7.4.2014 | Autor: Petr Mezihorák | sekce: publicistika V letech 1994 a 1995 vykrystalizovala okolo hudebního klubu The Thirteenth Note v centru Glasgow silná skupina kapel hrajících alternativnější odnože rocku. Patřili mezi ně u nás takřka neznámí Bis nebo The Delgados, ale také Mogwai. Zatímco první dvě sestavy nikdy pořádně nepřekročily hranice místní scény a nedožily se dneška, z Mogwai se pomalu ale jistě stává kapela globální.

Je to skvělý, zvykl bych si na to

V roce 1996, den předtím, než Mogwai vydali svůj první singl, absolvovali rozhovor v rádiu, a to ve skotském vysílání BBC v pořadu Beat Patrol. Ten ve Skotsku sloužil dlouhá léta jako první práh na cestě k hudebnímu úspěchu. Stuart Braithwaite, kytarista Mogwai, jednou řekl, že „z toho rozhovoru byli všichni velmi vystrašení, bylo to v tak rané fázi kapely, že vlastně neměli o čem mluvit“. Beat Patrol byl výrazně napojený na lokální hudební scénu, zvláště na glasgowské hudební kluby. Všemožné síťování nebylo ve skotských poměrech nikdy náhodné, první dvě alba Mogwai vyšly pod labelem Chemikal Underground, který byl založen členy The Delgados a který je dodnes jedním z nejdůležitějších labelů skotského alternativního rocku. Bubeník The Delgados Paul Savage produkoval první a také dvě poslední alba Mogwai. Když Stuart Braithwaite slyšel hudbu své kapely poprvé v rádiu, a to demo písně Summer, jen konstatoval: „je to skvělý, zvykl bych si na to.“


Indie bez zpěvu

Mogwai není post-rocková kapela. Založila ji trojice ani ne dvacetiletých přátel s garážovými zkušenostmi. První singl Tuner vydaný na začátku roku 1996 je v podstatě pomalejší indie založené na adolescentním hlasu Braithwaita. Na konci toho samého roku se skladbou týdne v NME stala už zmiňovaná instrumentální Summer. Baskytarista Dominic Aitchison, bubeník Martin Bulloch a kytarista Stuart Braithwaite po několika koncertech přibrali druhého kytaristu Johna Cummingse a Brendana O'Harea, bubeníka kapely Teenage Fanclub, jehož úkolem bylo vytvářet rozmanité ruchy a hluky. Perfektní ilustrací jeho krátkého angažmá může být píseň With Portfolio, která je přímou reakcí na text v NME , kde byl O'Hare označen jako „Teenage Fanclub's Monkey Without Portfolio“. Pětice muzikantů vydala v říjnu 1997 album Mogwai Young Team.    


Po vydání desky byl O'Hare z kapely vyhozen, protože prý během jednoho z koncertů rušil svými zbytečnými řečmi vystoupení Arab Strap. Tato klíčová skupina Glasgow devadesátých let se na Young Team podílela písní R U Still in 2 It, ve které zpívá Aidan Moffat. Ostatní skladby jsou instrumentální, což neznamená, že beze slov. Vztah Mogwai ke slovům je zvláštní a není to jen o vyhazovu O'Harea. Deska Young Team začíná dlouhým monologem, v němž ženský hlas předčítá nadšenou, až patetickou recenzi koncertu Mogwai, a to z bergenských studentských novin. Obdobně si Mogwai hrají dodnes, a to třeba i s názvy písní. Posluchač nikdy neví, co z toho všeho je myšleno ironicky, co vážně, nebo co je použito pouze jako vycpávka. Album je charakteristické výraznou zvonivou kytarovou linkou a atmosférou neklidu a hluku. Skladbami prostupují slova neustále, jsou nesrozumitelná, roztříštěná nebo přehlušená. Hudbou Mogwai byli v té době z minimálně jedné glasgowské hospody vyháněni štamgasti po zavíračce. Album sklidilo mnohé ovace, střídání tichých pasáží s explozemi hluku fungovalo výborně, hlavně naživo.


Punk

V březnu 1999 vydali Mogwai druhé album Come On Die Young. Do kapely přibyl klávesista a příležitostný flétnista Barry Burns. Deska začíná písní Punk Rock a útržkem interview z roku 1977, ve kterém se Iggy Pop jako jeden z prvních pokusil definovat punk. Mogwai sami sebe označují za rockery, a to s veškerou pokorou, provokací, trapností i patosem, který s tím souvisí. Na turné po vydání Come On Die Young předskakují Manic Street Preachers a baví se tím, kolik návštěvníků koncertů vůbec nechápe, proč a co Mogwai vlastně hrají. Na pódiu jsou živelní a velmi hluční. Koncerty jsou pro ně základ a bez skrupulí mluví o rock'n'rollu.


Kromě těchto klasických, spíše teoretických hudebních vlivů jsou v hudbě Mogwai reálně cítit filmové prvky. Není to však ono intelektuální osmyslňování hudby, aby měla tak zvaný přesah nebo poselství, jako spíš slabost pro temnější, někdy až kýčovité hororové věci. Členové Mogwai shodně tvrdí, že mají rádi filmy, které vyvolávají úzkost, znepokojení, jakousi disonanci, skřípavost. Zmiňují tvorbu Johna Carpentera, Stanleyho Kubricka (kterému věnovali i píseň), Davida Cronenberga nebo Daria Argenta.

Rock Action

První skladba alba z roku 2001 je postavena na silně zkresleném hlase, který zní jak levné elektronické klávesy. Rock Action je asi hudebně nejkomplexnější album Mogwai. Často je na něm slyšet housle a vůbec poprvé syntezátory. Jednotlivé zvukové stopy jsou vrstveny v zajímavé harmonie a melodie. Dá se říci, že tímto albem dokázali Mogwai proniknout do několika sfér zároveň. Naplno se zařadili do vlny kvalitního dosud nerecyklovaného post-rocku přelomu tisíciletí se všemi jeho emocemi a hloubkou. Vpustili do své hudby výrazně elektroniku. A přesto se jim opět povedlo dát prostor i svým přátelům ve skladbách, které se z desky vymykají, což Mogwai nikdy nevadilo. „Dial“ znamená ve velštině „pomsta“, a tato hříčka velšských Super Furry Animals se Mogwai líbila natolik, že z toho ve spolupráci se zpěvákem Gruffem Rhysem vznikla čistá rocková balada Dial/Revenge. Kromě Rhyse můžete na albu slyšet Davida Paja ze Slint (velkého vzoru Mogwai) nebo Garyho Lightbodyho ze Snow Patrol.


Trend čím dál výraznějšího zapojování elektroniky pokračoval i na Happy Songs For Happy People. Jde o první album, které bodovalo ve Spojených státech. Přijetí bylo všeobecně pozitivní, byť ne nijak nadšené. Může to být způsobeno změnou, kterou hudba Mogwai prošla, jedná se o dost odlišnou desku než Mogwai Young Team, což muselo nutně pohnout i fanouškovskou základnou. Jde o jemné album postavené na čistém zvuku kláves doplněném elektronikou. V roce 2005 Mogwai předskakují The Cure.

Hardcore

V roce 2006 přichází Mr. Beast. A první vedlejší projekty Mogwai. Vytváří soundtrack k francouzskému dokumentárnímu filmu Zidane: A 21st Century Portrait, který je postaven na záznamu hry Zinedina Zidana sedmnácti kamerami během jednoho jediného zápasu španělské ligy. Kromě toho natáčí hudbu k americkému fantasy dramatu The Fountain.

Mr. Beast je dobré album. Bubeník Martin Bulloch jej popsal jako nejlepší od Young Team. Kritiky bylo označeno za dosud nejpřístupnější desku Mogwai.

Šesté studiové album The Hawk Is Howling je první deskou skutečně zcela beze slov. Je v podstatě rozvinutím směru, který začal už na Happy Songs For Happy People. Vyhrávky jdou stranou, kytary jsou určeny k vytváření ploch či vazeb, a hlavní melodie je založena na syntezátoru nebo prostě chybí. Deska je asi trochu agresivnější než ty předešlé. V roce 2010 jde do distribuce balíček s filmem Burning z živého vystoupení Mogwai a s prvním živým albem Special Moves.


V roce 2011 Mogwai opět spolupracují s Paulem Savagem, producentem Young Team. Výsledkem je deska Hardcore Will Never Die, But You Will. Zvláštní kombinace až krautrockových skladeb s instrumentálně rockovými písněmi. Jako by Mogwai teprve prozkoumávali terén pro letos vydanou Rave Tapes. Následuje rok 2012, kdy Mogwai uspěli s hudbou k francouzskému zombie seriálu Les Revenants a absolvovali tour se soundtrackem k dokumentu Zidane: A 21st Century Portrait.


Rave

Paul Savage i Stuart Braithwaite obdivují práci německého producenta Connyho Planka, který je podepsaný pod alby Kraftwerk, Briana Ena, Neu! nebo Eurythmics. Považují jeho tvorbu za nestárnoucí (Plank zemřel v roce 1987) pro svou jednoduchost a syrovost. Je zřejmé, že Mogwai chtějí posledním albem vzdát hold jeho práci a trochu se přiblížit zvuku zmíněných kapel. Volí neskutečně technicistní přístup (najdete-li si výčet vintage krabiček a mašin, které si Mogwai před albem pořídili, pochopíte), jímž chtějí dosáhnout minimalistické jednoduchosti a přímočarosti.

Osobně si myslím, že se Mogwai tentokrát trochu přecenili. Jako by z minimalismu, tedy touze jednoduchostí říkat mnoho, zbyla pouze ta jednoduchost. Ale možná jen opakuji klišé. Recenzenti se často v souvislosti s tvorbou Mogwai vyjadřují v tom smyslu, že jde o takový malý svět zajímavý jen pro Mogwai samotné. Že jejich hudba není dost přitažlivá pro posluchače, že je vlastně plochá při pohledu zvenčí. Myslím, že minimálně Stuart Braithwaite by za takové hodnocení byl jenom rád.