Hlavním tématem toho čísla našeho časopisu, které držíte v ruce, jsou po nějaké době opět 'svěženky'. Tedy v našem rock & popovém žargonu cosi méně zasvěceným přeložitelného přibližně jako 'nové kapely s budoucností'. Když jsme přemýšleli o vhodném kandidátu na posezení při rozsáhlém R&P interview, napadl nás MIROSLAV WANEK. I kapela, díky níž se o něm mezi rockovými posluchači začalo vědět, tepličtí FPB, totiž byla ve své době přímo ukázkovou 'svěženkou'. Dnes, po dvaceti letech, máme výhodu znalosti jeho umělecké dráhy a tudíž i vědomí, že onu sázku na budoucnost neprohrál, byť jeho cesty vedly možná podle úplně jiných směrovek, než se původně očekávalo. Už jsme doma, jejichž je už přes patnáct let leadrem, patří nejen k domácí špičce, ale jsou také pravděpodobně - alespoň v některých kruzích - nejznámějšími 'vyslanci' našeho (alternativního) rocku do světa.

P.S.: Teprve mezi řečí vyplynulo, že je právě teď ještě jeden dobrý důvod k ohlédnutí. A tak ti, Míro, Rock & Pop k těm narozeninám gratuluje. I když už ne formou komiksu jako před deseti lety k třicátinám...

Začal jsem hrát asi v patnácti letech. Do té doby jsem k hudbě vůbec neinklinoval - znal jsem leda tak pár písniček od Beatles a od Párplů, ty dotáhl kamarád, který měl tatínka na montáži v Libyi. O posledních prázdninách po základní škole jsem ale jel na tábor do Jugoslávie, kde jsem se na pláži skamarádil s klukem, který byl fanda do muziky, a ten mě zatáhl na koncert takových 'jugoslávských Kiss', kteří se jmenovali Bijelo dugme (a ve kterých, mimochodem, začínal Goran Bregovič - pozn. aut.). To na nás udělalo takový dojem, že jsme se dohodli, že taky musíme mít kapelu. Nelenili jsme tedy a ještě tam ji založili. Po návratu domů jsme se scházeli v Dubí u Teplic v takové boudě. Proto jsme se pojmenovali Hut, tedy anglicky 'bouda'.

To bylo právě úplně jedno, protože nikdo na nic neuměl. Já si vybral varhany. Z obrázků jsem znal Wakemana, líbily se mi ty jeho čtyři manuály pod sebou. Do toho ty jeho dlouhatánské vlasy...

No jasně, v deváté třídě už jsem to honil. Můj děda byl krejčí a já ho nutil šít mi různé speciality. Tehdy se nosily kalhoty do zvonu a jeden spolužák měl 'čtyřicítky', což byly největší na škole. A tak jsem dědu poprosil, aby mi udělal 'padesátky'. No a jiné věci, proužkaté kalhoty nebo krešlakové bundy - z téhle zkušenosti pak vznikla písnička UJD Krešlak.

Dalším krokem naší 'kapely' bylo, že jsme nakoupili ve východním Německu - což je z Dubí šest kilometrů - barevné žárovky a z plechovek jsme si udělali takovou jakoby barevnou hudbu, napojenou na magneťák. K tomu ovládací pultík z nočního stolku - a to měla být ta kapela.

Takovéhle podobné zážitky má asi spousta lidí. Jenže já o té kapele asi mluvil s takovou vehemencí a můj děda byl tak hodný člověk, že mi jednoho dne koupil opravdové varhany, dvoumanuálové Fénixy. A to byla bomba, protože se v té naší zkušebně, mém pokojíku, najednou objevil artefakt, který působil jako z vesmíru. Nástroj, který už ani zdaleka neměl co dělat s nějakými barevnými žárovkami. Najednou to byla výzva. A já na ty varhany začal cvičit...

Ne, všechno jsem si objevoval sám. I tak jsem ale během pár měsíců nechal těžce za sebou všechny ostatní 'spoluhráče', protože intenzita mého zájmu byla najednou mnohem větší než jejich.

Je to dost možné. Ono to souvisí s různými okolnostmi. Po skončení základky jsem šel na sklářskou školu do Nového Boru, jejíž duch byl umělecký, i když já dělal technologickou větev. Najednou jsem se ocitl uprostřed společenského života, takového toho vysedávání v hospodách, kde se řešily různé umělecké věci, mluvilo se o výstavách a kdo vydal jakou knížku. To byl pro mě úplně nový svět a hrozně se mi zalíbil. Se spolužákem Jarmilem Chromým jsme chodili na kapely typu Marsyas nebo Mišíka, které do Boru čas od času přijížděly. Jenže pak se ty koncerty v hospodě zasvěceně probíraly a já, protože jsem o těch kapelách nic nevěděl, jsem vždycky jako jediný trumf vytáhl, že mám taky kapelu. A teď si to představ: v Boru mě celý týden takhle masírovali, a já pak přijel na víkend do Dubí, kde byli ti moji kamarádi z dětství, se kterými jsme 'klohňali' tu naši barevnou hudbu. Ta propast najednou byla daleko větší než dřív, protože jsem zjistil, že existují opravdové kapely, opravdový umělecký svět, že lze přemýšlet o spoustě věcí, o jejichž existenci jsem předtím neměl vůbec ponětí... K tomuhle se někteří z těch kluků z Dubí nikdy nedostali a já nebyl schopen jim to předávat - až na Petra Kurandu, který je dodnes mým nejlepším kamarádem. A když už jsi zmínil ten foťák, on je přesně ten případ. Začínal se mnou v Hut, byl i jedním z prvních členů FPB, ale muzika ho moc nechytla a taky šel na vojnu, takže mu trochu ujel vlak. Jenomže mu někdo šoupnul do ruky fotoaparát a dnes je velice dobrým a aktivním fotografem.

Ne. On mě tam poznal, já jeho ne. Martin byl totiž na sklářské škole v Kamenickém Šenově, což je od Nového Boru asi deset kilometrů. Ty školy sice měly mezi sebou jakés takés kontakty, ale ty se odehrávaly spíš po té umělecké větvi. Ovšem díky tomu, že jsem se stal během studia jakýmsi 'aktivistou', začal jsem pořádat různé akce, kroužky poezie apod., začalo se o mě trochu vědět i v Šenově. Ale poznali jsme se, ačkoliv jsme byli oba z Teplic, až když byl Martin v Praze na UMPRUM u pana Libenského.

***

Já myslím, že ano. Vznikl jako bezprostřední reakce na vznik FPB. To neříkám z domýšlivosti, ale protože dobře vím, že před jejich vznikem v Teplicích v tomto směru nebylo vůbec nic. Velkou roli sehrál Petr Růžička, který byl takovým 'kurýrem' mezi Teplicemi a Jazzovou sekcí. FPB pak paradoxně převzali úlohu Elektronů, protože jsme hráli na čajích na stejném místě, každý pátek a každou sobotu pro dvě stě, tři sta lidí - ale samozřejmě převážně vlastní věci a radikálně odlišnou hudbu. Než si toho všimli na Kulturním středisku a stačili to zakázat, trvalo to asi tři čtvrtě roku a za tu dobu jsme stihli změnit hudební vkus spousty lidí. Z nich se velmi záhy rekrutovaly desítky muzikantů. My jsme jim říkali 'semínka'.

Určitě v první řadě Dvouletá fáma ještě v době 'předuhlířovské' - ta pro mě byla zlomem hlavně v chápání textu. To samé Sahara a jeho vynikající texty pro starý Precedens. Souputníci byli i Psí vojáci, Dybbuk... Když to takhle vyjmenovávám, zase vidíš, že to není žádný punk, když už, tak spíš nějaká nová vlna. Všichni sice tím punkovým duchem byli šmrncnutí, ale ve všech případech mám pocit, že to byli spíš lidi 'od literatury' než od muziky.

Na undergroundu mi trochu vadila jakási rezignace. Já vždycky měl potřebu nějak aktivně působit, něco změnit - a co změnit, to bylo v době, o které se bavíme, nabíledni. Za konstatováním "všechno je na hovno" mi zkrátka chyběla čárka, za kterou by stálo "já navrhuji toto a toto."

No jasně. Tím 'no future' taky žily celé Teplice a vzpomínám si na mnohahodinové hovory, kdy se to řešilo. Mně to 'no future' připadalo velmi pravdivé v situaci, jaká byla, ale právě proto bylo nutno tu situaci změnit, aby bylo možné tohle heslo 'škrtnout'. Možná, že právě to věčné povrchní 'no future' mě odradilo od těch Exploited a podobných kapel.

Na prvním místě je Karel Šiktanc.

Mně připadá, že dobře. Důkazem je písnička FPB Listíčko, což je právě zhudebněný Mikulášek. Je to formou velmi křehká báseň, ale svým atakem mi s punkovou hudbou splývá. Listíčko dokonce svého času patřilo mezi nejoblíbenější písničky takových těch opravdových punkáčů, tedy lidí, kteří by asi Mikuláška v životě neotevřeli a možná tomu textu ani moc nerozuměli. Ale to není podstatné. Podstatné bylo to, že se ta slova a snad i Mikuláškovo jméno mezi tyhle lidi dostalo. Musím se přiznat - a spousta lidí si kvůli tomu ze mě dělá asi oprávněně legraci - že trpím určitým didaktismem. Je to jako když jsi byl v dětství nemocný, neměl rád prášky a maminka ti je dávala do něčeho sladkého, abys je snědl: uvědomil jsem si, že když lidem předložím Mikuláška na té medové lžičce punkové muziky, spolknou ho a už v nich zůstane.

Stoprocentně! Jen těch, kteří se mi k tomu přiznali, byly snad stovky. Ale stejně tak já byl předtím infikován třeba těmi Psími vojáky. Tak to prostě je a je to tak správně. To 'protlačování' básníků ale pominulo s koncem FPB, protože od té doby dělám výhradně vlastní věci. UJD nikdy nezhudebňovali jiné texty než moje.

Strašně moc. Třeba zrovna ten Šiktanc. A teď nedávno jsem dostal znovu do ruky knížku vynikajícího básníka, svého kamaráda ze Slovenska, který se jmenuje Karol Chmel. Tam jsou tak nádherné věci, že bych si troufl je zpívat snad i v té slovenštině: 'Držíme sa za ruky s mŕtvymi, ktorí nás prežijů'. Snad se k tomu někdy dostanu, ať už s UJD nebo formou vedlejšího projektu. Každopádně je to něco, co by měli lidé na té medové lžičce dostat.

Ne. A týká se to i dalších uměleckých žánrů - divadla, výtvarnictví nebo filmu. Všechno, co se mi líbí, má nějakého společného jmenovatele - a právě ten mě zajímá. Je mi jedno, jakými prostředky se k němu dojde, je povoleno míchat cokoliv. Není problém udělat v rámci patafyzického semináře punkový koncert, spojený s výstavou surrealistických obrazů a recitací Skácela.

To je asi v každé fázi trochu jinak. Věci, které píšu, jsou spíš osobní výpověď. Co týče muziky nebo prezentace nějakých názorů, jako je třeba tenhle rozhovor, to je samozřejmě komentář. Jenže se bavíme do hudebního časopisu a já to musím zopakovat: já jsem se vlastně nikdy moc muzikantem necítil, jsem tak trošku hudební analfabet...

(smích) No dobře... Ale znám toho opravdu strašně málo. Jsem špatný posluchač a muziku považuji za takový 'futrál na slova'. Já vím, že to zní blbě...

No, on to není úplně futrál, který bys používal jenom na přenášení. Možná spíš hlína, do které zasazuješ kytičku. Pro mě je důležitá ta kytička, i když vím, že tu hlínu pro ni potřebuju. Muzika je formou, jak ta slova říct, ale také vytváří energii, agresi, nebo naopak uklidnění. Dostává tě do určité nálady. Ta kombinace má oproti 'jen poesii' nebo 'jen hudbě' mnohé výhody a postupem času jsem došel k tomu, že právě to mi vyhovuje.

Jako v jakémkoli jiném oboru je znalost a zručnost nikoli podmínkou kvality, ale určitě vždycky výhodou. Například v malířství o tom asi nikdo - pokud nepočítáme aktuální konflikt Knížák vs. Dzurko - nepochybuje a neznevažuje existenci výtvarných akademií.

No vidíš - a uměl. Když už jsme mluvili o mých inspiracích, teď jsi jednu sám jmenoval. Bylo jí setkání s knížkou, v níž byl Miróův portrét starce, nějaká absolventská práce, kde byla zachycena snad každá žilečka v oku. A on asi po pětadvaceti letech ten obraz přemaloval tak, že vzal tlustou štětku, kterou udělal oválek, dvě oči, nos jako čárku, pusinku a tři vlásky. Ale to udělal až poté, co čtvrt století hledal výraz, který vycházel z dokonalé jistoty jeho ruky.

To, co jsi říkal o Ginsbergovi, samozřejmě nevylučuji - v našich podmínkách platí totéž třeba o Oldřichu Wenzlovi, který psal nádherné básně, nikdy na nic nehrál, a přesto občas krásně doprovázel své básně na klavír. To ale určitě nemůže být pravidlem a od muzikantů bych očekával určitou technickou zdatnost. Ta by ovšem neměla být cílem. Ekvilibristiku rád nemám.

Jsem samouk a možná dělám některé věci složitěji, než by je dělal hudebně vzdělaný člověk. Já prostě chci slyšet muziku tak, jak mi hraje v hlavě. To znamená, že pokud někde má být činel, musím ho napsat do not. Když to nechám jen na bubeníkovi, jednou ho tam bude cítit, jednou ne. Ale protože mým cílem je najít formu pro slova, pro komunikaci, chci být ve svém vyjádření co nejpřesnější. Musím předpokládat, že mezi posluchači je vždycky někdo na nás poprvé a já mu chci svou informaci předat úplně stejně jako tomu před týdnem nebo před rokem. K tomu, aby to takhle šlo, potřebujeme za prvé znát noty - které, mimochodem, používali už FPB - a za druhé mít nějaký hráčský technický základ. A hlavním důvodem toho všeho je, aby mě mohlo 'napadnout cokoliv'. Abychom mohli zahrát dvoutónovou písničku stejně bez problémů jako devítišestnáctinový takt, který se mi nedávno náhodou vyskytl v hudbě pro animovaný film Aurela Klimta Fimfárum.

***

Tvůrcem výtvarné tváře UJD je Martin Velíšek, který je uváděn - jako člen kapely. V současné době jste v ní z 'klasické sestavy' už jen vy dva...

Ono se to často nezdá, ale to výtvarno je opravdu v tom nejlepším slova smyslu součást naší muziky. To se týká i Martinovy volné tvorby. Jeho snaha něco zobrazit vlastním způsobem je hodně blízká mojí snaze něco pojmenovat. Koresponduje s tím i jeho nezařaditelnost. K jakému výtvarnému směru patří? Je to surrealismus? Expresionismus? Realismus? On sám tomu říká parealismus. Ač je vysokoškolsky vzdělán, pracuje hodně intuitivně, jeho přístup je v nejlepším slova smyslu až jakoby diletantský. Pro mě to není jen výtvarník, který nám dělá plakáty a obaly - je to trvalý zdroj inspirace.

Znamená to určitě to, že se posledními událostmi v kapele až tak moc zásadního nezměnilo - jakkoliv nezapírám, že Jindrův odchod toho změnil dost. Když ho Jindra ohlásil, šel jsem ze všeho nejdříve za Martinem a ptal se ho, jestli v téhle situaci zůstává. Řekl ano a v tu chvíli pro mě začala být změna sestavy téměř jen technickou záležitostí. V UJD je to podobně jako u Residents - nejde jenom o muziku. Hlavní je osa mezi kapelou a Martinem, bez ohledu na to, že se v poslední době už tak často nevídáme. On si jede svoje, my taky svoje, ale ta dvě 'svoje' jsou si něčím podobná, vědí o sobě. Říkáš, že jsme každý jiný. To je pravda, ale je to jen ve formě. Někde vespod jsme si hrozně podobní. Je to vidět na společné práci. Když Martin přinese nový plakát nebo obal, je to vždycky přesně ono, trefa do černého. Nebo si všimne věty v textu, která je nejpodstatnější, ale nikdo jiný se tím tak nezabývá. To mě dodnes, i po těch letech, vždycky zaskočí.

Bez něj bych to viděl bledě. Tu 'nadstavbu', která z UJD dělá něco víc, než jen hudební skupinu, lidi očekávají. S Martinovým odchodem by zmizela velká část ducha té kapely. A to je víc než jen její zvuk.

Já myslím, že Martinova výtvarná prezentace je natolik silná, že už si bez ní lidi UJD nedovedou představit. Naopak, jasná koncepce byla vždycky vítána.

Mohu uvést snad jedinou výhradu, která se čas od času vynoří: když visí na ulici plakát, měl by upoutat na název kapely a místo a čas, kde hraje, i z jedoucího auta. Já ale v tomhle nehodlám Martina omezovat ani přistoupit na plakáty s pouhými písmeny. Maximálně ho můžu požádat, aby ta písmena udělal větší nebo výraznější. Ostatně, plakáty jsou také artefakty. Dřív se dělaly krásné, postupem doby se z komerčních důvodů od nich upustilo, protože stojí moc práce a peněz, ale tomu člověk nemůže podlehnout. Je v nich určitá výpověď, určitý postoj k 'estetizaci světa'. I ulice si zaslouží, aby na ní visela hezká věc.

Co tě vlastně ve čtyřiceti - čímž nechci říct, že bys byl starý - pořád ještě láká na tom živit se hraním? Vždyť bys mohl být producent, skladatel...

Já na to trochu odpověděl skoro na začátku, když jsem říkal, že se cítím víc 'napadat na nohu' literatury než hudby. Když si představím svou účast v literární branži, do čehož mě neustále někdo láká, představuju si ty spousty nevýhod, hlavně tu dlouhou dobu mezi odevzdáním a vydáním knihy. Když ale dneska v noci napíšu text, už třeba v pátek ho můžu zpívat lidem. A to je obrovská satisfakce - jakkoli to zní jako fráze. Naše publikum se neustále obměňuje a přitom zůstává stejné - v těch prvních řadách vidím pořád lidi kolem sedmnácti, osmnácti. To mě fascinuje. Ověřuju si, že ačkoliv některé písničky jsou patnáct let staré, pořád fungují. A to je asi skrytá ctižádost každého, kdo něco dělá. Nebo aspoň radost.

Psáno pro: časopis Rock&Pop 2002/04