20.6.2005 | Autor: Ivan Ivanov | sekce: publicistika Ještě tak úplně neodezněly dozvuky předposlední úspěšné desky Resistance Is Futile a nedávno vydaného čtyřDVD kompletu a Monkey Business se již hlásí s novým opusem nazvaným Kiss Me On My Ego. A to mezitím Roman Holý s Ondřejem Brouskem stihli ještě vydat fiktivní soundtrack Crushing Bliss. O tvůrčím přetlaku, který kapelu zřejmě zachvátil, jsem si povídal s Matějem Ruppertem, Tonyou Graves a basistou Pavlem Mrázkem.

Můžete říct nějak jinak česky název vaší nové desky Kiss Me On My Ego?
Matěj: Pochlebuj mi.

Není v tom názvu zakomponovaný sexuální podtext?
Matěj: Ne, nemá to se sexem přímo nic společného.

Jak se dá fyzický políbit ego?
Matěj: Nijak. Vezmi si chlapa, který to dva roky neměl a pak si najednou krásně užije s holkou, která tím vlastně políbí jeho ego, které na to dva roky čekalo.

A jak koresponduje název desky s obalem, kde je myslivec s tělem divočáka za skloněnou dívčinou v lese?

Matěj: Myslivci mají podle mě hodně velká ega.
Tonya: Já osobně žádného myslivce neznám.

Zdá se mi, že obaly vašich desek příliš nekorespondují s jejich obsahem?

Matěj: To máš pravdu. Nijak se o to nesnažíme. Vyplyne to někdy samo na mejdanu, či v hospodě a nám to přijde vtipný.
Jakým směrem se podle vás posunuli Monkey Business novým albem?
Matěj: V první řádě chceme dělat dobré písničky a v tom jsme se nechtěli nikam posouvat. Na nový desce je podle mě změna ve zvuku. Je daleko syrovější, přísnější a ty písničky nejsou zdaleka tak vlídný. Předchozí album bylo přijatelné hned na první poslech, na rozdíl od nové, kde je trošku víc komplikovaná hudba. Není to případ písniček Branded, nebo Chick Flick, ale třeba Kiss me On My Ego, nebo Artistic Suicide. To jsou daleko závažnější písničky, které nejsou na první poslech.

Než jdete do studia, řešíte dopředu, jak album bude vypadat, nebo tomu necháváte volný průběh?
Matěj: Určitě o tom přemýšlí Roman, který je výhradní autor hudby, desku produkuje a má představu o celkovém zvuku. A stejným způsobem funguje i v J.A.R.. Musí to pro něj být strašně těžký, všechno to vybalancovat. Nám se strašně líbí starší německá minimalistická kapela D.A.F. a možná, že ve zvuku na novince nás trošku ovlivnili. Minimalismus je nepřesné slovo, protože na každé písničce je osmdesát stop, ale ve výsledku je to svým způsobem minimalismus.

Mezi posledními alby byl poměrně malý časový rozestup. Čím je to zapříčiněno?
Pavel: Roman Holý je typ člověka, který neustále musí něco dělat.

Takže žádná strategie, spíš autorský přetlak, který musí ven? 

Pavel: Ano a pro nás je to dobrý, že můžeme živě po roce a půl hrát nový program.
Matěj: Další dobrá věc je, že když Roman ten přetlak má a něco složí, tak to okamžitě nahrajeme. Když složená písnička leží dlouho uložená v počítači, je to v podstatě mrtvá písnička. Dokud se ty písničky rodí takovým způsobem, je dobrý vydávat je, protože můžou přijít i hubená léta.

Podle jakých kritérií vybíráte hosty, které si zvete na své desky?
Matěj: My si těma hostama, stejně jako písničkama, v první řadě děláme vlastní potěšení. Neuvažujeme o tom, zda nám pomůžou desku prodat víc. Třeba Hiram Bullock není žádná mega star, ale je tak talentovaný muzikant, že jsme rádi, že ho můžeme pokaždý pozvat do studia, aby s námi točil. Dovolím si tvrdit, že Glenn Hughes je už v podstatě náš dobrý známý, či kamarád. Mně osobně řekl, že až budu v Los Angeles, ať neřeším žádné hotely a že mě zve k sobě domů. Takže hlavní kritérium pro hosty je, aby nás muzikantsky oslovovali. Plníme si tím svoje sny a pak postupně saháme do vyšších pater a je čím dál těžší se k těm lidem dostat. Nám naši hosté pomáhají i v otevírání dalších dveří. Třeba Davidovi Sanbornovi zavolal a řekl mu o nás právě Hiram Bullock, který se Sanbornem pravidelně spolupracuje již dlouhá léta. Fred Wesley, který je velice uznávaný všemi americkými hudebníky, nám v tom taky hodně pomáhá.

Vím, že Glenn Hughes je velká láska Romana Holého již dlouho, ale jsou všichni jeho oblíbenci i vašimi oblíbenci?
 
Matěj: Roman umí úžasným způsobem nakazit lidi a strhnout je na svoji stranu, ať se jedná o film, či o muziku. Je to takový motor, který neustále dává nějaké podněty, nebo tipy na muziku, kterou bychom si měli poslechnout a o které se potom bavíme a rozebíráme. Roman je týmový hráč, který se rád dělí o svoje zážitky. Mně nedělá problém si ty jeho věci vzít za vlastní a nevidím na tom nic špatného. Baví nás stejné věci. Třeba pro našeho bubeníka Martina Houdka album Come Taste The Band od Deep Purple, kde zpívá i Glenn Hughes, byla taky jedna z jeho zásadních desek. Když jsem dodělávali druhou desku, kluci mi je poprvé pustili a byl jsem uchvácen, jaká je to jízda a nakolik je to spíš soulová deska.

Skladby na vaší desce, které nazpíval Hughes, byly psány jemu na míru, nebo jste spíš přemýšleli, kdo by je mohl zazpívat takovým způsobem?
Pavel: Vím, že skladbu Silence Roman skládal s tím, že si již představoval, jak by to znělo se zpěvem Glenna Hughese.
Matěj: U Weekend Warrior to bylo naopak, po jejím dokončení jsme se shodli, že by ji mohl nazpívat Glenn.
 
Pozvat si Glenna Hughese do studia na Šumavě, nebo jinou hvězdu, je určitě finančně nákladná věc. Jakým způsobem se to dá ufinancovat?

Pavel: Díky tomu, že Roman má svoje studio a spoustu věcí si děláme sami, ušetří se za studio a tím pádem část financí z rozpočtu na desku můžeme věnovat právě na tyto záležitosti.

Těch hvězd na vašich deskách byla již spousta, koho byste chtěli do budoucna ještě pozvat?
Pavel: Simona Le Bona z Duran Duran, nebo Martina Gorea z Depeche Mode.
Tonya: Výbornou anglickou zpěvačku Amy Winehouse, nebo Burta Bacharach.
Matěj: Ten by nám mohl složit i nějakou písničku, to by bylo skvělý.

Psáno pro: časopis mGuide 2005/03