21.5.2008 | Autor: Josef Rauvolf | sekce: publicistika
 fotogalerie Zažít Mobyho na koncertě je zážitek – rtuťovitý, neustále v akci, zcela soustředěn, přitom je vidět, jak moc si vše užívá. Aby ne, radost a potřeba vše si náležitě užít jako kdyby k Mobymu patřily od samého počátku jeho hudební dráhy – a že už toho má leccos za sebou! Letos se Moby opět připomněl vydařenou deskou Last Night

Nic samozřejmě nespadlo z čistého nebe. Moby, vlastním jménem Richard Melville Hall (přezdívku dostal od matky, milovnice Melvillovy Bílé velryby) se narodil v roce 1965. S hudbou začal aktivně ve třinácti, a pak to šlo víceméně samospádem. Matka, která ovdověla, když byly Mobymu dva roky měla ráda životní styl hippies a tak si Moby dosyta užil jak kočovného života, tak různých svérázných postaviček.

První skupinu založil ve čtrnácti, ale žádná sláva to asi nebyla: „Uměli jsme dvě písničky, Money od Pink Floyd a Birthday od Beatles,” vzpomíná po letech. O rok později zakládá svou první punkovou kapelu a v roce 1983 vydává svou první desku, v dalším roce ale dochází k důležitému poznání: „Pořídil jsem si první čtyřstopý kaseťák. Měl jsem ho u matky ve sklepě a tam mi došlo, že můžu dokončovat písničky sám, aniž bych závisel na dalších muzikantech.“ Osvobození se jak od diktátu gramofonové firmy, tak od nutnosti spoléhat na další hudebníky samozřejmě otevřelo Mobymu mnoho možností. Také je dokázal náležitě využít. Moby, který mezitím zanechal universitních studií filosofie a přesídlil do New Yorku, nahrával a nahrával. S pásky pak obcházel gramofonové firmy: „Strávil jsem tím dva roky a dveře mi ukázali ve všech společnostech, kterým jsem pásky nabídl,“ vzpomíná na neveselé začátky. Píle se ale nakonec vyplatila a našla se firma, která jeho nahrávky vydávala. Moby si pozvolna získával jméno a jeho nahrávky se začaly prodávat. Nebyl to sice žádný raketový start, spíše pomalý, o to však nešlo – podstatné bylo, že se o Mobym vědělo, zvláště když se postupně prosazoval i jako DJ. Stále ale živořil, bydlel přitom na atraktivním místě – ve špinavé díře hned vedle bordelu. Jistě dobrá škola, a kdoví, co vše se tam tehdy naučil.

Věštecké schopnosti

Moby se postupně stal miláčkem nejen newyorských klubů, jeho nahrávky, jako třeba debutové album Moby z roku 1992, jež definovalo raveovou scénu, či následující Everything Is Wrong z roku 1995, jež na něj navázalo, se skvěle prodávaly, jezdil po světě, navštívil i Prahu. V roce 1996 mu ale zemřela matka na rakovinu, a albu Animal Rights se také moc nevedlo. „Vidím je jako zvláštní a bolestivou reakci na matčinu nemoc – i když jsem je skládal ještě předtím, než znala diagnosu. Na určité rovině jsem věděl, že jí něco je.“ Podobné věštecké schopnosti prokázal i později.

V roce 1997 začal pracovat na desce Play, na níž osobitým způsobem pracoval s terénními nahrávkami americké lidové hudby a blues z třicátých let. K nim přitáčel další nástroje, zpěv, různě je míchal. Práce mu zabrala dva roky, výsledek ale za to stál. Podobně úspěšné bylo i dvouleté turné. Stejně jako se proměňovala jeho hudba, měnil se i sám tvůrce. „Když jsem byl mladší, viděl jsem svět daleko jednodušeji – na jedné straně stála pravda a dobro, na druhé špatnost a zlo. Já měl přitom vždycky pravdu a špatní byli ti druzí. Jak jsem stárnul, chápu, že existuje daleko více odstínů, svět že je daleko složitější. Psát nějaká polemická pojednání je pak daleko těžší,“ přiznává. Moby totiž s oblibou píše eseje na všemožná témata, často filosofická. „Všechna klišé, která mi přiřazují: že jsem vegetarián, křesťan, bojovník za životní prostředí, že neberu drogy a kdovíco ještě, žádná z těchto věcí není ve skutečnosti pravda. Jsem sice vegetarián, ale ne nějak zaťatý. Miluju Krista, ale nepovažuji se za křesťana, je mi totiž šestatřicet a svět je starý patnáct miliard let, takže co já tak můžu vědět. Nevím, ale podle toho, jak mě zobrazují v tisku, vycházím jako velice zkostnatělý a úzkoprsý. Přitom jsem daleko flexibilnější.“

Další album 18 se svého úspěšného předchůdce drželo jen zčásti – Moby opět pracoval s hudebními odkazy, také zde najdeme nosné balady. Album vznikalo před 11. zářím 2001 (mimochodem, Moby má tento den narozeniny!) a píseň Sleep Alone lze brát jako zvláštní proroctví. Text vznikl pět dní před teroristickým útokem, byl o chodcích, které zabilo na Manhattanu letadlo. Verš „alespoň jsme zemřeli společně, drželi se za ruce a vznášeli se vzduchem,“ proto raději přepsal. Byla zkrátka taková poněkud rozjitřená doba, dnes by jej tam možná naopak nechal.

Následovalo značně nevydařené album Hotel z roku 2005, a naopak vydařené letošní Last Night. Ostatně, jeho recenzi si můžete v tomto čísle přečíst. A co bude dál? „Chci dělat muziku, mít domek u řeky a hromadu psů. Chci usínat vedle ženy, kterou budu mít rád. A pokud se to nevydaří, nic se neděje. Stěžovat si nebudu,“ uzavírá smířeně Moby.


Zajímavosti:
Málo se ví, že Moby se kromě muziky a celonočního trdlování po manhattanských klubech také věnoval filosofii, kterou studoval na universitě. Jeho oblíbencem byl Rakušan Ludwig Wittgenstein, jeden z nejvýznamnějších filosofů 20. století. Cenil si na něm hlavně racionality a toho, jak dokázal analysovat roli jazyka a to, jak chabým nástrojem nám je. „Líbí se mi, jak svou knihu Tractatus Logico-Philosophicus uvede tím, že vymezí, jaká jsou omezení jazyka a v co můžeme asi tak doufat, že s jeho pomocí dosáhneme,“ řekl mi při rozhovoru v roce 2001. Otázka jazyka a jeho omezení Mobyho zjevně trápila, protože pokračoval: „Celý je mylně chápán. Je to sranda, hrát si s jazykem, ale asi tak nejvíc, co můžu udělat, je popisovat věci na velice subjektivní rovině. Například když řeknu „židle“, je to pouze moje představa toho, co je „židle“ – ale už ne vaše. Není to skutečný popis toho, co je židle - je to pouze popis toho, čemu věříme, že je židle.“


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2008/05