Monkey Business - Svět kejklířů
11.3.2009 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika
Monkey Business právě dokončili své již šesté řadové album s názvem Twilight of Jesters? a jak je u nich zvykem ,opět si do studia pozvali několik zajímavých hostů jako jsou Glenn Hughes nebo Ashley Slater (Freak Power). O dění kolem kapely a novince jsme si povídali s Romanem Holým.
Mám pocit, že touto deskou jste uzavřeli určitou kapitolu v existenci Monkey Business a začali novou.
Každou novou deskou se snažíme nakročit jinam, takže nová etapa asi opravdu začíná. Každá nová deska již od té první odráží náš momentální stav, náladu a hudební touhy. Tato deska prezentuje, co se nám momentálně líbí, co chceme hrát naživo. Pořád se snažíme o dobrou písničku s dobrou melodií, zvukem, energií a co největší šlapavostí.
Z posledních desek Monkey Business mám pocit, že pomalu opouštíte starý funk a soul a posouváte se do sfér taneční hudby a popu s co nejmodernějším zvukem. Máš rovněž ten pocit?
Ano, je to tak. Okouzlení z této hudby, kterou máme rádi již víc než pětadvacet let, která je nádherná, ale bohužel již pomerně vyčerpaná a kde se nic nového již vymyslet moc nedá, pomalu začalo opadávat. Považoval bych za krok zpátky snažit se dělat dřevní soul nebo funk. Hrát ho živě je jedna věc, ale poslouchat takovou hudbu v roce 2009 mi nepřipadá moc vzrušující. Spiš se snažíme nalézat hudební barvy a výrazové prostředky, které jsou současnější pro nás. Nové album přesně odráží, čím teď žijeme a jaké zvuky máme rádi. Trefil jsi to přesně, dneska jsme opravdu hodně daleko od naší první desky, která byla taková oldschoolová.
Takže nalézáš dneska inspiraci spíš v taneční hudbě a popu?
Ani ne, taneční hudba patří na parties k tomu určených, ale doma bych si to nepouštěl. Baví mě nové zvuky a elektronika, to je ta asi nejpodstatnější změna oproti našim starším deskám. Je to rybník, kde se teď cítíme dobře, elektronické možnosti jsou pro nás daleko zajímavější a je tam větší prostor pro kreativitu než dřevní nahrávka – basa, kytara, buben.
Nakolik jste použili na nové desce živé nástroje a sešli jste se třeba pohromadě ve studiu?
Všechno je živý, dokonce i synťáky jsou natáčený bez sekvencerů. Akorát již tři desky nenahráváme živé bubny, a to z mnoha důvodů. Hlavní je ten, že v Čechách není možné nahrát tak kvalitní zvuk bubnů, který by nám vyhovoval. Sesbíráme živé zvuky kotle, šlapáku atd. a pak všechno skládáme v počítači. Kytary, fender piana, basa, vokály, vše ostatní nahráváme živě.
Kapitolou samou pro sebe na nové desce jsou texty. Domnívám se, že když si je posluchač důkladně přečte, pochopí svět Romana Holého a v podstatě bys novinářům potom nemusel dávat rozhovory.
Chtěl bych něco upřesnit, ani při rozhodování o písničkách, co se použije na desce z těch nápadů, co ostatní přinesli, ani v textech, to není svět Romana Holého. Je to svět lidí z Monkey Business, kteří ten názor utváří. Já se v něm musím cítit dobře a jako většinový autor hudby mám na to velký vliv, ale hodně textů, nuancí, druh humoru pochází z hlavy Pavla Mrázka, který je v tom velmi důležitá postava. Náměty na témata, která budeme zpracovávat, jsou často od Matěje Rupperta, kterému je třicet jedna let, protože on to potom zpívá a musí se v tom cítit dobře, daleko víc než já. Všechno vychází z toho, že spolu trávíme hodně času a v kapele žijeme velice pěkný partnerský život . Často sedíme a probíráme spolu nějaká témata a ty jsou dneska jiný, než když nám bylo pětadvacet nebo třicet let. Před lety jsme nemohli řešit otázku změny života s příchodem rodiny a dětí na svět. Teď to v kapele řešíme, protože všichni, až na Matěje, tu zkušenost máme. Koukáme na věci kolem sebe, něco nás rozesmívá, něco stresuje, z něčeho máme obavy, ale furt o všem komunikujeme a říkáme si – tak tohle by stálo za písničku. Nakopneme třeba téma, jaký byl život za komunismu a jaký je teď, a když to hodíme na papír, tak ta hudba potom jakoby tomu jde naproti. V tom okamžiku přivoláme Vráťu Šlapáka, který je naše spojka do angličtiny, protože nikdo z nás ji neumí tak dobře a pak dáváme finální verzi anglických textů.
Hodně podnětů k přemyšlení posluchači mohou nalézat nejenom ve vašich textech, ale i v celkové koncepci, včetně obalu desky. Co má třeba znamenat ten Stalin, kulomety, pejsek atd. na obalu Twilight of Jesters?
Myslím si, že naši fanoušci jsou bystří, snaží se na takové věci přijít a rozklíčovat je. Proto to děláme. Na té desce je cela řada narážek, skrytých poselství, fórů, dvojsmyslů a to je to zábavné na té rozjeté taneční muzice, kterou se snažíme vytvářet. Nezůstat pouze u sloganu tipu „jsme happy, pojďme si to dneska užít“. Vždycky jsme se snažili, aby název desky shrnul téma, kterým jsme v té dané životní fázi žili nejvíc. Je důležitý zpívat o věcech, které tě zajímají, protože je to potom uvěřitelný a je to větší zábava než nějaké fabulace. My se třeba hodně bavíme o politice, o našem postavení a roli kašparů, protože my se nebereme jako umělci, ale jako kejklíři nebo kašpaři, ale kašpaři s velkou chutí. A říkáme si, jaká je naše role v životě tohoto národa. To shrnuje i název desky Soumrak kejklířů? Kdyby ten otazník na konci nebyl, tak je ten význam v podstatě negativní a není to úplně přesný. Takže si říkáme, zda nám jako muzikantům a bavičům již nezvoní umíráček a kde je vlastně naše místo v tom současném světě?
Pak jsou i další kejklíři, ti světoví. I proto je tam Stalin a kulomet. Od konce války uplynulo hodně let a přesto se u nás v Čechách komunisti neustále derou k moci. Nás to znepokojuje a irituje. Stalin by měl být celosvětově jednou pro vždy definitivně označen za obrovského masového vraha, stejně tak jak se to stalo Hitlerovi - velice po zásluhách. Nestalo se to. A nejenom v Rusku je velke procento lidí, kteří po něm volají jako po jediné pevné ruce, která dokázala udržet a řídit velkou zemi. Dodneška v Rusku i mladí lidé ke Stalinovi vzhlíží a Stalin není mrtvý, Stalin má následovníky. A to je ten malý Stalin na obalu v náručí toho velkého. Těch komunistů je u nás tolik, že člověk z toho nemůže mít radost a je to pro nás znepokojivá věc. Místo toho, aby se smažil v pekle, on je na rozjetém mejdanu s holkama, dobře se baví mezi regály s vodkou a tváří se děsně cool, ale sakra, je to pořád Stalin.
Vzhledem k tomu, že již jste několikrát hráli v Londýně a teď zase po druhé pojedete do Argentiny, kde slavíte určitý úspěch, nepřipravovali jste novou desku i s ohledem na to, abyste oslovili i publikum venku, třeba i tím výběrem hostů?
Ne, to není tak. Kdybychom chtěli oslovit lidi venku, tak míříme do jiných sfér s hosty, kteří budou populární kdekoliv a v jakémkoliv žánru, to jsme nikdy nedělali. Nevím, zda se naší desky prodalo o dva kusy navíc kvůli tomu, že tam hostoval Fred Wesley. Nebo kolik lidí si koupilo naši desku kvůli tomu, že tam byl David Sanborn? Na Glenna Hughese v Čechách chodí tak dvě stě lidí, nebo Ashley Slater? V Londýně chodí na Freak Power daleko míň lidí než na Monkey Business. Je to smutný, ale je to realita. Takže tam jde o úplně jiné věci, jde o spojení s lidmi, kteří v tom našem hudebním a duchovním světě znamenají něco velkeho.
Víc než výběrem hostů jsem měl na mysli spíš celkový zvuk a koncepci nové desky.
Tak v tom případě odpověď je ano Jinak každý muzikant chce oslovit co nejširší publikum, to je přirozený a normální. My máme dobré odezvy, sice po kouskách, ale z celého světa. Ano, chtěli jsme současný zvuk, který bude fungovat jak u nás, tak i v Argentině nebo v Londýně.
Pozoroval jsem Glenna Hughese na vašem vánočním koncertě a říkal jsem si, jaký to musí být pro něj pocit, když si díky vám může užít množství publika, jaké na jeho koncerty běžně nechodí, a že vlastně něco Monkey Business dává, ale něco za to i dostává.
Je to tak . To je zvláštní fenomén. Glenn Hughes je jediný z té party – Black Sabbath, Deep Purple, Whitesnake, všechny ty kapely mají dodneška statut obrovských koncertních lákadel a mají narvané sály. Troufám si říct, že zpívá o třídu lépe než jeho kolegové, protože má přesah i do jiných žánrů, paradoxně jezdí po klubech a jeho kamarádi a souputníci z dřívějška mají mnohem větší publikum. To je disproporce, která mě mrzí. Na druhou stranu Glenn má všude po světě tolik fanoušků, že když se to nasčítá, je to pořád velice vážená a uznávaná persona. V Los Angeles je to pořád velká rock star a třeba Red Hot Chilli Peppers jsou z něj doslova hotový. Po Lucerně, kdy tam byly tři tisíce lidí, byl Glenn Hughes skutečně velice nadšený. Týden po té jsme si psali neustále zprávy a vzniklo mezi námi opravdu velké pouto. Říkal mi, že se mu s námi hrálo velice dobře, neboť celý život chtěl hrát soul a funky, ale se svou kapelou to hrát nemůže, že by ho jeho fanoušci, kteří chtějí neustále Burn a Stormbringer, zabili. Že právě s námi si tu hudbu může užít. A to je pro nás největší štěstí vesmíru.
Mám pocit, že touto deskou jste uzavřeli určitou kapitolu v existenci Monkey Business a začali novou.
Každou novou deskou se snažíme nakročit jinam, takže nová etapa asi opravdu začíná. Každá nová deska již od té první odráží náš momentální stav, náladu a hudební touhy. Tato deska prezentuje, co se nám momentálně líbí, co chceme hrát naživo. Pořád se snažíme o dobrou písničku s dobrou melodií, zvukem, energií a co největší šlapavostí.
Z posledních desek Monkey Business mám pocit, že pomalu opouštíte starý funk a soul a posouváte se do sfér taneční hudby a popu s co nejmodernějším zvukem. Máš rovněž ten pocit?
Ano, je to tak. Okouzlení z této hudby, kterou máme rádi již víc než pětadvacet let, která je nádherná, ale bohužel již pomerně vyčerpaná a kde se nic nového již vymyslet moc nedá, pomalu začalo opadávat. Považoval bych za krok zpátky snažit se dělat dřevní soul nebo funk. Hrát ho živě je jedna věc, ale poslouchat takovou hudbu v roce 2009 mi nepřipadá moc vzrušující. Spiš se snažíme nalézat hudební barvy a výrazové prostředky, které jsou současnější pro nás. Nové album přesně odráží, čím teď žijeme a jaké zvuky máme rádi. Trefil jsi to přesně, dneska jsme opravdu hodně daleko od naší první desky, která byla taková oldschoolová.
Takže nalézáš dneska inspiraci spíš v taneční hudbě a popu?
Ani ne, taneční hudba patří na parties k tomu určených, ale doma bych si to nepouštěl. Baví mě nové zvuky a elektronika, to je ta asi nejpodstatnější změna oproti našim starším deskám. Je to rybník, kde se teď cítíme dobře, elektronické možnosti jsou pro nás daleko zajímavější a je tam větší prostor pro kreativitu než dřevní nahrávka – basa, kytara, buben.
Nakolik jste použili na nové desce živé nástroje a sešli jste se třeba pohromadě ve studiu?
Všechno je živý, dokonce i synťáky jsou natáčený bez sekvencerů. Akorát již tři desky nenahráváme živé bubny, a to z mnoha důvodů. Hlavní je ten, že v Čechách není možné nahrát tak kvalitní zvuk bubnů, který by nám vyhovoval. Sesbíráme živé zvuky kotle, šlapáku atd. a pak všechno skládáme v počítači. Kytary, fender piana, basa, vokály, vše ostatní nahráváme živě.
Kapitolou samou pro sebe na nové desce jsou texty. Domnívám se, že když si je posluchač důkladně přečte, pochopí svět Romana Holého a v podstatě bys novinářům potom nemusel dávat rozhovory.
Chtěl bych něco upřesnit, ani při rozhodování o písničkách, co se použije na desce z těch nápadů, co ostatní přinesli, ani v textech, to není svět Romana Holého. Je to svět lidí z Monkey Business, kteří ten názor utváří. Já se v něm musím cítit dobře a jako většinový autor hudby mám na to velký vliv, ale hodně textů, nuancí, druh humoru pochází z hlavy Pavla Mrázka, který je v tom velmi důležitá postava. Náměty na témata, která budeme zpracovávat, jsou často od Matěje Rupperta, kterému je třicet jedna let, protože on to potom zpívá a musí se v tom cítit dobře, daleko víc než já. Všechno vychází z toho, že spolu trávíme hodně času a v kapele žijeme velice pěkný partnerský život . Často sedíme a probíráme spolu nějaká témata a ty jsou dneska jiný, než když nám bylo pětadvacet nebo třicet let. Před lety jsme nemohli řešit otázku změny života s příchodem rodiny a dětí na svět. Teď to v kapele řešíme, protože všichni, až na Matěje, tu zkušenost máme. Koukáme na věci kolem sebe, něco nás rozesmívá, něco stresuje, z něčeho máme obavy, ale furt o všem komunikujeme a říkáme si – tak tohle by stálo za písničku. Nakopneme třeba téma, jaký byl život za komunismu a jaký je teď, a když to hodíme na papír, tak ta hudba potom jakoby tomu jde naproti. V tom okamžiku přivoláme Vráťu Šlapáka, který je naše spojka do angličtiny, protože nikdo z nás ji neumí tak dobře a pak dáváme finální verzi anglických textů.
Hodně podnětů k přemyšlení posluchači mohou nalézat nejenom ve vašich textech, ale i v celkové koncepci, včetně obalu desky. Co má třeba znamenat ten Stalin, kulomety, pejsek atd. na obalu Twilight of Jesters?
Myslím si, že naši fanoušci jsou bystří, snaží se na takové věci přijít a rozklíčovat je. Proto to děláme. Na té desce je cela řada narážek, skrytých poselství, fórů, dvojsmyslů a to je to zábavné na té rozjeté taneční muzice, kterou se snažíme vytvářet. Nezůstat pouze u sloganu tipu „jsme happy, pojďme si to dneska užít“. Vždycky jsme se snažili, aby název desky shrnul téma, kterým jsme v té dané životní fázi žili nejvíc. Je důležitý zpívat o věcech, které tě zajímají, protože je to potom uvěřitelný a je to větší zábava než nějaké fabulace. My se třeba hodně bavíme o politice, o našem postavení a roli kašparů, protože my se nebereme jako umělci, ale jako kejklíři nebo kašpaři, ale kašpaři s velkou chutí. A říkáme si, jaká je naše role v životě tohoto národa. To shrnuje i název desky Soumrak kejklířů? Kdyby ten otazník na konci nebyl, tak je ten význam v podstatě negativní a není to úplně přesný. Takže si říkáme, zda nám jako muzikantům a bavičům již nezvoní umíráček a kde je vlastně naše místo v tom současném světě?
Pak jsou i další kejklíři, ti světoví. I proto je tam Stalin a kulomet. Od konce války uplynulo hodně let a přesto se u nás v Čechách komunisti neustále derou k moci. Nás to znepokojuje a irituje. Stalin by měl být celosvětově jednou pro vždy definitivně označen za obrovského masového vraha, stejně tak jak se to stalo Hitlerovi - velice po zásluhách. Nestalo se to. A nejenom v Rusku je velke procento lidí, kteří po něm volají jako po jediné pevné ruce, která dokázala udržet a řídit velkou zemi. Dodneška v Rusku i mladí lidé ke Stalinovi vzhlíží a Stalin není mrtvý, Stalin má následovníky. A to je ten malý Stalin na obalu v náručí toho velkého. Těch komunistů je u nás tolik, že člověk z toho nemůže mít radost a je to pro nás znepokojivá věc. Místo toho, aby se smažil v pekle, on je na rozjetém mejdanu s holkama, dobře se baví mezi regály s vodkou a tváří se děsně cool, ale sakra, je to pořád Stalin.
Vzhledem k tomu, že již jste několikrát hráli v Londýně a teď zase po druhé pojedete do Argentiny, kde slavíte určitý úspěch, nepřipravovali jste novou desku i s ohledem na to, abyste oslovili i publikum venku, třeba i tím výběrem hostů?
Ne, to není tak. Kdybychom chtěli oslovit lidi venku, tak míříme do jiných sfér s hosty, kteří budou populární kdekoliv a v jakémkoliv žánru, to jsme nikdy nedělali. Nevím, zda se naší desky prodalo o dva kusy navíc kvůli tomu, že tam hostoval Fred Wesley. Nebo kolik lidí si koupilo naši desku kvůli tomu, že tam byl David Sanborn? Na Glenna Hughese v Čechách chodí tak dvě stě lidí, nebo Ashley Slater? V Londýně chodí na Freak Power daleko míň lidí než na Monkey Business. Je to smutný, ale je to realita. Takže tam jde o úplně jiné věci, jde o spojení s lidmi, kteří v tom našem hudebním a duchovním světě znamenají něco velkeho.
Víc než výběrem hostů jsem měl na mysli spíš celkový zvuk a koncepci nové desky.
Tak v tom případě odpověď je ano Jinak každý muzikant chce oslovit co nejširší publikum, to je přirozený a normální. My máme dobré odezvy, sice po kouskách, ale z celého světa. Ano, chtěli jsme současný zvuk, který bude fungovat jak u nás, tak i v Argentině nebo v Londýně.
Pozoroval jsem Glenna Hughese na vašem vánočním koncertě a říkal jsem si, jaký to musí být pro něj pocit, když si díky vám může užít množství publika, jaké na jeho koncerty běžně nechodí, a že vlastně něco Monkey Business dává, ale něco za to i dostává.
Je to tak . To je zvláštní fenomén. Glenn Hughes je jediný z té party – Black Sabbath, Deep Purple, Whitesnake, všechny ty kapely mají dodneška statut obrovských koncertních lákadel a mají narvané sály. Troufám si říct, že zpívá o třídu lépe než jeho kolegové, protože má přesah i do jiných žánrů, paradoxně jezdí po klubech a jeho kamarádi a souputníci z dřívějška mají mnohem větší publikum. To je disproporce, která mě mrzí. Na druhou stranu Glenn má všude po světě tolik fanoušků, že když se to nasčítá, je to pořád velice vážená a uznávaná persona. V Los Angeles je to pořád velká rock star a třeba Red Hot Chilli Peppers jsou z něj doslova hotový. Po Lucerně, kdy tam byly tři tisíce lidí, byl Glenn Hughes skutečně velice nadšený. Týden po té jsme si psali neustále zprávy a vzniklo mezi námi opravdu velké pouto. Říkal mi, že se mu s námi hrálo velice dobře, neboť celý život chtěl hrát soul a funky, ale se svou kapelou to hrát nemůže, že by ho jeho fanoušci, kteří chtějí neustále Burn a Stormbringer, zabili. Že právě s námi si tu hudbu může užít. A to je pro nás největší štěstí vesmíru.
časopis mGuide 2009/03
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Monkey-Business-Svet-kejkliru~11~brezen~2009/