26.2.2008 | Autor: Petr Korál | sekce: publicistika
 fotogalerie Kdysi bývala miláčkem tuzemské hudební kritiky, dnes ji nezřídka dokonce ti samí novináři občas ostřelují z těžkých palebných pozic. I přesto (nebo možná právě proto?), že tahle skupina nikdy zásadněji nevybočila z toho, čím si kdysi vydobyla přízeň. Přízeň, kterou jí přinejmenším klubové a festivalové publikum v míře pořád o dost větší než malé věnuje dodnes. Na to, jak se skupině MŇÁGA & ŽĎORP povedlo nové album Na stanici polární, si udělejte názor sami. Stručný návod nejen k jeho použití najdete takříkajíc mezi řádky v rozhovoru se zpěvákem, kytaristou a hlavním autorem Mňágy Petrem Fialou.


Jak těžké je pro tebe po tolika letech fungování kapely psaní nových písní?
V poslední době to je pro mě strašně jednoduché, protože žiju trošku jinej, ne tak depresivní život jako dřív. Přesněji řečeno vůbec ne depresivní. Vidím svět úplně jinak a tím pádem je pro mě hlavně psaní textů daleko snazší. A co se hudební stránky týče, vím, že v kapele dnes jsou výborní muzikanti. Vymyslím třeba jen melodie a zbytek doděláme všichni dohromady na zkouškách.

Vadí ti, že názory na vaše novější nahrávky nezřídka vyznívají v duchu „Hm, celkem dobrý, ale nic novýho, prostě typická Mňága“?
Tím se netrápím, protože to nepovažuju za moc hlubokej názor. Tohle většinou přichází od lidí, kteří slyšeli sotva jednu písničku z desky. Mluvil jsem už ale s některými novináři o nové desce a potěšilo mě, že si všimli, že je veselá a taneční. To jsem nečekal!
Myslím si, že i na tomhle albu je nějakej novej pohled, jak textovej, tak hudební. Třeba v tom, že jsem do jisté míry omezil dohled na skupinou a nechal kluky, ať si vymýšlí svoje party zcela sami. Ale zároveň po tolika letech hraní už musíme mít určitej styl. To je stejné, jako když si koupím nové album někoho, koho mám rád, a on taky dělá zdánlivě pořád to samé. Dám příklad (aniž bych se s ním chtěl srovnávat!): Bob Dylan. Vím, že se od něj nikdy nedočkám rapu nebo techna, a nevadí mi to. Zajímají mě jeho texty, které jsou pořád natolik dobré, že mi stojí za to, abych nad nimi seděl se slovníkem v ruce. Chci vědět, na co ten člověk zase přišel a jestli se to náhodou nedotýká i mého života.
V kapele neřešíme, jestli zníme nově, nebo ne, ani třeba jestli nějaká píseň zapadá do stylu Mňágy. Řešíme pouze jedno: aby to, co děláme, bylo nějakým způsobem pravdivé. A abychom se tím pořád bavili.

Asi největším překvapením alba je popjazzová písnička Kafe. Nebáli jste se, jak ji ortodoxní fanoušci přijmou?
Vůbec! Tuhle písničku hrajeme už rok a půl na koncertech a lidi ji mají rádi.

Kafe zpívá jeho autor Jaromír Mikel. Probouzejí se v něm vokální ambice?
Ta písnička je o něm, jeho přednes je důvěryhodnej a posluchači ho berou. Ambice se v něm projevují spíš autorské. Je šikovnej, tak skládá, a já jsem rád. Nutím všechny muzikanty v kapele, aby psali. Vždycky je z mnoha důvodů lepší, když neskládá jen jeden člověk.

Nakolik autobiografický je text písně Kam se dožijem?
Řekl bych, že na sto procent.

Opravdu jsi jezdil opilý autem se zhasnutými světly?
No jo, několikrát... Podotýkám, že s odstupem času se za to hluboce stydím.

Píseň kostelní není zrovna moc uctivý song vůči církvi. Co tě k jeho napsání vedlo?
To není píseň proti církvi, ale o některých lidech, kteří chodí do kostela. Není to útok na nějakou instituci. Možná se někdo ozve, ale podle mě jen ten, kdo se v tom najde a bude cítit, že je to o něm.

V textech jsem tentokrát kupodivu nenašel žádný vlak ani nádraží, ale v Lásce se objevuje aspoň hotelový pokoj, tedy jiné tvoje oblíbené téma...
To je zcela vědomé, v téhle písni jako by končím s Hodinovým hotelem. Jsem v jiné životní situaci a některé písničky se mi dnes ani nechce zpívat. Přiznám se, že už mi přijde strašně hloupé zpívat třeba „Výhledově budeme všichni šťastni, výhledově – v týhle divný době asi ne“. Kašlu na to, jaká je doba: když chceš bejt šťastnej, tak můžeš, je to jen tvoje rozhodnutí.

A propos, nazvat nějakou písničku prostě a jednoduše Láska je docela odvaha. Lze to chápat jako hozenou rukavici všem rádobyintelektuálům?
Žádné rukavice nikomu nehážu. Leda sám sobě... To je prostě písnička o lásce, jak tě láska může dostat z debilního opuštěného života na sluneční stráň. Původně měla název Svíčky dohořely, ale ten mi přišel depresivní. Tak jsem to nazval Láska, a co má bejt? Mám se za to stydět? Myslíš, že intelektuálové se nemůžou zamilovat?

To jistě můžou, mně jen překvapila ta neobvyklá přímočarost... Mňága & Žďorp vloni oslavila dvacet let nepřetržité existence. Když se ohlédneš zpátky, cítíš uspokojení s tím, čeho dosáhla?
V podstatě ano. Vrátilo se nám přesně to, co jsme vyzařovali. Ze začátku jsme strašně dřeli, ale vůbec jsme nevěděli proč. Po čase jsme vyprodali Lucernu, hráli po velkých halách a zimních stadionech – a pak jsme si jednou sedli a řekli si: „Budeme hrát deset velkých koncertů za rok a jinak skončíme doma? Zůstaňme radši normální muzikanti, kteří jezdí hrát všude možně...“ A tak stále hrajeme zhruba sto koncertů ročně – a v minulosti to bývalo až dvakrát tolik. Myslím, že všechno je tak, jak má být, a já jsem strašně spokojenej.

A kdy skupina naopak prožívala největší krizi?
V roce 1997, kdy jsme vydali album Bajkonur. Nechápu, že jsme to v tehdejší stavu naprostého rozkladu vůbec dokázali... A další krize byla někdy v roce 2003, kolem desky Web site story. Nebyla úplně marná, ale obsahovala několik strašně špatných věcí, za které se teď trochu stydím. Na druhou stranu Magnet nebo Aj lav jů z toho samého alba hrajeme pořád. Takže dobrý...


Zajímavosti:

Dnes už jen málokdo ví, že Petr Fiala se již v raných časech Mňágy & Žďorpu ve volném čase souběžně věnoval i ryze sólové tvorbě a kromě natáčení domácích nahrávek dokonce v roce 1989 vystoupil na přehlídkách Rockfest a Valašský špalíček coby „one man band“ (zpíval do přednatočených základů), kterému říkal Jonáš Hvězda. Zde lze hledat prazáklad jeho pozdějších sólových desek Nečum a tleskej! (vol. 2) (1994) a Je čas! (2005).
Fialovy aktivity se nikdy neomezovaly jen na mateřskou skupinu, byť logicky jasně převažovaly a převažují. Už několik let je spolutvůrcem televizního pořadu Ladí neladí věnovaného mladé české a slovenské hudební scéně, produkoval první tři alba Vypsané fixy a také třeba nazpíval znamenitý duet s Karlem Plíhalem Kde jsou, který najdete na dvanáct let starém Plíhalově albu Králíci, ptáci a hvězdy.


Fotogalerie:

Psáno pro: časopis mGuide 2008/03