Mindway: Snažíme se na všem tvrdě pracovat
14.4.2006 | Autor: Ladislav Řehounek | sekce: publicistika
Nu-metaloví Mindway urazili za poslední tři roky velký kus cesty. Koncertují nejen v našich hájích, ale často vyrážejí i do zahraničí. Před nedávnem obměnili post baskytaristy a nyní připravují své první album.
O tom všem nám víc prozradili zpěvák MX*Mike, bubeník Hache a nový baskytarista Jerzy.
V Mindway proběhly personální změny – novým členem se stal Jerzy, který nahradil vašeho bývalého baskytaristu Wojttecha. Proč vůbec Wojttech odešel?
Mike: Ten důvod byl poměrně jednoduchý – Wojttech hrál u nás a zároveň v obnoveném Blue Effectu, a jelikož Blue Effect poměrně hojně koncertuje, často se nám kryly termíny, museli jsme koncerty rušit, protože Wojttecha Blue Effect živí, a to samozřejmě nedělalo dobrotu. V lednu se tedy sám rozhodl pro odchod z Mindway.
Hache: Myslím, že ta myšlenka v něm zrála už asi půl roku. Chtěl bych ale zdůraznit to, že jsme se rozešli jako kamarádi, což je fajn, protože to se pokaždý nepovede.
Na přelomu jara a léta jste měli vydávat album. Měli už jste něco natočeno před jeho odchodem? Zpozdí se nějak vydání?
Mike: Plánovali jsme natáčení na jaro. Tím, že Wojttech odešel, se to trochu zkomplikovalo, nicméně materiál na desku byl připraven už předtím. Nakonec by vlastně mohla bejt i pestřejší, protože ještě pracujeme na dalších písničkách s Jerzym.
Jak to u vás vůbec vypadá s nějakým vydavatelstvím?
Mike: Máme několik nabídek na vydání u menších labelů v zahraničí, ovšem musíme desku natočit za vlastní peníze. A sehnat takový obnos je vždycky tak trochu potíž…
Když tedy vezmeme optimistický vývoj, kdy by mohla deska vyjít?
Mike: Nechceme předbíhat, ale termínem, kdy by mohla být, je pro nás říjen, listopad...
Hache: Zkusíme udělat všechno, aby se to povedlo. Nikdy nevíš, kdo další zase odejde z kapely… (smích) Snad už se to nestane, tím se vždycky všechno o dost oddálí, o půl roku, o rok, než najdeš toho správnýho člověka. Což jsme doufám našli...
Jerzy, hrál jsi v nějaké kapele předtím, než jsi vstoupil do Mindway?
Jerzy: Začínal jsem v punkový kapele, jako asi každej. Pak jsem hrál v projektech ve stylu Slipknot, spíš jsem se jen tak plácal. Až jsem našel Mindway, což je pro mě super muzika a priorita...
Něco úplně jinýho, než předtím?
Jerzy: Vlastně každá kapela, kde jsem hrál, byla něco úplně jinýho, kontrast. Hledal jsem svůj styl, hrál jsem na kytaru stylem Maxe Cavalery, k baskytaře jsem se dostal ve chvíli, kdy mi kámoši zavolali, že sháněj basáka. Řekl jsem, že na basu nehraju, ale že to zkusím. No a vydržel jsem...
Jak rychle se dá přeučit z kytary na basu?
Jerzy: Těžko říct, protože jsem měl kytaru v ruce pět let bez učitele, jsem samouk. Problémem při hraní na baskytaru bylo hrát pravou rukou prstama. Tak jsem hrál trsátkem a po roce se to nějak vytříbilo. Všechno je to v rukách, struny se prostě poddaj. Ale je rozdíl mezi basákem a basákem, hraju věci, který by někdo zahrál po čtrnácti dnech...
Mike: Po třech letech a čtrnácti dnech (smích)...
Hache: Někdy je těžký změnit to „kytarový myšlení“ - když kytaristi začnou hrát na baskytaru. Někdo pak sice hraju na basu, ale přitom myslí tak, jako by hrál pořád na kytaru. Chvíli trvá, než se tohle změní, a někomu se to třeba nepovede vůbec.
Jerzy: V tomhle mám výhodu, že vlastně už podruhý začínám v zajetý kapele, takže mi nezbejvá nic jinýho, než se prostě naučit repertoár, pak se nějak zapojit do tvorby a vlastně pak už sám pochopíš, co máš dělat.
Ty hraješ stejný riffy jako Wojttech?
Jerzy: Stejný...
Mike: Musím ale říct, že se Jerzy poměrně dost rychle naučil celej sedmdesátiminutovej program a teď už spolu skládáme nový písničky. Je velice přizpůsobivej a dobrej. Myslím, že prostě celej život hledal takový hudební „úchyláky“, jako jsme my (smích).
Hrajete od roku 2003 a přesto se o vás oproti dalším kapelám ve vašem žánru mluví celkem dost, i když ne třeba tak, jak by se mohlo... Kde nastal ten přelom?
Hache: Tuhle kapelu jsme nezakládali v patnácti, takže jsme jakoby přeskočili těch prvních pět šest let, co muzikantům, kteří založí svoji první kapelu, trvá, než se vůbec sehrajou a než si uvědomí, co vlastně chtějí hrát. Každej z nás hrál před Mindway ve spoustě různejch projektů, dokonce jsme se potkávali na koncertech… Možná o to jsme to měli jednodušší – věděli jsme, co ten druhej umí, co můžeme očekávat, co má rád za muziku. Ale stejně chvíli trvalo, než se to sjednotilo. Netrvalo to těch pět let, ale třeba dva roky.
Co se týče managementu a dalších věcí, je to podobný. Když založíš v patnácti kapelu, jsi rád, že si zahraješ na školním mejdanu a podobně. My ale, protože jsme toho všichni najezdili dost už předtím, jsme tak trochu věděli, kde chceme hrát, kde nechceme, kde jsou dobrý místa, kde jsou dobrý pořadatelé… Možná i díky tomu je ta naše cesta o trochu kratší.
V čem je problém začínajících nebo méně známých kapel, že se o nich nemluví, přestože vám se to celkem daří?
Mike: Myslím, že to je jedině věc přístupu. My se od začátku snažíme na všem tvrdě pracovat a promýšlet i jiný věci, než jenom jak poskládat písničku. Spousta českejch kapel na tohle kašle, je jim jedno, jak hrajou, v čem hrajou, kde hrajou, proč hrajou. Nám to jedno není.
Hache: Jedna z věcí je třeba to, že když dostaneš za koncert dva tisíce a tisíc tě stojí doprava, neprokalíš zbytek po koncertě na baru, ale třeba za to zaplatíš svýho zvukaře nebo svýho osvětlovače…
Mike: …nebo propagaci. Když jsme měli křest DVD, nechali jsme si otisknout (byť malej) inzerát v jednom časopise - i tohle je důležitý nepodcenit. V tu chvíli se totiž o tobě dozvědí i další lidi, i z médií, kteří pak třeba o tobě napíšou, protože tě zaznamenaj. Takže se to na sebe postupně nabaluje.
Takže management je pro vás jedna z priorit...
Hache: Je to tak. Jsme čtyři a manažer je prostě pátej člen. Ideálním příkladem jsou pro mě třeba U2, kteří mají manažera od začátku stejnýho, je to stejnej člen kapely jako ostatní, má stejný peníze…
Mike: Měli jsme hodně štěstí, že jsme se tak pěkně spolu potkali, že jsme našli skvělýho člověka do managementu, dobrýho zvukaře, lidi, kteří nám jsou schopný pomoct s osvětlováním na koncertech, člověka, kterej nám dělá videoprojekce, že jsme prostě vždycky narazili na někoho, kdo nás dokázal nějak obohatit.
Hache: Výhodou bylo opět i to, že jsme před Mindway měli už každej různý kapely za sebou, tudíž jsme znali zdejší poměry, český manažery, věděli jsme, komu se vyhnout, aby jsme se nespálili…
Všiml jsem si, že předkapely, které si vybíráte, jsou často úplně jiného žánru... V Rock Café to byli Sunset Blud., jindy to byli třeba Eastpark...
Hache: To je záměr. Mě samotnýho, když jdu na koncert svý oblíbený kapely, která hraje hodně nahlas a hodně tvrdě, nebaví nejdřív poslouchat tři kapely úplně stejného ražení, protože než dojde na tu moji oblíbenou kapelu, jsem už úplně hluchej. Podle mě je dobrý celej večer trochu zvukově odlišit, třeba to i stupňovat, a i stylově ho ozvláštnit. Snažíme se o zajímavý spojení. V Roxy s námi hrál Selfbrush - kluk s akustickou kytarou – a vůbec to nebylo špatný. Jde o to, že to byl nějak koncipovanej večer. Začal DJem, pak přišel kluk s kytarou a emocemi, pak jsme to završili my. Takovej koncert má vývoj…
Mike: Když jsme se bavili o tom, koho vzít do Roxy, chtěli jsem tam prostě mít nějakýho kluka s kytarou. Mě osobně totiž loni na HUVELu naprosto uchvátil James Harries. To, co předváděl sám jen s kytarou, bylo prostě nádherný, neuvěřitelně silnej zážitek. Ono není na škodu si na koncert pozvat trochu něco jiného, než sám hraješ...
Důležitou věcí ve vaší hudbě jsou samply, ty dělá kdo?
Mike: Většinou já...
Máš nějakou inspiraci? Odkud čerpáš?
Mike: Stejně jako všichni v týhle kapele poslouchám spoustu různý muziky, nejsme ortodoxní „tvrďáci“. Mezi moje oblíbence patří třeba The Prodigy, Depeche Mode, I Am X, zkrátka hodně elektroniky. Takže inspirace je dost, i když samozřejmě nejde splácat jen tak cokoli dohromady. Většinou to v sobě nechávám chvíli zrát…
Často jste přirovnáváni k zámořským kapelám...
Mike: Myslím si, že je to tím, že většina lidí slyšela jen těch pár písniček, který jsme natočili. Od tý doby se ale naše muzika posunula dál. Myslím, že spousta lidí změní svůj názor, až uslyší celou desku, nebo nás uvidí live…
Hache: Chceme, aby každá písnička byla trochu jiná, než předchozí. Některý kapely si vymyslí mustr, podle kterýho pak skládaj jednu písničku za druhou. My to ale takhle nechceme. Díky tomu máme i minimální odpad. Někdo složí deset věcí a pak z nich hraje dvě, u nás písnička vzniká i několik měsíců... Prostě jsme si řekli, že se budeme prezentovat jen tím, co je pro nás v danou chvíli dokonalý, abychom sami neměli pocit, že jsme se někde zasekli. Před třemi lety, když jsme začínali, to bylo stylově někde, teď je to zase trošku jinde. Mimochodem, to, že je něco podobný zahraničním kapelám, vůbec nemusí bejt na škodu. Můžeš mluvit o tom, jestli je to podobný americkejm nebo evropskejm kapelám, ale pokud je to podobný zahraničním kapelám stylem práce, zvuku a podobně, tak je to jedině dobře. Asi je i ze začátku, když tvoji kapelu nikdo nezná, dobrý říct, že jsou to třeba český Korn nebo český tamhleto Linkin Park. Ta nálepka ze začátku asi musí bejt. Pak už je jen věc tý kapely, jestli se od toho oprostí a udělá si svůj vlastní styl, nebo to budou pořád český Korn...
Vy zpíváte anglicky, není to podle vás v Čechách na škodu?
Mike: Nemyslím si. Od začátku se snažíme působit i v zahraničí. Kdysi jsem zkoušel psát i český texty, ale ani mě samotnýmu se nelíbily. Prostě svoje pocity vyjadřuju líp v angličtině než v češtině. Nevím, čím to je, ale prostě to tak je (smích). Asi další úchylka…
Hache: Myslím, že díky Support Lesbiens nebo Money Business, kteří s tím začínali, to problém není...
... ne začínali, ale spíš se dostali mezi lidi...
Hache: ...dostali se do „nealternativních“ rádií a je to jedině dobře. Proč jen česky? Jsou kapely, který mají skvělý texty v češtině, a je spousta dalších, který píšou příšerně i v češtině.
Mike: Před patnácti lety by to tady bylo s angličtinou asi horší, ale dneska všichni anglicky aspoň trochu umí, když se podívají na web, přečtou si texty, tak pro ně není problém porozumět. Jsou ale i takový kapely, o kterých jsem slyšel, že zpívají česky a pak jedou do Německa a mluví tam na publikum taky česky, což si myslím, že je kapku průšvih (smích).
Dnes hrajete v Paláci Akropolis. Co pro tento koncert připravujete?
Mike: Rozhodně se lidi mají na co těšit. Hrajeme tam společně s maďarskou kapelou Manikin Faint. Sami sebe označují za metal-psychedelic-alternative, já osobně bych je označil za dejme tomu tvrdší Pearl Jam. Na koncertech se dokonce nedrží striktně struktury svých písniček, ale jsou schopni během koncertu i improvizovat. Tvrdší muzika s jazzovým feelingem. Hodně se na to těším.
Začali jsme taky spolupracovat s audiovizuálním centrem, který nám pomáhá s videoprojekcí - v Akropoli bude mít premiéru speciální projekce – videoklip - na písničku Black Box....
Hache: A hlavně je to první oficiální koncert s naším novým baskytaristou. Měli jsme dvě jakoby generálky mimo Prahu, tohle je první pražskej koncert, tak doufám, že to vyjde.
O tom všem nám víc prozradili zpěvák MX*Mike, bubeník Hache a nový baskytarista Jerzy.
V Mindway proběhly personální změny – novým členem se stal Jerzy, který nahradil vašeho bývalého baskytaristu Wojttecha. Proč vůbec Wojttech odešel?
Mike: Ten důvod byl poměrně jednoduchý – Wojttech hrál u nás a zároveň v obnoveném Blue Effectu, a jelikož Blue Effect poměrně hojně koncertuje, často se nám kryly termíny, museli jsme koncerty rušit, protože Wojttecha Blue Effect živí, a to samozřejmě nedělalo dobrotu. V lednu se tedy sám rozhodl pro odchod z Mindway.
Hache: Myslím, že ta myšlenka v něm zrála už asi půl roku. Chtěl bych ale zdůraznit to, že jsme se rozešli jako kamarádi, což je fajn, protože to se pokaždý nepovede.
Na přelomu jara a léta jste měli vydávat album. Měli už jste něco natočeno před jeho odchodem? Zpozdí se nějak vydání?
Mike: Plánovali jsme natáčení na jaro. Tím, že Wojttech odešel, se to trochu zkomplikovalo, nicméně materiál na desku byl připraven už předtím. Nakonec by vlastně mohla bejt i pestřejší, protože ještě pracujeme na dalších písničkách s Jerzym.
Jak to u vás vůbec vypadá s nějakým vydavatelstvím?
Mike: Máme několik nabídek na vydání u menších labelů v zahraničí, ovšem musíme desku natočit za vlastní peníze. A sehnat takový obnos je vždycky tak trochu potíž…
Když tedy vezmeme optimistický vývoj, kdy by mohla deska vyjít?
Mike: Nechceme předbíhat, ale termínem, kdy by mohla být, je pro nás říjen, listopad...
Hache: Zkusíme udělat všechno, aby se to povedlo. Nikdy nevíš, kdo další zase odejde z kapely… (smích) Snad už se to nestane, tím se vždycky všechno o dost oddálí, o půl roku, o rok, než najdeš toho správnýho člověka. Což jsme doufám našli...
Jerzy, hrál jsi v nějaké kapele předtím, než jsi vstoupil do Mindway?
Jerzy: Začínal jsem v punkový kapele, jako asi každej. Pak jsem hrál v projektech ve stylu Slipknot, spíš jsem se jen tak plácal. Až jsem našel Mindway, což je pro mě super muzika a priorita...
Něco úplně jinýho, než předtím?
Jerzy: Vlastně každá kapela, kde jsem hrál, byla něco úplně jinýho, kontrast. Hledal jsem svůj styl, hrál jsem na kytaru stylem Maxe Cavalery, k baskytaře jsem se dostal ve chvíli, kdy mi kámoši zavolali, že sháněj basáka. Řekl jsem, že na basu nehraju, ale že to zkusím. No a vydržel jsem...
Jak rychle se dá přeučit z kytary na basu?
Jerzy: Těžko říct, protože jsem měl kytaru v ruce pět let bez učitele, jsem samouk. Problémem při hraní na baskytaru bylo hrát pravou rukou prstama. Tak jsem hrál trsátkem a po roce se to nějak vytříbilo. Všechno je to v rukách, struny se prostě poddaj. Ale je rozdíl mezi basákem a basákem, hraju věci, který by někdo zahrál po čtrnácti dnech...
Mike: Po třech letech a čtrnácti dnech (smích)...
Hache: Někdy je těžký změnit to „kytarový myšlení“ - když kytaristi začnou hrát na baskytaru. Někdo pak sice hraju na basu, ale přitom myslí tak, jako by hrál pořád na kytaru. Chvíli trvá, než se tohle změní, a někomu se to třeba nepovede vůbec.
Jerzy: V tomhle mám výhodu, že vlastně už podruhý začínám v zajetý kapele, takže mi nezbejvá nic jinýho, než se prostě naučit repertoár, pak se nějak zapojit do tvorby a vlastně pak už sám pochopíš, co máš dělat.
Ty hraješ stejný riffy jako Wojttech?
Jerzy: Stejný...
Mike: Musím ale říct, že se Jerzy poměrně dost rychle naučil celej sedmdesátiminutovej program a teď už spolu skládáme nový písničky. Je velice přizpůsobivej a dobrej. Myslím, že prostě celej život hledal takový hudební „úchyláky“, jako jsme my (smích).
Hrajete od roku 2003 a přesto se o vás oproti dalším kapelám ve vašem žánru mluví celkem dost, i když ne třeba tak, jak by se mohlo... Kde nastal ten přelom?
Hache: Tuhle kapelu jsme nezakládali v patnácti, takže jsme jakoby přeskočili těch prvních pět šest let, co muzikantům, kteří založí svoji první kapelu, trvá, než se vůbec sehrajou a než si uvědomí, co vlastně chtějí hrát. Každej z nás hrál před Mindway ve spoustě různejch projektů, dokonce jsme se potkávali na koncertech… Možná o to jsme to měli jednodušší – věděli jsme, co ten druhej umí, co můžeme očekávat, co má rád za muziku. Ale stejně chvíli trvalo, než se to sjednotilo. Netrvalo to těch pět let, ale třeba dva roky.
Co se týče managementu a dalších věcí, je to podobný. Když založíš v patnácti kapelu, jsi rád, že si zahraješ na školním mejdanu a podobně. My ale, protože jsme toho všichni najezdili dost už předtím, jsme tak trochu věděli, kde chceme hrát, kde nechceme, kde jsou dobrý místa, kde jsou dobrý pořadatelé… Možná i díky tomu je ta naše cesta o trochu kratší.
V čem je problém začínajících nebo méně známých kapel, že se o nich nemluví, přestože vám se to celkem daří?
Mike: Myslím, že to je jedině věc přístupu. My se od začátku snažíme na všem tvrdě pracovat a promýšlet i jiný věci, než jenom jak poskládat písničku. Spousta českejch kapel na tohle kašle, je jim jedno, jak hrajou, v čem hrajou, kde hrajou, proč hrajou. Nám to jedno není.
Hache: Jedna z věcí je třeba to, že když dostaneš za koncert dva tisíce a tisíc tě stojí doprava, neprokalíš zbytek po koncertě na baru, ale třeba za to zaplatíš svýho zvukaře nebo svýho osvětlovače…
Mike: …nebo propagaci. Když jsme měli křest DVD, nechali jsme si otisknout (byť malej) inzerát v jednom časopise - i tohle je důležitý nepodcenit. V tu chvíli se totiž o tobě dozvědí i další lidi, i z médií, kteří pak třeba o tobě napíšou, protože tě zaznamenaj. Takže se to na sebe postupně nabaluje.
Takže management je pro vás jedna z priorit...
Hache: Je to tak. Jsme čtyři a manažer je prostě pátej člen. Ideálním příkladem jsou pro mě třeba U2, kteří mají manažera od začátku stejnýho, je to stejnej člen kapely jako ostatní, má stejný peníze…
Mike: Měli jsme hodně štěstí, že jsme se tak pěkně spolu potkali, že jsme našli skvělýho člověka do managementu, dobrýho zvukaře, lidi, kteří nám jsou schopný pomoct s osvětlováním na koncertech, člověka, kterej nám dělá videoprojekce, že jsme prostě vždycky narazili na někoho, kdo nás dokázal nějak obohatit.
Hache: Výhodou bylo opět i to, že jsme před Mindway měli už každej různý kapely za sebou, tudíž jsme znali zdejší poměry, český manažery, věděli jsme, komu se vyhnout, aby jsme se nespálili…
Všiml jsem si, že předkapely, které si vybíráte, jsou často úplně jiného žánru... V Rock Café to byli Sunset Blud., jindy to byli třeba Eastpark...
Hache: To je záměr. Mě samotnýho, když jdu na koncert svý oblíbený kapely, která hraje hodně nahlas a hodně tvrdě, nebaví nejdřív poslouchat tři kapely úplně stejného ražení, protože než dojde na tu moji oblíbenou kapelu, jsem už úplně hluchej. Podle mě je dobrý celej večer trochu zvukově odlišit, třeba to i stupňovat, a i stylově ho ozvláštnit. Snažíme se o zajímavý spojení. V Roxy s námi hrál Selfbrush - kluk s akustickou kytarou – a vůbec to nebylo špatný. Jde o to, že to byl nějak koncipovanej večer. Začal DJem, pak přišel kluk s kytarou a emocemi, pak jsme to završili my. Takovej koncert má vývoj…
Mike: Když jsme se bavili o tom, koho vzít do Roxy, chtěli jsem tam prostě mít nějakýho kluka s kytarou. Mě osobně totiž loni na HUVELu naprosto uchvátil James Harries. To, co předváděl sám jen s kytarou, bylo prostě nádherný, neuvěřitelně silnej zážitek. Ono není na škodu si na koncert pozvat trochu něco jiného, než sám hraješ...
Důležitou věcí ve vaší hudbě jsou samply, ty dělá kdo?
Mike: Většinou já...
Máš nějakou inspiraci? Odkud čerpáš?
Mike: Stejně jako všichni v týhle kapele poslouchám spoustu různý muziky, nejsme ortodoxní „tvrďáci“. Mezi moje oblíbence patří třeba The Prodigy, Depeche Mode, I Am X, zkrátka hodně elektroniky. Takže inspirace je dost, i když samozřejmě nejde splácat jen tak cokoli dohromady. Většinou to v sobě nechávám chvíli zrát…
Často jste přirovnáváni k zámořským kapelám...
Mike: Myslím si, že je to tím, že většina lidí slyšela jen těch pár písniček, který jsme natočili. Od tý doby se ale naše muzika posunula dál. Myslím, že spousta lidí změní svůj názor, až uslyší celou desku, nebo nás uvidí live…
Hache: Chceme, aby každá písnička byla trochu jiná, než předchozí. Některý kapely si vymyslí mustr, podle kterýho pak skládaj jednu písničku za druhou. My to ale takhle nechceme. Díky tomu máme i minimální odpad. Někdo složí deset věcí a pak z nich hraje dvě, u nás písnička vzniká i několik měsíců... Prostě jsme si řekli, že se budeme prezentovat jen tím, co je pro nás v danou chvíli dokonalý, abychom sami neměli pocit, že jsme se někde zasekli. Před třemi lety, když jsme začínali, to bylo stylově někde, teď je to zase trošku jinde. Mimochodem, to, že je něco podobný zahraničním kapelám, vůbec nemusí bejt na škodu. Můžeš mluvit o tom, jestli je to podobný americkejm nebo evropskejm kapelám, ale pokud je to podobný zahraničním kapelám stylem práce, zvuku a podobně, tak je to jedině dobře. Asi je i ze začátku, když tvoji kapelu nikdo nezná, dobrý říct, že jsou to třeba český Korn nebo český tamhleto Linkin Park. Ta nálepka ze začátku asi musí bejt. Pak už je jen věc tý kapely, jestli se od toho oprostí a udělá si svůj vlastní styl, nebo to budou pořád český Korn...
Vy zpíváte anglicky, není to podle vás v Čechách na škodu?
Mike: Nemyslím si. Od začátku se snažíme působit i v zahraničí. Kdysi jsem zkoušel psát i český texty, ale ani mě samotnýmu se nelíbily. Prostě svoje pocity vyjadřuju líp v angličtině než v češtině. Nevím, čím to je, ale prostě to tak je (smích). Asi další úchylka…
Hache: Myslím, že díky Support Lesbiens nebo Money Business, kteří s tím začínali, to problém není...
... ne začínali, ale spíš se dostali mezi lidi...
Hache: ...dostali se do „nealternativních“ rádií a je to jedině dobře. Proč jen česky? Jsou kapely, který mají skvělý texty v češtině, a je spousta dalších, který píšou příšerně i v češtině.
Mike: Před patnácti lety by to tady bylo s angličtinou asi horší, ale dneska všichni anglicky aspoň trochu umí, když se podívají na web, přečtou si texty, tak pro ně není problém porozumět. Jsou ale i takový kapely, o kterých jsem slyšel, že zpívají česky a pak jedou do Německa a mluví tam na publikum taky česky, což si myslím, že je kapku průšvih (smích).
Dnes hrajete v Paláci Akropolis. Co pro tento koncert připravujete?
Mike: Rozhodně se lidi mají na co těšit. Hrajeme tam společně s maďarskou kapelou Manikin Faint. Sami sebe označují za metal-psychedelic-alternative, já osobně bych je označil za dejme tomu tvrdší Pearl Jam. Na koncertech se dokonce nedrží striktně struktury svých písniček, ale jsou schopni během koncertu i improvizovat. Tvrdší muzika s jazzovým feelingem. Hodně se na to těším.
Začali jsme taky spolupracovat s audiovizuálním centrem, který nám pomáhá s videoprojekcí - v Akropoli bude mít premiéru speciální projekce – videoklip - na písničku Black Box....
Hache: A hlavně je to první oficiální koncert s naším novým baskytaristou. Měli jsme dvě jakoby generálky mimo Prahu, tohle je první pražskej koncert, tak doufám, že to vyjde.
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Mindway-snazime-se-na-vsem-tvrde-pracovat~14~duben~2006/
Komentáře
&;
