podporovat mě. Jsem za to opravdu vděčný," prohlásil melancholický guru.


 


 

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2004/06