2.12.2002 | Autor: Jaroslav Riedel | sekce: publicistika O hudebních aktivitách Milana Knížáka leckdo ví, ale málokdo je slyšel. Jediné Knížákovo u nás vydané album, Obřad hořící mysli, dávno zmizelo z distribuce a mnohé další skladby, na nichž se trochu překvapivě podílely třeba Věra Špinarová nebo Lenka Kořínková, nikdo nikdy nevydal. Nejznámější z Knížákových hudebních počinů je asi rocková skupina Aktual, ale ani její nahrávky dosud nebyly dostupné.


Aktual vznikl v Mariánských Lázních roku 1967. Knížákovi tehdy bylo sedmadvacet, jeho spoluhráči byli většinou tak o deset let mladší. Tvorba Aktualu měla dvě etapy. První trvala od vzniku skupiny do Knížákova odjezdu do Spojených států v roce 1968. V té době Aktual odehrál jen tři koncerty a z žádného se nezachovala nahrávka. Když se Knížák roku 1970 z USA vrátil, absolvoval Aktual do roku 1972 ještě několik dalších vystoupení a pořídil nahrávku ve zkušebně. Devatenáct písní Aktualu teď poprvé vychází na albu Atentát na kulturu.

Jak vás vůbec napadlo začít hrát s rockovou skupinou a jaké jste měl v roce 1967 s rockem zkušenosti?

Zkušenosti jsem měl nulové. Byl jsem vyzván několika chlapci, kteří založili kapelu a neuměli hrát, abych jim pomohl. Naučili se jenom jednu melodii od Cream nebo něco takového, to už nevím. Zkrátka nevěděli, co mají hrát, a taky neměli bubeníka. Začal jsem s nimi bubnovat, zpívat a skládat repertoár. Ale bubnovat a zpívat najednou mi moc nevyhovovalo, zavolal jsem tedy svého kamaráda Honzu Macha, který na bicí hrál dobře. Já jsem potom zpíval a hrál na nástroje, kterých bylo třeba - kytaru, flétnu a tak.

Ale předpokládám, že s vámi chtěli hrát právě proto, že jste jako hudebník už měl určité zkušenosti.

Ano. Celý život jsem se zabýval hudbou, už jako kluk jsem komponoval disharmonický jazz. Kolem dvanácti let jsem taky psal šlágry. V první polovině šedesátých let jsem se zabýval destruovanou hudbou, různě jsem lámal gramofonové desky, škrábal jsem na ně a podobně. Umělecký svět si tohle moje průkopnictví uvědomuje, jsem zastoupen v mnoha publikacích, které se tomu věnují. Aktual jsem dělal spíš pod vlivem vážné hudby, ale měl jsem i pár rockových desek. Z rocku jsem si vzal rytmičnost, ze současné vážné hudby barevnost a volnost. Znal jsem samozřejmě Beatles, Rolling Stones, ty jsem měl rád. Právě já jsem dal Primitivům desku holandské kapely Q65, kterou pak hráli. Tu kapelu tady jinak nikdo neznal.

Texty pro Aktual byly i na rok 1968 hodně provokativní. Předpokládal jste vůbec, že byste s nimi mohli veřejně vystupovat?

Já jsem si opravdu myslel, že můžeme normálně hrát. Všechny skupiny tehdy hrály anglicky. To mi připadalo idiotské, zvlášť když ti lidi vůbec anglicky neuměli. Třeba Hajniš neznal anglicky snad ani slovo. Primitives Group měli na plakátě napsané 'Be stoned', ale nikdo z nich nevěděl, co to znamená. Chtěl jsem oslovit normální publikum, proto jsem písničky psal česky. Taky jsem chtěl, aby byly jednoduché, v podstatě jenom hesla.

No, nevím, jak široké publikum byste měl možnost oslovit texty typu Děti bolševismu nebo Miluju tebe a Lenina. To přece byla otevřená provokace.

No jasně. Problémy jsme s tím samozřejmě měli, i když ne úplně od začátku. První koncert jsme odehráli jako oslavu MDŽ, pak jsme vystoupili v Domě pionýrů v Mariánkách. To bylo docela legrační, dokonce jsme tam měli zkušebnu, oni totiž vůbec netušili, o co jde. Pak za to toho ředitele vyhodili. Další koncert nechtěl nikdo povolit, ale poněvadž byl rok 1968, neřekli to rovnou a shazovali to jeden na druhého. Obešli jsme je všechny, od náčelníka policie po předsedu národního výboru, každý říkal, že proti tomu nic nemá, ale ti ostatní prý... Nakonec to teda povolili. Přišla spousta lidí, vyrazili dokonce skleněné dveře, ale v polovině tam už nikdo nezůstal, protože se jim zdálo, že se to hudbě nepodobá. Prchli skoro všichni.

Ještě k té oslavě Mezinárodního dne žen...

Tam jsme zahráli tři písničky, a to jenom díky tomu, že tam pracovala moje matka, jinak by nás vyhodili už po první. Byla v tom podniku ekonomkou, což byl druhý nejvyšší člověk. Ale stejně nás nakonec vyhnali.

Takže oslavenkyně nebyly potěšeny.

Ne. Vůbec nebyly potěšeny.

Jak se obsazení Aktualu proměňovalo?

U založení byli Pavel Tichý, Ivan Čori, já a Honza Mach. Mach a později Josef Staněk byli dobří muzikanti. Ostatní si tak trošku hráli doma, ale opravdoví hudebníci to nebyli. My jsme chtěli co nejvíc přídavných nástrojů. Ale nikdo, kdo uměl na housle nebo na cello, nechtěl s Aktualem hrát, bylo to pro ně naprosto nestravitelné. Těžko jsem sháněl muzikanty, zvlášť v Mariánských Lázních. Občas se k nám ale někdo nakrátko přidal. Používali jsme rozostřeně laděné nástroje, pracovali jsme se zesilovači, aby pískaly, škrábali jsme na mikrofon, hodilo se zkrátka všechno, co tvořilo nějaký zvuk. Naprosto rovnocennou součástí produkce bylo využívání nejrůznějších předmětů - sirény, kolejnic, kbelíků naplněných sklem, štípání dříví a podobně. Regulérním nástrojem byla i motorka - tu jsme měli hned na druhém koncetě, v pionýrském domě. Na koncertě v Suché nám ji půčil jeden kluk a my jsme mu ji na pódiu zadřeli. Skoro brečel. Chtěl jsem divoký, barevný, disharmonický zvuk a protože jsme neměli syntezátory a samplery, museli jsme zajímavé zvuky hledat, kde se dalo. K tomu byly tři klasické nástroje, které držely nějakou disciplínu.


***

Ivan Jirous v Pravdivém příběhu Plastic People napsal, že jste na konci šedesátých let zaujímal levicovou pozici. Souhlasíte s tím?

To je nesmysl. Já jsem nebyl vůbec politicky organizován. Samozřejmě jsem byl proti režimu, proti establishmentu. Já jsem tak brzo přišel do kontaktu s režimem, když mě v sedmnácti letech velmi tvrdě zbili estébáci, že jsem si nedělal nejmenší iluze. O politiku jsem se nestaral, nezajímala mě, chtěl jsem zkrátka žít tak, jak jsem považoval za vhodné. Ale přestože jsem se nepletl do politiky, měl jsem pořád politické problémy. Ale levičák jsem nebyl nikdy. To může tvrdit Jirous nebo Uhl, ale ani jeden k tomu nemá žádný konkrétní podklad.

Když jste byl koncem šedesátých let v Americe, mezi uměleckou avantgardou jistě nějací byli...

Všichni byli levičáci. Henry Flynt byl dokonce členem americké komunistické strany, pořád chodil s transparenty typu 'Demolujte Lincolnovo centrum' a podobně. Ale ještě víc takových lidí bylo v Německu. Tam byli všichni tak doleva, že dokonce řada lidí stála na straně teroristů. Odvrátili se od nich teprve po smrtících útocích.

Když jste s těmi komunisty diskutoval o poměrech v sovětském bloku, chápali vaše argumenty, nebo to byl spíš mimoběžný dialog?

Tak. Byl to mimoběžný dialog.
***

Když jste Aktual rozpustil, zabýval jste se dál hudbou?

Dělal jsem hudbu, ale zcela jinou. Hudbu jako architekturu, zabýval jsem se hudebními výboji v oblasti vážné hudby. Dělal jsem nehmotnou hudbu, takové konceptuální pojetí, pak jsem přešel ke klasické hudbě, lépe řečeno k destruovaným parafrázím klasické hudby. Jsou chvíle, kdy se přibližuji k minimalu, jindy zase používám hodně romantických prvků.

Minimalistická hudba vznikala v druhé polovině šedesátých let, když jste byl v Americe. Zajímala vás už tehdy?

Slyšel jsem ji, některé lidi jsem taky poznal osobně, třeba La Monte Younga. Ten minimalem absolutně žil, pořád měl doma puštěnou nějakou jednotvárnou hudbu, stále mu tam něco bublalo. Mám doma taky nějaké nahrávky minimalistů, ale zase tak moc mě to nevzrušuje. Připadá mi to zajímavé, ale proti východní, například indické hudbě, kterou musíte vnímat jako mentální cestu, mi připadá minimální hudba spekulativní a trochu nudná. Také jsem její principy chvíli používal, ale bylo to asi jen ověřování prostředků. Vnímám ji obecně jako hledání a ověřování, ale ne jako něco, co může ovládnout celou scénu.

Zajímal jste se o moderní vážnou hudbu už v raných šedesátých letech? Znal jste třeba konkrétní hudbu, její francouzské zakladatele - Pierra Schaeffera, Pierra Henryho? Mám pocit, že se některé vaše skladby právě tomuto pojetí blíží...

Věděl jsem že konkrétní hudba existuje, ale neslyšel jsem ji. Byl jsem ale v Praze na Cageovi. Karel Chaba, naivní malíř z Prahy, kterého jsem dobře znal, začínal mít v té době nějaké peníze, a tak se rozhodl, že bychom my - jako Aktual - měli vidět Cage a Cunninghama, kteří performovali v Juldě Fuldě, a koupil nám lístky.

A co Karlheinz Stockhausen? Ten tady byl v šedesátých letech taky.

Znal jsem jeho skladby, ale především ty tradičnější, bez elektroniky. Stockhausen přijel do Česka asi až v roce 1968, a to už jsem byl jinde.

A z českých skladatelů?

Musica viva Pragensis - Komorous, Kostohryz, malej Kotík... Ale hudba, kterou hráli, mi připadala příliš vážná. Chtěl jsem to trochu zesměšnit. Pořádali jsme koncerty, na nichž Vítek Mach, bratr Honzy Macha, předváděl drobné skladbičky. Něco jako pozdější John Cage, například sekání dřeva, přesýpací hodiny, jeden tón. Byla to hudba napůl vizuální, napůl zvuková.

Jak vám připadalo to, co dělal Milan Grygar, ty grafické partitury?

To je pro mě moc salónní.

Absolvoval jste v Americe nějaké hudební konzultace?

Znal jsem se s Johnem Cagem, publikoval mi jednu notaci. Vyšla v jeho knize 100 Notations. Ale o Aktualu jsem se tam s nikým nebavil.

Ale proč? Ve skupině Fluxus a vůbec mezi experimentálními umělci bylo přece pár lidí, kteří podobně jako vy zkoušeli proniknout do široce akceptovaných žánrů.

Někteří to zkoušeli, jiné to absolutně nezajímalo. Můj kamarád Emmett Williams se velice dobře znal s Tulim Kupferbergem, ale když jsem se ho ptal na Fugs, vůbec nevěděl, co to je. V Americe tehdy Fugs nikdo neznal. Nebyl jsem tam ani na jednom bigbeatovém koncertu.

Zmiňoval jste se už o Yoko Ono. Jak se vám líbila jako hudebnice?

Vůbec.

A viděl jste nějaké její vystoupení?

To ne, ale její nahrávky jsem měl velmi zčerstva. Způsob, jakým vstoupila na hudební scénu, mi připadal trochu nešťastný. S tím Lennonem... John na to možná trochu dojel. On byl jednodušší, ona zase přeintelektualizovaná, jeho to fascinovalo, ale nevím, jestli to pro jeho život bylo pozitivní.

Považujete Yoko Ono za významnou umělkyni?

Nevím, jestli je významná, ale určitě umělkyně je. Asi ne v hudebním světě, ale v oblasti konceptuálního umění rozhodně svou roli má.

Kdy jste začal pracovat s destruovanou hudbou?

Asi tak v letech 1963 až 1964. Koupil jsem si gramofon a získal nějaké desky. Jelikož bylo nudné stále je jenom přehrávat, začal jsem s nimi nejrůznějším způsobem manipulovat. Nejdříve jsem je ručně zrychloval a zpomaloval, takže vznikaly velmi smutné a drastické zvuky. Potom jsem začal desky destruovat tím, že jsem na ně škrábal, přelepoval jsem je, lámal a začal jsem hrát i kousky desek. Poprvé jsem to použil veřejně jako součást akce 'II. manifestace aktuálního umění' v roce 1965.

Jak dlouho vám při tak drastickém zacházení gramofon vydržel?

Jehly se samozřejmě ničily, ale to tenkrát nebyl problém. Neměl jsem žádný kvalitní gramofon, ale byl odolný, vydržel všechno. Mohl jsem s ním provádět v podstatě cokoliv. Na kvalitní přístroj jsem neměl peníze.

Svým způsobem jste tak předznamenal dnešní DJe, ti také manipulují s deskami. Slyšel jste nějaké takové mixy?

Ano, ale nijak mě to nezaujalo. Připadalo mi to konvenční a fádní.

Oni ti DJové ale musejí míchat desky tak, aby se na to dalo tancovat.

Na některé moje zmanipulované desky jde tancovat taky. Praskliny a spojení částí desek vytvářejí rytmické sekvence, vznikají tak rytmizované útvary.
***

... další osudy skupiny Aktual včetně Knížákova vztahu k domácímu undergroundu najdete v prosincovém vydání časopisu.

Psáno pro: &musiQ 2002/12