Michal Prokop - Platné soulové oběživo
22.8.2008 | Autor: Pavel Víšek | sekce: publicistika
fotogalerie
Když se řekne modrooký soul, vybaví se jména hvězd jako Van Morrison nebo Steve Winwood. U nás máme v tomto žánru stálici jedinou, ale Michal Prokop se může s globálně slavnějšími kolegy měřit velkým hlasem i délkou kariéry. Tu po retrospektivním 2CD (1989-2000) proti proudu času dále mapuje 6CD Pořád to platí. Alba Blues In Soul, Město ER, Holubí dante, Kolej Yesterday, Nic ve zlým, nic v dobrým a Snad nám naše děti..., jež se skupinou Framus 5 nazpíval do konce osmdesátých let, vyšly samozřejmě s bonusy, zabalená do exkluzívního boxu.
Kolekce Pořád to platí má podtitul 1968-1989. Bez kterých roků byste se v tomhle úseku vaší kariéry obešel?
Nejkrušnější byla sedmdesátá léta, doba nejtužší normalizace, kdy jsem neměl Framus a potácel se nepříjemně v komerčním popíku, kde se mi nedařilo. To je období, na které nevzpomínám vůbec rád. Jednou z mála světlých výjimek bylo v té době moje účinkování v Semaforu.
Tam jste v představení Kytice vystupoval vy i C&K Vocal s Ladislavem Kantorem, který byl pro tři vaše alba z osmdesátých let důležitý. Poznali jste se v divadle?
Ano. I když jsme ještě nespolupracovali jinak, než že Láďa zpíval ve sboru pod plachtou a já hrál truhláře Petra, tak je pravda, že v Semaforu jsme se osobně seznámili.
Trilogie Kolej Yesterday, Nic ve zlým, nic v dobrým a Snad nám naše děti... drží pohromadě lépe, než kterákoli jiná alba. Ladislav Kantor je u všech uvedený v kolonce „spolupráce na realizaci“. Co to obnášelo?
Láďa Kantor od začátku říkal, že si představuje triptych desek, které budou generační výpovědí. A byl klíčový, naprosto neopominutelný u první desky Kolej Yesterday, protože on mě nasměroval na celý tým lidí, který pomáhal dát dohromady a s nímž v určitých modifikacích spolupracuji dodnes. Sám se jako autor objevil jenom na dvou deskách a na každé s jednou písní, ale přesto si myslím, že Láďův podíl byl na celé trilogii veliký.
U Koleje Yesterday začala i vaše spolupráce s Pavlem Šrutem, která pokračuje dodnes. Menší zastoupení měl jenom na albu Snad nám naše děti… Proč?
Neumím teď přesně vysvětlit, proč tam byly jen dva Pavlovy texty, ale vždycky jsme měli takovou burzu, do které toho možná zrovna víc nedodal. V té době byl takový přetlak materiálu, že jsme ani od lidí, které považujeme za renomované, nemohli brát všechno. Což neznamená, že by Pavel nebyl dvorním textařem. I když skutečně monopolním autorem textů se stal až po mnoha a mnoha letech na poslední desce Poprvé naposledy. Ta mimo jiné vznikla právě z jeho iniciativy.
Rád bych se vrátil ještě k Městu ER. Někoho možná mezi spolupracovníky překvapí jméno Petra Hanniga. Jak na tuhle spolupráci došlo?
Tehdy byl Petr Hannig neznámý člověk, spolužák našich dechařů z konzervatoře. V době přípravy Města ER jsme měli ideu, že půjde o plochu s velkým orchestrálním obsazením. A protože jsme takovou věc sami neuměli napsat a zaranžovat, tak nám někdo dohodil Petra Hanniga, talentovaného skladatele, který zrovna vyšel ze školy a navíc se právě vrátil z Anglie. Vyprávěl nám třeba, že se zná s Ten Years After, nevím, do jaké míry to byla pravda, ale to už je jedno. V každým případě - pro nás to byl člověk, který naplnil něco, co my nedokázali. A udělal to dobře. Že ho čekala kariéra naprosto odlišná od téhle práce, to jsme tehdy nemohli tušit a myslím, že to pořádně netušil ani on.
Komplet dostal nový master. Trvalo dlouho, než jste Supraphon přesvědčil, že nepůjde jen o jinak zabalené starší reedice?
Tady jsou úrovňově a barevně srovnané desky, které už byly pro cédéčka jednou digitalizované, ale v rozmezí deseti let.
Nešlo o remastering z pásů, ale zvukovou úpravu, aby desky mohly vyjít spolu a posluchač u každé nemusel kroutit knoflíky. A během té doby se vyvíjela technika a na zvuku je to znát. Master dělal, stejně jako naše poslední desky u Sony, Pavel Marcel, já u toho byl hlavně zpočátku, abychom si dohodli celkový zvukový model. To je celé.
Fotogalerie:
fotogalerie
Když se řekne modrooký soul, vybaví se jména hvězd jako Van Morrison nebo Steve Winwood. U nás máme v tomto žánru stálici jedinou, ale Michal Prokop se může s globálně slavnějšími kolegy měřit velkým hlasem i délkou kariéry. Tu po retrospektivním 2CD (1989-2000) proti proudu času dále mapuje 6CD Pořád to platí. Alba Blues In Soul, Město ER, Holubí dante, Kolej Yesterday, Nic ve zlým, nic v dobrým a Snad nám naše děti..., jež se skupinou Framus 5 nazpíval do konce osmdesátých let, vyšly samozřejmě s bonusy, zabalená do exkluzívního boxu.Kolekce Pořád to platí má podtitul 1968-1989. Bez kterých roků byste se v tomhle úseku vaší kariéry obešel?
Nejkrušnější byla sedmdesátá léta, doba nejtužší normalizace, kdy jsem neměl Framus a potácel se nepříjemně v komerčním popíku, kde se mi nedařilo. To je období, na které nevzpomínám vůbec rád. Jednou z mála světlých výjimek bylo v té době moje účinkování v Semaforu.
Tam jste v představení Kytice vystupoval vy i C&K Vocal s Ladislavem Kantorem, který byl pro tři vaše alba z osmdesátých let důležitý. Poznali jste se v divadle?
Ano. I když jsme ještě nespolupracovali jinak, než že Láďa zpíval ve sboru pod plachtou a já hrál truhláře Petra, tak je pravda, že v Semaforu jsme se osobně seznámili.
Trilogie Kolej Yesterday, Nic ve zlým, nic v dobrým a Snad nám naše děti... drží pohromadě lépe, než kterákoli jiná alba. Ladislav Kantor je u všech uvedený v kolonce „spolupráce na realizaci“. Co to obnášelo?
Láďa Kantor od začátku říkal, že si představuje triptych desek, které budou generační výpovědí. A byl klíčový, naprosto neopominutelný u první desky Kolej Yesterday, protože on mě nasměroval na celý tým lidí, který pomáhal dát dohromady a s nímž v určitých modifikacích spolupracuji dodnes. Sám se jako autor objevil jenom na dvou deskách a na každé s jednou písní, ale přesto si myslím, že Láďův podíl byl na celé trilogii veliký.
U Koleje Yesterday začala i vaše spolupráce s Pavlem Šrutem, která pokračuje dodnes. Menší zastoupení měl jenom na albu Snad nám naše děti… Proč?
Neumím teď přesně vysvětlit, proč tam byly jen dva Pavlovy texty, ale vždycky jsme měli takovou burzu, do které toho možná zrovna víc nedodal. V té době byl takový přetlak materiálu, že jsme ani od lidí, které považujeme za renomované, nemohli brát všechno. Což neznamená, že by Pavel nebyl dvorním textařem. I když skutečně monopolním autorem textů se stal až po mnoha a mnoha letech na poslední desce Poprvé naposledy. Ta mimo jiné vznikla právě z jeho iniciativy.
Rád bych se vrátil ještě k Městu ER. Někoho možná mezi spolupracovníky překvapí jméno Petra Hanniga. Jak na tuhle spolupráci došlo?
Tehdy byl Petr Hannig neznámý člověk, spolužák našich dechařů z konzervatoře. V době přípravy Města ER jsme měli ideu, že půjde o plochu s velkým orchestrálním obsazením. A protože jsme takovou věc sami neuměli napsat a zaranžovat, tak nám někdo dohodil Petra Hanniga, talentovaného skladatele, který zrovna vyšel ze školy a navíc se právě vrátil z Anglie. Vyprávěl nám třeba, že se zná s Ten Years After, nevím, do jaké míry to byla pravda, ale to už je jedno. V každým případě - pro nás to byl člověk, který naplnil něco, co my nedokázali. A udělal to dobře. Že ho čekala kariéra naprosto odlišná od téhle práce, to jsme tehdy nemohli tušit a myslím, že to pořádně netušil ani on.
Komplet dostal nový master. Trvalo dlouho, než jste Supraphon přesvědčil, že nepůjde jen o jinak zabalené starší reedice?
Tady jsou úrovňově a barevně srovnané desky, které už byly pro cédéčka jednou digitalizované, ale v rozmezí deseti let.
Nešlo o remastering z pásů, ale zvukovou úpravu, aby desky mohly vyjít spolu a posluchač u každé nemusel kroutit knoflíky. A během té doby se vyvíjela technika a na zvuku je to znát. Master dělal, stejně jako naše poslední desky u Sony, Pavel Marcel, já u toho byl hlavně zpočátku, abychom si dohodli celkový zvukový model. To je celé.
Zajímavosti:
Amatérskou skupinu, která až později dostala jméno Framus Five, založili v roce 1963 v Praze na Vinohradech kytarista Michal Prokop a klávesista Ivan Trnka. První stálé obsazení, už pětičlenné, hrálo pod vlivem britských Shadows instrumentálky, aby se skupinou krátce zpíval svoje oblíbené presleyovky Karel Zich. V roce 1966 nabrali Framus Five rhythm'n'bluesovou orientaci. A jak se stal ze sólového kytaristy Michala Prokopa zpěvák? V lednu 1967 hráli s Framusem na taneční zábavě v Tyri klubu na Pankráci, kde víceméně náhodou „vystřihl“ dvě skladby z repertoáru Erika Burdona. Tak, že na radu přítomného Otto Bezloji z Matadors u mikrofonu zůstal. A na konci téhož roku byl už vyhlášen nejlepším zpěvákem 1. čs. beat festivalu. Snad jenom duetů najdete v Prokopově diskografii jako šafránu, ale oba dva s Helenou Arnetovou, Odněkud někam a Zvolna, které vyšly na jejím druhém sólovém albu V nijakém městě (1990), jsou výjimečné. A ve sboru zpíval také na albovém debutu Mikiho Volka.
Amatérskou skupinu, která až později dostala jméno Framus Five, založili v roce 1963 v Praze na Vinohradech kytarista Michal Prokop a klávesista Ivan Trnka. První stálé obsazení, už pětičlenné, hrálo pod vlivem britských Shadows instrumentálky, aby se skupinou krátce zpíval svoje oblíbené presleyovky Karel Zich. V roce 1966 nabrali Framus Five rhythm'n'bluesovou orientaci. A jak se stal ze sólového kytaristy Michala Prokopa zpěvák? V lednu 1967 hráli s Framusem na taneční zábavě v Tyri klubu na Pankráci, kde víceméně náhodou „vystřihl“ dvě skladby z repertoáru Erika Burdona. Tak, že na radu přítomného Otto Bezloji z Matadors u mikrofonu zůstal. A na konci téhož roku byl už vyhlášen nejlepším zpěvákem 1. čs. beat festivalu. Snad jenom duetů najdete v Prokopově diskografii jako šafránu, ale oba dva s Helenou Arnetovou, Odněkud někam a Zvolna, které vyšly na jejím druhém sólovém albu V nijakém městě (1990), jsou výjimečné. A ve sboru zpíval také na albovém debutu Mikiho Volka.
Fotogalerie:
časopis mGuide 2008/08
Online verze stránky: https://www.muzikus.cz/publicistika/Michal-Prokop-Platne-soulove-obezivo~22~srpen~2008/
