Milva: Závan naftalínu pro labužníky
18.3.2004 | Autor: Roman Lipčík | sekce: publicistika
Vangelis, muž, který s výjimkou letité lásky Jona Andersona s vokalisty téměř nespolupracuje, natočil s Milvou dvě alba.
Perex: Patří k ní honosné róby, briliantové šperky i nádech dekadence německého kabaretu 20. let smíšený s vůní francouzského šansonu. Její zacházející, ale stále markantní krása si vyžaduje pomoc silnými vrstvami šminek. Vpravdě diva. Je častým hostem v Německu, kam jezdí vydělávat peníze, točí tam šlágr za šlágrem a je ochotna třeba i jódlovat v televizní show. Vzápětí se však vydá kupříkladu do Japonska s argentinskými tangy Astora Piazzolly.
Nelze o ní v žádném případě říct, že by byla zapomenutá. Ve světě má její jméno výtečný zvuk a v rodné Itálii, když se tam vzácně vrátí vystupovat, hovoří novináři o mýtu. Každá její deska je vysoce hodnocena - ty pro posluchače s vytříbenějším vkusem samozřejmě, avšak ve své nenáročné kategorii dokonce i ty německé. Zapomenutá není ani u nás, je jen zkrátka nepřipomenutá a tudíž nepovšimnutá. Festival italské pop music v San Remu, který se s jejím jménem volně pojí, získal převahou na normalizačních obrazovkách trpkou pachuť, podobně východoněmecká show Ein Kessel Buntes, kde se jedinkrát, před více než čtvrtstoletím, představila i našim divákům.
Byla by však škoda ji opomenout, neboť jde o výrazný zjev v evropské populární hudbě.
Fortelně spíchnutý úspěch
Milva vypadá i dnes lépe než Karel Gott, a to nejen o ty tři dny, o něž je mladší než on. Narodila se 17. července 1939 v malém městečku Goro v deltě řeky Po a přišla na svět temně rusovlasá. Dodnes si ten přírodní odstín hlídá, a třebaže dnesuž její vlasy nedosahují délky až na rozhraní zad a následné tělesné partie, zrzaví Němci ji nadále mají jako čestnou předsedkyni svého spolku.
Narodila se v rodině obchodníka s rybami Mimiho Biolcatiho a místní kněz ji pokřtil Maria Ilva. Když vstupovala dvacet let poté do populární hudby, nosila se krátká jména a jí dobře posloužil anagram obou křestních jmen.
K hudbě má však zatím daleko, i když se učí hrát na klavír, a o svém hlasu zatím ví jen to, že je nebývale silný. Církevní školu absolvovala s výborným prospěchem, ale ekonomická situace ji pak donutila začít vydělávat. Stala se pomocnou švadlenou u své tety.
S hlasem si začíná pohrávat teprve po přestěhování do Boloně, kde od 17 let bere hodiny zpěvu a po večerech zpívá k tanci. Anagram je ještě v nedohlednu, její první manažer jí dal jméno Sabrina podle filmové postavy ztělesňované tehdy populární Audrey Hepburnovou.
V roce 1959 pokoří 7600 neznámých zpěváckých talentů v soutěží italského rádia RAI a o dva roky nato stojí už jako Milva na festivalovém pódiu v San Remu. S písní Il mare nel cassetto skončí sice až na třetím místě, ale kritika se téměř jednohlasně shodne, že jí porota ukřivdila.
Zpěvačka na festival nezanevře, ještě několikrát se sem v průběhu dalších let vrátí, ale jinak je jí to už víceméně jedno. Události nabraly rychlý spád: po několika malých deskáchjí vychází první album, následuje turné po západní Evropě se speciální zastávkou v pařížské Olympii, kde si k přezdívce "panter z Goro", motivované jejím dravým živočišným projevem, připojila i přízvisko "nová Edith Piaf". Netrvalo dlouho a následovalo album z repertoáru Piafové. Doma o ní zatím píší jako o hlasu roku. Už tehdy oprávněně, jeho fenomenální technické zvládnutí však mělo teprve přijít s dalšími roky a vyzráváním.
Kupředu levá.
Někdy v té době se zpěvačka vdala za nevýznamného televizního režiséra Maurizia Corgnatiho. Manželství v průběhu let sublimovalo a zůstala po něm její jediná dcera Martina. Další nenásledovalo, protože pantera z Gore legitimní svazky zjevně zbavovaly svobody. Nelze však říct, že pro ni muži nic neznamenali.
V té době poznala hned tři. Italského divadelního režiséra Giorgia Strehlera a díky němu autorskou dvojici Kurt Weill a Bertolt Brecht. Zatímco s prvním prožila časově omezený románek, zbylí dva se jí stali osudem.
Levičák Strehler se stal jakýmsi Milviným profesorem Higginsem. Zprvu jí vnukl nápad natočit k 20. výročí konce války album Canti della liberta, na které shromáždili písně vzývající svobodu z celého světa, takže se na desce sešly písně oscilujícíod čerta k ďáblu, od Venceremos po nacistickou Horst-Wessel Lied. Krátce nato stanula Milva na scéně milánské "malé Scaly" v představení Pocta Brechtovi.
V té době byla nekorunovanou brechtovskou královnou východní Němka Gisela Mayová. Zároveň však ještě žili pamětníci a na nich bylo, aby rozsoudili, kdo je lepší: "Milva dnes na tomto poli nemá konkurenci," prohlásila na adresu Italky a jejích nových a nových dramatických brechtovských představení Lotte Lenya, vdovapo Weillovi a původní interpretka většiny jeho skladeb.
Milvina láska k Brechtovi a Weillovi trvá dodnes a dodnes je její interpretace nepřekonaná, byť se od té doby Brecht stal módou a pokoušejí se o něj i o několik generací mladší interpreti. Více se jim věnovala jevištně než fonograficky (včetně role pirátky Jenny v Třígrošové opeře za Strehlerovy režie), přesto však natočila i jejich malou operu Sedm smrtelných hříchů maloměšťáka a vrátila se k nim i na prahu šedesátky albem Milva canta il nuovo Brecht.
Hádání duše s tělem
To, co na první poslech vyčleňuje Milvu z řady desítek dobrých zpěvaček, je její hlas.Je to neslýchaný altový fond, se kterýmsi s roky nabranou technikou dělá dnes hravě, co se jí zlíbí. Bravurně klouže z hloubek, jakých je málokteré ženské hrdlo mocno, do burácivých, neškrcených výšek. To vše s energií turbomotoru a na plný plyn, forte. S dramatičností hraničící s patosem, s precizní dikcí, v němčině, která zůstala v jejích ústech dodnes neohebná, až přeháněnou tak, že poslední písmeno slova šlehá jako bič. Nedá se to popsat, je nutno to slyšet.
Slyšel to v 60. letech Ennio Moriconne a otevřel Milvě své hudební zásobníky. Slyšel to v 70. letech slavný řecký písničkář Mikis Theodorakis a propůjčil zpěvačce kolekci svých nejlepších skladeb. Slyšel to v 80. letech Vangelis, muž, který s výjimkou letité lásky Jona Andersona s vokalisty téměř nespolupracuje, a natočil s Milvou dvě alba. Nové a nové generace mladých italských hudebníků fascinoval její perfekcionismus a záruka interpretační kvality, která jejich dílu pomůže, a nabízeli jí spolupráci. Ať to byl Enzo Jannacci či Franco Battiato, díky přílivu této mladé krve se Milva neocitla mimo relativně progresivní proud pop music ani v nebezpečném věku na prahu padesátky.
Strehler posloužil jejímu životu jako výhybkář. Nebýt jej, ubíjela by Milva svůj výjimečný hlasový fond v pop music sanremského střihu. Ne že by se jí nadále nevěnovala. Osudným sejí stalo Německo, které působí v hudbě ničivou přitažlivou silou, láká interprety jak Sirény, a koho se zmocní, toho zkorumpuje - svědčit by mohl, kdyby mu peníze nezavřely ústa, kdekdo, od Gotta po snad všechny Francouze. Milva už v 70. letech podepsala v Německu nahrávací smlouvu a chrlila a dodnes tam chrlí jedno album za druhým střižené podle tamního rozbředlého středostavovského vkusu. Své koncertní publikum tam však nešetří a vedle dychtivě očekávané Evity mu zpravidla nabídne i brechtovský blok.
Zároveň však Strehler způsobil, že v nadstavbovém repertoáru je Milva poměrně vybíravá a přinejmenším netuctová. Mezi běžným popem tu natočí album německých filmových melodií z 30. a 40. let, tu album tang a jindy zase vytvoří představení nazvané Písně mezi dvěma válkami, kde zazní kdeco, od Piafové přes Gershwina až k Lili Marlen.
Nebýt Strehlera, možná by Milva nekývla, když jí spolupráci nabídl sám velký Astor Piazzolla.
Paříž - Atény - Tokio. a domů
Piazzollu jako dalšího v řadě uchvátil Milvin hlasový i výrazový projev natolik, že nelenil a napsal pro ni několik nových skladeb, které se ve spojení s jeho klasickými tangy staly náplní představení, které po tři měsíce roku 1984 plnilo s extatickým ohlasem kritiky hlediště pařížského divadla Le Bouffes Du Nord. I po smrti slavného bandoneonisty Milva čas od času oživí repertoár, jehož by byla škoda, kdyby zapadl, a objede s ním a s doprovodnou skupinou svět. U vytržení z argentinských rytmů jsou zejména Japonci, kde má zpěvačka po patnácti turné velké posluchačské zázemí a jemu odpovídající diskografii.
Odtamtud zase na opačný konec zeměkoule, třeba do Jižní Ameriky, kde je na tom podobně jako v Japonsku, vozí zase asijské plody: například album, na kterém spolupracovala se Šindžim Tanimurou (album Fammi luce, 1996). A to se stačí zastavit v Řecku, kde přeskočí tvůrčí jiskra mezi ní a tamním bezmála národním kulturním pokladem, skladatelem vážné i populární hudby a bývalým ministrem kultury Thanosem Mikroutsikosem, z čehož vznikne album Volpe d'amore (1994). Ještě stačí dojet do Osla, kde při předávání Nobelovy ceny za mír v roce 1995 zpívala pod taktovkou Vladimira Ashkenazyho Händelovo Halleluja, ještě natočit s Wernerem Herzogem film Gesualdo. A pak domů.
Doma nevystupuje Milva příliš často a vzhledem k její již zmíněné "mytičnosti" jde vždy o dychtivě očekávanou událost. Zvláště, když se kdekdo může strhat, aby její dostupnosti využil a připravil s ní něco netuctového.
Milva tak zpravidla nemá doma čas na pop music a vystupuje v operních sálech a divadlech. Tu se akce jmenuje Bauhaus v hudbě a organizátoři ji spojí s houslistou Gidonem Kremerem,tu zpívá s Josém Carrerasem při Poctě Marii Callasové, tu vystupuje už i ve velké Scale v opeře Luciana Beria La vera storia.
Loni v létě si zajela do Verony, kde na ni v tamním divadle čekala opera na téma věčného mládí Peter Pan. A protože jí je už čtyřiašedesát a nijak se tím netají, chopila se s plnou transvestitní vervou oprubovanou na repertoáru berlínských kabaretů role kapitána Hooka a moc si ji užívala.
Perex: Patří k ní honosné róby, briliantové šperky i nádech dekadence německého kabaretu 20. let smíšený s vůní francouzského šansonu. Její zacházející, ale stále markantní krása si vyžaduje pomoc silnými vrstvami šminek. Vpravdě diva. Je častým hostem v Německu, kam jezdí vydělávat peníze, točí tam šlágr za šlágrem a je ochotna třeba i jódlovat v televizní show. Vzápětí se však vydá kupříkladu do Japonska s argentinskými tangy Astora Piazzolly.
Nelze o ní v žádném případě říct, že by byla zapomenutá. Ve světě má její jméno výtečný zvuk a v rodné Itálii, když se tam vzácně vrátí vystupovat, hovoří novináři o mýtu. Každá její deska je vysoce hodnocena - ty pro posluchače s vytříbenějším vkusem samozřejmě, avšak ve své nenáročné kategorii dokonce i ty německé. Zapomenutá není ani u nás, je jen zkrátka nepřipomenutá a tudíž nepovšimnutá. Festival italské pop music v San Remu, který se s jejím jménem volně pojí, získal převahou na normalizačních obrazovkách trpkou pachuť, podobně východoněmecká show Ein Kessel Buntes, kde se jedinkrát, před více než čtvrtstoletím, představila i našim divákům.
Byla by však škoda ji opomenout, neboť jde o výrazný zjev v evropské populární hudbě.
Fortelně spíchnutý úspěch
Milva vypadá i dnes lépe než Karel Gott, a to nejen o ty tři dny, o něž je mladší než on. Narodila se 17. července 1939 v malém městečku Goro v deltě řeky Po a přišla na svět temně rusovlasá. Dodnes si ten přírodní odstín hlídá, a třebaže dnesuž její vlasy nedosahují délky až na rozhraní zad a následné tělesné partie, zrzaví Němci ji nadále mají jako čestnou předsedkyni svého spolku.
Narodila se v rodině obchodníka s rybami Mimiho Biolcatiho a místní kněz ji pokřtil Maria Ilva. Když vstupovala dvacet let poté do populární hudby, nosila se krátká jména a jí dobře posloužil anagram obou křestních jmen.
K hudbě má však zatím daleko, i když se učí hrát na klavír, a o svém hlasu zatím ví jen to, že je nebývale silný. Církevní školu absolvovala s výborným prospěchem, ale ekonomická situace ji pak donutila začít vydělávat. Stala se pomocnou švadlenou u své tety.
S hlasem si začíná pohrávat teprve po přestěhování do Boloně, kde od 17 let bere hodiny zpěvu a po večerech zpívá k tanci. Anagram je ještě v nedohlednu, její první manažer jí dal jméno Sabrina podle filmové postavy ztělesňované tehdy populární Audrey Hepburnovou.
V roce 1959 pokoří 7600 neznámých zpěváckých talentů v soutěží italského rádia RAI a o dva roky nato stojí už jako Milva na festivalovém pódiu v San Remu. S písní Il mare nel cassetto skončí sice až na třetím místě, ale kritika se téměř jednohlasně shodne, že jí porota ukřivdila.
Zpěvačka na festival nezanevře, ještě několikrát se sem v průběhu dalších let vrátí, ale jinak je jí to už víceméně jedno. Události nabraly rychlý spád: po několika malých deskáchjí vychází první album, následuje turné po západní Evropě se speciální zastávkou v pařížské Olympii, kde si k přezdívce "panter z Goro", motivované jejím dravým živočišným projevem, připojila i přízvisko "nová Edith Piaf". Netrvalo dlouho a následovalo album z repertoáru Piafové. Doma o ní zatím píší jako o hlasu roku. Už tehdy oprávněně, jeho fenomenální technické zvládnutí však mělo teprve přijít s dalšími roky a vyzráváním.
Kupředu levá.
Někdy v té době se zpěvačka vdala za nevýznamného televizního režiséra Maurizia Corgnatiho. Manželství v průběhu let sublimovalo a zůstala po něm její jediná dcera Martina. Další nenásledovalo, protože pantera z Gore legitimní svazky zjevně zbavovaly svobody. Nelze však říct, že pro ni muži nic neznamenali.
V té době poznala hned tři. Italského divadelního režiséra Giorgia Strehlera a díky němu autorskou dvojici Kurt Weill a Bertolt Brecht. Zatímco s prvním prožila časově omezený románek, zbylí dva se jí stali osudem.
Levičák Strehler se stal jakýmsi Milviným profesorem Higginsem. Zprvu jí vnukl nápad natočit k 20. výročí konce války album Canti della liberta, na které shromáždili písně vzývající svobodu z celého světa, takže se na desce sešly písně oscilujícíod čerta k ďáblu, od Venceremos po nacistickou Horst-Wessel Lied. Krátce nato stanula Milva na scéně milánské "malé Scaly" v představení Pocta Brechtovi.
V té době byla nekorunovanou brechtovskou královnou východní Němka Gisela Mayová. Zároveň však ještě žili pamětníci a na nich bylo, aby rozsoudili, kdo je lepší: "Milva dnes na tomto poli nemá konkurenci," prohlásila na adresu Italky a jejích nových a nových dramatických brechtovských představení Lotte Lenya, vdovapo Weillovi a původní interpretka většiny jeho skladeb.
Milvina láska k Brechtovi a Weillovi trvá dodnes a dodnes je její interpretace nepřekonaná, byť se od té doby Brecht stal módou a pokoušejí se o něj i o několik generací mladší interpreti. Více se jim věnovala jevištně než fonograficky (včetně role pirátky Jenny v Třígrošové opeře za Strehlerovy režie), přesto však natočila i jejich malou operu Sedm smrtelných hříchů maloměšťáka a vrátila se k nim i na prahu šedesátky albem Milva canta il nuovo Brecht.
Hádání duše s tělem
To, co na první poslech vyčleňuje Milvu z řady desítek dobrých zpěvaček, je její hlas.Je to neslýchaný altový fond, se kterýmsi s roky nabranou technikou dělá dnes hravě, co se jí zlíbí. Bravurně klouže z hloubek, jakých je málokteré ženské hrdlo mocno, do burácivých, neškrcených výšek. To vše s energií turbomotoru a na plný plyn, forte. S dramatičností hraničící s patosem, s precizní dikcí, v němčině, která zůstala v jejích ústech dodnes neohebná, až přeháněnou tak, že poslední písmeno slova šlehá jako bič. Nedá se to popsat, je nutno to slyšet.
Slyšel to v 60. letech Ennio Moriconne a otevřel Milvě své hudební zásobníky. Slyšel to v 70. letech slavný řecký písničkář Mikis Theodorakis a propůjčil zpěvačce kolekci svých nejlepších skladeb. Slyšel to v 80. letech Vangelis, muž, který s výjimkou letité lásky Jona Andersona s vokalisty téměř nespolupracuje, a natočil s Milvou dvě alba. Nové a nové generace mladých italských hudebníků fascinoval její perfekcionismus a záruka interpretační kvality, která jejich dílu pomůže, a nabízeli jí spolupráci. Ať to byl Enzo Jannacci či Franco Battiato, díky přílivu této mladé krve se Milva neocitla mimo relativně progresivní proud pop music ani v nebezpečném věku na prahu padesátky.
Strehler posloužil jejímu životu jako výhybkář. Nebýt jej, ubíjela by Milva svůj výjimečný hlasový fond v pop music sanremského střihu. Ne že by se jí nadále nevěnovala. Osudným sejí stalo Německo, které působí v hudbě ničivou přitažlivou silou, láká interprety jak Sirény, a koho se zmocní, toho zkorumpuje - svědčit by mohl, kdyby mu peníze nezavřely ústa, kdekdo, od Gotta po snad všechny Francouze. Milva už v 70. letech podepsala v Německu nahrávací smlouvu a chrlila a dodnes tam chrlí jedno album za druhým střižené podle tamního rozbředlého středostavovského vkusu. Své koncertní publikum tam však nešetří a vedle dychtivě očekávané Evity mu zpravidla nabídne i brechtovský blok.
Zároveň však Strehler způsobil, že v nadstavbovém repertoáru je Milva poměrně vybíravá a přinejmenším netuctová. Mezi běžným popem tu natočí album německých filmových melodií z 30. a 40. let, tu album tang a jindy zase vytvoří představení nazvané Písně mezi dvěma válkami, kde zazní kdeco, od Piafové přes Gershwina až k Lili Marlen.
Nebýt Strehlera, možná by Milva nekývla, když jí spolupráci nabídl sám velký Astor Piazzolla.
Paříž - Atény - Tokio. a domů
Piazzollu jako dalšího v řadě uchvátil Milvin hlasový i výrazový projev natolik, že nelenil a napsal pro ni několik nových skladeb, které se ve spojení s jeho klasickými tangy staly náplní představení, které po tři měsíce roku 1984 plnilo s extatickým ohlasem kritiky hlediště pařížského divadla Le Bouffes Du Nord. I po smrti slavného bandoneonisty Milva čas od času oživí repertoár, jehož by byla škoda, kdyby zapadl, a objede s ním a s doprovodnou skupinou svět. U vytržení z argentinských rytmů jsou zejména Japonci, kde má zpěvačka po patnácti turné velké posluchačské zázemí a jemu odpovídající diskografii.
Odtamtud zase na opačný konec zeměkoule, třeba do Jižní Ameriky, kde je na tom podobně jako v Japonsku, vozí zase asijské plody: například album, na kterém spolupracovala se Šindžim Tanimurou (album Fammi luce, 1996). A to se stačí zastavit v Řecku, kde přeskočí tvůrčí jiskra mezi ní a tamním bezmála národním kulturním pokladem, skladatelem vážné i populární hudby a bývalým ministrem kultury Thanosem Mikroutsikosem, z čehož vznikne album Volpe d'amore (1994). Ještě stačí dojet do Osla, kde při předávání Nobelovy ceny za mír v roce 1995 zpívala pod taktovkou Vladimira Ashkenazyho Händelovo Halleluja, ještě natočit s Wernerem Herzogem film Gesualdo. A pak domů.
Doma nevystupuje Milva příliš často a vzhledem k její již zmíněné "mytičnosti" jde vždy o dychtivě očekávanou událost. Zvláště, když se kdekdo může strhat, aby její dostupnosti využil a připravil s ní něco netuctového.
Milva tak zpravidla nemá doma čas na pop music a vystupuje v operních sálech a divadlech. Tu se akce jmenuje Bauhaus v hudbě a organizátoři ji spojí s houslistou Gidonem Kremerem,tu zpívá s Josém Carrerasem při Poctě Marii Callasové, tu vystupuje už i ve velké Scale v opeře Luciana Beria La vera storia.
Loni v létě si zajela do Verony, kde na ni v tamním divadle čekala opera na téma věčného mládí Peter Pan. A protože jí je už čtyřiašedesát a nijak se tím netají, chopila se s plnou transvestitní vervou oprubovanou na repertoáru berlínských kabaretů role kapitána Hooka a moc si ji užívala.
časopis Rock&Pop 2004/01
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Milva-Zavan-naftalinu-pro-labuzniky~18~brezen~2004/
Komentáře
&;
