26.2.2009 | Autor: Mikuláš Dohnal | sekce: publicistika
 fotogalerie Vegetarián, abstinent, panic a samotář v jedné osobě že by se mohl stát rockovou hvězdou? Ani náhodou, říkáte? Pak asi neznáte Morrisseyho, což byste měli co nejdřív napravit. Máte ideální příležitost, vydal nové album.

Před časem se jako poměrně pravidelně začalo spekulovat o možném comebacku The Smiths, nejlepší kapele, kterou zrodila britská nezávislá kytarová scéna 80. let. To prosím není subjektivní názor pisatelův, ale nepopiratelný fakt. Indicií bylo několik – Zpěvák Morrissey a kytarista Johnny Marr už spolu opět vycházejí v dobrém, doba je nakloněna comebackům všeho druhu (vracejí se mimo jiné i Ultravox) a nadto se objevil výběr toho nejlepšího z pera dvojice Morrissey/Marr, nazvaný The Sound Of The Smiths. Člověk by se skorem uklekl, že to ti dva znesváření kohouti z jednoho smetiště myslí vážně, ale naštěstí se krátce poté objevila jasná dementi. Jak Mozzer, tak Marr spekulace o návratu popřeli a místo oprašování dávné slávy se věnují sólovým aktivitám. Johnny, bohdá, natočí další album se svými Healers – od neprávem opomenutého Boomslang uplynul už nějaký pátek – a Steven Patrick je tu se zbrusu novou sólovkou Years Of Refusal.

Make songs, not sex

A pozor, Moz se ještě před vydáním nechal slyšet, že by to taky mohla být jeho poslední nahrávka. Ne snad že by se cítil umělecky vyčerpán, ale prokázal notnou dávku v byznysu málo vídané sebekritiky, když prohlásil, že kdyby setrval v hudebním průmyslu, trpěl by nedostatkem imaginace a rovněž důstojnosti. „Nechci se tomu věnovat moc dlouho,“ řekl Morrissey. Marketingový tah? I tak to může vypadat, ale nezapomínejme. Bavíme se o člověku, který si na podobné věci příliš nepotrpěl. Nepočítaje v to celkem standardní hlášku o každé nové desce, která je „tím nejlepším, co kdy vydal.“ Nehledě na to, že Mozzer jiné než vynikající desky nedělá. A pokud opravdu skončí? V jednom rozhovoru řekl, že pokud skončí s muzikou, bude se věnovat psaní knih. Jako romanopisce bych si ho docela dovedl představit – ostatně už v dobách The Smiths to byl ukázkový knihomol.
Pěkný titul si vybral pro nové album – Years Of Refusal, léta odříkání. Přihoďme fotku na obale, kde Mozza třímá nemluvně a je jasné, jaké odříkání má asi na mysli. Pokud legenda nelže, Morrissey je věčný panic, který ze svého života sexuální pud vytěsnil už dávno. Dodnes se také spekuluje, na koho by se eventuelně vrhl, kdyby tak říkajíc došlo na věc. Jestli na ženu, nebo na muže. On sám samozřejmě nikdy nic neřekl na plná ústa, ale soudě dle všemožných narážek je Morrissey patrně homosexuál, přinejmenším bisexuál. Odtud zřejmě i proud frustrací v jeho textech, mimo jiné, samozřejmě. Trefně to před lety sesumíroval jeho parťák Johnny Marr novináři Nicku Kentovi: „Je příliš plachý, musíš to pochopit. Ale upřímně řečeno, když je mu opravdu zle, myslím, že to je proto, že si potřebuje pořádně zašukat.“
A případné děti? Kam s tím na Mozzera. Ale co pak ten obal? Naznačuje snad Steven něco? Nebo je to další z jeho povedených fórů?

Dobře ukovaný odkaz

Dívám se na klip, kde Morrissey živě hraje novinku Something Is Squeezing My Skull a v jeho vystupování je čím dál víc croonera. Decentní pohyby, prsten, prošedivělá skráň. Jenomže uvnitř to pořád bublá, vře, žhne. Mozz stárne, ale nepolevuje, nerezignuje na své zásady, naopak. Tu do tisku opět pustí pár ostře formulovaných myšlenek, pročež je zase jednou označen za rasistu (proti čemuž se ostře ohradí), onde se zastane násilných protestů proti pokusům na zvířatech. Moz má pořád co říct a říká to snad stále elegantněji. Pokud se v souvislosti s albem Vauxhall And I z roku 1994 hovořilo o určité stagnaci a přežívání ze svého jména, poslední tři alba You Are The Quarry, Ringleader Of The Tormentors a Years Of Refusal se řadí k tomu vůbec nejlepšímu, co kdy Mozz vyprodukoval. Je tu taky skvostný živák Live At Earls Court, který zní, jako kdyby se The Smiths nikdy nerozpadli.
Jestli je aktuální album Morrisseyho máváním na rozloučenou, odejde v plné síle. Zbude po něm devět sólových řadovek a samozřejmě čtyři geniální řadovky, které nazpíval coby člen The Smiths. A pak samozřejmě zástupy kytarových kapel, které jeho jméno a název jeho bývalé kapely berou do úst s přímo posvátnou úctou a snaží se vytvořit cosi alespoň částečně srovnatelného s dopadem hudby Kovářů. Marně. Některé věci se zopakovat nedají. Ale dají se naštěstí připomenout – teď je ideální příležitost.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2009/03