27.7.2009 | Autor: Roman Jireš | sekce: publicistika
 fotogalerie Ať už skládá americký multiinstrumentalista Richard Melville Hall svou hudbu pod jmény Voodoo Child, Barracuda, Brainstorm, UHF, The Brotherhood, DJ Cake, Lopez, Mindstorm, Schaumgummi, Pippy Baliunas nebo pod nejznámější přezdívkou Moby, vždy je to něco překvapivého. Někdy, jako v případě posledního alba Wait For Me, sice svým nekomerčním přístupem vzbuzuje rozpaky, ale rozhodně to není žádný hudební dick (najděte si ve slovníku anglických vulgarismů), který by vypočítavě vykrádal sám sebe nebo hrál se svými příznivci hru Oslíčku, otřes se.

Vzdálený příbuzný spisovatele Hermana Melvilla, podle jehož slavného románu Bílá velryba mu rodiče říkali Moby, ke své poslední nahrávce natočené v domácím studiu přistoupil zvláštním způsobem. Skoro se chce říct, že udělal několik věcí pro to, aby si lidé závislí na komerčním úspěchu alba, rvali ze zoufalství vlasy. Tedy, pokud nenosí účes jako Moby.

Posuďte sami - Moby jako první singl nabídl bezplatně ke stažení na svých internetových stránkách instrumentální skladbu Shot In The Back Of The Head. Animované video k ní natočil David Lynch a není jisté, zda tenhle režisér kultovních filmů Twin Peaks, Lost Highway nebo Blue Velvet je autorem pro formát MTV. Album v nenápadném bílém obalu navíc oficiálně prezentuje trochu uspávající pomalá skladba Pale Horses, na které Mobymu tradičně nezpívá žádná hvězda. Tentokrát se této role ujala jeho kamarádka Amelia Ladyrizo.

"Dal jsem jí do jedné ruky papír s melodií a textem písně, do druhé mikrofon za 20 dolarů a začali jsme píseň natáčet. Předtím tu píseň nikdy neslyšela. Výsledek byl skvělý, ale její hlas byl stále příliš uhlazený. Proto jsem její vokál nahrál na starý páskový kazeťák a následně znovu přehrál zpět do písně. Chtěl jsem, aby to znělo, jako když je ten vokál natočený před padesáti lety, a ne v roce 2008," vysvětluje Moby.

Na první poslech se zdá, že album Wait For Me je příliš útržkovité a klidné a rozhodně na něm nehledejte vypalovačku typu Why Does My Heart Feel So Bad?. Známý vegetarián skutečně připravil album, které je spíše lehkým dezertem typu Little Idiot, alba jednoduché symfonické a instrumentální hudby, než pomyslným šťavnatým řízkem, jaký v Mobyho diskografii představují desky Play nebo Everything Is Wrong.

"Když jsem pracoval na tomto albu, snažil jsem se stvořit něco, co bych miloval, aniž by mě zajímalo, jak nahrávku přijme hudební trh. Výsledkem je tišší, melodičtější, smutnější, ambientnější, a z mého pohledu více osobnější deska než nahrávky, které jsem dělal v minulosti," podotýká letos čtyřiačtyřicetiletý hudebník.


Stylová pestrost od punku k ambientu

Newyorský rodák se mezi hvězdy hudebního nebe definitivně dostal v roce 1999 po vydání alba Play, a to především díky singlům Why Does My Heart Feel So Bad? a Porcelain. Deska byla dvakrát platinová, prodalo se jí 9 milionů kusů. Na tento úspěch navázal alby 18 a Hotel. Už předtím však měl zaděláno na pořádně oslnivou kariéru. Jeho první úspěšný singl Go (později byl použit ve filmu Městečko Twin Peaks) se na začátku devadesátých let dostal do Top 10 ve Velké Británii, známé byly také skladby Drop a Beat a Next Is the E.

Ještě předtím působil budoucí dýdžej Moby ve stylově tak odlišných skupinách, jakými byly punková The Vatican Commandos a anarchistická Flipper. Střídání různých žánrů je Mobymu vlastní. Úspěšné čtvrté album s názvem Everything Is Wrong z roku 1995, které se podle MTV stalo albem roku, přináší house, hardcore, rock, ambient, punk i jungle. Následující Animal Rights zaskočilo příznivce taneční hudby příklonem k hard rocku, Moby se navíc sám ujal zpěvu, přestože je většinou soudný ke svému nepříliš výraznému vokálnímu projevu.

Album Play, na kterém Moby pracoval celých dvanáct měsíců, zase obsahuje taneční písně s prvky černošské hudby ze začátku minulého století, hip hopu i instrumentální hudby. Základy mnoha písní tvoří nahrávky pořízené folkloristou a zpěvákem Alanem Lomaxem a jeho otcem Johnem Alanem někdy ve 30. a 40. letech především v trestaneckých táborech a věznicích. "Když jsem tu desku pouštěl mému příteli, zeptal jsem se mě, kdo byl bubeníkem. Když jsem mu odpověděl, že já, byl velice překvapen."
Tohoto introvertně vyhlížejícího chlápka skutečně nelze jednoduše zaškatulkovat do nějakého žánru či stylu. "S každou deskou se pouštím do něčeho nového a zároveň se vracím do své vlastní minulosti. Nebavilo by mě natočit celou desku jako experiment vždycky zároveň potřebuji nějaké záchytné, dobře ohmatané body. Díky tomu mé desky působí stylově tak pestře, což je přesně to, o co usiluji" říká.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2009/08